Mezi nejběžnější symboly každé země patří vlajky. K různým účelům ovšem mají odlišnou podobu. Státní vlajka je vyhrazena pro používání státními orgány, kdežto vlajka národní, která bývá zjednodušená (například na ní chybí státní znak), je užívána občany. Námořní vlajky vyvěšují lodě na moři a v době války se armáda označuje vlajkou válečnou.
Nejstarší dodnes užívané státní vlajky pocházejí ze středověku. Rakouská z roku 1191 a dánská zvaná Dannebrog z roku 1219, která se díky nepřetržitému používání po více než osm století stala nejstarší vlajkou světa.
Dnešní státní vlajky mají v naprosté většině obdélníkový, pravoúhlý tvar. Čtvercové jsou pouze vlajky Švýcarska a Vatikánu, velkou výjimkou je cípatá nepálská vlajka, složená ze dvou trojúhelníků. Nejčastější poměr šířky a délky stran je 2 : 3 (83 států včetně Česka) či 1 : 2 (60 zemí), ale mnohé vlajky mají poměr šířky a délky osobitý, např. polská a pět dalších 5 : 8, vlajka USA a dvě další 10 : 19. Kuriózní jsou poměry 1 : 1,618 (Togo), 28 : 34 (Dánsko) nebo 189 : 335 (Salvador).
Jednotlivé vlajky se liší jak barvami a jejich uspořádáním, tak tvary a symboly, které nesou. Skandinávský kříž z dánské vlajky postupně převzaly všechny severské země. Vlajka Spojeného království zvaná Union Jack vznikla překrytím různých křížů z vlajek Anglie, Skotska a Irska. Dnes je kanton, pole v horní části žerďové strany, součást vlajek mnoha bývalých i současných britských kolonií. Pokud má toto pole čtvercový tvar jako na chilské vlajce, jedná se o karé.
Francouzská revoluční trikolora z roku 1794, zejména její svislé uspořádání, inspirovala mimo jiné italskou, irskou či mexickou vlajku, i když v jiných barvách. Ruská vodorovná trikolora, vytvořená po nizozemském vzoru, měla velký ohlas u slovanských národů. Panslovanské barvy bílá, modrá a červená jsou vnímány jako symbol Slovanů a jejich vzájemnosti. Byly stanoveny na všeslovanském kongresu v Praze roku 1848 a v současnosti je nesou vlajky většiny států s majoritou slovanskojazyčného obyvatelstva.
Černá, bílá, zelená a červená se rozšířily jako panarabské barvy a najdeme je na vlajkách arabských států. Každá z nich reprezentuje historickou arabskou dynastii: černá byla dynastickou barvou Abbásovců, bílá Umajjovců, zelená Fátimovců a červená Hášimovců. Na tyto barvy též odkazují verše iráckého básníka Safího al-Dína al-Hilliho ze 14. století: „Bílé jsou naše činy, černé naše bitvy, zelená naše pole a červené naše meče.“
Zelená, žlutá a červená barva na vlajce nezávislé Etiopie, k níž vzhlížely kolonizované země Afriky, se staly vzorem jako panafrické barvy. Vlajka USA s hvězdami a pruhy také inspirovala mnohé vlajky (např. Kuba, Chile, Libérie, Malajsie). Užší pruh, který může být vodorovný nebo šikmý, se nazývá břevno. Nese ho vlajka Botswany, Tanzanie či Trinidadu a Tobaga. Je-li tento pruh svislý, jedná se o kůl, který má vlajka Středoafrické republiky.
Klín na žerďové straně kromě naší vlajky užívá i Jordánsko, Súdán, Filipíny a další země. Čtvrcení neboli rozdělení vlajky na čtyři stejné díly má panamská vlajka. Kruhové pole najdeme uprostřed vlajky Bangladéše a Japonska. Odlišně barevný lem na okrajích nesou vlajky Malediv a Tibetu. Útvar zvaný vidlice používá jihoafrická vlajka. Šikmé dělení je patrné na vlajce Seychel či Bhútánu.
Vlajka posledně jmenované země zobrazuje draka. Zvířata nejsou na vlajkách příliš obvyklá, kromě orlů ve státních znacích (Albánie, Moldavsko) na nich najdeme papouška (Dominika), jeřába (Uganda) nebo rajku (Papua Nová Guinea), z říše rostlin nelze opomenout kanadský javorový list či libanonský cedr. Časté jsou také symboly nebeských těles: půlměsíc nechybí na vlajkách mnoha islámských zemí a různě stylizovaná slunce nesou např. vlajky Argentiny, Malawi, Nepálu a Uruguaye.
Historií a symbolikou vlajek, praporů, standart a erbů se zabývá vexilologie. Jméno této vědy vzniklo z latinského slova vexillum jako zdrobnělina od velum (plachta) k označení kusu látky upevněné na krátké tyči a zavěšené na žerdi za speciálním účelem, tedy vlajky.
