Jihoafrická republika: Jak dnes žijí legendární válečníci Zulové?
Bojovní a dobře organizovaní Zulové kdysi dokázali ovládnout značné území a vzdorovat anglickým kolonialistům. Jaké je setkání s nimi dnes?
Projíždíme hraničním přechodem mezi Mosambikem a Jihoafrickou republikou a před sebou máme několik hodin cesty pobřežím Indického oceánu, lemujícím domovinu bojovných Zulů. Brány nám otevírá provincie KwaZulu-Natal, která je o čtvrtinu větší než celá Česká republika a v níž mimo jiné najdeme nejpočetnější komunitu Indů v celé Jižní Africe. K tomu si připočtěte Dračí hory, zelené kopce, luxusní letovisko uMhlanga a přístavní Durban, v němž pouliční kriminalita číhá i v areálu univerzity, a máte dokonalý obraz krajiny, za jejíž obranu platili udatní válečníci vlastní krví.
V „zahradě“ Jihoafrické republiky
Nekonečné hodiny jízdy pobřežím Indického oceánu až do přístavního Durbanu dávají možnost suchozemci pochopit, proč je JAR tak populární nejen mezi vyznavači vodních sportů, ale taky fanoušky pozorování velryb, které tudy pravidelně migrují do Antarktidy. Mohutné vlny, maličké zátoky, bílý písek i skvělé zázemí na pár vybraných místech vytvářejí tak dokonalou oázu pohody, že se člověk až zarazí, proč tento skvost není inzerován v turistických katalozích a jeho místo zaujímají keňské či tanzanské resorty, jež parametrům jihoafrické riviéry nesahají ani po kotníky. Jistě, voda tady není tak teplá, protože jsme hluboko pod rovníkem a prvoplánová africká exotika je „naředěna“ pestrobarevnou etnickou směsicí Jihoafričanů, ale silnice jsou perfektně sjízdné, benziny nabízejí plný servis a nikde nepotkáte policejní kontroly, které by po vás otevřeně či skrytě chtěly úplatek za to, že vás pustí dál. První země v Africe bez silničních hlídek fakticky šikanujících každého cizince je natolik vábivá, že sami nevěříme tvrzení o extrémně vysoké kriminalitě, kvůli které se návštěva země rovná řízené sebevraždě.
Právě kombinace pláží, kopců a zelených údolí dala regionu KwaZulu-Natal líbivou přezdívku „zahradní provincie“, jejíž název odkazuje na dva klíčové kulturní pilíře, a sice národ Zulů a historickou britskou provincii Natal, jeden ze čtyř stavebních kamenů apartheidní Jihoafrické republiky. Jsme v druhé nejlidnatější provincii celé JAR, jejíž „evropský“ název Natal není nic jiného než portugalský výraz pro Vánoce. Na své si ale přijdou i milovníci podmořského světa, protože pokud jste někdy zatoužili vidět jednu z největších sezonních migrací sardinek doprovázených žraloky a velrybami, jste na nejlepším možném místě. Konečně právě tady v hloubkách pod 150 metrů se vyskytuje i živoucí fosilie latimérie podivná, kterou snad nikdy neuvidíte.
V indickém přístavu Durban
Vystřízlivění z nadšení přichází ve chvíli, kdy své brány otevře více než třímilionová aglomerace Durbanu a náš pocit, že jsme se ocitli v Kalifornii či Austrálii, střídá přesvědčení, že jsme někde mezi indickým Dillí, tanzanským Dar es Salaam a rovníkovým Burundi. Prosluněné pobřeží střídá vřava města, ve kterém máme problém se orientovat, protože v důsledku odklonu od anglického pojmenování ulic a zavedení výhradně zulského názvosloví se ztrácíme. Je jen otázkou času, kdy v mapách bude Durban označován výhradně eThekwini, což při vší úctě k historickému dědictví nebude u Nezulů populární už vzhledem k složité výslovnosti, v jejímž důsledku se nemůžete ani zeptat, kde zrovna jste.
Kdysi malá osada se během 19. století proměnila v hlavní jihoafrický přístav provincie Natal, kterou nakonec ovládli Britové, již sem přivedli levnou pracovní sílu z Indie. Výsledkem je, že většina ze zhruba 1,5 milionu Jihoafričanů indického původu žije právě v Durbanu, díky čemuž se město pyšní titulem nejvíce indického města mimo Indii. A právě punc obchodní křižovatky na cestě mezi Afrikou, Asií a Evropou je dojem, který umocňuje každá minuta ve městě, ve kterém nedoporučujeme fotit a vytahovat mobil, protože lapků na motorkách je tolik, že ani nebudete vědět, kde jste o vybavení přišli. Informace varující nás před potulováním kolem mariny a historické radnice z počátku 20. století jen dotvářejí smutný dojem z místa, jež je druhým největším v celé JAR. Kompenzací za útrapy budiž vynikající indické jídlo, a zejména pak z něj stvořená fastfoodová kalorická bomba bunny chow, tvořená vydlabanou kostkou bílého chleba s náplní. Nejčastěji v podobě pálivého kari, kterým se skutečně nešetří.
Zatímco indickému vlivu se vyhnout nedá, britské dědictví jen s největším vypětím odolává zubu času, jenž není vůči koloniální minulosti zrovna vstřícný. Snad nejsmutnějším důkazem je areál univerzity KwaZulu-Natal ležící nad městem, jenž byl v době svého založení počátkem 20. století Mekkou vzdělanosti. Tou zůstává i v současnosti, jen socha krále Jiřího V. stojící před hlavní budovou schytala před pár lety dávku bílé barvy s odkazem na nezpochybnitelnou skutečnost, že král byl běloch. Ačkoliv je areál univerzity pečlivě chráněn, drobné kriminality není uchráněn, což je ale nic v porovnání s tím, že za plotem na vás může číhat přepadení za bílého dne.
Rozporuplné pocity z města se znásobí poté, co opustíme neutěšené centrum a vydáme se na předměstí do místa zvaného uMhlanga. Dáváme na doporučení, že právě tady najdeme klid před městskou vřavou, a tak míjíme fotbalový stadion postavený při příležitosti mistrovství světa, za kterým se ráz obydlí nenápadně, ale rychle změní. Omlácené omítky a podivné špeluňky nahradily vily obehnané vysokými ploty, za nimiž prosvítají zelené trávníky, už z dálky se lesknou skla mrakodrapů, před nimiž na speciálním parkovišti vyhrazeném pouze pro supersporty parkují auta jako z formule 1. Řev motorů a asfalt odlétávající od pneumatik doplňují luxusní restaurace a plné obchody a my jen těžko hledáme v paměti místo, které by s nablýskanou pobřežní krásou bylo srovnatelné. Jihoafrická republika je zemí všemožných kontrastů a právě tady si člověk dokonale uvědomí sociální rozdíly mezi dvěma místy, vzdálenými od sebe jen několik desítek minut cestou po pláži.
Na cestě do království Zulu
Překvapivě hlavním městem provincie není Durban, ale vnitrozemský Pietermaritzburg, ze kterého vede cesta dál do nitra domoviny více než třináctimilionového národa Zulů. Pokud jste nikdy neslyšeli o udatných afrických válečnících, kteří si na jihu Afriky vytvořili vlastní stát, jenž byl schopen čelit náporu Evropanů až do chvíle, kdy se doslova topil ve vlastní krvi, nemůžete nikdy plnohodnotně pochopit sílu zulské identity. Čím více se vzdalujeme od pobřeží a míříme k hranicích Zululandu, tím ubývá angličtiny, jež je v odlehlých částech až druhým jazykem. Právě jazyková bariéra je často příčinou, proč Zulové mají mizerné vzdělání a z toho vyplývající špatné ekonomické postavení, které muži často kompenzují zálibou v alkoholu. Smutnou kapitolou je bývalý prezident země Zuma, hrdý Zulu, jenž dával najevo, že jeho zvolení povede k emancipaci nejpočetnější etnické skupiny v zemi. Výsledky se nedostavily možná proto, že Zuma byl z postu odvolán poté, co se ukázalo, že za státní prostředky rekonstruoval svou rodnou haciendu ukrytou právě v nitru Zululandu.
Černý Napoleon
Poznat život statečných bojovníků však naráží na podstatnou drobnost, a sice, že sami Zulové už dávno žádnými válečníky nejsou a sporé oblečení vyměnili za pohodlné džíny. Odkazy na legendárního zulského válečníka Šaku (či Shaku) se staly součástí mytologie, byť se v tomto případě jedná o skutečnou, a nikoliv fiktivní postavu. Než se tedy posadíme na lavici a staneme se diváky zulského tance, čeká nás exkurze do dějin národa, který dokázal v druhé polovině 19. století chvíli vzdorovat britské převaze, která nebyla ani tak početní jako technologická. Jádrem skvěle fungující zulské armády, budované po většinu 19. století a stojící za vznikem skutečného afrického impéria, byla perfektní fyzická kondice bojovníků a dobře zvolená vojenská strategie. Šaka své svěřence nutil k neustálému zlepšování už tak geneticky skvělé kondice, díky které si vysocí a vzrostlí Zulové postupně podmaňovali všechny sousední kmeny. Objevil také kouzlo vojenského plánování, když stále narůstající armádu členil do jednotlivých oddílů, v nichž každý věděl, co má dělat. Tím si zajistil, že jím vedený boj byl dobře organizovanou mašinerií, které nikdo z místních nemohl vzdorovat, což z něj udělalo černého Napoleona a skutečnou africkou legendu.
Byť kromě historek o jeho udatnosti existují zprávy také o jeho ohromné brutalitě, která se naplno projevovala ve chvíli, kdy nabyl dojmu, že projevená lítost nad čímkoliv není dostatečná. Tažení proti nepříteli by však nebyla úspěšná, kdyby nedal Šaka svým Zulům lepší oštěp a štít – dva národní symboly, bez nichž se žádný správný bojovník neobejde. Nový typ oštěpu byl kratší a pevnější, ideální na boj zblízka, pro který měli Zulové skvělé fyzické parametry. Štít začal sloužil nejen k obraně, ale také útoku v těsné blízkosti nepřítele. Postup malých, pevně sevřených formací, k jejichž členům se přes štíty nedalo proniknout, se stal noční můrou všech žijících od Dračích hor až po Indický oceán.
Šakův skanzen
Civilizovanost JAR se neodbytně podepisuje na životě Zulů, který v jeho původní podobě můžeme obdivovat jedině ve skanzenu s příznačným názvem „Shakaland“. Venkovní prostranství má uspořádání tzv. kraalu neboli usedlosti ve tvaru kruhu, obehnané kolem dokola plotem, jenž má zamezit dobytku, aby se ztratil. Uprostřed vymezeného prostoru se odehrává veškerý život „obce“ a my se stáváme svědky tance válečníků. Sotva se usadíme, naběhne do prostoru skupina mužů a žen, dynamicky demonstrujících tanec, který provází neustálé vyhazování jedné nohy za hlavu. Rytmický pohyb byl tradičně k vidění při slavnostních příležitostech, jako byla oslava úrody či příprava na další vojenský výboj. Z performance je patrné, jak důležitou roli v životě Zulů hrála fyzická síla, umocněná o estetický rozměr, protože celý tanec by nebyl kompletní bez různých zdobných prvků, ať už v podobě pestrobarevných korálků, či sukní a jakýchsi bederních opasků z kravské či kozí kůže. Mimochodem volba barvy korálků nemá ani tak estetický význam, jako je nástrojem neverbální komunikace, jejímž prostřednictvím svobodná dívka sděluje světu, zda je k mání, či nikoliv.
K naší smůle se musíme spokojit s moderní prezentací zulské státnosti, v jejímž čele stojí král sídlící v městečku Nongoma. Ačkoliv je jeho role spíše kulturní, může spoléhat na to, že jednoho významného spojence má, a sice eswatinskou královskou rodinu, s níž je pokrevně spřízněn. Až se tanečních kreací nasytíte, můžete si dát oběd mezi krokodýly, kteří tvoří součást živé expozice kulturní vesnice, a u toho si koupit stylizovaný štít s oštěpem. Tradice ožívá takřka výhradně za účelem zisku a zulské rituály jsou toho nejlepším možným důkazem. Možná si na to vzpomenete, až v Durbanu vystoupíte na mezinárodním letišti krále Šaky.
Mozaiku zážitků necháváme za sebou s každým kilometrem, s nímž se škrábeme směrem k horskému průsmyku Sani Pass, kde na nás čeká úplně nový svět, v němž zelené zulské vnitrozemí vystřídá horský chlad Dračích hor.
Dobré vědět
- V jižní části provincie se nachází nejmenší poušť světa, která má v průměru necelých 200 metrů.
- V Durbanu žil dvacet let indický duchovní vůdce Mahátma Gándhí.
- V Durbanu je možné najít největší mešitu na jižní polokouli.
