Z Dublinu vyrážím na sever, směr Belfast. Dvě hlavní města, dvě polohy téhož ostrova, dvě hodiny jízdy od sebe, a přesto dva jiné světy. Dublin je živý, barevný a bohémský, hlučný i radostný, plný turistů, zatímco Belfast působí dojmem města, které se z popela historie teprve rodí do nové, moderní podoby.
Krátce po překonání hranice mezi oběma zeměmi projíždím přes nádherné Mourne Mountains, hory ze žuly, ukryté mezi mraky a mořem. Jsou nejvyšším pohořím celé země a zdrojem inspirace pro poutníky i spisovatele. Třeba C. S. Lewis tu nacházel obrazy své Narnie. Tiché údolí, Silent Valley, sevřené mezi vrcholy Slieve Binnian a Slieve Meelbeg, dostálo svému jménu dokonale. Jen šum vody z přehrady a vzdálené volání ptáků narušují posvátný klid. Voda z této přehrady zásobuje Belfast, a přesto místo působí, jako by sem civilizace nikdy nepronikla. Mourne Mountains tepou pomalým rytmem, mlha se převaluje přes svahy a mizí v jezeře, tráva tmavne s každou kapkou deště a zkroucená silnice se ztrácí v dálce. Turisty tu téměř nepotkávám, pouze farmáře, který za mnou v dešti přijede na čtyřkolce s kozou na přívěsu a s pasteveckým psem na ramenou, aby se mě zeptal, jestli něco nepotřebuji a jestli mi také vadí globální oteplování. V teplotě nepřesahující 15 stupňů, větru a jemném mrholení nejsem na takovou otázku připraven.
Na severu
Pokračuji dál na sever, déšť se střídá se sluncem, jako by se ani počasí neumělo rozhodnout, ke které části ostrova patří. Krajina se mění jen pozvolna, pravidelný rastr kamenných zídek odděluje pastviny poseté ovcemi, mezi nimiž jako bílé tečky svítí osamělé farmy a v dálce se mezi stromy vynořují zříceniny starých hradů. Pobřeží hlídají majáky, jako ten v Saint John’s Point, který svou žlutočernou věží ční nad Atlantikem a hlásí, že sever je už na dosah.
Saint John’s Point, hrabství Down. Maják stojící na nízkém skalnatém výběžku slouží po generace jako navigační bod pro lodě plující podél členitého pobřeží Severního Irska a připomíná dlouhou námořní tradici regionu. | Zdroj: František Štaud
Belfast mě vítá nečekaně jasným letním dnem a hned po příjezdu vyrážím do ulic. Procházím čtvrtí Titanic Quarter, obnoveným areálem někdejší loděnice, kde byl v květnu roku 1911 postaven a spuštěn na vodu slavný Titanic. Nad bývalými doky se zvedají dva žluté jeřáby přezdívané biblickými jmény siláků, Samson a Goliáš.
Hlavní město Severního Irska prošlo plnou silou průmyslové revoluce. Loděnice, zpracování lnu, výroba provazů a tabáku proměnily Belfast v jedno z nejživějších průmyslových center britských ostrovů a přivedly sem desetitisíce dělníků. Dnes už Belfast působí jinak, moderně, otevřeně, s chutí do života. Ulice voní nejnovější gastronomií, z klubů zní jazz, z pubů folk, galerie ožívají a večery v hospodách mají svou nezapomenutelnou atmosféru. Jako na celém irském ostrově i tady se historie a současnost prolínají na každém kroku. Město je známé svou velkolepou viktoriánskou a edwardovskou architekturou, výrazným pouličním uměním a hudebními talenty, které se tu zrodily – od Ruby Murray po Van Morrisona.
Belfast – večerní klid u řeky Lagan, kdy se městská architektura zrcadlí na hladině a ruch dne ustupuje tichu | Zdroj: František Štaud
Druhý den se obloha zatáhne a já vyrážím poznat temnější stránku města. Severní Irsko a Belfast jsou nechvalně známy také svými „konflikty“, tedy „The Troubles“. Tento výraz dlouho sloužil jako eufemismus pro období násilných konfliktů, nepokojů a krvavých střetů mezi probritskými protestanty a katolíky usilujícími o nezávislost. Tento konflikt, zakořeněný v dědictví kolonialismu, náboženských sporech a politické nejistotě, trval od roku 1968 do roku 1998 a vyžádal si na čtyři tisíce lidských životů. Pozůstatky The Troubles jsou v Belfastu patrné i desetiletí po podpisu mírové dohody. Na zdech západní části města stále svítí politické murály z doby konfliktu. V časech nepokojů bylo pouliční umění víc než ozdobou, stalo se hlasem obou neústupných komunit, protestantské na Shankill Road a katolické na Falls Road. Fasády domů pokrývají desítky maleb odkazujících na politické postoje i dávné vazby k polovojenským skupinám. Snad nejznámější je portrét Bobbyho Sandse, člena Irské republikánské armády (IRA), který roku 1981 zemřel ve vězení během protestní hladovky.
Nový život
Období konfliktů i úpadek těžkého průmyslu město negativně poznamenaly, ale mírový proces a rozsáhlá obnova mu postupně vrací sílu i sebedůvěru. Při vstupu do známé Sunflower Pub musím u vchodu projít klecí ze zeleného pletiva, pozůstatkem doby The Troubles, kdy podobná opatření chránila podniky před útoky a kontrolovala příchozí. Dnes už tu zůstává jen jako ikonická vzpomínka na minulost. Vedle dveří visí černá kovová tabule s nápisem, který odlehčuje atmosféru s typicky irským humorem: „No topless sunbathing – Ulster has suffered enough.“ (Žádné opalování nahoře bez – Ulster už trpěl dost).
Bittles Bar, Belfast: ikonická rohová hospoda v historickém centru města | Zdroj: František Štaud
Večer v Belfastu má svoje vlastní pravidla, která se píšou tmavým inkoustem guinnesse, zní hudbou z rohu dřevěného výčepu a voní po dešti na černém chodníku. Na rozdíl od Dublinu zde potkávám výrazně méně turistů a i hospody přímo v centru města si zachovávají svoji autentičnost. Poslední večer trávím v populárním Bittles Baru, čtyřpodlažním stavení z červených cihel, které se ostře zařezává do křižovatky jako lodní příď. I tento bar nese jizvy z období konfliktů, v podobě bombového útoku v roce 1973, ale nedává je příliš najevo. Zdi pokrývají portréty irských umělců, politiků, sportovců. U baru visí množství cedulí s jasnými pokyny pro příchozí: „Žádná politika, žádné náboženství“, „Půl pinty nečepujeme“ a „Kolu nenaléváme“. Nemám tedy jinou možnost než si objednat pintu guinnesse, prohodit pár slov se spolusedícími a pozorovat, jak výčepní za pípou komentuje v jedné větě počasí i fotbal a muž s vousy jak z Tolstého románu mlčky sleduje svět za sklem. Užívám si atmosféru irského pubu podbarvenou, jak jinak, místními muzikanty a dešťovými kapkami za oknem. Hlavou se mi honí absurdní definice Irů z pera Oscara Wildea: „My Irové jsme příliš poetičtí na to, abychom byli básníky; jsme národem brilantních smolařů, ale největšími vypravěči od dob Řeků.“
Připomínka rozdělení
Podobně poznamenané obdobím nepokojů je také Derry, město ležící na západní hranici mezi oběma zeměmi. Derry nebo také Londonderry už svým názvem připomíná rozdělení Severního Irska. Za hradbami, které kdysi chránily bohaté obchodní centrum, se skrývá i novodobá historie plná bolesti. Právě tady, 30. ledna 1972, došlo k tragédii známé jako Bloody Sunday, kdy během poklidné demonstrace britští vojáci postřelili 26 lidí, z nichž 14 zemřelo. Událost se stala symbolem The Troubles a hlubokého rozkolu, který na desítky let rozdělil zemi. Dnes je Derry městem, které se učí žít se svou minulostí. Na zdech stále zůstávají staré murály, ale mezi nimi vznikají nové – o míru, naději a spolupráci. Peace Bridge, moderní most přes řeku, spojuje obě části města a prostě připomíná, že minulost lze překročit.
Nástěnné malby jsou v Belfastu dlouhodobě nositelem paměti, politických postojů i identity jednotlivých čtvrtí | Zdroj: František Štaud
Cestou po severu se, stejně jako v Irsku, často schovávám před deštěm v hospodách. Právě tam se nejlépe pozná povaha země, u výčepu, kde se pivo točí pomalu a hudba vzniká bez plánu. V malých podnicích v Belfastu, Derry nebo Ballycastlu se občas stane, že se večer sám promění ve svátek. V rohu se sejdou muzikanti s houslemi, flétnou nebo bubnem bodhránem, kývnou na sebe a hra začne. Žádné pódium, žádné vstupné, jen společný rytmus, který sdílejí všichni v místnosti, jeden nápěv střídá druhý, dokud se všechno neztiší. Pak se z temného rohu ozve hlas zpívající starou gaelickou baladu, zpěv bez doprovodu, pomalý a tichý jako déšť za oknem. Nikdo se nehne, dokud neprolomí ticho jediné slovo: Sláinte! – na zdraví, na přátelství, na život. A zábava se opět rozproudí.
Epopej v kameni
Mezi Belfastem a Derry se vine zhruba dvousetkilometrová pobřežní cesta, Causeway Coastal Route, severoirská epopej v kameni a větru. Sleduje okraj ostrova, kde krajina ukazuje svou nejdivočejší tvář. Vydávám na cestu, kde se silnice stáčí podél moře, travnaté pláně přecházejí ve skalní výběžky a kde se volant nechce narovnat. Míjím trosky hradů, kamenné mosty, staré vesnice a útesy padající do šedi oceánu. Občas z této cesty sjedu do vnitrozemí, abych nepropásl další pozoruhodná místa Severního Irska. Jedním z nich jsou ikonické Dark Hedges, úzká silnice lemovaná buky, jejichž kmeny se naklánějí nad cestu a splétají v těsný oblouk, působí jako vstup do jiného světa. Vysadili je tu kolem roku 1775 Stuartové jako příjezdovou alej k panství Gracehill; dnes patří k nejfotografovanějším místům Severního Irska. Vítr, déšť i čas vytvarovaly stromy do podivných, mytických siluet. Není divu, že tudy v seriálu Hra o trůny projížděla Arya Stark při útěku z Králova přístaviště. Alejí procházím brzy ráno, v mlze, kdy se mezi větvemi láme rozptýlené světlo a kdesi nad hlavou se ozývá kakofonie havraního křiku.
Dark Hedges, hrabství Antrim, alej buků vysazená v 18. století jako příjezdová cesta k venkovskému sídlu | Zdroj: František Štaud
Také v Severním Irsku mi několik míst připomíná dávné mýty. V odlehlé krajině hrabství Tyrone, daleko od hlavních silnic, leží Beaghmore Stone Circles – soubor sedmi kamenných kruhů a desítek menších kamenů z pozdní doby bronzové. Místo bylo objeveno až ve 40. letech 20. století těžaři rašeliny. Kameny jsou rozesety po zvlněné krajině, v níž se střídá zeleň, déšť a mlžné světlo. Turista tu není žádný, jenom stádo ovcí využívá kameny jako štít proti dešti. Dodnes se přesně neví, zda šlo o rituální prostor, kalendář sledující pohyb slunce a hvězd, nebo pohřebiště – možná všechno dohromady.
Obrův chodník
Na samém severu, tam, kde země končí a začíná oceán, leží Obrův chodník, Giant’s Causeway, památka UNESCO a jedna z nejzajímavějších geologických formací světa. Krajina je tu tvořena tisíci čedičovými sloupy, které do sebe zapadají s matematickou přesností. Těžko uvěřit, že jde o dílo přírody, a o původu místa vznikly mnohé pověsti a legendy. Ta nejoblíbenější vypráví o Finnu McCoolovi, irském obrovi, který z kamenných sloupů vystavěl cestu přes moře, aby se mohl utkat se svým skotským sokem, Benandonnerem. Když však spatřil, jak je Benandonner ve skutečnosti obrovský, zpanikařil, kamennou cestu strhl a na obou březích zůstaly jen její rozervané zbytky.
Giant’s Causeway, hrabství Antrim, unikátní geologická formace tvořená tisíci čedičových sloupů na severním pobřeží Severního Irska, zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO | Zdroj: František Štaud
I po Severním Irsku mě naviguje předpověď počasí a vyrážím tam, kde zrovna svítí slunce. Výjimkou je ale právě Obrův chodník. Jedu sem v pozdní odpoledne plné mlhy, těžkých mraků a deště. Věřím, že některá místa odhalují svou duši, když se obloha mračí. A také, že tu nebudou turisté. Obojí se mi splnilo, a když končím fotografickou seanci, za tmy, promoklý na kůži, mám na kartě přesně ty snímky, pro které jsem přijel.
Epilog – smaragd, který zůstává v paměti
Po dvou týdnech putování ostrovem je čas k návratu. Nechávám za sebou místa, kde se Atlantik tříští o bazaltové sloupy, mokřiny voní po rašelině, horské průsmyky se halí do mlhy a města s historií v každé ulici. Opouštím krajinu, kde se lidé zdraví s lehkostí, která působí jako protijed na spěch dnešního světa. V dešti se tu dá cítit radost a i tam, kde dějiny zanechaly jizvy, přežívá humor a hrdost. Ostrov je dost malý, aby jej člověk projel za pár dnů, ale dost rozmanitý, aby se v něm zdržel mnohem déle. Každý kámen, každé jméno, každý příběh připomíná, že tahle země nikdy nezapomněla, odkud přišla. A možná proto zůstává v paměti i těm, kdo ji opouštějí.
Severní Irsko
- Malá země zvaná Severní Irsko vznikla v roce 1921 rozdělením ostrova a stala se součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
- Tvoří ji šest hrabství – Antrim, Armagh, Down, Fermanagh, Londonderry a Tyrone –, která spolu s Donegalem, Monaghanem a Cavanem v Irské republice dohromady vytvářejí historickou provincii Ulster. Ta má hluboké kořeny v dějinách irského křesťanství: právě sem, do obce Saul v hrabství Down, podle tradice roku 432 n. l. přišel svatý Patrik, aby později založil kostel v Armaghu, jenž dodnes zůstává duchovním centrem země.
Zrod konfliktu
- V raném křesťanském období stál v čele moci rod Uí Néill, jehož potomci, O’Neillové, po staletí bránili irskou nezávislost. Jejich odpor proti anglickému dobývání vyvrcholil na konci 16. století, ale nakonec byli poraženi a roku 1607 odešli do exilu v události známé jako „Útěk hrabat“ (Flight of the Earls).
- Uvolněné pozemky byly následně rozděleny mezi jednotlivce a obchodní společnosti, které na ně přiváděly anglické a skotské protestantské osadníky. Tak začala „plantáž Ulsteru“, rozsáhlá kolonizační akce, jež natrvalo proměnila náboženskou i kulturní mapu severu Irska.
- Tímto procesem se postupně vytrácela převaha původního, katolického obyvatelstvaa vznikl základ napětí, které poznamenalo zemi na následující čtyři století.
- Ve 20. století se Severní Irsko ocitlo v sevření náboženského a politického konfliktu známého jako The Troubles. Střet mezi převážně protestantskými loajalisty, usilujícími o setrvání v rámci Spojeného království, a katolickými republikány, kteří chtěli sjednocené Irsko, si během zhruba třiceti let vyžádal více než 3500 obětí.
- Teprve Velkopáteční dohoda z roku 1998 (Good Friday Agreement) otevřela cestu ke vzniku nového severoirského shromáždění, k obnově dialogu a naději, že po dlouhé době může přijít trvalý mír.
- Dnes Severní Irsko stojí na křižovatce starých příběhů a nové identity, mezi britským Severem a irským Jihem, mezi minulostí, která se nezapomíná, a budoucností, která se teprve píše.
