Mezi deštěm a pintou piva aneb Divoká krása západního Irska
Když po příletu do Dublinu sedám za volant, netuším, kterým směrem se vydám. Server Remitly právě zveřejnil žebříček „Nejvtipnějších národů světa“. Česká republika v něm letos obsadila první místo, Irové skončili třetí. Moje cesta, jakkoli místy složitá a deštivá, tedy nejspíš rozhodně nebude bez úsměvu.
O pár kilometrů dál se krajina promění téměř k nepoznání. Země se láme a nebe klesá. Zmizí moře i travnaté svahy a přede mnou se rozprostře Burren, kde vápencová krajina působí téměř mimozemsky. Kamenné bludiště, rozervané větrem, deštěm a časem. Těžké černé mraky visí nízko nad horizontem, jako by se chtěly dotknout šedivých skal, a já mám pocit, že se musím sehnout, abych do nich nenarazil. Krajina je surová, tichá, bez lidí. Vápencové desky se rozestupují v hlubokých trhlinách a vytvářejí vlastní písmo vyryté do kamene. Uprostřed této pustiny stojí Poulnabrone Dolmen, kamenná hrobka starší než pyramidy v Gíze. Dva vzpřímené bloky nesou vodorovný kámen, který vypadá, jako by levitoval mezi nebem a zemí. Burren není kraj, který by se zalíbil na první pohled. Je nehostinný, šedivý, mlčenlivý. Ale kdo tu chvíli zůstane, pochopí, že i kámen má svou poezii.
Západní Irsko
Dalších několik dalších dní se toulám po západním Irsku, podél proslulé Wild Atlantic Way: mezi útesy a vnitrozemím, mezi deštěm a sluncem, krajem kamenných zídek, které se táhnou až k obzoru, krajem rašelinišť a zelených údolí. Cestou míjím množství historických míst, od neolitických polí Céide Fields v hrabství Mayo, s nejrozsáhlejším památníkem doby kamenné na světě, až po kostel v Drumcliffu v hrabství Sligo, kde je pohřben známý irský básník W. B. Yeats. Každé z těchto míst skrývá svůj vlastní příběh, tichý, zapuštěný do krajiny.
„Tak divoké, železem spoutané pobřeží – s výhledem na oceán, jaký jsem dosud neviděla, a s takovým zápasem vln a skal, jaký jsem si kdy dokázala představit.“
Těmito slovy popsala západní pobřeží Irska, Charlotte Brontëová, autorka Jany Eyrové, která strávila svou svatební cestu v Irsku a podél západního pobřeží doputovala až k Loop Head v hrabství Clare. I po více než půldruhém století její slova přesně vystihují charakter irského západu, nezkrotného, neuhlazeného, a přitom podmanivého způsobem, který se nedá zapomenout.
Ze všech míst v Irsku mě jako fotografa nejvíc uchvátil Donegal. Kraj s více než tisícem kilometrů pobřeží, kde se moře a země setkávají v nekonečném objetí, mezi písečnými plážemi a rozeklanými útesy. Vítr tu má vlastní trvání,
nikdy zcela neutichá, jen mění sílu a směr. Pobřeží Donegalu patří k nejdivočejším v zemi a W. B. Yeats nazýval tento kraj svým duchovním domovem. U Slieve League se skalní stěny zvedají do výšky šesti set metrů, téměř třikrát víc než slavné Moherské útesy. Výhled odsud bere dech, strmé srázy padají kolmo do vody, mořská pěna se tříští o černé skály, tráva se ohýbá pod poryvy větru a v dálce duní hluboký hlas Atlantiku. Sedím nahoře na útesu, čekám, až poslední paprsky slunce zmizí za horizontem, vítr mi cloumá kapucí, vzduch je nasáklý vlhkostí a solí, třesu se zimou, ale nechce se mi odejít.
Za dobrou náladou
Pokračuji „za sluncem“ do Galway, města rytmu a dobré nálady, města, které je zkondenzovaným obrazem Irska. Pouliční umělci, irské puby s whiskey, guinnessem a fish & chips – vše na jednom místě. Ulice jsou plné turistů, kteří posedávají na kamenných zídkách u řeky Corrib, nakupují suvenýry a nechávají se unášet melodiemi, jež zní z každého rohu.
Město má s hudbou pevný vztah a proslavil ho i Ed Sheeran svým hitem Galway Girl. Ačkoliv jsou ulice plné pouličních zpěváků, budoucího Sheerana tu neslyším. Nejhorší produkci předvádějí dva náctiletí chlapci; zpívají neskutečně falešně, ale s takovou chutí, že si získají posluchače na celém náměstí. „To je ta nejhorší verze Oasis, co jsem kdy slyšel,“ poznamená jeden z posluchačů a s úsměvem jim hodí do plechovky desetieurovku.
Je neděle odpoledne a Galway ožívá. Vpodvečer se restaurace a hospůdky plní, z oken se line hudba a v každém rohu sedí malá kapela. Projdu během večera čtyři bary nebo možná víc, u čtvrtého přestávám počítat. Všude se opakuje totéž: vstoupím sám jako úplný cizinec a během pár minut si někdo přisedne, začne konverzace, někdo nabídne pivo, v další rundě to oplatím. V Galway se samota rozpouští stejně rychle jako pěna na pivu. Takovou otevřenost jsem v Evropě dlouho nezažil. Noční toulky městem končím ve slavném O’Connor’s Famous Pub v části Salthill, ztělesnění irského pubu. Starý dům se stropy pokrytými lucernami, mosazí, starými cedulemi a záchrannými kruhy z lodí, které už dávno dopluly. Hospoda, kde se mísí smích s hudbou a guinness s whiskey, se objevila i v klipu Galway Girl. Dnes tu na kytaru hraje Noel Furey, rodák z Galway. Střídá irské balady s písněmi Simona & Garfunkela a publikum zpívá s ním. Vzduch je těžký vůní piva a starého dřeva, hudba neustává a neznámí lidé si povídají, jako by se znali odjakživa.
Menhiry a kruhy
Po celém irském ostrově stojí desítky kamenných kruhů a menhirů. Jeden z nich, Drombeg, míjím cestou na jih. V pulzujícím mlžném oparu se kameny ztrácejí i zjevují, jako by dýchaly s krajinou. Jsem tu téměř sám, jen občas dorazí pár návštěvníků, nejčastěji zamilované dvojice, které si stoupnou doprostřed kruhu, obejmou se a chvíli zůstanou. Možná čerpají energii, možná jen klid, který tu vane od pravěku. Mlha prosakuje drobným deštěm, tráva klouže, z okolních polí se ozývá bečení ovcí. Kameny stojí nehnutě, jako by hlídaly čas, který se tu zastavil dávno před námi.
Na jihozápadě Irska, v hrabství Cork a Kerry, projíždím krajinou, kde se moře, hory a vesnice prolínají v jeden celek. Pobřeží je drsné a členité, skály se zvedají z Atlantiku a mezi nimi se krčí malé rybářské osady s domy natřenými do všech odstínů červené, modré a zelené. Kerry přitahuje svou rozmanitostí: horská jezera, kamenné kruhy i kláštery, které pamatují první křesťanské mnichy. Na západě Corku i podél zdejšího pobřeží leží jedny z nejkrásnějších pláží v Irsku, kde moře mění barvu s každým mrakem. Z mysu Kerry vyrážím lodí ke Skellig Islands, dvojici skalnatých ostrovů vystupujících z moře jako z jiného světa. Na větším z nich, Skellig Michael, žili od 6. století mniši v kamenných chýších postavených na úzkých terasách. Dnes je ostrov zapsán na seznamu UNESCO a jeho kamenné útočiště se stalo dějištěm závěrečných scén filmu Star Wars: Poslední z Jediů.
Přestože je začátek července, teploty se většinou drží mezi dvanácti až osmnácti stupni, v horách a na pobřeží i méně. Déšť se mi daří obcházet jen zřídka; prudké přeháňky mě zastihují téměř denně, často zcela nečekaně. „V hospodě neprší,“ říká staré irské přísloví. A já dodávám: „Ani v palírnách ne.“ Nepřízeň počasí beru jako příležitost poznat to nejirštější z Irska, jeho hospody, palírny, pintu guinnesse, sklenku třikrát destilované whiskey a horkou irskou kávu. Déšť se stává vítanou záminkou zůstat chvíli pod střechou destilérek, třeba v Midletonu, Tullamore, Glendalough nebo Kilbegganu, kde vzduch voní po ječmeni, dřevu a páře. Staré cihlové zdi, měděné kotle, dubové pulty, všechno má svůj řád stvrzený staletími. Současné irské hospody si stále drží své místo v srdci komunity. V každé vesnici, v každém městečku je pub víc než jen podnik, je to společenský střed, místo, kde se sdílí radost, smutek, příběhy, novinky, nostalgie i smích. Ve všech panuje hluk, ale současně pohoda a klid. Pouze v jednom baru ve vesnici Tullamore se do sebe pustí dva starší štamgasti, ale když si jdou záležitost „vyřídit“ ven, končí v přátelském objetí a vrací se k baru. A tak se cestou, mezi lijáky, učím rytmu irského života: pomalému, přátelskému, provoněnému sladem a praskáním ohně.
Jižní pobřeží
Projíždím podél jižního pobřeží, kde se krajina vlní jako zelená mozaika starých časů – pastviny jsou tu ohraničené kamennými zídkami, jako by malíř rozčlenil plátno do přesné geometrie. Vzduch je svěží, mořský a slaný, slunce kreslí pruhy světla přes pole a stavení rozesetá podél pobřeží působí klidně, zakořeněná ve své samotě. V dálce se rýsují modravé hřebeny hor, za nimiž se vlní širé moře. Silnice se vine po útesech jako tenká nit mezi nebem a oceánem. Každá zatáčka odhalí nový pohled – zlatavé pláže v chráněných zátokách, divoké skály ohlodané příbojem i tichá stavení, jejichž bílé zdi kontrastují se sytou zelení trav. Tohle je Irsko, jaké známe z knih, filmů a legend: drsné i něžné zároveň, prosté, ale hluboce malebné.
Pokračuji do takzvané Zahrady Irska na jihovýchodě ostrova. Tato oblast se pyšní mírným klimatem a krajinou, kde se horské svahy střídají s jezery, loukami a starými kláštery. Srdcem regionu jsou Wicklow Mountains, největší národní park země. V jejich údolí leží Glendalough, „údolí dvou jezer“, s pozůstatky kláštera svatého Kevina ze 6. století. I přes časté skupiny turistů si místo uchovává zvláštní atmosféru – spojení klášterní architektury, lesa a jezer sevřených mezi horami. Vydávám se podél Military Road, horské silnice z počátku 19. století, původně postavené pro britské vojsko. Dnes patří k nejpůsobivějším trasám Irska. Vede z Glencree přes Sally Gap, odkud se otevírají výhledy na vřesoviště, údolí a jezera, a pokračuje k Glendalough. Právě tady se natáčely filmy Statečné srdce nebo P.S. I Love You. Wicklow je krajem přehledným a klidným, s harmonií, které si člověk všimne až ve chvíli, kdy zpomalí. A proto nejlepší způsob, jak tento kraj poznat, je vystoupit z auta a vydat se pěšky po Wicklow Way, nejstarší stezce Irska, krajinou, která se neustále proměňuje, lesy střídají rašeliniště, kamenné zídky mizí v mlze a kroky se ztrácejí v tichu hor.
Dublin
Před cestou na úplný sever ostrova se na pár dní zastavuji v Dublinu. Auto nechávám na parkovišti a město poznávám pěšky, přes den mezi historickými památkami a muzei, po večerech v pubech, barech a palírnách. Obojího je tu víc než dost, namíchaného v pestrém městském koktejlu.
V samém srdci města stojí Trinity College, nejstarší univerzita Irska. Její Stará knihovna z 18. století je dechberoucí síní, více než šedesát metrů dlouhou, s dvěma sty tisíci historickými svazky, mramorovými bustami učenců a harfou Brian Boru, národním symbolem Irska. Právě tady je uchovaný i slavný Evangeliář z Kellsu, bohatě iluminovaný rukopis z 9. století. O pár ulic dál se zvedá Christ Church Cathedral, katedrála pamatující časy Vikingů, a nedaleko od ní St Patrick’s Cathedral, spojená se jménem autora Gulliverových cest, Jonathanem Swiftem, který tu byl od roku 1713 až do své smrti děkanem.
Dublin je po staletí spjat s nejslavnějším pivem světa. Guinness, temně černé pivo s krémovou pěnou, je symbolem Irska stejně silným jako harfa nebo zelený trojlístek. Jeho příběh začal roku 1759, kdy Arthur Guinness podepsal v Dublinu nájemní smlouvu na pivovar St. James’s Gate na devět tisíc let. Stout, který tu vznikl, se brzy stal legendou: hutný, s vůní praženého ječmene a jemnou hořkostí chmele. I slavná Guinnessova kniha rekordů nese jeho jméno; vznikla v roce 1954, kdy tehdejší ředitel pivovaru Hugh Beaver chtěl mít po ruce příručku pro rozhodování hospodských sporů.
Večer se přesouvám do čtvrti Temple Bar, hlučné, barevné, přeplněné, plné hospod a turistů. Lidé pózují před blikajícími nápisy, místní štamgasti upíjejí ze sklenek v zákoutích barů a někdo zrovna kráčí kolem v kostýmu, který by jinde vyvolal pozdvižení, tady však nezpůsobí ani zvednuté obočí. Svoboda tu není sloganem, ale přirozeným stavem věcí. Hudba tu hraje na každém rohu, většinou coververze známých písní, zesílené mikrofony a reproduktory. Irská autenticita, kterou znám z venkova, se tu trochu ztrácí. Přesto má čtvrť své kouzlo; stačí sejít z hlavní ulice a ocitnu se v úzkých uličkách, kde se ve výkladních sklech zrcadlí déšť a lidé, kteří nikam nespěchají. A i tady, v živé dublinské hospodě, vnímám to, co před pár dny v zapomenutém výčepu na západním pobřeží: že pub je místem, kde se všechno setkává, minulost i přítomnost, radost i melancholie, samota i společenství.
Poslední odpoledne prší natolik, že odkládám fotoaparát a vydávám se do proslulé The Whiskey Reserve, baru v srdci města. Na policích tu stojí přes dva tisíce různých lahví whiskey z celého světa. Barman mi vybere několik irských single pot stillů, hladkých, lehce kořenitých, s příchutí vanilky a dubu. Z nevinné ochutnávky se stává malý rituál. Jak říká jeden z nejznámějších dublinských rodáků, Oscar Wilde: „Dokážu odolat všemu, kromě pokušení.“ Ve Whiskey Reserve Bar to platí dvojnásob.
Loučím se s Dublinem, s Irskem, balím věci do auta a vyrážím na sever ostrova. Za hranicí mě čeká jiná země, Severní Irsko, oddělená ne plotem, ale dějinami. Obloha se zatahuje, krajina tmavne a já se těším na další příběh.
