Na sedmnáct tisíc lidí se ve světě narodí jeden člověk zcela bez pigmentu – albín. V různých částech světa znamená toto postižení různý osud. V Africe, kde předsudky a pověry ovlivňují lidský život ve značné míře, je život albínů o to složitější.
Tma by se dala krájet. Noc kvapně, netrpělivě vystřídala den a krajinu pohltila s chladnou dokonalostí. Je ticho. Psi se už schovali do tepla chatrčí a duchové pralesa ještě nezačali svůj pravidelný koncert strašidelných zvuků. Chatrč z neomítnutých, na slunci usušených cihel před sebou spíš jen tuším. Škvírami v okenicích propichují tmu slabé oranžové paprsky světla. Nahmatal jsem dveře, kliku nemají. Zatlačím a dveře se skřípavě otevřou…
Teplo mi polilo tvář. Plameny ohně uprostřed místnosti skáčou mezi třemi kameny, na kterých stojí hrnec. Mihotavé světlo olizuje stěny, hliněné a holé stejně jako podlaha místnosti. Ozařuje tváře dětí sedících u ohně, nádobí na polici i prosté postele se špinavými hadry místo povlečení. Vzduch voní kouřem, hlínou, potem a zemními jamy, které se právě vaří na ohni.
Žena mi pokyne, abych se posadil. Jeden z chlapců mi uvolnil místo na špalíku a s ním po zdi odešel i jeho třesoucí se stín. Rozcuchaná žena odkryla poklici a dolila vodu k hlízám. Voda zasyčela a oblak páry zmizel u začouzeného stropu. Odložila plastový kalíšek vedle sebe na zem a všichni zase mlčky hledíme do žhnoucích oharků.
Může jí být tak čtyřicet. Těžká dřina na rodinné farmě její tělo vytepala v jediný svazek svalů, šlach a kostí potažený pergamenem hnědé kůže. Pod prodřenou košilí její poprsí nelze ani tušit. Známe se už dva roky. Je jednou ze tří žen bývalého lovce. Porodila mu sedm dětí. Dceru a šest synů. Až na jednoho, Michaela, jsou zde všichni. Nejstarší syn teď pracuje v Mamfe jako řidič motorky, taxikář.
Ani děti nemluví, jen větve v žáru praskají a voda bublá. Nemůžu si pomoct, fascinují mě. Nelze říct, že by se mi líbili, prostě ta jinakost přitahuje můj pohled více než oheň. Určitě svou výjimečnost tuší. Jejich rysy, nesouměrné končetiny, výrazy tváří a oči, které nezapomenete a které vidí jakoby skrze vás. Možná že jejich čistota, ta viditelná, tušená aura, nadpřirozená a přírodě odporující, očišťuje i toho, kdo je v jejich blízkosti. Proč jsem zase vstoupil do této chatrče? V usedlosti přece žijí tři rodiny – tři ohně, tři kuchyně, tři matky. Ale jen tato jediná porodila tři albíny.
Večer v chatrči
Nevěnují mi pozornost. Jsem jen dalším členem domácnosti stejně jako mladý zajíc, kterého mají za nohu uvázaného v rohu místnosti. Jídlo je hotové a na talíře s oprýskaným smaltem žena rozděluje škrobem vonící hlízy. Děti ožily a do mlaskání se konečně začíná ozývat jejich štěbetání a smích. Nejmladší, asi desetiletý albín Henry, dovnitř pustil i psa, který nemá jméno. Štíhlý hnědý oříšek se schoulil v teple ohně a se smutným výrazem sledoval, kdo mu odhodí kousek jamu. A protože už věděl, že to bude zase jenom běloch, nebyl ode mě daleko.
Henry odkudsi vytáhl knihu a v rudém světle ohně začal listovat kreslenými dějinami světa. Pyramidy střídají hrady, lodě, barokní účesy, ale i indiáni s vlajkou pruhů a hvězd, pak přijel tank, odletěl raketoplán a chlapec si odrbanou učebnici prohlížel znovu od začátku. Jeho starší albinističtí bratři Logan a James dojedli rychle. Žena promluvila tónem, z kterého zněla prosba i příkaz současně, a James se zvedl, vzal plastový kyblík a odešel ke studánce pro vodu. Logan si jen přesunul stoličku o metr dál a tričkem vyčistil starý benzinový sporák.
Je půl deváté a děti pomalu usínají. Ráno jdou do školy a nejstarší chlapci na plantáž pomáhat rodičům. Cikády a skřítci vrzají do noci, hvězdy jedna za druhou padají z přeplněné oblohy a my jdeme spát. Čeká nás další běžný den uprostřed Afriky.
Albíni v Africe
Demografická statistika nám říká, že celosvětově se rodí jeden albín na sedmnáct tisíc lidí. V subsaharské Africe je to však více a v černošské populaci jde rozhodně o velmi nápadný jev. Evidentní odlišnost těchto osob z nich činí objekt zájmu, a to jak v dobrém, tak ve špatném smyslu slova. Tradice a víra, či lépe řečeno pověry, v málo vzdělaných společnostech mohou lehce způsobit tragédii. Země jako Tanzanie a Burundi neblaze prosluly případy vražd albínů, jejichž části těl byly použity pro čarodějnické rituály. Nehovoříme o žádné temné livingstonovské Africe, ale o září roku 2009 či o loňském únosu a vraždě dítěte! V Zimbabwe se zase věří v to, že pokud má muž nakažený virem HIV pohlavní a samozřejmě nechráněný styk s albínkou, bude vyléčen. Jak dopadne takové znásilnění, je nasnadě – vyhrává virus.
Snad kvůli vládní sociální politice, jež si to ráda dává za zásluhu, nebo prostě jen díky povaze obyvatel v Kamerunu k obdobným hrůzám nedochází. To však neznamená, že narodit se zde jako albín přinese šťastný a spokojený život. Dědičná absence pigmentu melaninu, který je v kožních buňkách zodpovědný za štít proti ultrafialovému záření, má jasnou souvislost se zvýšeným rizikem vzniku rakoviny kůže. Toto smrtelné onemocnění je příčinou 70 procent všech úmrtí albínů ve věku do 40 let. Pokud na černém kontinentě strávíte delší dobu, všimnete si, že děti-albíny vídáte téměř denně, zato potkat starce, to je zázrak.
Uhrančivá a krásná Afrika je neúprosná a za svou jinakost tu albíni platí vysokou cenu, i když za ni nemohou a dobrovolně si ji nevybrali. Kolik za ni zaplatí moji přátelé Henry, Logan a James, to je zatím ve hvězdách.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2012.
