Z původního mostu přes řeku Kwai zbyly jen dva originální pilíře.

Z původního mostu přes řeku Kwai zbyly jen dva originální pilíře. Zdroj: archiv Alice Kottové

Most přes řeku Kwai přitauje tisíce turistů.
Most přes řeku Kwai, která se dříve jmenovala Meklong.
K mostu přes řeku Kwai míří turisté během celého dne.
Přes most mohou dodnes jezdit vlaky nebo chodit lidé.
Kolem slavného mostu to žije turistickým ruchem.
10 Fotogalerie

Most přes řeku Kwai aneb Jak Thajci kvůli zmateným turistům tok přejmenovali

Alice Kottová

Přitahovány jeho mrazivou historií přijíždějí každoročně na tři miliony turistů na slavný most přes řeku Kwai v thajském Kanchanaburi. Most proslavil román francouzského spisovatele Pierra Boulla, a zejména pak Oscary ověnčený film Davida Leana z roku 1957. Návštěvníci, kteří od té doby k mostu míří, však byli zpočátku zmatení. Žádnou řeku Kwai totiž na místě nenašli.

Uvedení filmu Most přes řeku Kwai zafungoval pro turisty doslova jako magnet. Okamžitě začaly na místo proudit tisíce lidí, kteří si chtěli stavbu prohlédnout na vlastní oči. Na místě je však čekalo zklamání – most ve skutečnosti překlenoval řeku Meklong.

A tak se thajské úřady v 60. letech minulého století rozhodly k nevšednímu kroku – aby návštěvníky nezklamaly, jednoduše se rozhodly přejmenovat horní tok Meklongu na Khwae Yai (Velká zdrojnice) a jeho druhý přítok na Khwae Noi (Malá zdrojnice), čímž se přiblížily literárnímu pojmenování řeky „Kwai“. Původním názvem Meklong pak začaly řeku označovat až po soutoku obou těchto toků.

Železnice smrti

"Železnice smrti". Při její stavbě zahynulo na 100 tisíc lidí."Železnice smrti". Při její stavbě zahynulo na 100 tisíc lidí. | archiv Alice Kottové

Most byl klíčovou součástí barmsko-siamské železnice během druhé světové války, kterou pod vedením Japonců stavěli váleční zajatci. Po prohrané bitvě o Midway v roce 1942 potřebovali Japonci nahradit námořní zásobovací trasy pozemní cestou, a právě trať z barmského Rangúnu do thajského Bangkoku měla posloužit jako významná dopravní tepna.

Kvůli brutálním podmínkám na stavbě, na níž se podílelo na 60 tisíc spojeneckých válečných zajatců a více než 200 tisíc nuceně nasazených asijských dělníků, se jí však začalo přezdívat „železnice smrti“. Odhaduje se, že při stavbě zahynulo na 16 tisíc zajatců a až 90 tisíc civilních dělníků.

Natáčení na Srí Lance

Přes řeku vedl původně dřevěný most, který v roce 1943 nahradil železobetonový. Využíván byl necelé dva roky, než ho Spojenci rozbombardovali. Most byl po válce rekonstruován, nicméně z původní stavby jsou originální pouze některé oblouky. A jen tak mimochodem – oscarový film se vůbec nenatáčel v Thajsku. Skutečné lokace natáčení leží poblíž města Kitulgala na Srí Lance.

Přes most mohou dodnes jezdit vlaky nebo chodit lidé.Přes most mohou dodnes jezdit vlaky nebo chodit lidé. | archiv Alice Kottové

Nicméně dodnes po mostě ve městě Kanchanaburi, vzdáleném zhruba 250 kilometrů od Bangkoku, jezdí turistický vláček a návštěvníci se po něm mohou projít také pěšky. Okolní břehy lemují kavárny a vyhlídková místa. Muzea, památníky a hřbitovy však stále připomínají strašlivou daň, kterou si stavba železnice vyžádala.

Ostatně k hrůznému tématu se po více než šedesáti letech od vydání první knihy vrátil i australský spisovatel Richard Flanagan. Za svůj román, jenž je o to cennější, že vychází ze skutečných vzpomínek autorova otce, který se na stavbě „železnice smrti“ podílel, získal v roce 2014 prestižní Man Bookerovu cenu.