Pokud už jste někdy chodili po ledovci, tak se nejspíš nedozvíte mnoho nového ani překvapivého. Tato reportáž je určena především začátečníkům, kteří se poprvé v životě hodlají navázat s horským vůdcem na lano, aby se prošli po jeden kilometr hluboké a mnoho kilometrů dlouhé mase ledu. I když to tak zpočátku nevypadá, o adrenalin v krvi nakonec opravdu nebude nouze.
Polovina turistů z desetičlenné skupiny přišla v džínách, jeden statečný (či šílený?) dokonce v šortkách, nechybí ani dáma v důchodovém věku. Chystáme se na premiérový pochod po ledovci. Dole v údolí, v městečku Fiesch ve švýcarském kantonu Wallis, pálí ostré letní slunce a rtuť teploměru hned ráno nezadržitelně šplhá ke třiceti stupňům Celsia. Lyžařské rukavice, cepín na batohu horského vůdce, zimní oblečení a další ledovcové vybavení se tu zdají být k smíchu. Může z toho vůbec koukat nějaké dobrodružství? Jistě, všichni si vybavujeme ty klasické filmy o dobývání Antarktidy či Aljašky, kde psí spřežení se saněmi i polárníky z ničeho nic beze stopy mizí v kilometr hluboké ledovcové trhlině bez jakékoli šance na záchranu. Ještě před chvílí jsme o nich vtipkovali v ranním vlaku z Brigu do Fiesch. Jenže v polárních krajích jsou přece ledovce ukryté pod příkrovem věčného sněhu, a tak se nějaká ta trhlina snadno přehlédne. My se však chystáme na alpský Aletschský ledovec.
Zatímco snad všude jinde na světě se na ledovce musíte dívat směrem nahoru, tenhle se kroutí sevřený v údolí hluboko pod námi jako na dlani. Vypadá to mimořádně bezpečně. Tady přece není kam spadnout, ujišťujeme se na vyhlídkové terase u horní stanice lanovky Eggishorn, 2926 metrů nad mořem. Na konci června je ledovec po jarním tání obnažený – chtělo by se říci – až do morku kostí. Po čerstvém sněhu nikde ani stopy, zato v ledovci jsou naprosto zřetelné dva rovnoběžné pásy zeminy: morény. Ty člení masu ledu na tři proudy, z nichž Aletschský ledovec fakticky sestává a jež se spojují na místě zvaném Konkordiaplatz. Tak vzniká 23 kilometrů dlouhá masa zmrzlého sněhu. Je to nejdelší útvar svého druhu v Evropě, zapsaný dokonce na Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Směs ledu a kamení je pak unášena z vrcholků Alp až do údolí řeky Rhôny k takzvanému Aletschskému lesu, jímž splaz na konci protéká.
Sluníčko a severák
Všechny naše obavy z ledovce rozptyluje i přístupová cesta. Vzhledem k tomu, že Aletschský ledovec skutečně „teče“ údolím, jde se k němu od lanovky dvě hodiny strmě z kopce rozkvetlými alpskými loukami, díky jasnému dni navíc s vyhlídkami na desítky kilometrů vzdálený magický Matterhorn. Když vás po takovéhle pohodové vycházce začne vůdce navlékat na okraji ledovce do postrojů s karabinami a přivazovat na lano, je vážně těžké skrývat úsměv. Horal Ivan Volken je na tyhle nálady návštěvníků zvyklý, a tak v klidu vysvětluje: „Je to spíš pro jistotu, hlavně kvůli pojišťovně, kdyby náhodou. Proč byste si měli kazit výlet?“ A přidává další radu: „Nezapomeňte si, prosím, natáhnout také rukavice. Tady už nejde tolik o pojišťovnu jako spíš o vás. Pokud uklouznete, ostrý ledovec vám ruku potrhá do krve.“ Konečně na něj vstupujeme.
První dojem? Asi to nebude zase až taková legrace. Ve srovnání s pohledem shora je ledovec obrovský. Drobné řasení se najednou změnilo ve strmé hory ledu a kamení. Představa, že ten kilometr, který má do šířky, měří masa ledu i do hloubky pod námi, není vůbec příjemná. Přestože praží slunce a padesát metrů od ledovce z nás v rukavicích a fleecových bundách lil pot, na ledovci vládne zima jako v mrazáku. A navíc jako by ta hmota pod námi sama o sobě produkovala ostrý severák. Chcete fotit, ale jakmile sundáte rukavici, prsty zebou jako v lednu. Ačkoli jsme ve výšce jen něco přes 2000 metrů nad mořem, anglická důchodkyně, kterou si vůdce na laně prozřetelně navázal hned za sebe, najednou kráčí hodně ztěžka a čím dál častěji musí zastavovat. My všichni s ní. Jedenáct lidí je spojeno jedním lanem jako pupeční šňůrou. Musíme pochodovat s pevně danými rozestupy, které nastavil vůdce svými uzly na startu.
Ohrožený kolos
Z ničeho nic se ozvou zlověstné, městskému člověku zcela cizí, děsivé zvuky. Vycházejí přímo z nitra ledovce. To masa ledu skřípe, jak se zase o kousek pohnula. Že by i tady hrozily smrtící trhliny? Jsme všichni na jednom laně, tak bychom hluboko v ledu pravděpodobně také všichni navěky skončili… Sem tam nějakou průrvu překračujeme, ale zdají se být úzké a naprosto zřetelné.
Vtom zazní ženský výkřik. Mladá Němka, která si vyšla na ledovec se svým přítelem, dílem okamžiku vězí víc než po pás v ledovci. Ale nebude naštěstí tak zle. Škvíra je celkem úzká a turistka udržela ruce nad ledem. Vyškrábe se na povrch sama a nakonec nepotřebuje ani pomoc vůdce, který je jako jediný z nás vybaven cepínem.
Hodinová túra po ledovci nás stojí nečekaně mnoho sil. Anglická penzistka budí dojem, že pokud ji vůdce neodnese na ramenou, zůstane tu už navždy. Ivan Volken dámě bere aspoň batoh, aby jí co nejvíc odlehčil, a ona se vzepne z posledních sil na cestu k lanovce a domů do Londýna. Moc na ledovec chtěla. A splnil se jí sen. Pro budoucí generace se však taková túra za trochou adrenalinu může stát snem nesplnitelným.
„Uvážíte-li, že z metru sněhu nahoře v Alpách zbude tady dole pouhý centimetr ledovce, že sněhu padá čím dál méně a že je čím dál tepleji, s ledovci to vůbec nevypadá dobře,“ vysvětluje Volken. „Ledovec ubývá opravdu rychle, na konci asi o padesát metrů ročně na délku a zhruba deset metrů na výšku. Dokonce jsme před časem museli právě kvůli tání hledat nové přístupové cesty na ledovec, aby to bylo pro návštěvníky bezpečné.“
Pomalu, ale jistě
Z pohledu lidského oka se v údolí nic ani nehne, ale ve skutečnosti ledovec „popoteče“ dolů asi o dvě stě metrů za rok, což představuje přibližně půl metru denně. Hnacím „motorem“ je jeho vlastní hmotnost. Podle vědců ze Švýcarského technologického institutu v Curychu váží Aletschský ledovec 27 miliard tun, což se rovná hmotnosti 72,5 milionu obřích letadel Boeing 747 Jumbo Jet! A ještě jiné srovnání: kdyby tento ledovec roztál, vydal by tolik sladké vody, že by každý člověk na Zemi mohl mít litr na den po dobu šesti let!
Rady na cestu
Aletschský ledovec leží ve švýcarském kantonu Wallis. Dostanete se tam z letišť v Curychu i Ženevě zhruba za tři hodiny vlakem. K místním přesunům je výhodný tzv. Swiss Pass. Turistickým centrem oblasti je město Brig, lanovka na Eggishorn vyjíždí z Fiesch (sem se dostanete za půl hodiny vlakem z Brigu), celodenní túra s vůdcem vyjde na 70 CHF. K Aletschskému lesu jezdí lanovky z nádraží Morel či Betten, které leží na trati Brig–Fiesch.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
