Laugavegur vás mockrát překvapí: třeba mohutnými vodopády kousek od stezky

Laugavegur vás mockrát překvapí: třeba mohutnými vodopády kousek od stezky Zdroj: Nikola Musilová

Duhové hory Landmannalaugar připomínají malířskou paletu barev
Cestou na jih přibývá zeleně a dokonce i zakrslých stromů. V pozadí ledovec Eyjafjallajökull.
Vyschlé části koryta řeky Krossá vypadají jako z jiného světa
Kempy označené islandskou vlajkou představují jediné stopy civilizace
Čisté řeky a ovzduší dávají vzniknout unikátním odstínům zelené
11
Fotogalerie

Laugavegur Trail: To nejlepší z Islandu na jediném treku

Island. Kdo ho navštívil, jistě vám řekne, že na něj nestačí ani dva týdny, abyste v klidu objevili opravdu ta nejkrásnější místa. A co když vás přece jen tlačí čas a peníze? Pak je pro vás jako stvořený Laugavegur Trail. Pokud nemáte zkušenost s vícedenními trasami, nezoufejte!

Tento hikerský skvost na jihu země ohně a ledu zvládnete s trochou připravenosti a velkým odhodláním, i když nepatříte mezi zkušené dobrodruhy. Jak se připravit na brodění islandských ledových řek, co čekat od místních kempů i nepředvídatelného počasí?

Laugavegur Trail vede Islandskou vysočinou. Během čtyř dnů spatříte legendární Duhové hory, doutnající fumaroly, ledovce ukrývající sopky, obsidiánová pole a vodopády. Já se na Laugavegur vydala na začátku srpna, dva měsíce po operaci břicha, takže moje kondice nebyla zrovna nejlepší, ale odhodlání bylo veliké. Právě od konce června do začátku září je hlavní sezona, během níž je nejmenší riziko toho, že vás potká blizzard v horách nebo že nebudete schopni přebrodit rozvodněné řeky.

Laugavegur měří 55 km a kvůli obtížnosti terénu, v němž překonáte 1900 výškových metrů, je rozvržen do čtyř dnů. Výchozím bodem je nejčastěji vnitrozemní kemp Landmannalaugar, ukrývající se v Duhových horách. Do něj vás spolehlivě dopraví autobus z centra Reykjavíku. Než vyrazíte na cestu, určitě načerpejte síly v místních horkých pramenech. Romantiku místa dotvářejí divoce se pasoucí ovce, které odvážně pobíhají mezi rozestavěnými stany. Stanovací místo na osobu přijde asi na 350 Kč. Sprcha se platí zvlášť, a to i v ostatních třech kempech s výjimkou horského Hrafntinnuskeru, kde sprchy nejsou.

Duhové hory a obří obsidiány

První kroky mě vedou do srdce Duhových hor – oblých skal hrajících odstíny okru, mechově zelené, rezavě oranžové, a dokonce i petrolejově modré. Pestrou paletu doplňuje bílý sníh, který i v létě zůstává na zdejších hřebenech. Sopečný původ krajiny na každém metru připomínají lávová pole, která se postupně mění v sirnou poušť. Plyny unikají z přítomných fumarol, k nimž se můžete přiblížit natolik, nakolik vám odvaha dovolí. První den zažívám nejnáročnější stoupání. Naložených 15 kg na zádech cítím při každém výstupu a upřímně jsem vděčná za oporu v podobě trekových hůlek. Islandská vysočina si s vámi může pěkně pohrát. Cesty vedou jako amplituda nahoru a dolů. Náročné může být i počasí, které se během hodiny lehce změní z deště na sníh a na plné slunce. Systém vrstveného oblečení s nepromokavými svršky na Islandu rozhodně oceníte.

Asi po devíti kilometrech opouštím Duhové hory a přecházím do krajiny, jež vede k druhému kempu, Hrafntinnuskeru. Země okolo něj je pokrytá černou lávovou struskou a obřími obsidiány. Z nich jsou dokonce vystavěny dvě mohyly těch, kteří svůj boj s nepředvídatelným počasím prohráli. Kvůli riziku silné mlhy a sněhových bouří se doporučuje mít s sebou GPS, držet se cesty vytyčené dřevěnými kolíky a nevydávat se na cestu za špatného počasí. Tím je obzvláště známý horský Hrafntinnusker, vzdálený 12 kilometrů od Landmannalaugaru. Nejednomu poutníkovi zde silný vítr zničil stan. I když jsem po náročném výstupu unavená, nehodlám to riskovat a po obědě pokračuji dál k třetímu kempu. Spojuji si taky dva denní úseky do jednoho.

Svahy v nohou

Druhý úsek směřuje k jezeru Álftavatn. Jak mě Island během pár hodin naučil, co vede nahoru, taky zákonitě vede dolů. Připravte se, že poté, co překonáte krajinu sněhových mostů (pod nimiž a na nichž není radno se zdržovat, především, svítí-li slunce a rozpouští sníh), čeká vás velmi prudké klesání. Protože někteří lidé zůstali v Hrafntinnuskeru a ti, kteří z něj ráno vyšli, jsou už dávno u cíle, je těchto mých 12 kilometrů obzvláště osamělých. Nevadí mi to, naopak si užívám naprosté ticho a klid. Ve vnitrozemí neslyšíte zpěv ptáků ani šumění listů stromů, kterých je na Islandu poskrovnu. Dlouhé mlčení přírody občas naruší chrčivý zvuk fumaroly nebo divoce běsnící horské toky, které jsou cítit sírou a nedoporučuje se z nich pít.

Stoupám na strmý hřeben, z něhož jedním okem pozoruji uzavírající se Duhové hory a druhým obdivuji údolí jezera Álftavatn, které se přede mnou otevírá. V dáli lze spatřit ledovce ukrývající sopky Katla a Eyjafjallajökull. Ano, to je ta, která v roce 2010 zastavila leteckou dopravu nad Evropou a před níž prchal i hlavní hrdina cestovatelského filmu Tajný život Waltera Mittyho. Sestup k jezeru nejde rozhodně tak lehce, jak jsem si představovala.

Vrstva zeminy na holé skále je od poutníků úplně smetená, a tak je mým hlavním úkolem nesjet celý sráz nedobrovolně po čtyřech. Konečně přicházím do údolí řeky Grashagakvísl, jejíž vody jsou zkalené od tajícího ledu. Asi dva kilometry před kempem na mě čeká první brod, kdy překračuji tento horský tok. Sundat boty a nasadit ty na brodění. Bez nich to raději nezkoušejte, kameny na dně řeky bývají ostré. Svléci kalhoty, pod nimiž mám kraťasy, rozepnout popruhy na krosně a pomalu vyrazit čelem k proudu, hůlky pořádně zapichovat. I v létě je zde voda ledová a její chlad bolestivě proniká až do kostí. Díky nataženému pomocnému lanu je první brod hračkou, ačkoli je proud dost silný. Rychle osušit nohy a hurá do kempu, kde v pověstném álftavatnském vichru stavím stan. Později si dávám pět minut horké sprchy, která mě dokonale ukolébá po obtížném dni.

Přes brody

Stejně jako o den dříve v Landmannalaugaru i v Álftavatnu se probouzím do deště. Skládám mokrý stan a unavené tělo zatěžuji patnáctikilovým batohem. Mým cílem je 15 kilometrů vzdálený kemp Emstrur, k němuž se jde přes dva brody. První vás čeká hned za kopcem obklopujícím jezero, na půli cesty k blízkému kempu Hvanngil, který někteří poutníci volí jako alternativu k větrnému Álftavatnu. Proud je mírný a voda mi dosahuje lehce nad kotníky. U brodů se většinou srocují lidi. Není určitě na škodu je pozorovat, abyste zhodnotili situaci, kde je voda hluboká a prudká, abyste si vybrali vhodnější místo k přechodu. Potkávám zde skupinu výletníků, kteří nocují v chatách. Každý kemp na trase Laugaveguru nabízí nejen stanovací místa, ale také možnost spát v dřevěných chatách. Místa v nich je dobré zamluvit několik měsíců předem, a i když jsou dražší, odpadne vám povinnost nosit stan a karimatku. Pár mladých dobrodruhů se noří celým tělem do ledové vody. Otužovat se na Islandu jde evidentně i v létě.

Kemp v Hvanngilu není tak rušný jako ten v Landmannalaugaru nebo Álftavatnu. Nezdržuji se a pokračuji k dalšímu brodu. Je široký a voda mi dosahuje po kolena. Na doporučení se vyhýbám místu, kudy jezdí terénní auta, neboť koryto zde bývá vymleté a hluboké. Nejsem si jistá, kde brodit, a tak se vydávám vpravo podél toku řeky, která se náhle mění ve fascinující vodopád. Chvíli se kochám a je mi jasné, že musím zpět – tudy to nepůjde. Mezitím se několik lidí u brodu rozhodlo překročit řeku. Jdu v jejich stopách a už jsem na druhé straně. Kopcovitá krajina Duhových hor se zatím změnila na sopečnou poušť černé barvy, v níž rozkvétají polštáře bílých a růžových kvítků. Lemují je strmé zelené kopce, které ostře vyrůstají z tmavého písku. Fascinuje mě, jak se krajina během 30 kilometrů dokáže tak změnit.

Cesta do Emstruru se zdá být nekonečná. Rovina jistě není náročná na chůzi, ale opírá se do ní slunce v plné síle a začíná být nepříjemné horko, asi 14 stupňů. Na Islandu nejsou stromy, které by vytvářely konejšivý stín. Dostávám žízeň a příhodně se nabízí dokonale průzračná řeka, z níž si lze nabrat vodu i bez filtru. Islandská voda má totiž pověst jedné z nejčistších v Evropě, pokud tedy vynecháte tu ze sopečně aktivních oblastí. Pár hodin po poledni přicházím do kempu Emstrur. Svítí slunce a v dáli ozařuje ledovec Mýrdalsjökull, ukrývající mohutnou sopku Katla. Kouzelné stanoviště se ukrývá v údolí, okolo něhož konejšivě klokotá potok. Stavím stan, který na slunci rychle dosychá. Jdu si na chvíli lehnout a později večeřím na vrcholu údolí, přes něž se dívám ke vzdálenému ledovci.

Černorudá země

Poslední den mého putování vyrážím k cílovému bodu, kempu v Thórsmörku. Opouštím příjemný Emstrur a vydávám se dál. Země je rozervána prudkými řekami do hlubokých skalnatých údolí hrajícími černou a rudou barvou. Kluzký sestup do jednoho z nich mi připomíná záludné klesání z Red Crateru na novozélandském treku Tongariro Alpine Crossing. Hrnu před sebou spoustu lávové strusky a modlím se, aby někomu nepřistála na hlavě.

Na konci cesty na mě čeká úzký most nad roklí, v níž burácí řeka tekoucí od Mýrdalsjökullu. Pár poutníků zde chytá závrať, ale já si přechod užívám. Pomalu stoupám dál. Poslední úsek treku je pestrý. Jak se blížím na jih, objevují se křovinné porosty, a dokonce i háje zakrslých bříz. Překračuji další řeky a čeká mě poslední opravdu prudké stoupání. Na vrcholu zdolaného kopce zřetelně vidím Eyjafjallajökull. Klesám k poslednímu brodu, který je ze všech nejnáročnější. Voda mi dosahuje do půli stehen a musím brodit čelem k mocnému proudu, hůlky hodně zapichuji. Na druhém břehu mi hlavou běží lítost nad tím, že už další brody nebudou. To, čeho jsem se bála nejvíc, jsem si nakonec nejvíc užila.

Od brodu ke kempu je to už jen pár kilometrů, které vedou nízkým listnatým lesem. Je plný sladce vonicích květin i hub. Sestupuji do Thórmörku neboli Thórova lesa, z jedné strany lemovaného Islandskou vysočinou a z druhé strany ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Mezi nimi vede průsmykem Fimmvör?uháls přídavný trek, dlouhý 22 km s převýšením 1000 m. Ústí u legendárního vodopádu Skógafoss ve Skógaru. Náročnější je ze směru od Thórsmörku než od vodopádu, proto dál pěšky nepokračuji a odjíždím autobusem do Skógaru. Loučím se s útulným kempem v Thórsmörku i s pár lidmi, které jsem na treku potkávala. Všichni sem přijeli překonat sami sebe a žasnout nad rozmanitostí přírody. Přemýšlím nad tím, jak jsme stejní… Z myšlenek mě vytrhne pohled na burácející Skógafoss. Další dobrodružství začíná.