Kurdové, hrdý a odvážný horský národ, si získali evropský obdiv během války proti Islámskému státu. Jejich svět se ale od našich evropských představ mnohdy liší. Zkusme se tedy v kostce podívat na to, jak a kde žijí, v co věří a jaké to je se mezi nimi pohybovat. Prostě, svět Kurdů v kostce.
Dějiny Kurdů a jejich původ jsou tak trochu záhadou, kolem které se točí několik verzí. Každá z nich má své zastánce. Pět tisíc let staré sumerské klínopisné tabulky zmiňují „zemi Karda“, obývanou národem Su někde v okolí jezera Van. Jiné texty mluví o skupině Qartas, která v 21. století před Kristem porazila sumerského vládce Utu-Hengala. Žádnou jistotu o tom, že by se jednalo o kurdské předky, ale nemáme.
Kurdská mytologie zase vypráví, že Kurdové jsou dědici slavných Médů, kteří v roce 612 př. n. l. porazili Asyřany a zničili jejich hlavní město Ninive. Kurdský kalendář proto začíná roku 612 před Kristem a kurdská národní hymna oslavuje médský původ národa. Badatelé se nad tím samozřejmě pozastavují. Víme ale, že sásánovští perští vládcové s Kurdy v prvních stoletích našeho letopočtu svedli více i méně úspěšné bitvy a zmiňují velmi dobře opevněné pevnosti a líté boje s obránci. Je nutné zmínit, že v té době termín Kurd patrně neoznačoval jedno etnikum, ale kočovné skupiny mluvící severozápadními íránskými jazyky. Dnešní Kurdové mají tedy rozdílný etnický původ, sjednoceni byli během historie jazykově, společnou tradicí a životním stylem. Kurdy jako jednotné etnikum známe až ze 7. století našeho letopočtu, kdy o nich píší Arabové a kdy se dostávají do psané tradice regionu. Například do legendární sbírky Kniha králů od perského básníka Firdausího.
V dějinách prosluli Kurdové hlavně jako nájezdníci a lupiči, často sužující usedlé obyvatelstvo plání, jako hrdí válečníci i jako nezávislí bojovníci, chránící svůj životní styl před vládou cizinců. Nejslavnějším Kurdem dějin je bez pochyb legendární král Saladin, který bojoval proti křižákům a zapsal se do historie jako ideál rytířských ctností a obdivovaný nepřítel Richarda Lví srdce. Mnoho Kurdů ho ale dnes nemá rádo – bojoval podle nich za islám, a ne za kurdský národ. A to je podle Kurdů, ve kterých dnes silně rezonuje národní otázka, zatímco k náboženství jsou často vlažnější, dost zásadní problém.
Současnost
Kurdská současnost se nese v duchu boje za nezávislý Kurdistán, který v moderních dějinách začal v roce 1880 a největší naději měl v momentě, kdy došlo na vytváření Blízkého východu po první světové válce. Kurdům, tak jako Arabům, bylo ze strany Francouzů a Britů slíbeno, že získají vlastní stát, pokud se postaví Osmanům. Zatímco Arabům se jejich sen časem splnil, Kurdistán jako stát vznikl jen na papíře během pařížské mírové konference v Sevres v roce 1920. Turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk tomu promptně zabránil a zhatil i další pokusy o odtržení východních oblastí od Turecka. Kurdistán nevznikl, ale sen o něm nezmizel.
Dvacáté století nepřineslo Kurdům, rozděleným mezi čtyři nově vzniklé státy Blízkého východu (Turecko, Sýrie, Írán a Irák), nic dobrého. Odbojné obyvatelstvo, které toužilo po nezávislosti a mělo silnou identitu, zvyky, tradice i vlastní jazyk, si nezískalo oblibu u žádné z vlád. Kurdové se v průběhu posledního staletí setkávali (a stále setkávají) s perzekucemi, které zahrnují zákaz užívání či výuky kurdských jazyků, zpěvu národních písní, užívání termínů, jako je „Kurdistán“, zákaz politických stran, stíhání aktivistů, omezování osobních svobod…
Žádný z těchto přístupů nedovedl Kurdy k tomu, aby se vzdali svých snů. Ačkoliv většina Kurdů žije poklidným životem, stále se v jejich prostředí rodí ozbrojené skupiny bojující proti vládám a režimům za vznik nezávislého státu. Nenechme se ale mýlit, nebojují za jeden kurdský stát pro všechny Kurdy. Tato idea jednotného „Velkého Kurdistánu“ je živá snad jen v srdcích těch největších idealistů. Kurdové bojují za menší autonomní celky, které by vznikly víceméně na území států, které jsou dnes jejich domovem.
Kurdové a Kurdistány
Proč Kurdistány? Protože kurdská jednota dávno zmizela, pokud někdy existovala. Kurdové jsou rozerváni vlastními zájmy, nemají jednotný jazyk, vizi, a hlavně politickou orientaci. Podívejme se na jejich život a podmínky v jednotlivých zemích.
Turecko
Turecko odmítá existenci kurdského národa, který na svém území označuje termínem Horští Turci. Pro současné Turecko představují Kurdové jednu z největších bezpečnostních hrozeb, což určuje, jak se k nim stát chová. Turecko se dlouhodobě snaží asimilovat kurdský národ, k čemuž používá mnoho prostředků, jako zatýkání kurdských aktivistů nebo posílání dětí na převýchovu, ale hlavně maže jeho kulturu z tureckého prostředí. To zahrnuje ničení kurdských vesnic, vytrhávání lidí z jejich kořenů, jejich přesídlování a ničení jejich dědictví. Od 70. let bylo zničeno přes tři tisíce kurdských vesnic, přičemž velká vlna destrukcí přišla v roce 2015 po kurdském povstání. V turecké společnosti nejsou vzácností ani útoky na Kurdy.
Vedle toho vláda ve velkém investovala do místního rozvoje, byly postaveny silnice, města jsou upravována a zkrášlována (s velkým dílem vládní propagandy) a Turci jsou vyzýváni a motivováni k výletům na východ země, kde vnitroturecká turistika výrazně stoupá. Samotný jihovýchod země v oblasti Hakkâri je, dá se říci, poslední baštou nejistoty. V místních horách, hraničících s Iráckým Kurdistánem (KRG), se ukrývají kurdské milice PKK, které bojují proti vládě a které i Západ vnímá jako teroristické. PKK mají spojence v syrských Kurdech, ale mají špatné vztahy s KRG, na jehož území se ukrývají a který proti nim spolu s Tureckem postupuje.
Sýrie a Rožava
Pod tlakem Atatürkovy politiky mnoho kurdských rodin odešlo z Turecka do severní Sýrie, kde ovšem zcela změnily demografii mnoha měst. Původně arabské Kámišlí se stalo městem kurdským a velmi záhy se i zde začaly objevovat snahy o nezávislost. Syrská vláda reagovala zbavením mnoha Kurdů statusu občanů a udělala z nich v zemi obyvatele nižší kategorie. Tato situace se začala měnit až v současnosti, během syrské občanské války, snahy vlády ale nestačily a Kurdové vytvořili autonomní stát Rožava. Formovali ho podle myšlenek levicového myslitele Abdullaha Öcalana, který dnes sedí v tureckém vězení. Jeho myšlenky jsou nazývány levicový libertarianismus a oslovily mnoho Evropanů, které dnes Rožava přitahuje jednak díky Kurdům, kteří zde žijí, jednak kvůli ideálům, které se tady snaží prosadit. Rožava je ze čtyř kurdských oblastí jedinou, kde se nedá svobodně cestovat. Když vynecháme otázku bezpečí, tak její části okupuje Turecko, a to kvůli ideologické blízkosti syrských a tureckých Kurdů, jsou zde také vězení pro rodiny i členy ISIS, což představuje velké bezpečnostní i ekonomické riziko. Aktuální je také nedostatek vody a ekonomická krize.
Irák a KRG
Irácký Kurdistán (KRG) to v nezávislosti dotáhl nejdál. Severovýchodní část země je hornatá a divoká a během vlády Saddáma Husajna se setkala s mnoha hrůzami, které vyvrcholily genocidou. Husajn použil záminku, že Kurdové podporují nepřátelský Írán (což se netýkalo všech), aby je vyhladil. Během kampaně al -Anfál zabil útoky, chemickými zbraněmi a ve vězeních desetitisíce lidí a tisíce vesnic srovnal se zemí. V roce 1992 proto s podporou OSN vznikla nezávislá autonomní oblast Irácký Kurdistán s vlastním prezidentem, vládou, zákony i armádou, ale stále jako součást Iráku. Samozřejmě, části pod vedením klanů Talabání na východě a Barzání na západě hned zahájily občanskou válku, kterou nakonec vyhrál Barzání, který si (krátce po genocidě) pozval na pomoc Husajnovu armádu, s jejíž pomocí záhy zvítězil. Dnes je KRG moderním regionem, který si navzdory ekonomické krizi zachovává bezpečí a klid. Jeho vláda spolupracuje s Tureckem na západě a s Íránem zejména ekonomicky (často v rámci šedé ekonomiky) na východě a nemá velmi dobré vztahy se syrskými a tureckými Kurdy. V roce 2017 se iráčtí Kurdové pokusili vyhlásit vlastní stát, a to se spoustou kontroverzí, ale nakonec neuspěli – nezískali žádnou podporu a svou snahu prozatím vzdali.
Írán
Oblast obývaná Kurdy zahrnuje v Íránu šest provincií, z nichž jedna se jmenuje Kurdistán. Tyto provincie leží na západě a severozápadě země a patří k těm zanedbávanějším. Jednak proto, že jejich obyvatelé jsou převážně sunnité, a pak také pro svou odbojnost. I to je jeden z důvodů, proč se zde mnoho Kurdů živí pašováním, které na hranicích s Irákem nabízí lukrativní možnost výdělku. Íránští Kurdové se aktivně podílejí na demonstracích proti vládě a setkávají se s diskriminací, která omezuje jejich kulturu, ale také etnickou soudržnost a ekonomickou prosperitu. Vzácné nejsou ani popravy kurdských aktivistů.
V kurdském prostředí vznikla řada protirežimních skupin, velmi často silně levicově orientovaných, přičemž některé spolupracují s tureckou Stranou kurdských pracujících (PKK). Cestovatelům se tento kraj může zdát uvolněný oproti zbytku Íránu – ať už co se týče ženského oblékání nebo konzumace alkoholu, který se přes hranice přiváží. Zároveň persky mluvící cestovatel nemůže nevidět velkou míru propagandy, kterou se zde Islámská republika Írán snaží prosadit.
Víra
Většina Kurdů jsou muslimové, a to sunnitští. Kurdští ší’ité, patřící hlavně ke kmeni Fejlí, žijí zejména na pomezí Iráku a Íránu a tvoří asi 15 procent všech Kurdů. Jsou zde ale samozřejmě i konvertité k ší’ismu mimo Fejlí, kteří konvertovali zejména v době genocidy v Iráku (1988–1989). Během té doby mnoho Kurdů uteklo do Íránu, kde přijalo ší’itský islám.
Mezi Kurdy najdeme i alevity žijící v oblasti tureckého Tunceli, příznivce ze 14. století pocházejícího tajemného jarsanismu a prastarého zoroastrismu, se kterými se setkáme hlavně v Íránu, trochu také v Iráku, ale rovněž křesťany i židy. Většina kurdských židů odešla do Izraele, ale kurdské židovské dědictví je nyní zejména v Iráckém Kurdistánu znovu objevováno. Bohužel, často s odporem konzervativních muslimských kruhů.
Mnoho lidí věří, že původním náboženstvím Kurdů je jezídismus, který je směsicí starobylých mezopotamských věr, ale lze na něm pozorovat také silné vlivy křesťanství a islámu. Jezídi, které dnes najdeme hlavně v Iráku či v Arménii, se sami považují za jakési Protokurdy, ale nikdy sami sebe za Kurdy neoznačí. Kurd je pro ně muslimem. V rozporu s tím Kurdové o jezídech mluví jako o Kurdech. Jak jinak, je za tím často politika – díky kurdské nálepce mohou být tradiční jezídská území nárokována Iráckým Kurdistánem, zatímco jezídi jsou spíše zastánci práva na sebeurčení a vlastního rozhodnutí k tomu, kam se přidat. Je to spor poměrně zásadní – ostatně, jde o to, kde budou rýsovány hranice autonomního Iráckého Kurdistánu a v jakých hranicích bude jednou požadovat nezávislý stát. Politika, náboženství a etnická otázka jdou zase jednou ruku v ruce.
Cestovatelské tipy
V kurdských oblastech, kam se nyní dá dostat, lze najít nádhernou krajinu, velkolepé památky i laskavé lidi. Co je hlavní tip na cestu? Regionu, stejně jako všem horským oblastem Blízkého východu, je dobré se vyhnout v zimě, protože během zimních měsíců zde napadnou metry sněhu. Není také nejlepší sem cestovat v létě, kdy teploty v nížinách dosahují padesáti stupňů. Co tedy v jednotlivých oblastech vidět a nevynechat?
Co vidět v Iráku?
Do KRG se za památkami nejezdí. Genocida i konflikty smazaly většinu dědictví z krajiny. To ale neznamená, že to není kus světa k vidění! Z toho mála památek, co tu lze najít, stojí za zmínku kláštery z počátků křesťanství Svatý Hormuzd a Svatý Matouš, působivá městečka, jako Akra či Amádíja, prastará citadela v Irbílu či připomínky brutální genocidy v Sulajmáníji a Halabdži, které budí silné emoce.
Památek je tu opravdu málo, ale to nevadí, protože KRG láká cestovatele na autentičnost lidí a krajiny. Navštivte jezídy v jejich domovině Láliš, kde ochutnejte trochu z tajemných rituálů uctívačů Slunce. Poznejte komunity asyrských křesťanů v Irbílu, jejichž domovem jsou biblické Ninivské pláně, zavítejte k jezírku Gome Fellaw, kde místní lidé tráví víkendy u vodních dýmek, či ochutnejte mrkvové víno od jediných vinařů v celém Iráku ve městě Šakláva. Pak zamiřte do monumentálních hor s nádhernými výhledy do hlubokých údolí. Projeďte se údolím Ravandiz, které někdy až vyráží dech, a zamiřte i ke klikatící se řece Velký Záb, kde jsou v jeskyni Šanídár pozůstatky nejstarších lidí v regionu. V této krajině plně pochopíte, proč se o Kurdech mluví jako o divokém, tvrdém a hrdém horském národě.
Kam se zatoulat v Íránu?
Neoficiálním hlavním městem íránských Kurdů je Kermánšáh (ačkoliv Sanandadž je hlavním městem provincie Kurdistán), trochu unavené provinční město, které láká milovníky historie na reliéfy Táq-e Bostán, zapsané na seznamu památek UNESCO. Ty ale nejsou důvodem, proč zamířit do Kurdy obývaných oblastí Íránu. Podobně jako v KRG i tady nás láká hlavně ta autentičnost. Kurdské regiony patří mezi chudší a zanedbávané, což je pro místní jistě nešťastné, nicméně i díky tomu se zachovaly původní kurdské vesnice, jako je Palangán či o kus vzdálenější Úrámán Tacht (zvaný také Havrámán).
Tyto vesnice jsou typickou ukázkou kurdské horské architektury, která se hledá už dost těžko. Jedná se o stupňovité vesnice postavené ze dřeva a vepřovic a zasazené v kopcích nad řekou a nad údolím. Kolem nich jsou políčka, včelíny a pastviny. Zejména Úrámán Tacht má nádherný výhled do krajiny a pro cestovatele je to doslova ráj. Lidé tu chodí v tradičním oblečení, mezi které patří takzvané rohaté vesty nošené muži zejména v chladném období, a přivítají vás s tradiční pohostinností a laskavostí.
Pokud toužíte po horských výletech a trecích, dejte pozor, abyste nezamířili blízko k hranicím s Irákem. Dochází tu často k zásahům ozbrojených složek proti pašerákům, ale také proti odbojným kurdským milicím.
Čím láká Turecko?
Jestli milujete historii, turecké oblasti obývané Kurdy jsou rozhodně místem, kam si zajet. Hranice kurdských oblastí jsou v Turecku poměrně obtížně definovatelné – překrývají se totiž s územími, která si nárokují Arméni, historičtí kurdští nepřátelé, nebo třeba i s územími obývanými Araby. Za kurdský lze ale bez pochyby označit Diyarbakir, nazývaný také hlavní město Severního Kurdistánu. Jeho opevněné centrum Sur, ležící na břehu Tigridu, má druhé největší hradby světa, hned po Velké čínské zdi, a zdejší uličky připomínají románová Stínadla. Město vystavené z černého tufu má obrovské kouzlo. Bohužel, spolu s jinými městy bylo v roce 2015 jako místo kurdského odporu proti vládě silně poškozeno a polovina prastarého Suru byla doslova srovnána se zemí. Podobně dopadl i Nusaybin, křesťanské centrum s jednou z nejstarších univerzit světa.
Mizí i další kurdské dědictví. Okouzlující Hasankeyf, město se stovkami jeskynních domů a středověkým centrem, byl tureckou vládou zatopen a zbyla z něj jen citadela na vrcholku kopce. Stále nádherná, ale jen ve zlomku původního m ajestátu. Další neuvěřitelné památky však stále lákají cestovatele. Náboženská Şanliurfa, domov proroka Abraháma, i její okolí, jako tajemná Dara s podzemními kostely a nekropolí připomínající Petru. Harrán s podivnými domy připomínajícími včelí úly. Monumentální sochy na hoře Nemrut Dag?. Arménské památky okolo jezera Van či zaniklá arménská metropole Ani. Křesťanské dědictví v Mardinu a na pláních Túr Abdín sahá až ke kořenům celého náboženství.
Jakkoliv je náboženská a etnická otázka regionu složitá a jednotlivé skupiny jsou poznamenány vzájemnými střety a konflikty, je to region nabitý dějinami. A není se čemu divit, jsme na území Mezopotámie, kde se celá tisíciletí psaly lidské dějiny.
Budoucnost Kurdů očima autorky
Ačkoliv v posledních letech získali Kurdové obrovskou podporu v zahraničí a nemálo obyvatel zejména Západu je podporuje v jejich snu o nezávislosti, zároveň mezi Kurdy samotnými došlo k zásadním rozkolům. Myslím, že myšlenka jednotného Kurdistánu byla v poslední dekádě zcela zametena pod stůl a dají se očekávat další střety mezi Kurdy samotnými. Osobně doufám, že nepovedou ke vnitrokurdské válce a další eskalaci násilí. Zároveň se bojím dalších kroků Turecka, zejména proti syrským Kurdům, kterým části území už Turecko zabralo. Rovněž jsem zvědavá na hospodářský vývoj v regionu, který už teď trpí ekonomickými problémy a zároveň živí velké množství uprchlíků a vnitřně přesídlených lidí. Osobně mám pocit, že některé části toho, co stále nazýváme Kurdistánem, jsou jako soudky s prachem, a o budoucnost nejen Kurdů, ale celého regionu, mám dost velké obavy...
Nejpočetnější?
Často slýcháme, že Kurdové jsou největší národ bez vlastního státu. Kurdů je na světě mezi 30–45 miliony, ale i přesto zaujímají až druhou příčku. Nejpočetnějším národem bez státu jsou Tamilové (78 milionů) a s Kurdy se dělí o pozici Jorubové (35 milionů).
