Jiná tvář Val di Fassa: Objevte zemi trpasličího krále, hrdého lidu i drsných bitev
Když se řekne Val di Fassa, většině z nás se vybaví dokonale upravená lyžařská střediska nebo kilometry špičkových tras vybízejících k letním túrám. Tato oblast v srdci Dolomit ale nabízí mnohem víc. Je to kraj plný dávných legend, místo, kterým za první světové války procházela fronta, a území, na němž dodnes žije hrdý národ, který mluví vlastním jazykem.
„Každý den se při západu slunce zbarvují vrcholky Dolomit do nejrůznějších odstínů červené. Unikátní jev, který přitahuje pozornost mnoha cestovatelů, v průběhu času inspiroval nejeden příběh. Ten nejznámější je o králi Laurinovi a jeho nádherných růžích,“ přibližuje nejslavnější dolomitskou legendu Fabio Gerola, který zastupuje Trentino Marketing.
Laurin byl králem trpaslíků, kteří v dávných dobách hledali v oblasti hluboko v zemi drahé kameny. Byl mazaný a kromě jiného vlastnil i kouzelný pás, jenž mu umožňoval stát se neviditelným. S jeho pomocí se jednoho dne zmocnil krásné dcery adižského krále, do níž se zamiloval.
Zahrada růží
Dívka se mu natolik líbila, že ze samé radosti nechal kouzlem porůst okolní hory červenými růžemi. Král Adiže si však pro dceru přišel a Laurinovi tehdy nepomohl ani pás neviditelnosti – vojáci ho vystopovali právě kvůli pošlapaným lánům růží, přes které se snažil uprchnout. Laurin tak musel dívku otci vrátit, ale než to udělal, proklel růžovou zahradu, která ho zradila.
„Žádné lidské oko tě nebude moci obdivovat, ani ve dne, ani v noci,“ řekl prý. A tak tam, kde kdysi rostly krásné růže, zůstaly jen holé skály. Král Laurin ale nepočítal se západem slunce, který není ani dnem, ani nocí. „Proto i dnes, když slunce zapadá za hory, můžeme stále obdivovat zahradu červených růží, která zbarvuje vrcholky Dolomit,“ uzavírá s úsměvem Maria Scarangella z turistického centra ve Val di Fassa.
Místní Ladinové
Podobných legend, jež svým dětem dodnes vyprávějí rodiče, byste v oblasti Val di Fassa našli nespočet. Jsou totiž nedílnou součástí místního etnika Ladinů, kteří na severu Itálie žijí již několik tisíc let. Je jich dohromady asi třicet tisíc a obývají pět údolí ve třech provinciích italských Alp. Na svůj původ jsou patřičně hrdí. Uchovávají si tradice, vlastní jazyk, který se vyučuje i ve školách, a proslulí jsou také specifickou kuchyní.
„Doma mluvíme jenom ladinsky. A třeba babičku jsem nikdy italsky mluvit neslyšel. Možná to vlastně ani neumí,“ říká usměvavý lyžařský instruktor Federico. Potvrzuje, že ladinštině se děti učí i ve škole. „Ale dnes mají samozřejmě také italštinu a další světové jazyky,“ doplňuje. Bez nich by se totiž místní s ostatními nedomluvili. Ladinština je rétorománský jazyk, který je podobný italštině, francouzštině, provensálštině a katalánštině. Ani Italové z jiných regionů mu však nerozumějí.
Drsné boje na hřebenech
Pokud jste již do regionu Val di Fassa zavítali, s ladinštinou jste se bezesporu setkali. A to nejen s tou mluvenou, ale také psanou. Dvojjazyčné názvy, tedy italské a ladinské, najdete například na cedulích označujících jména měst nebo na turistických informačních panelech.
Jeden z nich – La Gran Vera (Velká válka nebo první světová válka) – připomíná temnou kapitolu místní historie. Právě tudy totiž procházela frontová linie, na níž na alpských vrcholcích docházelo k těžkým bojům mezi Rakousko-Uherskem a Itálií po jejím vstupu do konfliktu v roce 1915.
Pozůstatky po válce jsou zde dodnes patrné. Vidět tak můžete tehdejší zákopy nebo zbytky provizorních kasáren či palpostů. Ale například i turisty vyhledávaná chata Rifugio Fuciade pod sedlem Passo San Pellegrino, která je dnes zařazena na seznamu michelinských restaurací a v níž můžete ochutnat poklady ladinské kuchyně, jako jsou třeba tradiční ciajoncie (druh domácích raviol plněných fíky), sloužila během těžkých bojů odehrávajících se na hřebenech hor jako zásobovací a odpočinkové centrum pro italské vojáky.
Autentická oblast
Dnes tu ale napětí cítit není. Spíš naopak. V obcích Val di Fassa panuje příjemný klid. V malebných domcích stále žijí místní obyvatelé a mnohé staré důmyslně řešené dřevěné stodoly, ladinsky tobià, jež sloužily jako seník i chlév zároveň, dávají tušit, jak drsné byly horské podmínky tohoto tehdy zcela izolovaného kraje, kterým museli místní čelit.
V dnešní době je tato oblast, jež spadá pod autonomní region Tridentsko-Horní Adiže, hojně vyhledávaná turisty nejen v zimě, ale i v létě, ale na rozdíl od jiných koutů Alp si stále dokázala uchovat svou autenticitu. A tak si při procházkách po místních obcích, ať už je to Vigo, Pozza, Soraga, Moena, nebo Campitello, rozhodně nebudete připadat jako v turistickém skanzenu.
