Lákadlo pro milovníky klidných destinací aneb Stále neobjevený jižní Laos
Jihovýchodní Asie je Mekkou batůžkářů. Láká celoročním teplem i pohodovým stylem života. Laos je ale trochu jiný. Jako jediný stát v tomto subregionu Asie nemá přístup k moři. Zatímco Thajsko rok před pandemií navštívilo přibližně 40 milionů turistů, Laos pouze devět. A právě jeho tajemnost přitahuje pozornost těch, kdo se rozhodnou objevit „zemi milionů slonů“.
Pakse je domovem přibližně 70 000 obyvatel a pestrou směsí Laosanů, Číňanů a Vietnamců. Samotné město nenabízí cestovatelům žádné zajímavé památky, ale je vynikající základnou pro objevování přírodně i historicky bohatého okolí. Na jedné straně Pakse ohraničuje Mekong, na druhé úrodná Bolovenská plošina, jejíž husté tropické lesy ukrývají hučící vodopády i starověké khmerské chrámy. V dobách největších konfliktů byla bolovenská divočina domovem rebelů a povstalců. Územím v minulosti vedla také Ho Či Minova stezka, která z Laosu udělala nejvíc bombardovanou zemi v historii během tzv. Secret war (tj. Tajné války).
Pozůstatky Khmerů v podobě Wat Phou
Nejvýznamnější památkou jižního Laosu je jednoznačně chrám Phou, který je důkazem přítomnosti starodávných Khmerů na tomto území. Od chrámu a starověkého města dokonce v minulosti vedla cesta až k nejslavnější dochované památce Angkorské říše, Angkor Wat v Kambodži. Proč si tehdejší civilizace zvolila právě toto místo pro stavbu chrámu Phou (Wat Phou = v laoštině „horský klášter“), je zjevné. Malebná příroda, vodní zdroje, úrodná půda, ale hlavně špičatý kopec těsně nad komplexem, který reprezentuje falický symbol.
Dnes je komplex Wat Phou zařazen do seznamu UNESCO a navštívit jej můžete za 50 000 laoských kipů, tedy v přepočtu padesát korun. Areál tvoří dvě uměle vybudovaná jezera, která podle legend symbolizují oceány. Kamenná cesta vás přivede ke dvěma pískovcovým palácům, z nichž jeden byl určen ženám a druhý mužům. Na konci paláců se cesta začíná zvedat a nepravidelné kamenné schody lemují plumérie. Zem je díky těmto stromům poseta malými bílo-žlutými květy, v laoštině dok champa, které jsou zároveň národním květem Laosu.
Schody nás dovedou k nejvýše položené skupině trosek, které představují svatyně. Dnes se spojují s théravádovým buddhismem, ale pozůstatky jasně naznačují, že své místo zde měl původně hinduismus. Nedaleko se nachází i malá jeskyně a skalní útvary, které údajně sloužily k rituálům či obětem, ale zachovány nejsou žádné záznamy, které by to potvrzovaly.
Čtyři tisíce ostrovů Mekongu
V Pakse cesta po Laosu nekončí. Naopak je výchozím bodem pro návštěvu nejjižnější části Laosu, kde řeka Mekong končí svou velkolepou, 1993 kilometrů dlouhou pouť napříč celou zemí. Tady, na samotných hranicích s Kambodžou, vytváří Mekong deltu desítek malých řek, z nichž vykukují písečné ostrovy. Oblast je známá jako Si Phan Don, v překladu 4000 ostrovů.
V deltě vznikl labyrint ostrovů, z nichž obydlené jsou mnohé, ale turistům přizpůsobené jsou jen tři: Don Khong, Don Khon a Don Det. Zatímco Don Khong je největší ze všech ostrovů, ani zdaleka se netěší takové pozornosti jako druhé dva zmíněné. Na Don Detu jsme si během návštěvy Laosu vytvořili základnu i my. Z Pakse sem cesta trvá asi tři hodiny – minivanem a následně lodí. Hned po vylodění jsme zamířili do jedné z barevných dřevěných restaurací v „centru“, kde nás obsluhoval běloch s angličtinou s citelným slovanským přízvukem.
„Where are you from?“ zeptala jsem se na konci objednávky. „From Slovakia,“ odpověděl pán se širokým úsměvem a modrým batikovaným kloboukem. „Super, my také.“ Náhodné setkání nám přineslo nové přátelství a otevřelo nám dveře k bližšímu poznání života na ostrovech Mekongu. Andrea a Vilo opustili Slovensko před mnoha lety. Deset let pracovali v Británii, poté se vydali na cesty, nějaký čas žili v Thajsku a odtud vyráželi i do jiných koutů jihovýchodní Asie. Na Don Det se dostali náhodou ještě v dobách, kdy tam nebyl internet a elektřina fungovala jen pár hodin denně. Spřátelili se s rodinou, která dodnes vede druhou nejstarší restauraci na ostrově. Nějaký čas s nimi zůstali, pomáhali budovat rodinný podnik a školu na vedlejším ostrově a postupně se stali součástí rodiny. Pravidelně se vraceli, až sem nakonec přestěhovali svůj život z Thajska a dnes je to již devět let, co jsou tu doma.
Život uprostřed Mekongu
Don Det je malý ostrov, dlouhý jen necelé čtyři kilometry a široký méně než dva. I když ho omývá sladká voda, na ostrovní atmosféře mu to neubírá. Na jeho březích naleznete několik písečných pláží se vstupem do řeky, které během horkých dnů v hlavní sezoně bez zaváhání využijete. Don Det má pověst party místa s hippie atmosférou, ale ve skutečnosti je ostrov tichý a většina barů ztichne ještě před jedenáctou. Se sousedním ostrovem Don Khon ho spojuje most, což můžete krásně využít a oba projet na půjčeném kole. Určitě máte co objevovat. Oblast Si Phan Don přitahuje svou přírodou, což má na svědomí Mekong. Ten v některých částech vytváří tzv. katarakty, tedy říční peřeje, ve kterých se klidný tok řeky mění na rozbouřenou masu vody řítící se přes úzké kaňony. Právě na území Si Phan Donu vytvořil Mekong nejširší vodopády v jihovýchodní Asii: Khone Phapheng.
Mekong má ovšem mnohem důležitější roli. Rybolov tvoří hlavní část obživy místních obyvatel a až donedávna byla řeka domovem ohroženého druhu sladkovodního delfína, orcely tuponosé. Ta do těchto oblastí připlouvala z Kambodže proti proudu Mekongu, ale i kvůli výstavbě hydroelektrárny ji už v Laosu nenajdete. I v Kambodži žije posledních 92 jedinců.
Život místních
Izolovanost Si Phan Donu zpomaluje rychlý pokrok, který prožívá zbytek země. Na rozdíl od jiných částí zde žijí zejména etničtí Laosané, kteří do značné míry zůstali věrni původním tradicím a zvykům. Buddhismus dodnes tvoří významnou součást jejich životů, což odrážejí četné ceremonie, které mají ve společnosti své místo bez ohledu na byznys a turismus. V Laosu se do dnešní doby dodržuje zvyk, že všichni dospívající chlapci musí minimálně dva týdny strávit jako mniši v klášteře. Potom se z nich stávají muži.
Když v rodině vypukne nemoc, léčí se bylinkami. Pokud nepomáhají, přivolá se jakýsi rodinný šaman. Návštěva nemocnice je možnost jen v akutních případech. Koneckonců, na Don Detu a většině okolních ostrovů stejně žádná není. Je třeba se za ní vypravit na pevninu, ale zdravotní systém v Laosu je beztak mizerný. Navíc si lidé musí za všechno platit.
Podobná situace je ve školství. Na Don Detu stojí jen jedna škola s jedinou třídou, kterou navštěvují všechny děti od pěti do deseti let. Starší musí dojíždět na ostrov Don Khong nebo na pevninu. Na univerzitu se dostanou jen v případě, že si ji rodina může dovolit zaplatit. Často se stává, že z několika sourozenců dostane vysokoškolské vzdělání jen jeden. Nedávno měla rodina běžně i osm dětí, ale dnes už toto číslo kleslo asi o polovinu. Rodiny žijí v malých dřevěných vyvýšených domech a jeden pokoj sdílejí i tři generace. Chatrče jsou vystavěny vedle Mekongu a ve vnitrozemí ostrovů leží políčka, kde převládá pěstování rýže. Ta se tu snídá, obědvá i večeří.
Kromě rýže jsou součástí jídelníčku živočichové z Mekongu. Nemluvím jen o rybách, ale také žábách či hadech. Avšak i v oblasti rybolovu dochází ke změnám, které opět souvisí s elektrárnami. Pro lidi v oblasti 4000 ostrovů je přitom klíčové, aby vystačili s tím, co nabízí příroda kolem. Dovoz nejen potravin, ale prakticky všeho do této oblasti je finančně nákladný a na život zdejších lidí to může mít negativní dopad.
Laosané se považují za příjemné a usměvavé lidi, což se nám ne všude v zemi potvrdilo. Na Don Detu tomu tak ale opravdu je. Obyvatelé jsou přátelští a zachovávají si rysy typické pro tento kout Asie. Značný kus trpělivosti je pro náturu Evropana nezbytný. Laos je lidově demokratická republika, v anglické zkratce LPDR, ale domácí si tuto zkratku překládají jinak. Lao people don’t rush, tedy Laosané nespěchají, což je dokonale vystihuje.
Hlavní turistická sezona je na Si Phan Donu od listopadu do května. Tyto měsíce jsou obdobím sucha, malého počtu srážek a vysokých teplot. Jiný příběh je v období dešťů. Hladina vody stoupne i o pět metrů, proud je silnější a bere s sebou usazeniny, které mění barvu řeky ze zelené na kalnou hnědou. Koupání nepřichází v úvahu.
Don Det kdysi a dnes
Turismus pozměnil tvář tří nejnavštěvovanějších ostrovů. Nejvýrazněji se to odrazilo na poskytování služeb a výletů do okolí, renovaci dřevěných bungalovů určených k ubytovávání turistů a přeměně jednoduchých restaurací s vnitřním ohništěm na příjemné podniky s duší a výhledem na Mekong. Nedávno se na části Don Detu vystavěla asfaltová silnice. Turisté zůstali zklamaní, že vesnička přišla o svůj původní šarm, ale místní si ji na rozdíl od nich nemohou vynachválit. Během dešťů se prašné cesty promění v bahno, do kterého bez problémů zapadnete po kolena, a na přejezd motorkou můžete zapomenout.
Kromě silnice žádné stavby na ostrovech nepřibývají a s velkou pravděpodobností ani nepřibudou, není na to místo. Zastavění úrodné půdy je pro obyvatele nemyslitelné, neboť by přišli o velkou část obživy. Je tedy otázkou budoucnosti, jak 4000 ostrovů bude zvládat narůstající nápor turistů, kteří dříve či později tento kouzelný kout Laosu objeví.