Madagaskar na rozcestí: zachová si čtvrtý největší ostrov světa své přírodní bohatství?
Madagaskar je synonymem pro jedinečné přírodní bohatství. Tohle tvrzení ale nemusí platit dlouho. Ostrov stojí na rozcestí, ze kterého už brzy nemusí být návratu…
Madagaskar se od prakontinentu Gondwana odtrhl zhruba před 230 miliony let. Od Afriky jej dělí 400 km Mosambického průlivu, a tak si tu evoluce kráčela vlastní cestou. Až 67 procent druhů ptáků, 84 procent savců, 93 procent plazů, a dokonce 99 procent druhů obojživelníků jsou endemity, takže je neuvidíte nikde jinde než právě tady. Zatím.
Les nemá šanci
V ochraně přírody platí, že čím bohatší země, tím více má prostředků na péči o své přírodní bohatství. Madagaskar ale patří k těm nejchudším. Sedmdesát procent obyvatel tu přežívá za dolar denně. Příčin je mnoho. Některé mají kořeny hluboko v historii, většina je ale vydatně živena současnou zamotanou politickou situací a všudypřítomnou korupcí. Zisky z těžby nerostných surovin, jakými jsou chrom, zlato, grafit, drahokamy, polodrahokamy nebo sůl, jdou do kapes zahraničních těžařů a vládnoucí garnitury. Do rozvoje ostrova se neinvestuje skoro nic. Chybí dopravní infrastruktura, pracovní příležitosti jsou takřka nulové a většina obyvatel je nucena živit se, jak se dá.
S tím souvisí tradiční malgašské zemědělství, které je založeno na mýcení a vypalování ploch pro drobná políčka nebo pastviny. Další pohromou je těžba dřeva a nejde jen o vzácný palisandr madagaskarský, který se používá pro výrobu drahého nábytku. Populace Madagaskaru se rozrůstá a potřebuje bydlet a jíst. Cihly pro stavbu domů se musejí nejprve vypálit, skromná strava se musí uvařit a v chladnějších oblastech se musí zatopit. K tomu všemu se používá dřevěné uhlí, jehož překotná výroba si každý den vyžádá další kusy lesa, který nemá při této rychlosti šanci na svou obnovu. Na Madagaskaru tak zbývají už jen poslední ostrůvky chráněné přírody, která ze všech sil bojuje o přežití.
Drastická změna
Cestou z hlavního města Antananarivo do národního parku AndasibeMantadia míjíme velké plochy zčernalé země. Některá požářiště jsou ještě čerstvá a doutnají. Naposledy jsme stejnou cestou projížděli zhruba před rokem a z toho, jak rychle za tak krátký čas pokročila devastace krajiny, jde na nás hrůza.
„Je to vůbec legální?“ ptám se naší průvodkyně Riji. „Samozřejmě že ne,“ odpovídá. „Oficiálně se vypalovat půda nesmí, ale nikdo to nehlídá. V noci zkrátka začne hořet a zkuste pak dohledat viníky.“ Tišeji pak dodává: „Ono ale mnoha lidem nic jiného nezbývá, i když vědí, že to, co dělají, je špatné. Z něčeho žít musejí.“ Spolknu své evropské moudro zhýčkané sociálními jistotami. Nemám na ně právo. Mé dítě hlad nemá…
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2016.
