Pražská horror story: Procházka do míst, kde mrtví volají nás živé
„Vypadá to, jako by mrtví volali nás živé na místa, kde kdysi trávili své pozemské bytí, aby nám pošeptali, že Praha nemá své jméno nadarmo a že je ve skutečnosti prahem mnohem užším než na jiných místech země,“ píše spisovatel Meyrink a připomíná nám, že toto město není jen labyrintem ulic, ale tajemným živým organismem na hraně dvou světů.
Jsem noční tvor a mám rád hřbitovy, ale jestli je mezi tím nějaká souvislost, netuším. Rozhodně to však neznamená, že se nočních hřbitovů nebojím. Samozřejmě se bojím. Jenom ne tolik, abych se nechal odradit, takže se mi občas při mých putováních stane, že přespím kousek od hřbitovní zdi. Pokaždé usínám s lehce staženým zadkem. Obklopený tajemnou atmosférou upadám do snů, které jsou vždycky trochu zvláštní a občas trochu děsivé.
Pražské Olšanské hřbitovy pro mě mají už dlouhá léta svoje zvláštní kouzlo domovské scény. Bydlím totiž přes ulici. V dobách své kuřácké kariéry, takže v podstatě celý dospělý život, jsem si často chodil uprostřed noci pro cigarety na pumpu na Vinohradské. Při cestách zpátky jsem sedával na lavičce u zdi a spolu s kouřem do sebe nasával klid noci.
Kolikrát jsem si říkal, jak by bylo děsně zajímavé projít se temnými Olšany. Rád pracuju přes noc, takže celkem dobře znám ten pocit, když se v hodině mezi psem a vlkem začíná probouzet svět. To je nejdříve slyšet právě z korun starých stromů na hřbitově. První se do řídnoucí tmy ozvou kosáci, ke kterým se postupně přidávají i další opeření obyvatelé. Mimochodem, ten koncert nad ránem je tak výrazný právě kvůli rozložitým stromům a všudypřítomnému břečťanu, které akusticky fungují jako dokonalý koncertní sál.
Olšanské hřbitovy: andílci i upír
Tenhle ptačí amfiteátr má své kořeny v hluboké městské tragédii, která se ve středověku pravidelně opakovala alespoň jednou za pár desítek let. Historie Olšanských hřbitovů se začala psát v roce 1680, kdy Praha čelila další ničivé morové epidemii. Tehdy byl daleko za branami města ve vsi Olšany narychlo založen hřbitov. Jako první vyrostla morová kaple, dnešní kostel svatého Rocha, kolem níž se postupně hloubily masové hroby. Z původní venkovské nouzové parcely se časem stala největší česká nekropole, kde do dnešních dnů spočinulo už kolem dvou milionů duší.
Je tu také pohřben náš národní mistr temných balad Karel Jaromír Erben. Jeho Svatební košile byla inspirována příběhem z jiného strašidelného hřbitova, ležícího na okraji Velhartic v Pošumaví. Olšany přirozeně překypují spoustou tajemných legend a historek. Známý je třeba přes sto let starý příběh o olšanském upírovi. Bledý přízrak v černém plášti a s cylindrem na hlavě prý obýval jednu z polorozbořených krypt v nejstarší části poblíž Svatého Rocha. Vysával životní energii každému kolemjdoucímu, který se po západu slunce zapomněl v blízkosti hřbitova. Lidé nepopisovali útoky na hrdlo, ale mrazivý pocit prázdnoty. Říkalo se, že kdo ho potká, začne chřadnout a do roka zemře.
Podle jiné legendy zase jedna z figurálních plastik v noci ožívá podobně jako socha ve filmu Interview s upírem. Mění pozice rukou a svýma kamennýma očima sleduje každého, kdo by chtěl narušit klid mrtvých. Nejnavštěvovanějším mystickým místem je však zřejmě náhrobek sester Klenkových, známých jako „olšanští andílci“. Podle legendy tyhle dvě dívenky tragicky zahynuly počátkem 19. století pod koly splašeného formanského vozu, který jim koly odřízl nohy. Vypráví se, že jejich kamenné ruce na náhrobku jsou na dotek nepochopitelně teplé, jako by v nich stále kolovala krev.
Dodnes se kolem nich objevují věci, které tam v tichosti pokládají ti, co věří, že duše dětí hřbitov nikdy neopustily. Realita je však poněkud zamotanější. Skutečné sestry Klenkovy už rozhodně nebyly holčičky, ale mladé ženy, kterým táhlo na třicítku. Zemřely po sobě v letech 1805 a 1806, což stvrzuje původní nápis na jiné desce vsazené do hřbitovní zdi. V dané legendě je tedy smícháno více mrtvých sester z několika různých příběhů, jak to ostatně také v lidové slovesnosti běžně bývá.
Metro: rekordy i obrazy minulosti
Abych se ponořil ještě hlouběji do dalších pražských tajemství, musím využít místa položeného podstatně níž, než jsou hrobky na Olšanech. Sjíždím po dlouhých eskalátorech dolů do pražského metra, které je samo opředeno mnohými městskými legendami. Ty nejdelší jezdící schody v celé EU jsou na náměstí Míru. Stejná stanice drží rekord i v hloubce, protože koleje jsou položené 53 metrů pod zemí, což je jen tak pro představu asi osmnáctipatrový panelák. Tato hluboká propast není jen technickým dílem, ale symbolem ambicí i strachu.
Pražské metro se začalo stavět v roce 1966. První úsek trasy C byl slavnostně otevřen 9. května 1974. Od té doby se pod městem vytvořil labyrint v délce přes 70 kilometrů, který neslouží jen dopravě, ale v dobách studené války byl budován i jako gigantický protiatomový kryt pro statisíce lidí.
Právě tato dvojí tvář metra dala vzniknout těm nejmrazivějším městským legendám. Když se v noci soupravy zastaví a nástupiště osiří, ožívají v tunelech stíny těch, kteří se odtud už nevrátili. Nejsilněji je to prý cítit právě na náměstí Míru anebo na Andělu. Právě o tom se mezi zaměstnanci traduje, že v hlubokých technologických šachtách za obratovými kolejemi přebývají duše sebevrahů, které tamní doslova tíživá architektura uvěznila pod zemí. Citlivější lidé zde prý slýchávají tiché vzlykání nesoucí se prostorem, přestože je stanice úplně prázdná.
Dalším tajemstvím jsou bludné soupravy a jejich přízrační pasažéři. Jedna prý sváží duše sebevrahů ze všech linek. Pak se také vypráví o starém sovětském černém vlaku duchů, který projíždí po půlnoci s úplně zhasnutými světly. Uvnitř sedí nehybné postavy oblečené do šedivých šatů z dob dávno minulých a souprava zastavuje jen v tajných stanicích, které nejsou zakreslené v žádných mapách.
A potom jsou tu ještě vlaky do jiných časů. Říká se, že v hlubokých tunelech mezi náměstím Jiřího z Poděbrad a Florou, ležící pod nejstarší částí Olšanských hřbitovů, kde trasa metra protíná podzemní proudy a tektonické zlomy, se čas někdy „zadrhne“. Strojvedoucí prý občas zahlédnou výjevy z dávné Prahy nebo postavy ve starých vojenských uniformách, které mizí v betonových stěnách.
Invalidovna: nemrtví a duchové
Vyjíždím nahoru po eskalátorech ze stanice Invalidovna, která si zažila své vlastní horory při povodních roku 2002. Venku se vydávám ke stavbě, která sama sehrála důležitou roli v příbězích mnoha vysloužilých vojáků. Významný architekt a stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer se nechal inspirovat slavnou pařížskou Invalidovnou a v letech 1731 až 1737 vystavěl tenhle barokní kolos. Původní velkolepý plán počítal s ubytováním čtyř tisíc válečných veteránů, ale kvůli nedostatku financí byla nakonec realizována pouhá devítina zamýšleného projektu. Mezi lety 1922 a 1927 zde přebýval jeden z našich největších fotografů, Josef Sudek, který přišel o ruku na italské frontě první světové války. Vytvořil tu svůj slavný cyklus Z Invalidovny. O více než půl století později posloužily zdejší zdevastované prostory při vzniku dalšího nezapomenutelného uměleckého díla. Formanova oscarového Amadea.
Dnes je budova v žalostném stavu, ale už se blýská na lepší časy, protože ji konečně čeká nákladná rekonstrukce. Invalidovna byla vystavěna na pozemcích, kde se už po staletí pohřbívalo nejen při morových epidemiích. Země vyvrhovala dělníkům pod nohy tisíce kosterních pozůstatků. Taková místa jsou přirozeně opředena spoustou legend o tajemných přízracích, nebo dokonce nemrtvých vylézajících z hlíny v nově vybudovaných sklepeních.
Sudkovy fotografie přízračného světla pronikajícího velkými barokními okny pak ještě podpořily pověsti o tom, že v chodbách se stále potulují duchové mužů, kteří zde dožívali v ústraní a bídě. Od dob Amadea byly prostory Invalidovny mnohokrát použity k natáčení dalších filmů a seriálů, takže vznikly i nové legendy o tom, že v suterénu a zadních traktech, které jsou veřejnosti nepřístupné, dochází k opakovanému selhávání techniky. Světla praskají bez příčiny a baterie se vybíjejí mnohem rychleji než jinde.
Petřín: vraždy, popravy a oběti
Invalidovna není nejznámější pražskou stavbou inspirovanou zemí galského kohouta. Ta je na opačném břehu Vltavy plně chráněná před hrůzami povodní, protože stojí na kopci. Petřínská rozhledna byla otevřena v srpnu 1891 – pouhé dva roky po dokončení její přerostlejší sestry Eiffelovky. Každopádně dnes to všechno vypadá příliš pařížsky zalité světlem a láskou, takže se na chvíli vraťme do časů, než se Petřín stal romantickým symbolem.
Už naši pohanští předkové na tom bezejmenném kopci obětovali jako o život. V roce 1108 zde došlo k brutálnímu vyvrcholení mocenského boje, kdy byli zbylí členové rodu Vršovců vyvlečeni na vrchol a demonstrativně popraveni, aby Přemyslovci definitivně stvrdili svou vládu nad zemí. Ve středověku pak byl nadále „vrch Laurenz“ dějištěm těch nejkrutějších trestů. Právě v okolí dnešní rozhledny se nacházelo staré popraviště, kde se odehrávalo všechno, včetně lámání v kole nebo čtvrcení za živa.
Další známou stavbou, přemístěnou tam z Jubilejní zemské výstavy v roce 1891, je Zrcadlové bludiště. Labyrint, kde se realita tříští na tisíc kousků. V jeho srdci navíc narazíte na dioráma bitvy se Švédy na Karlově mostě, což také není zrovna pokojný výjev. K bludišti se však váže ještě temnější legenda o malém chlapci, který se zde v nekonečné síti obrazů doslova vypařil.
Podle pověsti prošel v jedné ze slepých uliček skrze „tekuté“ zrcadlo do jiné dimenze. I když ho nakonec našli, vrátil se jako jiné dítě. Mlčenlivý a s prázdným pohledem. Traduje se, že jeho skutečná duše zůstala uvězněná někde uvnitř skleněného vězení a návštěvníci dodnes v hloubi zrcadel vídají malou postavu, která je sleduje, ale zmizí dřív, než se k ní stihnou pořádně otočit. Podobně jako v Invalidovně i zde prý někdy selhává technika a objektivy zachycují přízraky, které lidské oko odmítá vidět.
Chrání most magie čísel?
Když už byla řeč o masakru na Karlově mostě, proč nesestoupit zpátky k tiše plynoucí Vltavě a neprojít se po něm bez věčného náporu turistů. Nejlépe zase v hodině mezi psem a vlkem, kdy většina smrtelníků pokojně oddychuje ve vyhřátých postelích. Tuhle pražskou povinnou kulisu pro selfíčkáře všech zemí nechal postavit sám Otec vlasti.
Astronom a historik Zdeněk Horský vytvořil hypotézu, že zahájení výstavby známe přesně na minutu, protože ho vybrali dvorní hvězdopravci Karla IV. Stalo se tak 9. 7. 1357 v pět hodin a 31 minut. Tenhle čas prý nebyl zvolen náhodou. Při zápisu ve formátu 135797531 se vytvoří magický palindrom, který se čte z obou stran stejně. Řada lichých čísel měla mostu zajistit nezničitelnost a ochranu před přírodními živly i temnými silami.
Nejznámějším obyvatelem je bezesporu socha svatého Jana Nepomuckého. V podstatě se dá říct, že pravda o jeho konci je poctivá pražská horror story. Roku 1393 ho katovi pomocníci po krutém mučení doslova zlomili v pase, svázali do kozelce a prý ještě zaživa svrhli do černé hloubky Vltavy. Legenda říká, že v místě, kde hladina pohltila jeho tělo, se objevilo pět hvězd.
V mlžných nocích prý také na mostu ožívají sochy svatých a jejich kamenné oči sledují každého, kdo prochází kolem Staroměstské mostecké věže, kde nechal kat Mydlář v železných koších vystavit dvanáct uťatých hlav českých účastníků stavovského povstání. Ty zde hnily celých deset let jako morbidní varování. Za nocí s měsícem v úplňku je prý možné zahlédnout Bezhlavého templáře, který na bílém koni projíždí mezi sochami a v podpaží svírá svou vlastní hlavu s věčně se pohybujícími rty. Vlny Vltavy někdy v měsíčním světle vypadají temně krvavé jako v tom roce 1648, kdy se na mostě utkali pražští obránci se švédskými nájezdníky.
Stín ghetta
Od krve kapající z Karlova mostu stačí urazit sotva kilometr po proudu řeky a proti proudu času, kde se v místech pod nablýskanou fasádou Pařížské třídy stále chvěje stín starého ghetta. Josefov, pojmenovaný roku 1850 na počest panovníka Josefa II., byl po dlouhá staletí uzavřeným světem za zdmi, kde se v křivolakých uličkách tísnily tisíce židovských osudů. Valná část zmizela při radikální asanaci na přelomu 19. a 20. století, kdy staré baráky ustoupily bulvárům, ale to nejpodstatnější zůstalo.
Jako memento zde stojí Staronová synagoga z druhé půlky 13. století, která jako by ani nepatřila do našeho světa. Právě její pískovcové stěny střeží nejznámější pražskou legendu. Tady prý rabi Löw koncem 16. století vdechl život Golemovi, který měl ghetto chránit, ale nakonec se proměnil v nekontrolovatelné monstrum. Gustav Meyrink ve svém slavném románu geniálně popsal, že pražský Golem není jen postava, ale duchovní hnis celého města, který se zhmotňuje v temných koutech, kam lidské oko nedohlédne. Traduje se, že Golemova hliněná schránka dodnes leží na půdě synagogy, kam je vstup přísně zakázán. Údajně proto, aby se neprobudilo něco bez duše, ale s nekonečnou silou.
Pokud se někomu nechce platit vstupné na Starý židovský hřbitov v centru, může projít třeba tunelem pod horou Vítkov a navštívit ten novější na Žižkově. Zatímco legendární hřbitov v centru ohromí dvanácti vrstvami hrobů nad sebou, jeho mladší a zapomenutější bratr nabízí také zajímavou podívanou. Založen byl v roce 1680 jako morové pohřebiště židovské obce a dnes nad jeho zbylými náhrobky ční futuristické monstrum Žižkovské televizní věže. Je to bizarní kontrast. Pod nohama kosti obětí moru a nad hlavou obří laminátová lezoucí miminka. Právě tady v místech, kde musela velká část hrobů v 80. letech minulého století ustoupit bagrům, prý dodnes citlivější jedinci slýchají nářek duší, jejichž věčný klid byl brutálně narušen betonem a ocelí.
Hřbitov bláznů
Po opuštěných židovských náhrobcích utopených v moderním městě se moje putování pražskými stíny uzavírá tam, kde končí i poslední zbytky zdravého rozumu. Cesta od Olšanských hřbitovů mě symbolicky dovedla až na severní okraj města do bohnického údolí. Tady za kamennou zdí nadále chátrá břečťanem už zcela pohlcený Bohnický ústavní hřbitov, kterému nikdo neřekne jinak než „hřbitov bláznů“. Založen byl v roce 1909 pro chovance psychiatrické léčebny a během půl století provozu přijal do své studené náruče přes 4300 těl. Nebyli to však jen pacienti.
V zarostlých neoznačených hrobech odpočívají i italští vojáci z první světové války, kteří podlehli tyfové horečce. Podle lidových povídaček tu údajně někde leží vrah Otýlie Vranské, anebo možná dokonce i kosti sarajevského atentátníka Gavrila Principa, jehož střely v roce 1914 navždy změnily dějiny moderního světa. Dnes je toto místo, opuštěné od roku 1963, považováno za jedno ze strašidelných center střední Evropy, alespoň podle názoru některých senzibilů.
Rozpadající se hřbitovní kaple s márnicí v 80. letech 20. století sloužily jako útočiště pro pokusy o satanistické rituály. V současnosti už procházejí celkovou rekonstrukcí, která by je konečně měla zbavit všudypřítomné negativní energie. Traduje se, že v jihozápadním rohu, kde byli pohřbíváni vrazi a sebevrazi, teplota klesá o několik stupňů oproti okolí.
Stejně jako v Invalidovně i tady natáčel Miloš Forman svého Amadea. Dokonce přímo scénu ukládání Mozartova těla do neoznačeného masového hrobu. To, že se na tomhle místě uzavírá pražská horror story, ještě neznamená, že tím pro mě skončily noci husí kůže. V myšlenkách už se připravuju na pěší putování po strašidelných místech mimo naši metropoli. První noc se chystám přespat poblíž nechvalně proslulého hřbitova ve Velharticích. Samotný hřbitovní kostel svaté Máří Magdalény leží v polích kousek za obcí a je obklopen zdí, která střeží jedno z temných tajemství propsaných až hluboko do naší literatury.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2026.
