Trojnásobný držitel nejvyššího ocenění pro fotografy divoké přírody navštívil podruhé Prahu. Tentokrát pracovně, jako člen poroty soutěže Czech Nature Photo. A jako zářný důkaz toho, že na plnění snů není nikdy pozdě.
Jaký je to pocit, hodnotit své kolegy?
V porotě takové soutěže jsem poprvé a musím říct, že je to pro mě především obrovská inspirace. Každý fotograf má svůj styl práce a díky tomu se člověku otevírá širší perspektiva. U mě to ale není jen o téhle soutěži, já své kolegy sleduji soustavně.
Sám jste držitelem velmi významných ocenění, třikrát jste získal titul Wildlife Photographer of the Year. Přinesly vám ty ceny kromě štěstí a hrdosti také posun v kariéře?
Určitě to pro mě bylo hodně důležité. V dnešní době může být fotografem v podstatě kdokoli. Je velmi snadné otevřít si webovou galerii nebo se prezentovat na sociálních sítích. Proto je zásadní najít způsob, jak se z takové masy fotografů vyčlenit. Musíte budovat a posilovat důvěryhodnost svého jména. Já se rozhodl jít cestou tzv. výtvarné fotografie divoké přírody prezentované formou kvalitních tisků. Nepořádám žádné workshopy, neprodávám svoji práci fotobankám. A úspěšná účast v prestižních soutěžích nejen člověku potvrdí, že je v něčem dobrý, ale zároveň zajistí publicitu a posílení hodnoty jména na trhu. Klienti si rádi pořizují práci někoho se zvučným jménem. Je to zkrátka i dobrý marketingový nástroj.
To jméno jste si ale začal budovat poměrně pozdě.
Ano, fotografie byla až moje druhá kariéra. Původně jsem pracoval ve finanční sféře v londýnské City a v Tokiu. Jenomže jsem vždycky snil o tom, že jednou nasednu do offroadu a projedu v něm Afriku křížem krážem až zpátky do Evropy. A jednoho krásného dne jsem si zkrátka řekl, že už v té kanceláři sedět nechci a ani nemusím. Šéf se mi vysmál a nabídl mi zvýšení platu, ale já to odmítl a odjel jsem do Jižní Afriky si svůj sen splnit.
Z čeho ten sen začal klíčit?
Vyrůstal jsem v Irsku, kde je nejdivočejším živočichem čmelák. Jednou nás navštívili příbuzní z Austrálie, kteří mi přivezli takový strojek s diáky australské přírody – a ta mě uchvátila. Hltal jsem knížky a televizní dokumenty Davida Attenborougha. A byly tu i filmy, díky nimž jsem ovšem získal o Africe dost zidealizovanou představu. V neposlední řadě zapracovala i náhoda, když jsem se v roce 1995 vydal v muzeu špatnou odbočkou a neplánovaně se ocitl na výstavě soutěže Wildlife Photographer of the Year. Ty snímky mě naprosto nadchly, nejvíc ze všech vítězný Modrý ledovec fotografky Cherry Alexander. A od té chvíle to semínko začalo v mé hlavě bobtnat. Nikdy by mě nenapadlo, že o šestnáct let později bude na stejné výstavě viset můj vítězný snímek.
Vaše snímky jsou většinou černobílé.
Černobílá fotografie mě fascinovala odjakživa. Bavilo mě i její využití při zachycování běžného života na ulici. Jenomže v Jižní Africe se téhle disciplíně vzhledem k bezpečnostní situaci věnovat nedá. Tím se jenom stvrdilo moje jasné zaměření na divokou přírodu. Nechtěl jsem se ale spokojit s dokumentárními snímky, chtěl jsem do nich vnést kreativitu, k čemuž je právě černobílý svět velmi vhodný. Mým cílem je, aby se lidé do mých fotek zamilovali. Doufám, že díky tomu pak získají k přírodě vřelejší vztah a snad se o ni budou i víc zajímat a chránit ji. Náš svět je plný ošklivých záběrů, mně zkrátka přišlo fajn soustředit se na ukazování jeho krásnější tváře.
Vnímáte jako výhodu, že jste se do Afriky dostal jako nepopsaný list z úplně jiného prostředí?
Já nejdřív neměl ani ponětí o tom, co tam vůbec dělám. Na svoji první výpravu do divočiny jsem se vydal s tím nejmodernějším vybavením, ale když jsem se po dvou týdnech vrátil, zjistil jsem, že jsou fotky nepoužitelné, dopustil jsem se všech myslitelných chyb. Moje očekávání o fotkách otištěných v National Geographicu narazila na hodně tvrdou realitu. Naprosto mě to srazilo na kolena, ale přátelé mě naštěstí povzbuzovali, abych si dopřál druhou šanci. Což jsem udělal, vyvaroval se všech předchozích chyb a hned po druhé výpravě se do toho slavného časopisu opravdu dostal.
Byl to ten okamžik, kdy jste si řekl, že je z vás skutečný fotograf?
Tehdy jsem si uvědomil, že si můžu začít focením vydělávat na živobytí. Za tu dvoustranu mi vyplatili pět tisíc dolarů. Najednou jsem viděl, že to jde, i když mi bylo jasné, že mě čeká spousta tvrdé práce, protože se musím postarat sám o sebe, žádné sponzory jsem nikdy neměl. Absolvoval jsem několik kurzů týkajících se divoké zvěře a jejího chování ve volné přírodě, jinak bych jako skutečný fotograf divoké přírody uspět nemohl. Když chcete něco fotit, musíte svůj objekt velmi dobře znát. A já se naučil předvídat pohyb zvířat, což mi umožňuje se připravit a být ve správný čas na tom nejlepším místě. Zvíře se tím pádem chová přirozeně a klidně, protože nenarušuju jeho komfortní zónu. Když se podíváte na moje fotky, na spoustě z nich se díváte objektu přímo do očí.
Všeobecně se tvrdí, že nejdůležitějším předpokladem fotografa je trpělivost.
Naprosto souhlasím, i když zrovna já bohužel moc trpělivý člověk nejsem. V terénu samozřejmě trávím čekáním dlouhé hodiny. Ale jako neméně důležitou vnímám i kompozici, k čemuž jsem se taky musel sám dopracovat. Pokud nedokážete diváka kompozicí do fotky vtáhnout, selhali jste i se sebelepším světlem. Naopak i ze zdánlivě nudné scény dokáže správná kompozice udělat skvělý snímek.
Držíte se fotografických pravidel?
Já je nepovažuju za pravidla, ale za vodítka. Někdy například využiju středovou kompozici, protože v daném případě zkrátka funguje. To jsou věci, ke kterým se člověk postupně praxí propracuje. Každopádně znát ta vodítka je naprostý základ.
Připadá vám nebezpečnější jihoafrická městská džungle, nebo přírodní divočina?
V té přírodní džungli jsem se nikdy ani na tu sebekratší chvíli necítil v ohrožení. Což je ale dáno i tím, že nic nenechávám náhodě, k divokým zvířatům chovám respekt a nesnažím se je tlačit do kouta nebo je provokovat. Větší nervozitu určitě dokážu pocítit někde ve městě, nebudu zastírat, že Jihoafrická republika má svoje problémy. Ale s mou rodinou (manželka z Jižní Afriky pochází) tam žijeme velmi spokojený život. Jinde už bych ani žít nechtěl.
Baví vás víc samotné focení, nebo zpracování snímků, které vám pod rukama vykvetou?
Když jste v terénu, cítíte něco, co by se dalo nazvat jako duševní splynutí s přírodou, a to já zbožňuju. Moc mě baví i hledání toho nejlepšího záběru. Mám ale rád i tu fázi, kdy se vrátím domů a snímky začnu zdokonalovat. Nechám je uležet a vrátím se k nim klidně až po půl roce nebo i později, abych měl dostatečný odstup. Protože si všechno financuju sám a také chci být se svou rodinou, samotným focením v přírodě můžu strávit zhruba osm týdnů v roce, zbytek trávím doma, u svého počítače. Takže v podstatě musím mít rád oboje.
To, že se vám povedl skvělý záběr, víte hned v terénu, nebo až u počítače?
Může dojít k oběma případům, ale podle mě výtečného fotografa od průměrného odlišuje i to, že v ten první okamžitě ví, že spoušť stiskl ve správné chvíli. Poznat to ale není tak jednoduché, protože na svůj snímek čekáte někdy třeba celé měsíce. V terénu pracují všechny vaše smysly, prožíváte určité vzrušení, emoce, od kterých je potřeba se oprostit, uklidnit se a snímek hodnotit co možná nejobjektivněji, aby byl silný i pro ostatní. Ta správná fotografie by měla mít v rovnováze technickou i kreativní složku, jedno bez druhého nefunguje.
Považujete některý snímek za svůj majstrštyk?
K vlastní práci jsem hodně kritický. Nikdy bych nezveřejnil nebo nenabídl k prodeji fotku, za kterou si pevně nestojím. Takže můj web je přehlídkou toho, co bych si sám s čistým svědomím pověsil do kanceláře nebo bytu. Ale pokud mám jmenovat svůj nejoblíbenější úlovek, asi by to byl Kmotr (Godfather), který je paradoxně barevný. Zachycuje slona poté, co sám sebe zasypal prachem. Vznikl částečně štěstím na správný okamžik, ale zároveň i díky mému pozorování a pečlivému plánování.
Focením si musíte vydělat. Dokážete ale fotit i jen pro svoji radost?
Musím brát v úvahu, o jaké záběry mají lidé zájem. Oblibě se těší sloni, lvi, žirafy nebo zebry. Hyeny si do obývacího pokoje chce pověsit málokdo. Nicméně já fotím v první řadě pro svoji radost, protože focení jednoduše miluju. A chci v něm být čím dál lepší. Stále pracuju na kompozici, snažím se o focení ještě víc přemýšlet, těžit maximum z příležitostí, zdokonalit plánování i rovnováhu mezi jednotlivými složkami fotografie, které ani nemusí běžný člověk vnímat. Jako třeba u fotky siluet dvou slonů pod stromem. Nejsem ten typ, který někde hodiny jenom sedí a čeká, snažím se jít fotce naproti.
Podléhá focení divoké přírody nějakým trendům?
Aktuálním trendem je to, že lidé jezdí na stejná místa, aby vyfotili stejné snímky. To je tak trochu noční můra. Díky tomu, že tvořím převážně specifické černobílé snímky, to neberu negativně z pohledu rostoucí konkurence. Ale já byl vždycky spíš samotář a focení si rád vychutnávám v klidu, nevozím s sebou ani žádného průvodce. Ti lidé ale naštěstí často nevědí, jak zvířata přemýšlejí. Vidí lva, tak okamžitě zastaví a spouště cvakají jako o život. Já je můžu v klidu objet, protože vím, kde ho najdu v klidu, o samotě a blíž.
Další jev, který kolem sebe stále častěji pozoruju, je obsese výbavou, ideálně s co největším zoomem, který majitelé fotoaparátů hned naplno využívají. Já se držím filozofie jedno tělo + jeden objektiv, používám dvoustovku. Potřebuju zaručit co nejvyšší kvalitu finálního výstupu. Navíc mi to práci vlastně zjednodušuje. Když máte příliš mnoho možností, ztratíte příliš mnoho času zvažováním. Já mám rámec jasně daný a umím s ním pracovat, vyhledávám scény, které mému objektivu vyhovují. A hlavně: velké teleobjektivy nutí fotografy přemýšlet o zvířatech kdesi v dáli. Ale já je chci mít blíž. Něco jiného je to u focení ptačí říše, tam je samozřejmě velký zoom potřeba.
Jaké zvíře je vaše nejoblíbenější?
To je těžká otázka! Na mých fotkách jsou často sloni, ale to je i díky tomu, že se dají snadno zachytit. U kočkovitých šelem je to složitější, z nich mám blízko ke lvům. Nicméně během dalších výprav do divočiny se chci zaměřit i na další druhy – zatím mám málo gepardů a levhartů, cítím ještě určitý potenciál lepších záběrů u zeber.
Dosáhl jste řady úspěchů. Máte ještě nějaké profesní sny?
Mým největším přáním je, abych i nadále mohl dělat to, co mě tak naplňuje, tedy vyjíždět do přírody a zachycovat ji na záběrech, které si pak můžete s radostí a pýchou někam pověsit. Taky bych svou práci rád dostal do většího počtu galerií. A mým snem na trochu delší trať je vydat knihu. Jenom jednu, na papíru té nejvyšší kvality, v níž budou snímky, které považuju za svoje nejvydařenější. K nim bych samozřejmě dodal i texty, protože jednak píšu rád, jednak lidé mají rádi snímky s příběhem.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
