Danakilská proláklina: Barevné peklo Etiopie, kde sůl znamená život i smrt
Za okýnkem starého džípu ubíhá černá krajina zaschlé lávy, z níž vyčnívají špičky nevysokých sopek. Zeleň jsme neviděli už dva dny, svět okolo pohltila temnota obklopující sopku Erta Ale. Navzdory tomu občas z krajiny vykoukne přístřešek pastevců velbloudů. Z čeho v téhle žhavé pustotě lidé žijí? A jaké příběhy skrývá?
Výlet do Danakilské prolákliny zabere asi čtyři dny offroadu a vše zajímavé se kvůli teplotám děje večer nebo ráno. Doba mezi tím se musí přetrpět přejezdy nebo sezením v afarské knajpě pod větrákem. Naštěstí pivo je tu studené a místní jídlo chutné, takže ono čekání na cestovatelské pecky není nekonečné. Den plný poledních šlofíků tu začíná před rozedněním a končí pod zářícími hvězdami. Už jen kvůli nim se vyplatí si počkat na hlubokou tmu.
Brána do pekla i domov Lucy
Když člověk vyleze na nepatrný val nedaleko cesty na východ od města Mekele, aby se podíval na slavnou Danakilskou proláklinu, rozhodně není ohromen tím, co vidí. Musí si neustále připomínat, že hnědá pustá krajina pod ním je živoucím důkazem o pohybu kontinentů, o historii planety i lidstva.
Danakilská proláklina leží v Afarské pánvi v severovýchodní Etiopii, poblíž hranic s Eritreou a Džibutskem. Toto trojúhelníkové místo (známé také jako Afarský trojúhelník) je unikátní tím, že se zde setkávají tři tektonické desky, které vytvářejí extrémní geotermální aktivitu, jež sem láká cestovatele a fotografy. Právě díky množství sopek a vývěrů zde vznikla bizarní, barevná a na první pohled i mrtvá krajina, o které dávní cestovatelé napsali, že je „branou do pekla“. Při návštěvě některých zákoutí si myslím, že se nespletli.
Do naší světové paměti se toto místo také zapsalo jinak. Afarský trojúhelník je místem, kde ústí africká část Velké příkopové propadliny. V tomto přes šest tisíc metrů dlouhém údolí, táhnoucím se ze Sýrie do Mosambiku, se nachází mnoho slavných jezer, ale také řada důležitých archeologických lokalit. Proláklinu od pradávna obývali lidé a jejich předci, mezi které patřila i slavná Lucy, nedávno vystavená s velkou pompou v Národním muzeu v Praze. Díky vhodným podmínkám se zde dají najít velmi dobře zachované nálezy staré miliony let, které jde kvůli aktivním sopkám a popelu také velmi dobře datovat.
Sen o karavaně soli
Ti, kteří cestují z jihu jako my, zamíří nejdřív do města Afrera, ležícího u stejnojmenného jezera. Toto vysoce slané jezero je pradávným zdrojem příjmů pro početné afarské komunity, které kolem něho žijí. V jeho oblasti se nejen sůl těží, ale také se zde v mnoha mělkých nádržích získává z vody jezera. Tohle je jedno z míst, odkud Afarové vycházeli se svými slavnými karavanami soli po pradávných obchodních stezkách. A to až donedávna. Tradiční obchod se solí ukončil konflikt v severní Etiopii před několika lety. Dnes už jezero v některých zátočinách obklopuje moderní technika, která sůl vyváží v náklaďácích.
Na jeho březích to vypadá jako malý ráj na okraji pekla. Voda má krásně zelenkavou barvu, která kontrastuje s oblohou a po jejích březích tu a tam pramení sladký pramen, ve kterém se dá po vykoupání v teplém jezeře omýt. Salinita je podobná Mrtvému moři, byť jeho slanosti nedosahuje. I proto v ní dokáže žít několik druhů ryb. Zejména rána jsou zde kouzelná, plná sytých barev a tónů. Afrera ve mně zanechala nejživější pocit z celého regionu.
Město Afrera má daleko k urbanistickému zázraku. Malé domky vytvořené z plechů a čehokoliv, co se zde dá sehnat, působí spíš jako slum než jako město. Afarové ale nikdy nebyli velcí stavitelé. Navštívili jsme v regionu několik jejich vesnic, kde člověk nepřestává žasnout nad jednoduchostí a prostotou jejich života.
Ekonomika Afarů je odedávna spojena s krajinou. Žijí jako nomádi a pastevci pasoucí zejména velbloudy, kozy a ovce. Stavět velkolepé monumenty pro ně při jejich životě v pohybu nemělo žádný význam, tudíž se do tváře krajiny, která je obklopuje, nijak výrazně nezapsali. Tedy kromě vytěžených bloků soli a dlouhých karavan, které upoutaly pera spisovatelů a hledáčky fotografů.
Spatřit karavanu soli byl můj dávný sen, ale jako už mnohokrát v životě jsem přišla s křížkem po funuse. Trochu štístka na mě ale nakonec přece jen ulpělo, byť ne v Afreře. Dál na sever, kousek od sirných plání Dallolu, leží v hloubce sto dvaceti metrů pod hladinou moře jezero Assale, známé i jako Karum. Podobně jako Afrera je i Karum extrémně slaný, ale je také obklopený slanou pánví. Na hladině vody je několik desítek centimetrů tlustá vrstva soli, po které se prohánějí dnes místo karavan džípy. Je to fascinující, nekonečná a bílá planina, která při západu slunce dostane fialové a růžové tóny. Právě v nich jsem z dálky pozorovala malou karavanu několika velbloudů, jak míří s úlovkem soli do města.
Zatímco Afrera působí jako malý ráj, Karum působí jako zánik. Není tu zkrátka nic živého, o to víc je zde ale prostoru pro sny. V slané pláni je několik děr, které lákají ke koupačce. Dá se do nich skočit a nechat se nadnášet solí. Voda je zde průzračná, a tak jde vidět metry dolů, kde obrovské krystaly soli vytvářejí abstraktní sochy. A zde je můj prostor pro sny. Kolik karavan a lidí se tu muselo solí propadnout a zkamenět? Jaké by to bylo, obléct si odolný potápěčský oblek, přivázat se na šňůru se závažím kolem pasu a proplout podzemním slaným světem? Kolik starobylých tajemství by tam člověk objevil? Ach, tolik představ…
Černý svět a kouřící královna
Průjezd pouštní krajinou začíná fascinací nad prázdnotou a temnotou okolního světa, za nějakou chvíli ale zákonitě přechází v nudu kvůli zdánlivé neměnnosti světa kolem. Černá a sopky, sopky a černá. Nakonec i tmavá barva staré lávy začne očím připadat normální, a když je znenadání rozříznutá starým vádím plným písku, zeleně a velbloudů, jako by oči zasáhla celá paleta barev. Nejvíc je ale v této krajině fascinující to, že kdekoliv náš džíp zastaví, po chvíli odnikud vyběhne afarské dítě v barevném oblečení a s rozcuchanými vlásky ztuženými písečným prachem. Kde se berou, je největší záhadou regionu.
Míříme k Erta Ale, nejaktivnější sopce regionu, unikátní svými činnými lávovými jezery. Samozřejmě dobře víme, že to velké vyhaslo před několika lety a se štěstím uvidíme nějaký ten průduch. To, co nás cestovatele fascinuje, je pro místní zkázonosné. Erta Ale, které se zde říká Kouřící hora, za posledních dvacet let několikrát vybuchla a donutila místní pastevce utéct kilometry daleko, zatímco zabila desítky kusů jejich zvířat. V posledních letech je ale místní královna klidnější.
Lávová pole okolo džípu jsou osázená nádhernými špičatými sopkami, které vypadají jako z dětské knížky. Vytahuju mapu a hledám, která z nich je Erta Ale. Ke svému zklamání zjišťuji, že je jediná, která jako sopka nevypadá ani trochu. Je to obyčejná placatá vyvýšenina, po jejímž úpatí se klikatí pekelný offroad. Parkujeme asi sto výškových metrů pod kalderou, kde se ubytujeme. Ubytování znamená najít si flek vedle kamenné zdi a ten si zabrat pro svoji matraci. Kolem je pár domků, kde sedí místní vyslanci kmenů, vybírající poplatek za vstup. Jeden z nich je s námi vyslán nahoru. Po pěšince bychom prošli i bez něj, ale taková jsou zde pravidla.
Slunce se blíží k západu, čelovky máme připravené a stoupáme v úmorném horku vzhůru. Kaldera je impozantní. Bývalý kemp nad zaniklým lávovým jezerem je opuštěný a dole pod ním se stříbřitě blyští čerstvá zaschlá láva. Sestupujeme dolů a já hned lituju, že mám na sobě barefooty. Láva stále pálí, naštěstí jen tak, že je to na hranici bolesti, a ne za ní. Procházíme po zmačkaném povrchu a pozorujeme ostré štíty hnědě kontrastující kaldery. Je to monumentální prostor. Z roviny kolem nás trčí několik nových lávových kuželů, ze kterých se dýmí a občas probleskne oheň, jako by snad v dírách dřímal drak. Náš průvodce něco zahlaholí amharsky. Máme prý štěstí. Sopka před pár hodinami bouchla. Mávne pasteveckou holí do dálky a my vycházíme tím ukázaným směrem.
Za chvíli se vzduch naplní sírou a nám se začne špatně dýchat. Nikdo nám neřekl, že potřebujeme šátky přes tvář, tak zrychlujeme krok a nadbíháme omračujícímu zápachu. Bolí mě plíce jako nikdy. Nakonec přicházíme k jezírku, které má asi deset metrů na šířku a leží pod zkolabovaným kuželem. Stojíme několik metrů od bublající lávy, která občas vystřelí ven. Kolem nás je žár a zápach. Navzdory tomu zde vydržíme němě zírat přes půl hodiny. Poprvé v životě se mi ruce klepou hrůzou nad silou přírody. Nikdy jsem nezažila tak silnou kombinaci strachu, fascinace a němého obdivu. Vrátím se sem ještě ráno, abych stejně němě a s roztřesenýma rukama zírala dál.
Sirné pláně
K Dallolu, ležícímu sto třicet metrů pod hladinou moře, se vydáváme hned za úsvitu. Nejdřív jsem otrávená, jelikož nejsem typ na ranní vstávání, ale když ze mě kolem osmé tečou čúrky potu, jaké jsem ani tady ještě nezažila, brzkému vstávání blahořečím. Únava a nechuť vstávat jsou způsobené i tím, že jsme strávili noc na návsi. Afarské postele nás hladkýma nohama sice chránily před solifugami, které neumějí šplhat, ale hluk maloměsta, kočky, odpadky a občas očumující místní mi noc příliš nezpříjemnili. Vstávání za tmy byla jen třešnička na dortu.
Dallol je horký, hutný, vlhký a nepříjemný. Tak nepříjemný, že právě zde NASA testuje přežití extremofytů, bakterií, které by mohly žít a přežít ve vesmíru. Toto místo je kvůli zaniklému městu duchů označeno jako nejteplejší obydlené místo světa – průměrná roční teplota je zde třicet pět stupňů. Proč by zde někdo bydlel? V minulosti zdejší městečko dodávalo na trhy (zejména ty válečné) síru, uhličitan draselný nebo sylvín.
Neuvěřitelná oblast je místem explozivních kráterů, které vyrůstají ze solné pláně severně od jezera Karum. Z pláně působí jako malá vyvýšeninka, když se ale člověk vyškrábe nahoru, ocitne se na okraji mělkého kráteru plného barev, na které naše oči v přírodě zvyklé nejsou. Horké prameny, sůl a kyseliny zde vytvořily svět jezírek, sopouchů, kuželů a gejzírů, které září jedovatými odstíny žluté, okrové, červené či zelené, jež se navzájem prolínají fantaskní krajinou, která na světě nemá obdoby a návštěvníkům poskytne fascinující zážitek.
Procházka malou plochou zabere dvě nebo tři hodiny zejména kvůli tomu, že oči a mozek návštěvníků nepobírají to, co vidí, ale o to víc se to snaží zachytit na své fotoaparáty. Zápach zde není tak silný jako v Erta Ale, ale vzduch je prosycený vypařenou vodou, ze které se člověku motá hlava. Na krátký ranní výlet je litrová lahev nutností stejně jako opalovací krém nebo také v mém případě dlouhý rukáv. Slunce zde skrze hutný vzduch žhne, jako by se chtělo na našich tvářích mermomocí podepsat.
Brzkou ranní vycházku barevnou krajinou je nutné spláchnout studeným pivem v Hamad Ela, než se odebereme dál na západ do Mekele, do světa hotelů a hvězd ukrytých pod světelným znečištěním. Výlet v nás ale dlouho zůstává a i na fotografiích, které zpětně zpracovávám, mi zůstává hlava stát nad nepřirozenými (či nadpřirozenými) místy, která jsme navštívili.
Danakilská proláklina je svět nepopsatelné prázdnoty a nepochopitelných barev. Je to svět dokazující moc přírody i odolnost lidí. Svět, ve kterém se našinec ani v nejchladnějších dnech dobře nevyspí, ale který ho nepřestane fascinovat a šokovat. Zejména proto, že je nám ve všech ohledech tak nepředstavitelně cizí.
Afarové
- Afarové jsou kušitský etnický národ žijící převážně v oblasti Afrického rohu, zejména na území Etiopie, Eritrey a Džibutska. Jejich celkový počet se odhaduje přibližně na dva až tři miliony osob mluvících vlastním jazykem. Většina Afarů vyznává sunnitský islám, který se v regionu šířil od středověku prostřednictvím obchodních kontaktů podél pobřeží Rudého moře.
- Kulturně jsou Afarové známí důrazem na čest, pohostinnost a bojovou připravenost, což historicky souviselo s nutností chránit stáda i obchodní cesty. Navzdory modernizačním tlakům a státním hranicím si mnohé komunity dodnes zachovávají mobilní způsob života a sezonní migrace mezi pastvinami a zdroji vody.
Překrásná Lucy
- Objev kostry přezdívané Lucy patří k nejzásadnějším momentům paleoantropologie, protože poskytl mimořádně úplný vhled do podoby i způsobu života raných lidí. Tato fosilie, která patří druhu Australopithecus afarensis, byla nalezena roku 1974, je stará přibližně 3,2 milionu let. Kostra byla v tak dobrém stavu, že dostala jméno Dimkineš, což amharsky znamená Překrásná.
- Lucy je klíčová proto, že kombinuje znaky opičí i lidské anatomie. Její mozek byl stále malý, přibližně o velikosti mozku šimpanze, avšak stavba pánve, stehenní kosti a kolenního kloubu jasně dokládá vzpřímenou chůzi. To potvrzuje, že chůze po dvou se vyvinula dříve než výrazné zvětšení mozku. Jinými slovy, naši dávní předkové začali chodit vzpřímeně miliony let před tím, než se stali „inteligentními“ v moderním smyslu.
- Raní hominidé, mezi něž patřili nejen australopitékové, ale i pozdější rody, jako Homo habilis či Homo erectus, představují mozaiku evolučních experimentů. Nešlo o lineární řadu, ale o rozvětvený strom druhů, které se lišily velikostí těla, stravou i schopností využívat nástroje. Východní Afrika, zejména oblast Afarské prolákliny, je pro studium tohoto vývoje zásadní, protože tektonická aktivita zde postupně odhaluje staré sedimenty a uchovala fosilie ve výjimečně dobrém stavu.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2026.
