Z Evropy jí v Maroku chybí uvolněnost a svobodomyslnost. Naopak na zdejších lidech oceňuje jejich schopnost najít v každé situaci dobré řešení pro všechny. Tereza Huclová žije v severoafrické zemi už sedm let.
Čím se v Maroku zabýváte?
S mým dobrým marockým přítelem Mohamedem jsme založili v Marrákeši cestovku zaměřenou na poznávání skutečného Maroka. V Česku si říkáme ZažítMaroko.cz, v Maroku BerberTrekking.com. Tomuto českoberberskému start-upu věnuji nyní většinu času, připravuji nové programy, zápolím s marockými úřady a často také provázím naše zájezdy pro české klienty.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Maročané mají ve zvyku se na sebe usmívat, a to ať jste jim sympatičtí, nebo ne. Úsměv věnovaný druhému člověku je z jejich pohledu dárkem, který je nic nestojí, takže proč ho druhému nedopřát. V porovnání s námi si Maročané spolu také více povídají. Není nic neobvyklého, že se v městském autobuse dají do řeči dva úplně neznámí lidé, a než o pár stanic později vystoupí, zvládnou probrat zásadní milníky svých životů.
A co životní styl Maročanů v porovnání s naším?
Rodinná pouta jsou mnohem silnější než u nás, mladí lidé většinou zůstávají žít s rodiči, rodiny spolu tráví mnohem víc času, pravidelně se také scházejí u jídla. Povinností dospělých dětí je zabezpečit rodiče i po finanční stránce. Důchod v Maroku nedostává téměř nikdo a umístit staré lidi třeba do domova důchodců představuje pro marockou rodinu skutečnou hanbu.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Hodně mě překvapil přístup Maročanů k péči o zevnějšek. Ženy i muži všech věkových kategorií a sociálních skupin jsou zvyklí trávit dlouhé hodiny v místních lázních hammám, věnují velkou pozornost pedikúře a manikúře, úpravě vlasů i oblečení. Na to se u nás často tolik nemyslí.
Zarazilo vás v Maroku něco, s čím jste se dodnes nesmířila?
V některých rodinách dodnes rodiče domlouvají dětem sňatky a jak dívky, tak chlapci mají pak velmi malou šanci se ze svatby vyvléknout. To mi osobně přijde smutné, neboť jsem již byla svědkem případů, kdy tato tradice způsobila mladým lidem hlavně spoustu obav, zklamání a bolesti.
Chybí vám z domoviny něco?
Nic materiálního to není, i českou plzeň mi spolehlivě supluje marocké pivo Casablanca. Občas se mi ale zasteskne po evropské uvolněné atmosféře. U nás je všem jedno, kdo u mě doma přespal, s kým sedím v restauraci nebo jak chodím oblečená. V Maroku musím u všeho víc přemýšlet, co na to řeknou sousedi.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Maročané mají obrovský talent hledat win-win řešení, byť třeba nestandardní. Nic není v Maroku nemožné, pokud z toho mají všechny zúčastněné strany prospěch. Například se chci ubytovat a majitel mi nabízí, že uvaří večeři za patnáct eur. Já na to, že je to drahé, a domluvím se s ním, ať mě za malý peníz pustí do kuchyně. Večeři uvařím sama, sníme ji společně a spokojení jsme oba. To by mi u nás nejspíš neprošlo.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Vzdělaní Maročané většinou vědí, minimálně znají Prahu. Starší lidé se zase často chytnou na pojem Československo. Maročané pracující v turismu vás čas od času překvapí nějakým českým výrazem, třeba slovem „zadarmo“.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních?
Přestože Maročané mají krásnou přírodu, nejsou moc outdoorově založení a nemají potřebu chodit na pěší výlety nebo poznávat svoji zemi. Když už do přírody rodina vyjede, veze s sebou často hrnce a plotýnky, usadí se někde u řeky a uspořádá velký piknik. Teď se ale pomalu časy mění a vznikají spolky hlavně mladých lidí, kteří spolu vyrážejí do hor a za poznáním. Tyto skupiny bývají moc fajn a člověk v nich potká skvělé lidi.
Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka?
Když se někdo chystá do Maroka poprvé, zpravidla ho láká okusit od všeho trochu. Takže určitě bychom jeli na písečné duny na Sahaře, prošli soutěsku Dadés zvanou také údolí Růží (poblíž jsou velké růžové plantáže) a berberské vesničky ve Vysokém Atlasu, navštívili Marrákeš nebo přístav as-Sawíra, dříve oblíbené útočiště evropských hippies.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Maročané často netuší, že jim rozumím, což občas vytváří zajímavé situace. Nastoupila jsem třeba do společného taxíku, jeden spolucestující viděl cizinku a navrhl řidiči, ať mně naúčtuje dražší cenu. Než jsem se stihla ozvat sama, řidič prohlásil, že něco takového nepřichází v úvahu. Chvíli nato pak zastavil, koupil sáček mandarinek a tomu dobrému pasažérovi nařídil: „Teď každému v autě rozdej dvě mandarinky, ať pochopíš, že u mě v taxíku jsme si všichni rovni.“
Jaké je vaše oblíbené místní jídlo?
Mám ráda tradiční kuskus se zeleninou a kuřetem. Ten se nezalévá horkou vodou, ale pomalu se připravuje v páře, což vyžaduje čas a námahu. Podle kuskusu člověk pozná, jestli to s ním kuchař myslí dobře, a tak, chci-li v Maroku otestovat novou restauraci, zpravidla si nejprve objednám jejich kuskus.
Které tři výrazy byste použila pro popis Maroka a jeho obyvatel?
Inšalláh aneb věci se stanou, dá-li Bůh. Není proto třeba se stresovat, jak co dopadne. Životní přesvědčení většiny Maročanů. Římský kmín aneb chuť marocké kuchyně. Tažín aneb hliněný hrnec, ze kterého se jí společně pravou rukou. Tento styl stolování posiluje soudržnost a vylepšuje vztahy v rodině.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
