Anglické hrabství Dorset: kraj holých kopečků, zelených pastvin a malebných vesniček
Anglické hrabství Dorset skýtá charakteristickou krajinu holých kopečků, zelených pastvin a malebných vesniček. Nejpoutavějším úkazem je však pobřežní pásmo, zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Jurské pobřeží vyniká sledem geologických souvrství překlenujících 185 milionů let historie Země. Eroze zde vytvořila nejen skalní brány, pilíře nebo příbojové jeskyně, ale také odhalila zkamenělé pozůstatky rostlin a živočichů.
Králíka viděti…
Při pohledu na klidnou hladinu moře slyším lomozit stroje. Hluk pochází z kamenolomu Inmosthay, jednoho ze šesti aktivních lomů, kde se těží portlandský kámen. Mé kroky zamíří do „skladů“ pod širým nebem. Tady jsou nachystány vytěžené bloky k další expedici. Připadá mně, jako bych se procházel ulicemi města v jeho hrubé formě. Zdejší vápenec, zvaný portlandský kámen, se začal formovat v jurském období druhohor (asi před 150 miliony let) ve specifickém prostředí na dně mělkého subtropického moře. Ložiska kamene se nyní nacházejí asi 20 metrů pod zemí. Těžit jej začali už Římané, avšak první záznam o zdejším využití pochází až ve spojení se stavbou hradu Rufus ve 12. století. Největší rozmach v těžbě však přišel v 17. století po Velkém požáru v Londýně (1666). Hlavní architekt přestavby londýnské čtvrtě City, Christopher Wren, použil šest milionů tun portlandského kamene na obnovu mnoha kostelů, včetně Svatopavelské katedrály. Právě její úspěch započal další rozmach v průmyslové extrakci horniny pro honosné budovy. Stavby rostly jako houby po dešti a kámen byl použit na stavbu Buckinghamského paláce, Anglické národní banky, Britského muzea, Národní galerie a dalších významných budov. Kámen si našel cestu i do New Yorku na budovu OSN. Není proto divu, že v minulosti bylo na ostrově až osmdesát kamenolomů.
Proč si architekti vybírali zrovna tenhle stavební materiál? Podle Marka Goddena, manažera firmy Albion Stone, bylo jedním z faktorů to, že tento druh vápence zvětrává pouze tři až čtyři milimetry za sto let. Má však i další přednosti, například dobrou opracovatelnost, a hlavně estetickou hodnotu. Aby se k němu dělníci dostali, museli odebrat množství hlušiny, kterou pak shazovali z útesů k úpatí ostrova. Zdejší obyvatel Geoff Kirby odhaduje, že kolem ostrova spočívá asi 20 milionů tun odpadu. Dolů do moře však padala nejen hlušina. Útesy narušují i občasné sesuvy, ostrov se tím neustále drobí a pomalu ubývá.
Nebezpečí sesuvu hrozilo i při práci v lomech. Při těchto neštěstích pracovníci lomu často zahlédli všudypřítomné králíky, žijící zde v četných norách. Zvířata si pak zřejmě spojili se smůlou či neštěstím a nehody jim dávali za vinu. Jisté je, že když pak kdokoli při práci uviděl králíka – šlo se domů.
Městečko Karla III.
Stavební materiál stále putuje odsud i z dalších lokálních lomů třeba do nedalekého městečka Poundbury. Vznik tohoto zvláštního místa na předměstí Dorchesteru inicioval na zelené louce současný král Karel III. v roce 1987. V té době byl coby dědic trůnu, princ Charles, již dobře znám svým odporem k moderní architektuře. O dva roky později začal zhmotňovat princovu „staromilskou“ vizi lucemburský urbanista Leon Krier na pozemku, jenž patří ke Cornwallskému vévodství (nakládání s vlastnictvím vévodství vždy náleží dědici trůnu).
Po téměř 30 letech a několika fázích rozvoje se z vesnice postupně stalo malé město. Ač vypadá poněkud sterilně, svým designem skutečně připomíná líbivé anglické vesničky. Královská přísnost v estetickém pojetí místa se propisuje do nejrůznějších pravidel, se kterými obyvatelé musí žít. Okna mají být pouze dřevěná, je nepřípustné mít anténu či satelit kdekoliv na domě nebo věšet prádlo venku. V ulicích téměř úplně chybí dopravní značení; billboardy a jiná reklamní sdělení nejsou vítány. Přestože se na Poundbury snesla vlna kritiky, je tato experimentální osada domovem pro téměř 6000 obyvatel i vyhledávanou destinací pro různě zaměřené návštěvníky. Až čas ukáže, zdali králova vize byla dílem vizionáře, nebo jen naplněním jeho vlastních ambicí na poli architektury.
24 hodin na útesu
Další výlet do Dorsetu jsem naplánoval tak, abych se dostal do vojenského prostoru Lulworth Ranges, který je přístupný veřejnosti jen v určitých dnech v roce. Opět vyjíždím z letoviska Weymouth, tentokrát však patrovým autobusem s otevřenou střechou. Vítr mi čechrá vlasy a z jízdy mám pocit, jako bych byl na přídi lodi. Z vyvýšené pozice spatřím Osmington White Horse – obří bílou figuru jezdce na koni vyrytou ve stráni v křídovém podloží. Tohle dílo vzniklo v roce 1808 a inspirací pro ně byl samotný král Jiří III., který byl pravidelným hostem v přímořské destinaci.
Lidé do vesničky Lulworth zpravidla přijíždějí za dvěma geologickými útvary: podkovovitou zátokou Lulworth Cove a skalní bránou Durdle Door. Mým cílem jsou však především útesy u skalní formace Mupe Rocks ve vojenské oblasti. Chci tady přenocovat, a tak si s sebou nesu také stan.
Po pobřežní stezce přicházím k vysokému plotu zakončenému ostnatými dráty. Cedulka OPEN u brány vyzývá, že do armádního prostoru je vstup povolen. Projdu těžkými vraty a jsem na prahu kopců Purbeck Hills. Na jihu prostoru dominuje modré moře Anglického kanálu (v Británii se průliv nejmenuje Lamanšský kanál). Na vrcholcích nepřístupných útesů se nachází fosilní les v podobě krátkých zkamenělých pahýlů jehličnatých stromů (druhu Agathoxylon), jež zde rostly před 150 miliony let. Stezka klesá a stoupá. Míjím radarovou stanici a betonový bunkr. Když konečně dorazím na útesy u zátoky Mupe Bay, vidím, že u vodní hladiny již kempují kajakáři. Na pláži jsou taktéž postavené stany a jejich osazenstvo má v zátoce zakotvený katamaran.
Příliv je v plném proudu. Slunce zapadá a poslední paprsky se dotýkají výčnělků skalisek, která kdysi byla součástí pevniny. Nad obzorem začal stoupat měsíc v úplňku na stále modrou oblohu. Když jdu spát, u vodáků pode mnou stále plápolá oheň.
Síla okamžiku
Ráno vstávám před čtvrtou. Na začátku léta nabízí jahodový úplněk překrásnou světlohru. Z jižní strany osvětluje měsíc přímořskou krajinu tajuplným závojem a na východě se již obloha pestří teplými barvami. Krátká noc ustupuje dlouhému dni a já jsem svědkem tohoto setkání. Odliv vykouzlil na hladině klidného moře množství nových výčnělků. Tady, na útesech z purbekského vápence (purbekský kámen se taktéž používá na stavby budov), je mi dobře. Zvlášť poté, co si uvařím ranní kávu. Rozhoduji se zůstat a dlouze pozorovat přírodu a okolí z jednoho místa. Je to má oblíbená kratochvíle. Člověk se o lokalitě doví i díky svým smyslům.
Mírný vánek mi zpříjemňuje pobyt na slunci. Příliv a odliv šumějícího moře, zpívající ptáci a bzučivý hmyz mně pomohou přivyknout novému rytmu. Barevnou květenu v záplavě zelené trávy opylovávají motýli, můry a mouchy. Čas ubíhá pomaleji. I na hladině je co sledovat. Kormoráni s roztaženými křídly stojí na skaliskách a termoregulují svá ptačí těla po lovu pod hladinou. Dálkoví plavci se šinou ve skupině podél skal. Vítr mně přinesl jejich hlasy dříve, než jsem je spatřil. Kajakáři, paddleboardisté, posádky plachetnic i občasní pěší turisté si dočasně užívají prostor zabraný britskou armádou. A pak najednou, zcela bez varování, scenerii zahalí háv husté mlhy. Časoprostor na moment prostoupila tajemná atmosféra, aby záhy zase zmizela, tak rychle, jak se objevila. Pobřeží může být stejně zrádné jako vysoké hory.
Pobřeží zkamenělin a pašeráků
Na další etapu kolem jurského pobřeží jsem se vypravil z vesničky Langton Matravers. Kráčím pohodlnou stezkou dolů k pobřeží. Na zelených lukách rostou orchideje a mezi květinami poletují vzácní motýli. Mám namířeno k Dancing Ledge (Taneční terasa), což je populární místo, kde probíhají nejrůznější volnočasové aktivity. Jde o rozměrnou skalní plotnu situovanou pod útesy, která simuluje pláž. Toto kouzelné místo vábí lidi zejména v teplejším období. První spatřím sportovní lezce, kteří trénují na vápencových stěnách útesů. Většina lidí však tráví čas u moře kolem malého přílivového brouzdaliště vysekaného přímo ve skalním podloží. Mořský bazének vznikl na začátku 20. století na popud přísného ředitele školy Thomase Pellatta. Ten nakázal dělníkům z nedalekého lomu použít dynamitu a vyhloubit brouzdaliště pro jeho žáky, které nutil před vyučováním otužovat se ve studené vodě.
Zdejší dramatické pobřeží je využíváno i pro relativně novou disciplínu: tzv. coasteering. Tato sportovně-dobrodružná aktivita spočívá v pohybu po pobřežních vodách, zejména na členitém prostoru mezi mořem a pevninou. Komerčně se coasteering rozběhl v osmdesátých letech minulého století ve Walesu.
Je čas jít dál a najít vhodný nocleh. Na pobřeží se nachází mnoho opuštěných lomů, kde se těžil purbekský vápenec. U lomu Seacombe nacházím příhodné tábořiště. Alespoň na první pohled tu nikdo není. V průměru jeden- až dvoumetrové pilíře podpírají strop útesu, z něhož putoval vytěžený kámen na stavbu budov nejen v hrabství Dorset, ale i do jiných míst v Anglii. V noci zjišťuji, že lom má přece jen nějaké obyvatele – netopýry. Noční tvorové charakteristicky pískají a poletují po tmavém lomu kolem pilířů i kolem mě. Není to zrovna příjemný pocit.
Ráno nacházím před lomem svůj první větší paleontologický nález. V obrovském balvanu je otisk pravěkého živočicha. Není to nic ojedinělého. Jurské pobřeží je doslova prošpikováno fosiliemi v různých geologických vrstvách. Jde zejména o mořské živočichy (ale také rostliny), kteří žili v mělkých vodách moře blíže rovníku v celém období druhohor (přibližně před 250 až 65 miliony let v periodách trias, jura a křída).
O velké množství nálezů zkamenělin se zasloužila Mary Anning (1799–1847). K hledání zkamenělin na březích u města Lyme Regis ji vedl otec Richard. Když však náhle zemřel, musela už jako náctiletá obstarávat část živobytí pro rodinu a z jejího koníčku hledání a prodej zkamenělin se stala práce. Ač se Mary stala uznávanou sběratelkou a díky své expertize byla vyhledávanou konzultantkou pro vědce i ostatní sběratele, Královská geologická společnost ji odmítla přijmout za členku, protože byla žena. Její nejdůležitější nález přišel v roce 1832 v podobě největší a nejkompletnější kostry ichtyosaura (neboli ryboještěra). Tato fosilie je, s mnoha dalšími nálezy, vystavená v Přírodovědném muzeu v Londýně.
Nedaleko od „mého“ nálezu stojí vesnice Worth Matravers. A jelikož mi dochází voda, vypravím se do civilizace načerpat životodárnou tekutinu. V místní hospodě z 18 století mi načepují nejen vodu, ale i pivo. Dřívější štamgasti bývali pašeráci. Když v období napoleonských válek vláda zvýšila daně, začaly skupiny místních pašovat čaj, tabák, brandy, ale i třeba hedvábí z Francie či Normanských ostrovů. Součástí dnešní hospody je také malé muzeum zasvěcené zkamenělinám a nejrůznějším artefaktům z minulosti. Předměty si se zájmem prohlížím s druhým pivem v ruce.
V noci, za svitu měsíce, lezu dolů u St. Alban’s Head pod strmé útesy. Kvůli noční fotografii zakouším podobné obtíže, s jakými se ve zdejším terénu potýkali místní pašeráci. Vlastně i díky nim a jejich starému ocelovému lanu stále nataženému podél skály poznávám jednu z historických cest, kudy se kontraband dostával na anglické pobřeží.
Srdeční záležitost
Jedním z míst, kam putoval purbekský vápenec z pobřeží, bylo kupříkladu na stavbu hradu i stejnojmenné vesnice, Corfe Castle. Hrad založil Vilém Dobyvatel v 11. století a dnešní zřícenina hradu je zapsána na seznamu chráněných staveb. Tato hradební struktura hrála roli v anglické občanské válce, která vypukla v roce 1642. Tou dobou byl vlastníkem právník a politik John Bankes, který bojoval na straně royalistů. Když se Bankes účastnil bojové zteče v Londýně, obklíčila hrad armáda parlamentaristů. Obrana hradu tedy připadla jeho manželce lady Mary Bankes, která opevnění zpočátku bránila pouze v pěti lidech. Během obléhání však byla schopna propašovat další posádku z vesnice a sídlo před parlamentaristy ubránila. Hrad byl nakonec dobyt lstí o dva roky později. Následně členové parlamentu odhlasovali demolici hradu, z čehož těžili zejména vesničané, kteří sebrali tuny stavebního materiálu pro své vlastní domovy. Po válce sice rodina Bankesů dostala sídlo zpátky, nechtěli však investovat do ruin a své nové panství postavili v Kingston Lacy. Romantická zřícenina hradu tak vypadá stejně jak v polovině 17. století.
Okolí vesnice Corfe Castle situované v Purbekských kopcích je známé také častými mlhami. Mlha se začala tvořit již v noci a ráno se mlžný opar stále snáší na vesnici. Vydávám se na kopec East Hill. Pod rouškou závoje lze odtud spatřit nejen hrad, který mám před sebou jako na dlani, ale také železniční trať pod ním, kde sviští parní vlak. Zdejší železnice je neobyčejná tím, že po ní jezdí pouze staré lokomotivy. Trať (z Warehamu do Swanage) byla otevřena v roce 1885 a fungovala až do roku 1972, kdy byla uzavřena a koleje vytrhány. Ovšem o čtyři roky později se dala dohromady místní parta dobrovolníků, kteří vytvořili organizaci na záchranu této železnice. Skupina nadšenců zde na obnově dráhy pracuje již několik generací. Jen znovu položit koleje po celé délce zabralo třicet let. Mezitím zvládli opravit několik nádražních budov a do některých z nich umístili i muzea seznamující návštěvníky s železniční tematikou. Organizace vlastní osm parních a pět dieselových lokomotiv, které se na trati střídají a vozí pasažéry podle jízdního řádu platného šest měsíců v roce.
Hrabství Dorset je vskutku fascinující kout Anglie. Místní rodák, spisovatel Thomas Hardy, zdejší krajinu přenesl do svých knih. Jako poctu tomuto muži vznikla dálková turistická stezka, jejíž trasa vede rozmanitou krajinou, včetně starých římských cest, a spojuje nejen pobřeží s důležitými pamětihodnostmi, ale také obyčejná místa. Stezka začíná v Hardyho rodném domě a končí na hřbitově u kostela ve Stinsfordu, kde je mezi kamennými pomníky pohřbeno jeho srdce.
