Zdánlivě nesourodá dvojice bodrého slovinského motorkáře a pražského herce nedávno zaujala televizním cestopisným seriálem Po jedné stopě. Čím podle Martina Písaříka vyprávění o putování na motorkách po severním Iráku a západní Africe diváky oslovilo? A dočkáme se pokračování?
Patříš k pravidelným divákům televizních cestopisů?
Na sledování televize nemám moc času, ale tu a tam se podívám na Objektiv a podobně laděné pořady, které mě uklidňují – nikdo na mě z televize nekřičí, nic mi nevnucuje, jenom mi chce ukázat kus světa. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou sám cestopis natočím. Rád jsem na cestách fotil a po návratu zážitky sdílel s blízkými, ale žádnou vyšší ambici jsem nikdy neměl.
Kam tě to táhlo, než jsi s Igorem vyrazil do Iráku?
Odjakživa mě to hodně táhlo do Jižní Ameriky. Baví mě jejich otevřenost, kuchyně i jazyk. Španělštinu jsem se učil ze staré učebnice pro samouky, takže jsem v roce 2002 odjel do Argentiny a Chile se dvěma kamarády, batohem a základní slovní výbavou typu el obrero (dělník) a la computadora (počítač). Vždycky jsme přespali na zemi někde za městem, kam jsme ráno zašli na kafe, jen na přejezd And jsme si půjčili auto. Já se pak ještě vydal sám na tři týdny do Ekvádoru. Tam jsem zjistil, že cestování na vlastní pěst je nejlepší. Paradoxně málokdy zůstaneš o samotě.
Kdy do cestování vstoupila motorka?
Na motorce jsem jezdil od patnácti, ale nejdál jsem se na ní dostal do Pardubic. Nedávno už jsem uvažoval, že bych ji prodal, jenomže osud mi seslal Igora Brezovara, který na motorce projel takřka celý svět. Měl být součástí cestopisného projektu, ze kterého nakonec sešlo, ale rozhodl se, že když už si vyblokoval čas, na nějakou cestu vyrazí. Lidsky jsme si sedli natolik, že mě označil za jediného člověka, kterého je ochoten vzít s sebou. Předpokládal jsem, že to bude někam poblíž, Igor mi svůj záměr dlouho tajil – prý abych se nevyděsil. Až někdy týden před odjezdem mi oznámil, že míříme do Iráku, protože tam ještě nebyl a má dobrou zkušenost s kurdskou pohostinností. Mně přišlo líto něco takového nezaznamenat, takže jsme si na vlastní náklady sehnali kameramany. Díky natočenému materiálu a režisérce Janě Škopkové jsme pak začali jednat s Českou televizí.
Jaká byla tvoje první reakce na vybranou destinaci?
Asi jako většina lidí jsem pod vlivem mediální masáže považoval celý Irák za válečnou zónu a nebezpečnou muslimskou zemi. My jsme ale měli víza jen do iráckého Kurdistánu, takže do dalších oblastí jsme nesměli, i když nás lákaly. Já si radši moc informací nezjišťoval, abych sám sebe nevyděsil, a spoléhal jsem na zkušeného Igora. Ten mě uklidňoval, že pokud v podobných zemích někde hrozí nebezpečí, vojáci nás tam stejně nepustí.
Ani před překročením hranice tě nepřepadly pochybnosti?
U mě to funguje tak, že vyslovení názvu některých zemí (třeba Sierra Leone) ve mně vzbudí respekt až strach, ale jakmile se tam ocitnu, rozhlídnu se kolem sebe, začnu se pohybovat v určitém řádu daného místa a začnu se bavit s místními, uklidním se. Když se neuzavřeš a nemachruješ, lidi se o tebe postarají. V případě Iráku se těsně před hranicemi dostavila euforie. Na čáře se na nás sesypali místní, kteří nám za peníze nabízeli nějaký papír. My ho hloupě odmítli, museli jsme se pro něj vrátit, takže jsme chaoticky přejížděli přes hranici sem tam. A pak už nebylo cesty zpět.
Kurdistán je poměrně citlivá oblast. Číhaly tam na vás nějaké nástrahy?
Já si s každým rád povídám, ale tady jsem pochopil nutnost rozlišovat, kde zrovna jsme, jak pozdravíme, s kým mluvíme. Naučil jsem se používat cestovatelské lži. Turkům jsme tvrdili, že jezdíme jenom kolem jejich země, která je samozřejmě beautiful, v Kurdistánu jsme naopak prohlašovali, že jsme Tureckem jenom projeli a že „We love Kurdistan!“. Zkrátka tam, kde jsme zrovna byli, jsme to milovali.
A ve skutečnosti jste to milovali kde?
Snažili jsme se vyhýbat velkým městům a všude platí, že čím menší vesnice, tím jsou lidi vřelejší. I v Turecku nás třeba nechali přespat před mešitou, protože jinde nebyla tráva. Jenom byli obezřetní – nevěděli, jestli nejsme nějací špioni. Dobře fungovala Igorova motorka polepená mapou světa, na níž ukazoval, kde všude byl. A taky pomáhalo, když jsme řekli, že chceme jejich zemi ukázat v Evropě takovou, jaká doopravdy je.
Nebyl nakonec Irák bezpečnější než Afrika?
My jsme v Africe záměrně vynechávali třaskavá území. Západní pobřeží je v podstatě bezpečná, často i celkem turistická oblast. Oni si tam nemůžou dovolit, aby se turistům něco stalo. Hlouběji ve vnitrozemí už to funguje jinak, třeba v Nigérii nebo Kamerunu tam operují skupiny rebelů. Naším cílem ale nebylo ukazovat, jak vjíždíme do toho největšího pekla.
S jakou motivací jsi do takového projektu tedy šel?
Chtěli jsme ukázat, že i v zemích, jejichž názvy nám na první poslech zní děsivě, najdeš spoustu krásných míst. Například v Libérii pak může klidně zaznít věta: „Sem bych jel na dovolenou s rodinou.“ Když se řekne Afrika, mnozí si představí jednolitý světadíl, ale jeho rozmanitost je neuvěřitelná. A nemyslím tím jenom krajinu. Mění se náboženství, kmeny, někde narazíš na vúdú… Dost mě překvapilo, jak se diametrálně liší i malé sousední země. Přejíždíš z Guineje-Bissau do Guineje a hned po překročení hranice vnímáš rozdíl v jejich rozvinutosti. V Senegalu už v podstatě všechno funguje, nějaký běloch s kamerou je nemůže rozhodit, často se ani nechtěli nechat natáčet. V méně rozvinutých zemích na nás naopak místní kolem silnice mávali. Igor byl v některých zemích už před sedmnácti lety a teď zjistil, že se až na pár drobností moc nezměnily. Cestovatel to sice může vnímat pozitivně, v jiných ohledech je to spíš smutné.
Měly země, kterými jste zatím projeli, něco společného?
Obecně v Africe platí, že nic není zadarmo. Musíš to ale brát tak, že tenhle přístup je pro ně jeden z mála možných způsobů obživy. Jen je potřeba najít rovnováhu, kdy člověka neurazíš, ale ani se nenecháš odrbat. Občas nás štvalo, že si nakonec řekli o víc, než jsme se dohodli, platili jsme za jakoukoli maličkost, která nám přišla samozřejmá. Pro ně je každý, kdo k nim přijede, zákonitě bohatý, obzvlášť když má motorku a kameru. I proto jsem chtěl, aby byl náš tým minimální a neevokoval televizní štáb.
Hodila se ti při komunikaci s místními zkušenost herce?
V jednání s místními se jako zkušený herec osvědčil spíš Igor, ten dokáže lidem spoustu věcí namluvit. Nejde o hereckou průpravu, ale o schopnost a ochotu se lidem otevřít, ustoupit ze svého pohodlí a minimalizovat diskrétní zónu. V některých zemích jsme nikdy nebyli sami. Jakmile jsme zastavili a postavili stan, hned se někdo objevil, třeba si přinesl kus látky a spal vedle nás. Nebo s námi mlčky seděl u ohně. Někdy to bylo vyčerpávající, ale nemůžeš říct: „Prosím tě, nech mě na pokoji, mám za sebou dlouhou cestu.“ To nesouvisí s herectvím, ale s lidskou náturou. Tu máme s Igorem podobnou, možná proto se mnou vydrží. Klíčové je mít rád lidi. A já je mám rád se všemi jejich odbočkami, které respektuju a se kterými se učím vypořádat.
Jaké zážitky s lidmi ti v paměti utkvěly nejvíc?
Hodně mě ovlivnily země jako Benin a Togo, kde existuje kultura vúdú, což je jedno z témat, které jsme chtěli demytizovat. Pod označením vúdú si většina lidí představí panenku, zlo, snahu někomu ublížit. Ale tahle černá magie je jenom odnož, která vznikla jako obrana před příkořím, jinak jde o léčitelskou záležitost. Nám teď talismany chrání v Nigérii zaparkované motorky. Silně mě zasáhla komunikace s předky, ať si o tom myslíme cokoli. Pro pozůstalé je to určitý druh terapie a já v tom vidím i úctu, která nám často chybí. Nejstarší jsou ti nejváženější z celé vesnice. Mají nejvíc odžito a mladí se od nich můžou spoustu věcí naučit. Jestli jsem si z Afriky něco přivezl, je to přesvědčení o obrovské důležitosti rodiny a úcty k těm, kteří jsou tu s námi nejdéle.
Byl jsi připravený na to, co vás v Africe čeká?
Igor sice tvrdil, že nám Afrika nabídne všechno sama, ale s tím bychom při schvalování projektu v televizi neuspěli. Měli jsme tedy vytyčenou základní trasu se záchytnými body, díky nimž budeme moct představit rozmanitost od marockých měst přes hory, pouště, Sahel a dál. Igor zjistil, které přechody můžou být za deště problematické. Někdy jsme na doporučení místních udělali zajížďku k něčemu zajímavému, ale museli jsme to mít dobře spočítané, protože jsme za měsíc a půl měli projet jedenáct zemí.
Nebránilo ti natáčení v tom, aby sis všechno naplno vychutnal?
Určitě bránilo, ale nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju. Natáčení znamená nepřetržité nasazení, zodpovědnost a stres. Ráno se probudíš a hned řešíš, jestli se bude točit snídaně, jestli uděláme vstup z města. Takže jsem si, možná pro někoho překvapivě, hodně užíval dlouhé nudné přejezdy, kdy jsem měl sto kilometrů čas jenom pro sebe. Když jsme si v ghanské Akkře naordinovali jediný den volna, stejně jsme nakonec šli natočit skládku. Jak v Iráku, tak v některých afrických zemích jsem si proto říkal, že bych se tam chtěl vrátit bez kamery a vychutnat si je v klidu a podle svých představ.
Byl štáb někdy naopak ku prospěchu?
Rozhodně při mé nehodě v Mauritánii. Po několika dnech, kdy už jsme byli pořádně zaprášení a špinaví, jsem získal pocit neohroženého sepětí s prostředím. Ten zakryl skutečnost, že zase až tak dokonale to na motorce ještě neumím. Po pádu jsem ztratil vědomí, po procitnutí jsem netušil, co se děje. Kromě Igora a kameramana Matěje Tirpáka (na druhé etapě Tomáše Dietla) s námi naštěstí jel i Radek Strnad, který šéfuje záchrance. Poskytl mi základní první pomoc a psychickou podporu. Když jsme se dostali do nejbližší vesnice, Igor dal dohromady motorku. Díky nasazení týmu a zodpovědnosti vůči projektu jsme mohli pokračovat dál, i když já s krunýřem a v bolestech. Přitom těsně po nehodě jsem měl pocit, že hned ve druhé navštívené zemi je se vším konec.
Ten ve skutečnosti nastal o něco později…
Kvůli válce jsme se nedostali do Kamerunu. Měli jsme dvě možnosti – objet ho horem, kde ovšem operuje teroristická skupina Boko Haram, nebo lodí přes Guinejský záliv s největším výskytem pirátů na světě. Nakonec jsme motorky a veškerou výstroj nechali v nigerijském Calabaru a vrátili se domů. Věřím, že je naše vybavení v bezpečí, protože jsme se domluvili s typickou korpulentní matkou od rodiny v zemi, kde co řekne máma, to platí. Z původní tříměsíční pauzy už je to teď rok a půl. K pokračování snad dojde v lednu a únoru příštího roku. Budeme mít dva měsíce na to, abychom se dostali do Kapského Města po úseku, který bude delší, náročnější a povede po horších cestách. Obnáší to spoustu zařizování už teď.
Jaký byl vynucený návrat?
Přijel jsem jako drsný zarostlý dobrodruh a dva dny nato jsem se musel oholit do hladka, natáhnout si silonky a v představení Sugar (Někdo to rád horké) v Divadle Na Fidlovačce tancovat na jevišti v dámských podpatcích. V tu chvíli mě přepadl pocit, že jsem se zbláznil, že mi bouchne hlava a že herectví je něco naprosto šíleného a zbytečného. Po chvíli před diváky mě to zase přešlo.
Diváci u televizorů pozitivně reagovali na to, co jste jim z Afriky přivezli. Čím si vstřícné přijetí vysvětluješ?
V první řadě byla důležitá koprodukce s Českou televizí. Od začátku jsem věděl, že právě ona nám může pomoct s tím, jak má vypadat cestopis na patřičné úrovni, a pohlídá si, abychom nesklouzli k válení v bahně, ukazování zadků a vulgaritám. Velkou část financí jsme si sice i tak museli sehnat sami, ale přesto bylo potřeba televizi předložit koncept, který dokáže oslovit nejen motorkáře, ale širší publikum, které baví cestování nebo poznávání světa.
Čím jste televizi přesvědčili?
Přišli jsme s principem kombinace pohledu zkušeného, ostříleného cestovatele s bodrou slovinskou duší, která dokáže otevírat dveře i náruče, a přístupu začátečníka, který má čisté otevřené oči, pokoru vůči zemím i lidem a chuť získávat informace, které pak předá divákům. Většina dokumentů je založená na erudovaných profesionálech, ať už to jsou geologové, biologové, nebo historici, ale cestopisy řada diváků sleduje proto, aby danou oblast poznali tak, jako by tam byli oni sami. I proto jsme nakonec přistoupili k tomu, že hlavním vypravěčem budu já coby žák zkušeného učitele. Na diváky jsme se tak nepovyšovali, nemachrovali jsme, kam všude jsme se dostali a co všechno jsme viděli. Jen jsme velmi jednoduchým způsobem vyprávěli o svých zážitcích a postřezích, které jsou dostupné komukoli z nás.
Podle tebe tedy za úspěchem stojí možnost diváků se s vámi ztotožnit?
U podobných cestopisů je velmi tenká hranice mezi tím, kdy je to o nějaké zemi a kdy o moderátorovi. Bude z toho precizní dokument nabitý informacemi, nebo bude divák sledovat svého oblíbeného moderátora, který může být v podstatě kdekoli, protože tím hlavním magnetem je právě on? Naším záměrem bylo, aby seriál nebyl o nás, my jsme měli jen přenášet místa a příběhy. Důležitější než my bylo to, co se dělo kolem nás. Moji bouračku jsme sice natočili, ale ve střižně jsme z ní nechali jen zlomek. Sice jsem pak v poměrně silných bolestech jezdil další měsíc s krunýřem kolem krku, což by se dalo využít, ale já už se k té nehodě ve vstupech nikdy nevrátil. Bylo by to víc o mně než o Africe.
Přesto jsi do epizod vnášel svůj vklad formou básniček.
Kromě určitého cestovatelského návodu a snahy o rozbíjení předsudků jsme chtěli jednotlivé díly okořenit i špetkou humoru, byť někdy možná na hranici trapnosti. S Igorem se nebereme moc vážně, dokážeme si ze sebe udělat legraci a klidně s nadhledem ukážeme, že nám něco opravdu nejde. K tomu patřily i ty moje chvilky poezie. Tenhle způsob vyprávění příběhů nám je blízký a přirozený, takhle nás to bavilo.
Bavila tě i cesta samotná natolik, že v ní chceš za každou cenu pokračovat?
Přičichl jsem k Africe a mám potřebu ji projet až na jih, jak jsme původně plánovali. Navíc nás čekají jedny z nejzajímavějších zemí – Kongo, Angola, Namibie… Nicméně čím déle jsem doma, tím víc lenivím a představa, že mě čekají dva měsíce v nehostinných podmínkách, je mi najednou trochu vzdálená. Ta nehoda ve mně vyvolala určitý nepříjemný blok, který se pak projevil kdykoli, když jsme se ocitli v náročnějším terénu. Sice jsem nakonec ujel devět tisíc kilometrů, ale to jsem zkrátka musel. Čas, který jsem teď doma měl, jsem chtěl využít k tomu, abych se naučil cestu užívat bez zbytečného strachu.
Jak se ti to daří?
Absolvoval jsem několik výcviků na motorce. V podstatě jsem začal úplně od nuly a uvědomil si, že v sobě ten adrenalin musím nějak najít. Na rozdíl třeba od Honzy Révaie, který tomu naprosto propadl, jsem ještě v motorkářských plenkách. Terén může být ve druhé etapě čím dál těžší a musím se vytrénovat do větší jistoty, abych se zbytečně netrápil. Takže se těším, ale zatím s určitou obavou.
Bude na druhou etapu vyjíždět jiný Martin než na první?
Vyrazím se stejně sevřeným žaludkem, stejně naivní a opět s velkým respektem. Změna bude v tom, že jsem se naučil komunikovat jak si Igorem, tak před kamerou. Ze začátku jsem spíš řešil samotnou realizaci natáčení. Říkal jsem si, že by to klidně mohl zvládnout Igor sám, a hledal jsem si své místo. Básničky jsem si tedy vymýšlel i proto, abych se vůbec nějak přínosně projevil. S Igorem jsme si prošli několika konflikty a hledáním pravidel. Postupem času jsme přestali bojovat o prostor před kamerou, což bylo úlevné i proto, že najednou neviselo všechno na jednom z nás. Někdy se Igorovi nechtělo mluvit, zastoupil jsem ho tedy já, a obráceně. Čím dál víc jsme se doplňovali a srovnávali ve výpovědní hodnotě. Při pokračování budu i v dalších zemích poprvé, takže ten naivní Martin mě neopustí, ale budu se cítit suverénněji, protože budu vědět, jaká je moje role a co chci sdělit.
Umíš si představit, že v Kapském Městě jednoho dne všechno skončí?
Náš projekt už má určitou tvář a já bych ten formát i styl chtěl udržet. Představovat i další země úplně obyčejně. Myslím, že se lišíme i tím, že se nebojíme komunikace s místními, dostáváme se k nim hodně blízko. Takový přístup se dá aplikovat kdekoli. Nemusíme jet zrovna do Afriky, klidně i Polsko lze ukázat jinak, než je obecně vžitá představa. Jen se bojím, že nás televize bude navigovat spíš do větší exotiky, než jsou sousední země, takže bychom si moc neodpočinuli. Každopádně, až s Igorem dokončíme západní africké pobřeží, rád se s ním vypravím do další části světa…
