Ráj podle pana Majorelleho

Ráj podle pana Majorelleho Zdroj: Juraj Kaman

Záhon sukulentů před vchodem do kobaltově modrého ateliéru pana Majorelleho
Barva cestiček, rozdělujících jednotlivé záhony, byla podřízena odstínu rostlin, které na nich kvetou.
Modrá, žlutá, zelená. Trojice barev, na něž vsadil současný majitel Saint Laurent při aranžování vnějších prostor své vily, která stojí uprostřed zahrady
Muzeum islámského umění je působivé nejen uvnitř, ale i zvenčí. Takhle vypadá orientální výzdoba v jeho zadní části.
5
Fotogalerie

Marocké království, turistický klenot severní Afriky: Ráj podle pana Majorelleho

Ačkoli královskému městu Marrákeš patří na itinerářích návštěvníků Maroka jedno z předních míst, jen nepatrný zlomek z nich navštíví zahradu Majorelle, zelenou oázu v srdci města, jednu z nejkrásnějších v celé zemi.

Vstoupit do zahrady Majorelle je jako vstoupit do ráje. Zatímco tam venku, za zdí, pálí nemilosrdné slunce a v prachu cest uskakují zpod kol troubících a páchnoucích vozidel uspěchaní domorodci, zde je neuvěřitelný klid a pohoda. Místo smogu vůně květů. Místo spalujících paprsků blahodárný stín. Místo hluku kouzelné ticho a místo orientálního nepořádku obdivuhodná čistota a harmonie. Ideální místo k odpočinku nebo meditacím. Dílo génia, kterého u nás zná jen málokdo.

Jacques Majorelle, jediný syn slavného nábytkáře Louise Majorelleho, se narodil ve francouzském Nancy v roce 1886. Ve věku 33 let poprvé přijel do Marrákeše (Marrákush), aby se zde věnoval malířství. Krajina v podhůří Vysokého Atlasu jej uchvátila natolik, že se v ní rozhodl dlouhodobě usadit. Pouhé malování, jako prostředek uměleckého vyjadřování, mu po čase přestalo stačit a podobně jako jeho slavný kolega Claude Monet, i on pociťoval stále intenzivnější touhu věnovat se i svému dalšímu koníčku - zahradní architektuře. V roce 1924 získal vhodné pozemky, na kterých začal proměňovat své vize a sny ve skutečnost a o několik let později na nich vybudoval i svůj nový ateliér a rezidenci.

Majorelle hodně cestoval, a to nejen po celém Maroku, ale i po dalších zemích Afriky, a později celého světa. Ze svých cest si nepřinášel pouze pomalovaná plátna a inspiraci pro další obrazy, ale také unikátní botanické suvenýry, kterými osázel pozemky kolem svého domu. Postupoval přitom stejně, jako by maloval. Každá rostlina získala své unikátní místo, jehož výběr byl podřízen stejným pravidlům kompozice jako v případě obrazů. Umělecké cítění talentovaného zahradníka bylo doplňováno pečlivým studiem a konzultacemi s uznávanými odborníky i řediteli botanických zahrad po celém světě.

Vyhledávaná oáza klidu

Majorelle postupně dospěl k přesvědčení, že krásu unikátního díla, které za ta léta vybudoval, by si neměl nechávat pouze pro sebe a pro své nejbližší. Zahradu proto v roce 1947 zpřístupnil široké veřejnosti. Pro Marrákešany se záhy stala vyhledávanou oázou klidu a harmonie, tolik kontrastující s prostředím za branou parku. Vše se změnilo po smrti stárnoucího umělce v roce 1962, kdy zahrada bez majitele začala pustnout a chátrat. Zvrat nastal až poté, co se v Marrákeši objevil světoznámý francouzský módní návrhář Yves Saint Laurent, který se rozhodl tento klenot měnící se v džungli koupit, zrestaurovat a udělat vše pro vrácení jeho bývalého lesku a slávy. Ke spolupráci si přizval svého obchodního partnera a dobrého kamaráda Pierra Bergého, který měl rovněž hluboký vztah k umění. Díky tomu se Jardin Majorelle stala opět jedním z nejkrásnějších míst v okolí.

Uprostřed zahrady stojí nepřehlédnutelná stavba. Je to vila, která kdysi bývala ateliérem Majorelleho. Dnes je v ní muzeum islámského umění, se sbírkami současného majitele Saint Laurenta. Interiér je zařízen s velkou vytříbeností a vkusem. Co ovšem zaujme na celé budově nejvíce, je klíčová barva, použitá při nátěrech venkovních zdí. Je zvláštně a nevšedně modrá. Není to totiž barva nebe, mořské hladiny ani očí skandinávské blondýnky, nýbrž trochu těžká a temná, ale přitom zářící kobaltová modř. Podle tvrzení některých lidí to je barva sametu ve výlohách klenotníků, na níž mají lépe vyniknout kvality a tvary vystavovaných šperků. Majorelle i Saint Laurent to asi dobře věděli, protože na pozadí tohoto odstínu vypadají nádherně jak květiny - mnohobarevné bouganvilie, jasně oranžové řeřichy a růžové muškáty - tak výrazné barvy pergol a betonových cestiček - cihlově červená, citronově žlutá a jablkově zelená.

Ne všechny rostliny vyrůstají přímo ze země nebo z vody. Některé jsou zasazeny v hliněných květináčích, které mají tvar antických váz a džbánů. Úhledné terakotové nádoby jsou rozestavěny tak, že dodávají do místy divoké atmosféry určitý rytmus, dotyk řádu a zvláštní symetrie.

Současná zahrada je o něco menší než ta původní, ale její návštěvníci nejsou o nic ochuzeni. V horkém a prašném velkoměstě zažívají stejné pocity jako jejich předchůdci před půlstoletím a park pro ně představuje stejnou oázu harmonie a klidu jako tenkrát. Pokud je člověk, který do ní vstoupí, seberozčilenější a vydrží zde alespoň půl hodiny, hněv, stres či nervozita z něj zaručeně spadnou. Ovšem pouze pod podmínkou, že je schopen otevřít se kráse a vnímat ji. Senzibilové vám potvrdí, že se jedná o místo nabité mimořádně pozitivní energií, dostatečně silnou na to, aby dokázala pohltit všechny rušivé elementy.

Na dřevěných lavičkách obklopených zelení mnohdy posedávají mladí umělci se skicářem v ruce. Pro některé z nich je Majorelle velkým vzorem a netají se tím, že by rádi dosáhli stejné popularity jako on. Jiní po slávě netouží a k pocitu spokojenosti jim plně postačuje nekonečný zdroj inspirace, v jehož nitru mohou pobývat a čerpat z něj pro pouhou radost. K častým hostům patří i zamilované páry. Držet za ruku partnera opačného pohlaví se v islámském světě nesluší, ale ve stínu kvetoucích keřů a v opojení omamných vůní bývá toto tabu často porušováno. Rajská zahrada dokáže divy.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: