Monoteismus s animistickou příchutí: Když Nigérie poodhalí své mystické srdce
Kterého ducha tančícího ve zběsilém reji požádat o pomoc? Proč prý kováři umějí jednat v situacích přechodu mezi životem a smrtí? A jak vypadá nigerijský posvátný háj nebo města postavená propuštěnými otroky? Na to vše jsem v Nigérii hledala odpověď.
Na tvář mi padá sprcha rozžvýkaného jídla, které prská divoce se chechtající žena. Ještě před hodinou v kruhu tančila v elegantním modrém oděvu, ověšená zlatem a zahalená šátkem, nyní divoce poskakuje za zvuku bubnů, hází hlavou a zběsile prská a výhružně mává prsty. Už to dávno není ona. Jejího těla se zmocnil duch Maokačia, Šílenec. Zatímco její tělo běsní, lidé si k ní přicházejí pro požehnání i pro léky na skryté nemoci, které duch pomáhá zkrotit. Jiní se jejím poskakováním jen baví. Přece jenom, i bavit je role Maokačia.
Hýření duchů
Emír Bori rozhodl, že se bude noční rituál konat v Kazaure místo v Kanu. Co ho vedlo k této změně, nikomu neoznámil, ale pro nás znamenala šest hodin noční jízdy severonigerijskými silnicemi za rituálem, o jehož kvalitě jsme nebyli plně přesvědčeni. Navzdory rozbitému kolu a dvaceti čtyřem hodinám na nohou se ale noční výjezd vyplatil – patřil totiž k nejautentičtějším zkušenostem s nigerijským animismem, jakého se nám dostalo.
Do dnešní doby si nejsem jistá, jak pracovat s označením „Bori“ – jestli mu vůbec náleží velké písmeno. Bori není místo, jako třeba Kazaure, ale označení pro místní animismus. Emír tedy patrně ovládá i nějaké vesnice, kde animismus žije víc než jinde, ale na rozdíl od jiných emírů je spojován se svou animistickou praxí víc než s místem vlády. Vrtá mi to hlavou nyní stejně tak, jako mi to vrtalo hlavou tehdy – na moje otázky jsem ale dostávala pouze zvednuté obočí a pohled, jakým se obvykle na hlupce dívám já. S písmenkem se tedy zkusím poprat v rámci specifických kontextů.
Rituál Bori, který se koná jednou za rok, je čistě animistickou záležitostí, pro některé už jen večerní zábavou bez hlubšího smyslu, pro většinu přihlížejících ale otázkou víry. Když přijíždíme, dva kruhy na náměstí tvoří stovky lidí. Bubny hrají a my se prodíráme na místa pro nás rezervovaná a – žádný luxus, sedíme na písku na zemi spolu s ostatními. Drobný peníz bubeníkům a emírovi nám ale zajistil přední řadu. V kruhu stojí a sedí bubeníci, zpěváci a dothi, ženy, které prodávají cigarety a další věci, které k animismu v regionu patří. Absolutní většina jsou muslimové – podle oblečení i podle modlitebních řetízků, které žmoulají v rukou. První prosebníci přicházejí a začínají tančit, zatímco jiní sypou peníze ženám, které žádají o přístup k duchům.
Tanec začíná nezajímavě. S každým novým kolem jsou ale tanečníci méně sami sebou a více duchy. Finální přechod přichází v momentě, kdy člověk padne na zem, začne „kvokat“ hlavou a máchat rukama v písku, než finálně zkolabuje. Pak je duchem. Sám si nevybírá kterým, konzultuje s lidem Bori (konzultaci se říká girka) a doufá, že bude posednut tím, kterého si zvolí. Někdo doufá, že jej posedne duchů víc. Co člověk v posednutí udělá, není jeho vinou a nemůže být obviňován. A to je dobře. Protože vidíme ducha Babule, jak máchá do davu mečem a plive oheň. Vidíme šílence Maokačia, jak sprostě nadává a uráží. Vidíme Er Fulání, jak svádí muže – i když sám zrovna posedl mužského hostitele. Posednutí jsou také vybaveni patřičným oděvem a proprietami, aby duchy reprezentovali. Hýření pokračuje, peníze padají a spolu s nimi i požehnání. Z noci se stává ráno a my odjíždíme. Duchové ale ještě hotoví nejsou. Dále žehnají přinesené amulety, kterým se říká laja, a pokračují v hrozbách, výsměchu, urážkách i návrzích. Jejich odchod už nevidíme…
V paláci emíra
Tradice bori nejsou přítomné jen ve světě prostého lidu. Když na pozvání emíra z Kazaure procházíme jeho palácem, vysvětlují nám jeho správci roli a historii jednotlivých míst. V klikaté, tmavé chodbě se zastaví u nezajímavého výklenku. „Když je vybrán nový emír,“ vysvětluje správce, „zavře se tady do toho výklenku na sedm dní. Prostor je od chodby oddělen látkou. Nový emír během těch sedmi dní komunikuje s duchy okýnkem nahoře.“ Ukáže na malé okýnko, které vede do temnoty. „Když pak vyjde ven, jeho hlas i jeho myšlení se změní,“ dodává správce, než pokračuje dál. Ukazuje nám zastavěné místnosti, ve kterých žijí duchové, ale také nádvoří Kori, kde stál dům osobní kuchařky pěti emírů. Stará dáma za svůj život nashromáždila tolik tajemství, že dům raději zbořili.
Magie řemesel
S pozůstatky bori se setkáváme i na jiných místech, která nespadají pod emíra, ale jsou čistým reliktem minulosti. V hauských vesnicích, jejichž jména se nám nikdy nikdo neobtěžoval říct, prosakují staré praktiky na povrch zejména během festivalů. Když se ale objeví dolary podpořená žádost o ukázku rituálů, většinou se lze domluvit i mimo ony velké dny. V průběhu dnů tedy pozorujeme zvyky, které nyní visí na vlásku přežití.
Wasani makira, Rituál kovářů, je oslavou komunity, která je tradičně vnímaná jako ovládající magii, a to skrze své umění ovládnout oheň a kov. Během rituálu, ve kterém kováři uctívají vládce Gwamma nebo Krále kováře, Sarkin Kira, se užívají opravdové nástroje – kovadlina, kladivo a měchy. Skrze údery se do média „vtělují“ duchové, kteří během transu předvádějí nadlidskou odolnost vůči žáru nebo bolesti. Vidíme tak starce žvýkající do ruda rozpálené kolíky nebo děti otírající si horké mačety o hlavu.
Než se ale kovem dotknou, nezapomenou použít speciální směs magani (lék), který je nejen izolantem, ale také rituální ochranou. Zdálky vypadá směs jako sliz. Když se davy dětí a vesničanů rozestoupí a udělá se místo, jdu si ke směsi sednout já a prozkoumat ji. Když neucítím žádnou vůni, trochu jí za smíchu kovářů olíznu. Taky nic. Kouzelná látka bez vůně a chuti se vytváří z několika příměsí – kůra stromu grewia mollis pro slizovitost, kořen ibišku pro tepelnou izolaci, popel s olejem jako mechanická bariéra, bílá hlína pro chladivost. Vedle toho se účastníci rituálu také koupou v bylinách a provádějí rituální zaříkání. Svou roli hraje v některých případech i technika rychlého kontaktu, nicméně někteří z kovářů si s horkým železem dokáží hrát i poměrně dlouho…
Dalším rituálem je Wasani tauli, Hra průzkumníků. Průzkumníci ozbrojení mačetami a holemi byli nedílnou součástí vesnic i družin emírů. V Nigérii je díky festivalové sezoně potkáváme takřka na každém kroku. Mladící ověšení amulety, starými zbraněmi, které snad ještě bránily Chartúm, než se dostaly sem, se hemží a rojí za zvuků bubnů a vzájemně se tlučou hlava nehlava. Podobně jako kováři i oni, další skupina, která ztrácí roli a udržuje se už jen kulturně, uchovávají své tradice během festivalů.
Jorubská mystika
Skály Olumo, jedny z nejslavnějších památek Nigérie, obklopuje rozsáhlé koloniální město. No, koloniální. Nestavěli ho evropští vládci regionu, ale tisíce propuštěných otroků, kteří odešli z Latinské Ameriky i jiných částí Afriky, aby si tady, v jižní Nigérii, zařídili nový život. S sebou si přinesli znalost architektury koloniálních měst, kterou si samozřejmě přizpůsobili, ale také své tradice a zvyky, okořeněné generacemi v exilu a otroctví a doladěné setkáváním s jinými skupinami (nejen) Afričanů.
Když se v 19. století formovaly místní komunity a docházelo k mezikmenovým a i vnitrokmenovým válkám, našel národ Egbo útočiště právě pod záhyby skal Olumo, kde se ukrývali několik let. Svatyně, které zde stojí už přes tisíc let, tak získaly zcela nový duchovní význam. Ačkoliv se nad městem tyčí střechy kostelů a mešit i plakáty pastorů, nigerijských superstars, pod Olumo se stále přinášejí kohouti a přivádějí krávy, aby jejich krev uctila božstva nazývaná v jorubštině Oriša.
I v uličkách města se pak hmotný svět setkává s tím nehmotným. Během rituálů Egungun, které zahrnují překvapivé množství alkoholu, přivádějí přivolávači/vodiči duchů přízraky oděné do pestrobarevných hávů, někdy i se sochami na hlavách. Ceremoniál má za smysl uctít zemřelé předky, kteří se na chvíli vracejí zahaleni do masek, aby požehnali živým. Za zvuku bubnů zde s dospělými hýří i přízraky dětí…
Ceremoniál Erinle oproti výrazně slavnějšímu Egungun přináší eleganci a krásu. Fialově oděné ženy, vedené dívenkou s pleteným košem pokrytým mušlemi, tančí s nádobami na dary na hlavách. Z nádob shlížejí i sochy Erinle, božstva, které je spojeno s prospěchem, léčbou, uzdravením a lovem.
V posvátném háji
Největší zklamání cesty zažíváme v posvátném háji Osun-Osogbo, místu, na které jsme se těšili s evropskou představou kouzelného háje, kde se vzpomíná na staré bohy. Místo něj nacházíme unavený les, přes který vede silnice. Možná jsou místa, kam nás nepustí, zajímavější a kouzelnější, nicméně hlavní pěšiny, osázené slavnými (ale také už unavenými) sochami umělkyně Susanne Wenger, místa, kde postavila sochy, nahradila původní struktury lesa. Samozřejmě, animismus i lidská víra a tradice se vyvíjejí. Zdá se mi ale, že na staré se zde zapomnělo. Nová poutní, modlitební cesta se sochami je navíc lemována odpadky – patrně z rukou věřících. Do posvátné řeky, kde se konají očistné koupele, by žádný soudný člověk ani prstíček nesmočil bez obavy z otravy.
Trochu autenticity nacházíme v prostoru prvního paláce, jehož dějiny sahají až tisíc let do minulosti, který je osázen kamennými sochami bohů a duchů. Některé jsou pokapány voskem, jiné oděny, další pak mají pod sebou misky jídla či krve. V některých miskách se už svíjejí generace červů… Och.
U paláce zažíváme rituál na počest boha Sango, jorubského boha hromu, ohně a spravedlnosti. Kdysi byl prý králem města Oyo, hlavního města velké říše, která vládla zemi v 17.– 19. století. Když zemřel, stal se z něj oriša.
Sangův kněz během rituálu vstupuje do transu a ukazuje svoji moc v přehlídce moci a síly. Zatímco některé triky jsou spíše k úsměvu, jiné člověka nutí přemýšlet nad provedením. Osobně jsem například knězi do úst vložila žiletku (ostrou, české výroby) a on ji rozkousal a vyplival ven bez jediné kapky krve. Polykání ohně, domnělé propichování jazyka a údery kyjem do hrudi už si pak pozorovatel vysvětlí lépe. Věřím ale, že kdysi pro vesnické publikum, ideálně za hořícího ohně a nočních stínů, muselo knězovo představení budit údiv. V nás spíš asi trochu úsměv.
Tajemný fetiš
Touhu po trochu přirozenějším zážitku si spravujeme na tržišti v Osogbu a v Abeokutě. Už jsem napsala, že do měst, která postavili propuštění otroci, si přivezli i cizí tradice. Jednou z nich je vúdú a s ním spojené fetiše. Jsou to právě fetišové trhy, které v nás na jihu zanechaly velmi silný dojem. Na hromadách se kolem úzkých dřevěných uliček, kde někdy procházíme i bokem, v policích nacházejí vykuchané sušené krysy, netopýři, kočičí, psí i opičí hlavy, kosti a lebky zvířat, která vůbec nepoznávám a která by v některých případech snad měla být i chráněná. Lidé zde fotografy s otevřenou náručí nevítají, ale procházíme v klidu. Občas se s někým pustíme do řeči a oni nám lámanou angličtinou vysvětlují, na jaký rituál se která zvířecí část těla užívá. Jinde nám nad ještě živými koťátky v klecích trochu tuhne srdce. Tato forma náboženství je nám prostě cizí.
V jeden moment v husté zástavbě stánků nacházím i svatyni s krásně vyřezávanými dveřmi. Je zamčená, ale do mezery nad dveřmi vpěchuju ne oko, ale zkřivenou ruku s telefonem. Podaří se mi vyfotit strom obklopený haldou hlíny s kamennými tvářemi božstev a duchů, krvavou mačetou a dvěma sušenými psími lebkami na vrcholku. Nejčistší ukázku lidového animismu, kterou jsem v Nigérii viděla.
Vúdú se tu praktikuje spíš na okraji, k této zemi vlastně ani nepatří. V přísném smyslu toto slovo označuje náboženský systém rozvinutý především v oblasti dnešního Beninu a Toga, případně diasporické formy v Karibiku, odkud do Nigérie přicestoval a propojil se s vlastními náboženskými systémy, zejména tím jorubským.
Celá Nigérie je i díky němu úchvatnou syntézou kultur, světů a náboženských směrů. Zejména lidé, kteří se o náboženství trochu zajímají, si tady rozhodně přijdou na své. Hranice mezi vírami se totiž už dávno rozmazaly a navzdory své zdánlivé nekompatibilitě do sebe systémy hluboce prosákly. Alespoň pro mě to byl absolutní pozorovatelský ráj, kam se bezpochyby vrátím…
Infobox:
Duchové Bori
Duchů, kteří se zhmotňují, je celá řada. Mezi nejvýznamnější patří:
Fulbský duch (Er Fulání) ověšený kořalkami je duchem ženy, symbolizuje lásku a štěstí. Chodí za ním ti, kteří chtějí například získat něčí náklonnost.
Babule, rytíř s mečem a ohněm, je duchem zlým, symbolizuje oheň, nehody, požáry. Chodí za ním ti, kteří jinému přejí zlo.
Kutulu je nemocný leprou, nemůže chodit, je duchem míru a klidu.
Maokačia, duch blázen, dává léky, pomáhá s psychickými poruchami, ale také baví.
Arni je duchem ateistů, oblečený v černém a s dlouhými dredy. Můžete za ním přijít s čímkoliv.
Mořská panna Serkulwa pomáhá při mrtvici či paralýze.
Muslimský duch Mahama učí, jak vést dobrý a příkladný život.
Wanzu lze poznat podle talíře v ústech, je to duch mužský, pomáhá s potencí a sexualitou.
Hauští kováři
V hauské společnosti se kováři (makera) neomezují pouze na zpracování kovů, ale v některých lokálních tradicích jsou spojováni i s rituálními činnostmi na pomezí života a smrti. Tato role nevychází z formální náboženské doktríny (zejména v islamizovaném prostředí Hausů), ale spíše z hlubších, předislámských představ o zvláštním postavení kovářů jakožto jedinců, kteří ovládají transformaci materiálu i symbolicky „nebezpečné“ přechody.
V některých oblastech byli kováři spojováni s manipulací s předměty patřícími zemřelým, s výrobou ochranných artefaktů pro pohřební kontext nebo s rituální ochranou komunity před neklidnými duchy. Jejich znalost ohně, kovu a skrytých sil jim přisuzovala schopnost zacházet s liminálními (hraničními, přechodovými) situacemi, tedy i se smrtí. Neznamená to však, že by byli standardními „správci mrtvých“ – pohřební rituály jsou v hauské společnosti primárně v rukou rodiny a náboženských autorit. I přesto to ale byli někdy kováři, kdo měl za úkol tělo mumifikovat a vysušit.
Jorubská spiritualita
Představuje komplexní náboženský systém, který propojuje kosmologii, sociální řád i každodenní praxi. V jejím středu stojí nejvyšší princip Olodumare, vzdálený a transcendentní zdroj veškeré existence, a vedle něj rozsáhlý panteon božstev – oriša –, která zprostředkovávají vztah mezi lidmi a božským světem. Každá oriša je spojena s konkrétními přírodními silami, místy a aspekty lidského života, čímž se duchovní dimenze promítá do krajiny i sociálních vztahů.
Důležitou roli hraje věštecký systém Ifa, který umožňuje interpretovat vůli božstev a orientovat lidské jednání v nejistém světě. Spiritualita je zde praktická: realizuje se skrze rituály, obětiny, tanec, hudbu a iniciace, které udržují rovnováhu mezi viditelným a neviditelným světem. Zásadní je také kult předků, kteří zůstávají aktivní součástí komunity a podílejí se na jejím morálním i sociálním uspořádání.
Významným prvkem je posvátnost konkrétních míst, například posvátný háj Osun-Osogbo, kde se propojuje přírodní prostředí s náboženskou praxí. Jorubská spiritualita tak nevytváří ostrou hranici mezi „náboženským“ a „světským“ – duchovní síly prostupují každodenností a jsou integrální součástí identity, politiky i umění.
Susanne Wenger
Susanne Wenge (1915–2009), známá také pod jorubským jménem Adunni Olorisha, byla rakousko-nigerijská výtvarnice a kněžka jorubského náboženství, která zásadním způsobem ovlivnila podobu moderního umění v jihozápadní Nigérii, kde se hluboce integrovala do místní společnosti i duchovního života. Přijala jorubskou identitu, stala se zasvěcenkyní bohyně Osun a postupně získala významné postavení v rámci tradiční náboženské komunity.
Její umělecká tvorba je neoddělitelně spjata s posvátným hájem Osun-Osogbo, kde spolu s místními umělci vytvářela monumentální sochařské a architektonické instalace inspirované jorubskou mytologií a rituální symbolikou. Wenger se stala klíčovou postavou tzv. osogbské školy, která spojovala tradiční motivy s moderními výtvarnými přístupy. Zároveň sehrála zásadní roli při ochraně tohoto posvátného prostoru v době, kdy byl ohrožen urbanizací a ztrátou náboženské funkce. Její dlouhodobé úsilí přispělo k tomu, že byl háj zachován a později zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2026.
