Lužnice teče místy tak líně, až má poutník docela problém poznat, jakým směrem

Lužnice teče místy tak líně, až má poutník docela problém poznat, jakým směrem Zdroj: Honza Čermák

Klokotský klášter je dobré místo k načerpání duševní energie
Za lávkou u Harrachovky dostává prostor jihočeská divočina
Vůně měsíčnice vytrvalé nás vytrvale provázela značnou část prvního dne
Dnešní Kvěchův mlýn měl od 16. století i několik jiných názvů: Žabkovský, Výrkovský nebo Na Papírně
Zatímco levý břeh si sveřepě uzurpuje příroda, pravý je zasvěcený rekreaci
20
Fotogalerie

Májovou Toulavou: Jarní výšlap mezi Táborem a Bechyní

Stezka údolím Lužnice vedoucí oblastí Toulava se jako první česká trasa dostala mezi oficiálně uznané nejlepší pěší trasy Evropy. Kopíruje část jihočeského „camina“ a 55 km mezi Planou nad Lužnicí a Týnem nad Vltavou je rozděleno do čtyř denních etap. Prostřední dvě vymezují pouť mezi Táborem a Bechyní. Za příjemného květnového počasí snadno propadnete jejímu voňavě podmanivému kouzlu.

V prosluněném Táboře se motáme malebnými uličkami až k Bechyňské bráně (jak symbolické!) s hradní věží Kotnov. Tady se od lužnické stezky ta svatojakubská na pár kilometrů odpojuje. Důvod je nasnadě. Zelená značka nás totiž vede schodištěm mezi posledními táborskými domy a přes Holečkovy sady k chráněné lipové aleji lemované křížovou cestou. Mírné stoupání je vykoupeno nejen božským klidem, ale hlavně pohledem na skrumáž věžiček poutního místa a benediktinského kláštera Klokoty ze začátku 18. století, jehož dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie Klokotské. Jeho areál s nepravidelným půdorysem není velký, ale snad hlavně díky zeleni a arkádovým ochozům působí útulně. A duchovní náboj přijde před dalšími kilometry vhod.

Fialový háj i ráj

Za hřbitovem už se stezka stáčí do lesa, kde se nám ale za odbočkou ke geologické expozici Marie Klokotská ještě jednou připomene, a to červeno-bílou kaplí postavenou nad léčivým pramenem. U něj se údajně kdysi zjevila Panna Maria, ale teď se tu povaluje jen několik hrníčků připravených snad pro poutníky. Zatím nic nenaznačuje, že bychom měli putovat kolem řeky, dokud se po krátkém sestupu nedostaneme k lávce u Harrachovky, která v roce 1941 nahradila původní, povodní strženou lávku Thanabauerovu. Přecházíme Lužnici a napojujeme se na červenou Stezku údolím Lužnice, ze které už nesejdeme. Řeka plyne tak líně, že ani není poznat, kterým směrem. Nicméně víme, že pokračovat budeme po proudu.

Za lávkou u Harrachovky dostává prostor jihočeská divočinaZa lávkou u Harrachovky dostává prostor jihočeská divočina|Honza Čermák

Hned za lávkou se zhluboka nadechujeme. Stinné a vlhké prostředí je ideální nejen pro kapradiny, ale i pro planě rostoucí měsíčnici vytrvalou, jejíž světle fialová květenství doslova zaplavují snad až mystickou scenerii s velkými balvany. Především se z nich ale line neuvěřitelně libá vůně, která nás bude provázet ještě notnou část cesty. Když k tomu připočteme absenci jakékoli lidské přítomnosti, máme pocit, že jsme se ocitli v ráji někde na odlehlém konci světa.

Ovce, hroši a candáti

Zatímco na našem, tedy levém břehu kráčíme o samotě, na tom protějším už se začínají objevovat osady, jezy a mlýny, jejichž historie sahá někdy až do středověku. Prvním z nich je Kvěchův mlýn, na němž už byste dnes stěží poznali, že pochází z 16. století. Asi po půl kilometru se v řece pase kamenné stádo – roztroušené kameny, které s trochou fantazie připomínají stádo ovcí. Ve stoické hladině se odrážejí dřevěné chatky zdobící čerstvě posekané trávníky, zatím osamělí osadníci jen tu a tam vytahují z garáží kánoe. Kolem nás se střídají záplavy lučních přesliček prosvětlených slunečními paprsky dopadajícími skrze stromy s dalšími divokými záhony měsíčnice. Jakmile se v některých záhybech na chvíli vzdálíme od řeky, protrhávají absolutní ticho jen švitořící ptáci. Idylu nenarušuje ani Matoušovský mlýn s jezem – naopak je to podívaná oku velmi lahodící. Míjíme skromné vodopády (například pod Hlavinami) i další skupiny koupajících se kamenů, které tentokrát připomínají spíš stádo hrochů.

Jedno z kamenných stád. Taky vám připomíná hrochy?Jedno z kamenných stád. Taky vám připomíná hrochy?|Honza Čermák

Jako nenadálý zásah člověka pak působí tunel vytesaný do Candátí skály. Měří 32 metrů a za tohle výrazné zjednodušení cesty vděčíme Klubu českých turistů a staviteli Janu Šimůnkovi, který ho nechal prorazit v roce 1938. Dokončen byl až následující jaro, kdy už bylo Česko-Slovensko pod německou okupací, takže se ani nedočkal slavnostního otevření. Za ním se i z pravého břehu stává listnatá, sytě zelená džungle. A kousek za ostrůvkem, na který údajně v roce 1421 Jan Žižka vyhnal z Tábora adamity, nás čeká jedno z nejpůsobivějších míst celé trasy. Příběnickou skálu tu přímo nad hladinou Lužnice obchází visutý ochoz, který mi velmi vzdáleně připomněl podobné atrakce například v Hřensku nebo ve slovinské soutěsce Vintgar. Jen je podstatně kratší, což je škoda. Zato už je víc než stoletá (1914)! Za lávkou se stezka v souladu s tvarem řeky prudce stáčí, v ohybu se buď můžete v létě občerstvit (případně i ubytovat) v penzionu, nebo kdykoli během roku po žluté odbočce vystoupat ke zřícenině hradu Příběnice, jehož počátek se datuje do 13. století. Na protějším břehu se pak dají najít drobné pozůstatky Příběniček. V těchto místech trasa původně končila, ale dnes naštěstí pokračuje dál.

Na Onom světě

Její charakter se ale trochu mění. Fialové měsíčnice mizí, naopak se po nějaké době za Bejšovcovým mlýnem začínají i na našem břehu objevovat kempy a rekreační střediska. V květnu ještě v podstatě zejí prázdnotou stejně jako vítaná zastávka k občerstvení – otevřená venkovní hospoda Country u stejnojmenného kempu s půjčovnou lodí, kde se tyčí jen dva tři stany. Přestože si pomalu začínáme znovu zvykat na známky civilizace, Stádlecký řetězový most jako by sem někdo najednou přenesl z jiného časoprostoru. A ono to tak vlastně svým způsobem bylo. Původně totiž od roku 1848 překlenoval Vltavu u vesnice Podolsko. V roce 1960 se ale kvůli plánovanému zatopení oblasti vodou z Orlíka a již vybudovanému novému mostu rozhodlo o rozebrání a přesunu empírového skvostu na jiné místo. Padla volba na městys Stádlec, u něhož přepravu přes Lužnici do té doby zajišťoval brod a přívoz. Ukryt v bujné přírodě tu přesunutý most slouží od roku 1975 nejen jako dopravní prvek, ale také jako úchvatná ozdoba.

Tohle není fata morgána, tohle je skutečný Stádlecký mostTohle není fata morgána, tohle je skutečný Stádlecký most|Honza Čermák

Za mostem se k naší červeně značené trase příhodně připojuje naučná stezka Na Onen svět – za cíl si totiž klade propojovat putování jihočeskou krajinou s technickými a kulturně historickými památkami. A tak trochu jako na onom světě si připadáme po průchodu malou džunglí, která nás přivede na místo, z něhož se v naprostém tichu naskýtá výhled na chatky na druhém břehu, které na nehybné hladině vytvářejí takřka dokonalý paralelní svět za zrcadlem. Za osadou Liška a univerzitním výcvikovým střediskem protínáme vrstevnice, abychom získali patřičný nadhled. Ten duchovní zajišťuje raně gotický kostelík Nanebevzetí Panny Marie, který jako by tajuplně vyrostl z obilných klasů, které v podvečerním slunci a téměř nepatrném vánku ladně vlají ze strany na stranu. Jestli existuje nadpozemský klid, klidně by mohl vypadat nějak takhle. Ale po krátkém rozjímání se vracíme na zem, konkrétně na přilehlou vyhlídku, která poskytuje nadhled vizuální – nad údolím Lužnice a přírodním parkem Kukle, obojí snad stále pod ochranou okrouhlé věže zříceniny hradu Dobronice. Jeho historie sahá do 14. století, později se stal majetkem jezuitů, ale zrušení tohoto řádu pro něj znamenalo začátek nemilosrdného chátrání až do dnešní neutěšené podoby.

Řepka, kopřivy a duha

Dobronice jsou typická vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a kohouti vítají den, což z nich dělá ideální zastávku na propojení obou denních dob. Do cílové Bechyně už pak po snídani schází pouhých osm kilometrů. Po strmé úzké pěšině scházíme zpět k úrovni Lužnice, které se budeme držet dalších asi pět kilometrů, ne úplně ideálních pro alergiky. Nejdříve se totiž prodíráme vyšlapanou pěšinou na okraji rozlehlého lánu se vzrostlou a plně vykvetlou řepkou. Poletující včely, vydávající jediný široko daleko slyšitelný zvuk, nás vyvádějí až k osadě Větrov s několika chatkami pod asi 300 metrovým pásem skal. Místo lidí tu ale potkáváme jen vodníka bafajícího fajfku. Řepku pak střídají husté porosty kopřiv, jejichž žahání se dá vyhnout jenom stěží. Z jejich spár se dostáváme až stoupáním na zalesněnou skálu před rozcestím U Hutí, odkud se dá na vlastní nebezpečí pokochat dalším výhledem na Lužnici a její přítoky.

V osadě Větrov jsme potkali jen bafajícího vodníkaV osadě Větrov jsme potkali jen bafajícího vodníka|Honza Čermák

Následující úsek se od řeky odklání a probíhá lesem, mezi poli, přes silnici a kolem hřbitova, než se na poslední dva kilometry opět k Lužnici přimkne. Poslední, aspoň částečně přírodní zajímavostí je vodopád Pod Libuší, který by za normálních okolností byl nejspíš patrný jen po vydatných deštích, ale voda je do něj uměle přiváděna meliorací. Pak už se vysoko (konkrétně 38 metrů) nad námi klene železobetonový oblouk Duhového mostu (oficiálně mostu Duha), který byl za první republiky nejvyšším mostem svého druhu v Československu. Zajímavý je i tím, že po něm vede jak silnice, tak nejstarší elektrická železniční dráha ve střední Evropě, která vznikla v roce 1903 podle pokrokového návrhu Františka Křižíka.

Bechyňská pokladnice

Tím ale lákadla Bechyně zdaleka nekončí. Vlastně moc nerozumím tomu, proč se o tomhle nezvykle rozvrstveném lázeňském městě tak málo mluví a píše. Snad proto, že pokud ho chcete důkladněji poznat, nedá vám to úplně zadarmo, docela si u toho dáte do těla. Právě z tohoto důvodu doporučuju dorazit sem včas a nechat si na průzkum pokladů města dostatek času. V nabídce je busta Karla Kryla před stylovým místním kinem, náměstí s měšťanskými domy a kostelem svatého Matěje s vyhlídkovou věží, františkánský klášter, synagoga a židovský hřbitov, muzea a v neposlední řadě renesanční zámek s bohatou výzdobou interiérů a expozicí loveckých zbraní. Od něj sestupujeme kolem věže Kohoutek k Zářečskému mostu s pamětní deskou připomínající natáčení filmu Zlatí úhoři, a především se sochou Zářečské báby, ke které se pojí oblíbená čertovská legenda. Celý příběh o mazané záchraně místních vypráví informační tabule. Snad jen napovím, že i v tomhle případě hrají určitou roli kohouti.

Zářečská bábaZářečská bába|Honza Čermák

K Bechyni ale neodmyslitelně patří i vyhlídky, dokonce si vysloužily samostatně pojmenovanou část zelené turistické trasy. Na levém břehu jsou tři, které stojí trošku námahy: Gutha-Jarkovského, Pasovského a Náprstkova, která vás dovede zpátky k Duze. Pokud už se vám do kopce moc nechce, vůbec nezoufejte. Jeden z nejhezčích pohledů na jihočeské město se nám totiž naskytl od mostu přes pravý přítok s názvem Smutná, k němuž jsme se dostali pěšinou vedoucí těsně kolem Lužnice a jezu Dolní mlýn. Tady se nabízejí dvě zásadní možnosti: buď pokračovat po červené do Týna nad Vltavou, což je čtvrtá etapa Stezky údolím Lužnice a také další část Svatojakubské cesty, nebo se prudkým schodištěm za skalami lemujícími zámek vrátit ke klášteru a na náměstí. My jsme tentokrát zvolili druhou variantu, ale troufám si tvrdit, že to rozhodně nebylo definitivní rozloučení s putováním podmanivou jihočeskou krajinou...


České trasy camina

Do Santiaga de Compostela se můžete z Česka vydat po šesti trasách, které na sebe v některých případech navazují. Pokračují pak přes Německo nebo Rakousko.

  • Žitavská z Žitavy do Prahy (135 km)
  • Železná z Prahy do Železné (257 km)
  • Všerubská z Prahy do Všerub (214 km)
  • Východočeská z Libné do Vlašimi (264 km)
  • Jihočeská z Vlašimi do Korandy (213 km)
  • Moravskoslezská z Opavy do Mikulova (277 km)

Detailní popisy a další informace najdete na webu Ultreia.cz.


Kde složit hlavu?

Pokud rádi vyzkoušíte něco neotřelého, ubytujte se v Táboře u Američana Chrise (umí česky) na příznačně nazvané usedlosti Cesta. Nečekejte luxus, spíš vzpomínky na babiččinu venkovskou kuchyni, kterou Chris doplňuje vlastnoručně vyráběnými marmeládami, sýry, salámy a chlebem. A když budete mít štěstí, přes okno toalety zahlédnete na zahradě srnku. Na trase je pak několik kempů a rekreačních středisek, ale my jsme si užili milou pohostinnost v dobronickém rodinném penzionu U Kaštanu (ten kaštan je skutečně obrovský). Z Tábora je to sem 21 km, další den už vám tedy do Bechyně zbude jen zhruba osm a zbytek času můžete věnovat průzkumu neprávem přehlíženého města nad Lužnicí, které má co nabídnout.