Pozitivní energie pohřbu. Na Bali provází zesnulé na poslední cestě hudba, dav a plameny
FOTOREPORTÁŽ. Hinduistická komunita indonéského ostrova Bali je proslulá úsilím o zachování svých starobylých tradic. Jedním z nejúchvatnějších projevů této živé kultury je veřejná kremace významných občanů a členů královské rodiny. V den samotného rituálu, zvaného Ngaben, se hlavní ulice města Ubud uzavírá pro veškerou dopravu a tisíce přihlížejících se shromažďují na nádvoří v centru města.
Teploměr ukazuje závratných 34 °C, na přímém poledním slunci je však teplota o mnoho stupňů vyšší. Dav, těsně namačkaný ve stínech stromů, bedlivě sleduje snášení zdobené rakve z dračí věže do obřího sarkofágu ve tvaru krávy. Atmosféru plnou očekávání náhle proříznou první plameny.
Vlny žáru se valí do okolí a zatlačují odvážlivce, kteří chtěli být rituálu co nejblíže. Za doprovodu praskotu hořícího dřeva plameny postupně pohlcují celou konstrukci. Otírám si čelo orosené potem a fascinovaně přihlížím prastarému rituálu, který je v balijském hinduismu vnímán jako uctivé vyprovázení zemřelého na jeho posmrtnou cestu.
Středobodem veškeré pozornosti je Bade – pětadvacet metrů vysoká, bohatě zdobená věž, která zde vyčkává na naplnění svého osudu. Je krátce před polednem, když po mohutné konstrukci stoupá několik postav nesoucích slavnostní rakev. Poté, co jsou ostatky zesnulého člena královské rodiny uloženy do středního patra věže, nic nebrání tomu, aby se dav vydal na poslední cestu.
Nosiči, odění do jednotných fialových úborů, obklopují základnu věže. S vypětím všech sil zvedají kolos na ramena. Zesnulý tak symbolicky proplouvá městem a z ptačí perspektivy si naposledy prohlíží ulice, kterým jeho rod po generace vládne. Hned v závěsu se kolébá obří sarkofág v podobě fialového býka – posvátného symbolu hinduistických tradic.
Na kremaci s hudbou
Události jako tato nejsou v místní kultuře vnímány tragicky. Právě naopak – městem se valí dav, který šíří pozitivní energii na kilometry daleko. V čele několikatisícového průvodu kráčejí hudebníci hrající na tradiční nástroje: mušle, činely a pochodové bubny. Průvod postupuje s dunivým hřmotem, připomínajícím vojenské tažení.
Trasa k místu kremace měří pouhých 850 metrů, což by běžnému chodci zabralo necelých patnáct minut. S obřím sarkofágem a věží o výšce osmipatrového domu nad hlavami se však tato cesta ve vlhkém vedru zdá nekonečná. Aby se organizátoři vyvarovali úrazů v řadách nosičů, je každých pár desítek metrů zařazena krátká přestávka.
Pořádková služba koordinuje dav ostrým pískáním a nekompromisním vytlačováním zvědavců na chodníky. Tento rázný přístup je nezbytný – přihlížející si často neuvědomují, že by je rozjetý kolos mohl snadno ušlapat.
Po necelých dvou hodinách dorazí průvod na posvátné pohřebiště nedaleko menšího hinduistického chrámu. Tělo je sneseno z věže a uloženo do útrob zvířecího sarkofágu. Poté už události naberou rychlý spád. Pod konstrukci se vrství polena, zažehne se obřadní oheň a během chvíle zbývá z monumentální stavby jen hromada popela. Poslední rozloučení se zesnulým je u konce.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2026.
