Přes krvavou historii a neutuchající spory mezi znesvářenými národy je obyčejný turista v kavkazských horách vítán jako vzácný host. Starobylé vesničky, kde každý kámen vypráví historii, hrdost zdejších obyvatel i opojná krása divoké přírody si podmaní každou dobrodružnou duši.
Jižní Osetie zaujímá území přibližně o velikosti Zlínského kraje ve velice chudém regionu v oblasti Jižního Kavkazu. Své jméno dostala podle národa Osetů, který oblast obývá společně s významnou menšinou Gruzínů. Osetština patří mezi íránské jazyky, zatímco gruzínština se řadí mezi jazyky kavkazské. V roce 1991 vyhlásila Jižní Osetie nezávislost na Gruzii, ale nedočkala se téměř žádného uznání, což ji na dlouhá léta uvrhlo do mezinárodní izolace a k závislosti na ruské vojenské, finanční i hospodářské pomoci. Její návštěva není kvůli byrokracii snadná, i díky tomu zůstává Jižní Osetie téměř tři desetiletí prakticky uzavřena a oddělena od zbytku světa. Jako kdyby se v ní zastavil čas.
Bílé místo na mapě
Neznáme nikoho, kdo by Jižní Osetii navštívil. Individuální turistika se zdá být nemožná. Prakticky jedinou šancí je vydat se tam pod záštitou ruské cestovní kanceláře, která zajistí místního průvodce. Z Vladikavkazu, hlavního města Severní Osetie, jedeme na jihovýchod, kde se napojujeme na tzv. Transkavkazskou magistrálu, vedoucí k jihoosetské hranici. Ještě před hlavním hřebenem Kavkazu nás čeká výstup z Ruské federace, který kromě běžné pasové a celní kontroly zahrnuje také hodinu a půl trvající výslech ruské tajné policie. A pak už vjíždíme do nově zrekonstruovaného tunelu Roki, který vedle okolních venkovských osad vypadá jako stavba ze sci-fi filmu.
Za tunelem nás už čeká náš průvodce Abajev, který nad námi bude bdít. Působí trochu rozpačitě a už během vybavování formalit na hraničním přechodu společně otevřeme téma nezávislosti na Gruzii. S určitou dávkou smutku v hlase naznačuje, že ho odtržení od Gruzie do jisté míry mrzí a že si samostatnost Jižní Osetie představoval trochu jinak. Izolace země od okolního světa a existenciální závislost na Rusku už dosáhly takového rozměru, že není cesty zpátky, a tak nezbývá než se dívat dopředu. Ze Západu sem moc turistů nemíří, jeho nejčastějšími zákazníky tak bývají turisté z Ruska.
Naděje na dně láhve
Před plánovanou cestou do hor nám musí Abajev ještě vyřídit povolení pro vstup do pohraniční zóny. My tak získáváme čas na prohlídku Cchinvali, hlavního města Jižní Osetie. Během konfliktu mezi gruzínskou vládou a osetskými separatisty podporovanými Ruskem bylo téměř zničeno. Před válkou prý město obývalo okolo 60 tisíc lidí, dnes jich tu žije zhruba polovina.
Z nově opraveného centra zabloudíme i do bočních ulic a na nábřeží řeky, kde zůstaly stát polorozbořené původní domy. Na silnici spatříme potácející se postavu. Abajev nám vysvětluje, že tenhle muž každý den chodí ze své vesnice několik kilometrů do města, kde si koupí láhev vodky a cestou domů ji celou vypije. Takový osud prý po válce potkal mnoho zdejších mužů.
Abajevova dáča
Noc trávíme v prostorném domě s verandou. Večeříme tradiční osetské koláče plněné sýrem a listovou zeleninou. Pro Osety představují národní jídlo, mají symbolický tvar kruhu a upéct je dokáže jen zručná hospodyňka, která se tomu věnuje od dětství. Za domem už není nic jiného než lesy a hory.
Na první pohled vypadá vše romanticky a pohodově. Druhý pohled ale prozrazuje, že se na domě stihla podepsat určitá míra zanedbání, letargie, a především nedostatek finančních prostředků. A při každém použití vody, ať už na toaletě, či z kohoutku, se musí zapnout čerpadlo.
Do hor
Druhý den nás čeká přejezd autem do hor a pěší túra na vulkanické plato. Cestou nabíráme horskou průvodkyni Zagru. Ve srovnání s Abajevem z ní čiší energie, ráznost a rozhodnost. Po horské cestě přijíždíme do vesnice Jedisa. Ještě ve 14. století v ní stálo asi 80 domů a vesnice sloužila jako centrum obchodu. Dnes už ji obývá pouze pár starších lidí, kteří zde žijí poklidný rolnický život. Trochu rozruchu sem zpravidla přináší léto, kdy se za nimi sjedou příbuzní z měst.
My zastavujeme na stanovišti, kde nám ruští vojáci kontrolují pasy a povolení pro vstup do pohraniční zóny. Zagře kladou na srdce, aby je informovala o všem podezřelém, co během naší túry uvidíme.
Skromný život horalů
Za Jedisou se cesta výrazně zhoršuje. Přejíždíme velké balvany a pokračujeme velice pomalu mezi zelené kopce Kavkazu. Uprostřed horských luk leží další vesnice. Dříve se Jerman skládal ze tří samostatných osad: z Dolního, Středního a Horního Jermanu. Dnes tu zůstalo tak málo lidí, že dělení ztratilo svůj smysl. Dávnou minulost už připomínají jen polorozpadlé středověké věže z kamene.
Lidé bydlí v malých prostých chaloupkách a v létě se věnují převážně výrobě sýra. Přes zimu tu setrvává málokdo. Zima obecně bývá v celé Jižní Osetii velice náročná, často dochází k výpadkům proudu, který sem teče přes hřeben Kavkazu z Ruska.
Až k oblakům
Kousek za Jermanem už terén neumožňuje jízdu autem. Hodíme si na záda batohy a pozvolna stoupáme vzhůru po sotva znatelné pěšině ve vysoké trávě. Horské louky zanedlouho střídají porosty snad tisíců rododendronů. Po levé straně se nad námi zvedá prapodivně vyhlížející hora nezvyklé barvy a my objevujeme pro Kavkaz zcela netypickou krajinu tvořenou vyhaslými sopkami a zvláštními geologickými útvary. Konečně se před námi otevírá pohled na průsmyk ve výšce 3100 metrů nad mořem, přes který se potřebujeme dostat na druhou stranu. V suťovém poli mezi ostrými kameny se nám vyšlapaná pěšinka nadobro ztrácí. Další směr určuje jen několik hraniček vyskládaných z kamenů nějakou dobrou duší. Zavedou nás až do průsmyku, odkud nás čeká fantastický výhled zpět do údolí, kde se v zapadajícím slunci kupí nadýchané mraky.
Na opačné straně se v kotlině připomínající svým tvarem kráter leskne hladina Kelského jezera. K jezeru sestupujeme asi dalších 300 výškových metrů. Po kotníky se brodíme v nekonečné záplavě kontryhelu, který svým bujným svěže zeleným porostem vyplňuje prakticky celý kráter. Než dojdeme k jezeru, venku už vládne tma, a tak v rychlosti stavíme stan. V noci nás budí bouřka doprovázená prudkým deštěm. Ráno se na zemi třpytí bílé kuličky krup. Je zima. Počasí se rychle mění. Chvíli svítí slunce, chvíli prší. Zagra pro nás všechny připravuje čaj a z pár surovin, které jsme si přinesli, vaří výborný plov s mrkví a masem. Déšť všechno komplikuje. „V tomhle počasí nemá další výprava na vulkanické plato smysl,“ pronese Zagra s pohledem upřeným na zamračenou oblohu.
Naše cesta po Jižní Osetii tím pádem končí. Kromě silných dojmů ze zdejší krásné a nedotčené přírody si odvážíme i spoustu vzpomínek na setkání s místními, kteří se ocitli v těžké mezinárodní izolaci. Každý se s ní vyrovnává po svém. Třeba i s tím, že jediná cesta ven ze země vede přes Rusko a je možná jen na základě ruského pasu. Jihoosetský cestovní doklad ve světě použít nelze.
Gruzie a neuznané státy Abcházie a Jižní Osetie
Abcházie a Jižní Osetie oficiálně náleží Gruzii. Reálně však tato území nemá gruzínská vláda pod kontrolou. Svoji samostatnost vyhlásily po rozpadu SSSR. Jejich autonomii uznalo jen Rusko, Venezuela, Nikaragua, Nauru a Sýrie. Vzhledem k závislosti na ruské vojenské, finanční i hospodářské pomoci jsou často vnějším světem označovány za Ruskem okupovaná území. V Jižní Osetii i Abcházii dokonce slouží ruský rubl jako platidlo a vedle místních jazyků (osetštiny v Jižní Osetii a abcházštiny v Abcházii) se ruština užívá jako úřední jazyk.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
