Výběr našeho dvoutýdenního rodinného letního přechodu padl opět na Švýcarsko, respektive švýcarskou část dálkového treku Via Alpina. Byl to náš první dálkový přechod „na těžko“ a byli jsme zvědaví nejen na to, co nám slavná Via Alpina ukáže, ale také, jak to zvládneme.
Proslulá trasa měří celkem přes 5000 km a prochází sedmi evropskými zeměmi (Slovinskem, Rakouskem, Německem, Lichtenštejnskem, Švýcarskem, Itálií a Francií). Švýcarskem prochází od východu na západ (Vaduz–Montreux), protíná 14 horských průsmyků, měří 390 km a má dvacet etap, při kterých nastoupáte 23 600 výškových metrů. Vzhledem k našemu časovému limitu, plánovaným variantám (= prodloužením) a recenzím volíme centrální část treku, tedy přibližně etapy 5 až 15.
Via Alpina je klasikou mezi dálkovými trasami Švýcarska, prochází severní částí Švýcarských Alp a je opravdu pestrá, co se týče území, kterým prochází. Výstupy do horských průsmyků nabízejí nádherné výhledy, prakticky každý den jsou k vidění pohledy na další a další alpské ledovce (není divu, protíná nejvíce zaledněnou část celých Alp), jezera a vodopády.
Z pohledu pěšího turisty je příjemné, že každý den můžete doplnit zásoby, případně se alespoň najíst na horské chatě. Můžete se také jen tak projít po městě v údolí nebo po výše položených malebných vesničkách. Ubytování lze vyřešit podle preferencí, my volíme přechod „na těžko“, tzn. vlastní stan a vše si neseme s sebou. Nic nemáme předem domluveno, spíme buď ve volné přírodě s respektem k ní, nebo v kempech. Je to náš první dálkový přechod tímto stylem. Kromě toho, že je příprava a plánování mnohem jednodušší, dává nám to větší volnost. Máme příležitosti častěji zůstat na noc vysoko v horách a užít si západy a východy slunce uprostřed divoké přírody. Bouřky jsme si až tak neužívali, ale zas na ně dlouho nezapomeneme.
Nedostupné vesnice
Začínáme v Braunwaldu, vesničce, o které nikdy neslyšela ani paní ve vlakové pokladně v Interlakenu. Mimochodem, už při přechodu Walkers Haute Route (Chamonix–Zermatt) jsem si uvědomil, že kromě Zermattu existuje ve Švýcarsku více vesniček a měst, do kterých lze vjíždět jenom elektromobily nebo se do nich auta nedostanou vůbec, vzhledem k jejich nedostupnosti. Teď jsme také na pár takových narazili a stojí za to. Jednou z nich je již zmiňovaný Braunwald nebo také Gimmelwald, Wengen a Mürren.
První den ráno je po dešti a po horách se povalují mlhy, vrcholky hor jsou schovány pod mraky. Za celý den potkáváme jenom jednu rodinu v protisměru. Stoupáme tajemnou krajinou a asi hodinu cesty od Braunwaldu přicházíme k informační tabuli „Die Heidenhuttchen auf Bergeten“. Na tomto místě ve výšce 1600 m byly nalezeny pozůstatky jedenácti chat. Jejich obyvatelé zde hospodařili až do 15. století, kdy bylo místo opuštěno a o osídleních vysoko v horách už kolovaly jen legendy. Znovu objeveny byly až v roce 1955. Díky výzkumu je nyní jasné, že vysoko v horách stály stovky takovýchto osad, které bývaly obývané v teplejších obdobích roku. Ostatně, Švýcaři hospodaří v horách dodnes. Zvonění zvonců nás provází celou cestu a na farmách si můžeme koupit, většinou formou samoobsluhy, výborné švýcarské sýry. Máme jistotu, že jsou opravdu lokální.
Po obědě se v sedle kolem 2400 m intenzivně rozprší a vítr zesílí. Pláštěnky jsou nám téměř k ničemu, protože vítr fouká z údolí, pláštěnky nám vlají nad hlavou a prší vodorovně. Po sestoupení na náhorní plošinu se počasí lepší a míříme na večeři k chatě SAC (Schweizer Alpen-Club) Glattalphütte, respektive potřebujeme se hlavně ohřát. Je ale čas večeře, chata je plná, a tak nás slušně odmítají, poradí nám ale horský hostinec, který jsme minuli a považovali za zavřený. Když jim to říkám, pro jistotu tam ještě z chaty zavolají a potvrzují nám, že nás očekávají. Je to dobrá volba, atmosféra je téměř rodinná, v malé místnosti hoří krb. Dáváme si rösti (bramboráky po švýcarsku) a polévku, pak ještě dostáváme radu, kde rozložit stan – vlevo od jezera je rezervace, vpravo ne, takže tam někde se schovejte. Po deštivém dnu přespáváme u jezera Glattalpsee, za soumraku stihneme rozložit stan, a když utichnou i zvonce krav, usínáme.
Odklon od trasy
První dva dny se nedržíme „předepsané“ trasy, která vede spíš údolím a z našeho pohledu až moc kopíruje asfaltovou cestu přes Klausen Pass (1948 m). Asfaltová cesta v letních měsících spojuje města Altdorf a Linthal, vzdálená 46 km. Zejména část z Altdorfu do sedla je nádherná, nabízí krásné scenerie pro výlet na silničním kole. Místo původní trasy (nevědomky) kopírujeme trasu dvou etap Via Glaralpina, 19denního etapového přechodu kolem celé oblasti Glarnerland. Etapy tohoto přechodu jsou vedeny mnohem odvážněji, možná inspirace propříště.
Na trasu Via Alpina se opět napojujeme v Urnerbodenu. Scházíme do Altdorfu a bereme kempink u jezera Vierwaldstättersee, které se rozprostírá na území čtyř švýcarských kantonů. Okolí jezera připomíná severské fjordy. Další den si poprvé (a naposled) pomáháme lanovkou, kterou jsme původně považovali za odstavenou a nefunkční. Při odchodu od stanice, která vypadala jako větší autobusová zastávka, jsem si všiml telefonu, který jsem z recese zvedl. Z mezistanice se k mému překvapení ozvala obsluha a podle jejích pokynů jsme nastoupili do kabinky, zajistili dveře a rozjeli se. Na mezistanici jsme zaplatili lístek a pokračovali do konečné stanice. Krásná ukázka švýcarské efektivity, jeden člověk zvládl celý provoz, a ještě k tomu pokladnu. A to jsme navíc cestou nahoru potkali v protisměru druhou kabinku, na jejíž střeše stál asi technik údržby a přes hlavní nosné lano měl přehozený velký hadr, který držel v obou rukou. Zřejmě pravidelná údržba nebo čištění lana.
Přes sedlo Surenen Pass (2165 m) se dostáváme nad Engelberg, nad kterým přespáváme. Je to náš nejhezčí sleeping spot, na který jsme v průběhu přechodu natrefili. Poradil nám jej farmář, který nás chtěl původně ubytovat u sebe. Spíme u malého jezírka, u kterého je k dispozici i Kneippova lázeň, máme kamenný stůl a lavice a pramen pitné vody hned u jezírka. Ale hlavně se v podvečer po celém dnu, kdy byly vrcholky okolních třítisícovek v mracích, najednou vyjasnilo a my si užíváme nádherný západ slunce a možná ještě hezčí „hořící“ vrcholky hor ozářené po západu slunce s odrazem na zrcadlově hladké hladině jezera.
Ráno scházíme do údolí a přes lyžařské středisko nad Engelbergem s ikonickou horou Titlis (3238 m) zdoláváme Jochpass (2207 m). Spaní jsme původně zvažovali u jezera Engstlensee (1850 m) ale není to možné, protože je zde přírodní rezervace. Stanujeme proto kousek od jezera u Rossboden Hütte po dohodě s majitelem chaty. Také poprvé vidíme Bernské Alpy – výhledy na ně nás budou provázet celý následující týden.
Ve městě Sherlocka Holmese
Další den jsem měl původně v plánu etapu přeskočit a ranním Postbusem se dostat na začátek až té další. Naštěstí mě přemluvili. Byl to jeden z nejhezčích dnů, kdy jsme prakticky celou dobu šli po hřebeni nad hlubokým údolím, a navíc jsme měli výhledy na Rhonský ledovec a ledovce pokrývající Bernské Alpy. Před sestupem do údolí spatřujeme poprvé severní stěnu Eigeru (3970 m). Den končíme v jednom z kempů v Meiringenu. Jsme nadšeni, protože je zde k dispozici sprcha bez žetonů (ani ne po týdnu pod stanem je to pro nás vrchol luxusu). Komu by nestačily pestré přírodní zajímavosti přechodu, může v Meiringenu navštívit muzeum Sherlocka Holmese, čestného občana města, a poté Reichenbašský vodopád, kde se odehrál Holmesův poslední souboj s profesorem Jamesem Moriartym.
Druhý týden: nejhezčí část
Za Meiringenem začíná část přechodu zvaná Bear Trek, oprávněně nejpopulárnější část. Tento úsek se dá projít přibližně za týden. Pod velikány Bernských Alp jsou zde nádherná panoramata. Několik dnů máme na dohled Eiger a obdivujeme jeho legendární severní stěnu. Neméně impozantní jsou čtyřtisícovky Mönch a Jungfrau (4158 m), po které je pojmenován celý turistický region. Do údolí Grindelwaldu vstupujeme pod majestátním Wetthornem (3692 m) průsmykem Grosse Scheidegg (kousek pod ním přespáváme). Je to též brána do údolí města Grindelwald, které leží v nadmořské výšce 1034 metrů. Grindelwald je jedním z nejstarších evropských horských středisek. Nachází se v nádherném údolí Berner Oberland. Ledovce jsou z Grindelwaldu snad nejlépe dosažitelné v celých Alpách. Také je zde, v sedle Jungfraujoch, mezi horami Jungfrau a Mönch, nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m). V sedle je i vědecká observatoř Sphinx a začíná zde splaz největšího alpského ledovce Aletschgletscher. Celá tato oblast kolem hory Jungfrau a ledovce Aletsch je zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO pod názvem „Švýcarské Alpy Jungfrau–Aletsch“. My přespáváme v horské chatě v sedle Kleine Scheidegg (průsmyk mezi vrcholy Eiger a Lauberhorn). Ráno se po deštivém dnu vyjasnilo. Sestupujeme po části nejdelšího sjezdu Světového poháru v alpském lyžování z hory Lauberhor do Wengenu.
Milovníci dobývání hor ocení velkou mapu s různými cestami severní stěnou Eigeru (je jich celkem 33), umístěnou přímo pod horským štítem. Mimochodem, Česká cesta je z roku 1978. Nejrychlejší výstup trval 2:22,50 (Ueli Steck) – tak trošku z jiné planety. Příznivce Jamese Bonda potěší Swiss Skyline na vrcholu stanice hory Shilthorn/Piz Gloria, kde se točilo několik scén o agentovi 007 z roku 1969. Někomu udělá radost i lokální pivo 3970 m Nordwand Bräu v sedle pod severní stěnou Eigeru.
Pokračujeme do údolí, ve kterém leží vesnička Lautenbrunnen. Obklopují ji kolmé stěny okolních hor, z nichž padá celkem 72 vodopádů. Pro vhodné přírodní předpoklady se údolí stalo centrem basejumperů. Vyznavači zajištěných cest by určitě neměli vynechat ferratu Mürren-Gimmelwald, která není až tak technicky náročná, zato však nabízí téměř kilometrové expozice. Zajímavostí je, že ferrata vede převážně z kopce. Samotný Lautenbrunnen nás až tak nenadchl, možná jsme tam byli ve špatný čas, ale je to přestupní stanice snad úplně všeho kromě letadel a na nás tam bylo prostě moc lidí.
Oddechový den…
Po více než týdnu pochodu si dáváme oddechový den. Vláčkem se svezeme do Interlakenu, kde mám vyhlídnuto několik kempů. K našemu nemilému překvapení jsou všechny plné. Nejbližší volný kemp nacházíme až na druhém konci jezera, naštěstí to není problém, protože jsem auto před začátkem přechodu odstavil právě v Interlakenu a na začátek pochodu se vrátil vlakem. S dcerou také měníme naše nové boty za staré. Začátečnická chyba, vzít na dlouhý přechod nerozchozené boty. Večer po oddechovém dnu mi dcera oznamuje, že je stejně hotová jako každý jiný den přechodu a že jsem nepochopil význam oddechového dne. Dali jsme si totiž výše zmíněnou ferratu Mürren-Gimmelwald plus asi dalších 20 km. Rozdíl proti běžnému dni byl v tom, že jsme šli nalehko. Začínám mírnit svá očekávání ohledně toho, kam až se dostaneme.
Druhý týden je přechod malinko divočejší ve smyslu, že již neprocházíme turisticky exponovaná údolí a známá města nebo turistická centra. Méně turistů potkáváme také díky tomu, že ve Švýcarsku se sice dostanete lanovkou téměř všude, ale naštěstí ne tak úplně. Do cesty se nám stavějí i nejvyšší průsmyky přechodu s typickými schody v suťovištích, při kterých si prozpěvuji Stairway to Heaven od Led Zeppelin.
Nejvyšší průsmyk
Noc před nejvyšším průsmykem přechodu Hohturli v posledním sedle před ním – Sefinenfurgge Pass (2612 m) – zkoušíme jen tak pozdě odpoledne zavolat na horskou chatu Gspaltenhornhütte SAC (nevěděl jsem o ní, byla mimo naši plánovanou trasu). Číslo na chatu bylo uvedeno na rozcestníku v sedle. Potvrzují nám, že ještě mají volná místa, a zároveň odhadují, že ještě stihneme večeři. Nezapomenou se zeptat na případná omezení v jídle a rádi připraví i veganskou porci. Chata je hezky zrekonstruovaná a pro většinu turistů slouží ráno jako výchozí bod pro lezecké/ledovcové výpravy nebo výstup na značený Gspaltenhorn (3436 m). My vyrážíme opačným směrem přes údolí k nejvyššímu bodu našeho přechodu – průsmyku Hohturli (2778 m). Většina průsmyků přechodu je ve výšce v rozpětí 2200–2500 m. Cestou přecházíme pod jedním z mnoha tajících ledovců. Po tom, co narazíme na výstražné cedule s nápisem Procházíte pod formujícím se ledovcovým jezerem, zbytečně se v oblasti nezdržujte!, zrychlujeme krok.
Původní cíl naší cesty bylo instagramově profláknuté, nádherné jezero Oeschinensee. Jsme tu o den dříve, proto cestu prodlužujeme ještě o jednu etapu a spokojeni scházíme dolů do kempu. Ještě využíváme poslední dny a dobré počasí na kratší výlety v okolí Interlakenu. Také si půjčujeme kola a koupeme se. Za výlety zde určitě stojí jezera Brienzské a Thunské nebo kaskáda vodopádů Giessbachfälle.
Naše celková čísla se zastavují na 13 etapách, 265 km a 15 907 nastoupaných výškových metrech. Kdo nemá tolik času, může se nechat inspirovat dálkovými běžci: nejrychlejší přechod švýcarské části Via Alpina bez podpory (a pravděpodobně s minimem spánku) je za čtyři dny, sedm hodin, devět minut, takže prodloužený víkend to jistí.
Kempování na trase
Kempování je zakázáno ve:
- Švýcarském národním parku (Swiss National Park);
- přírodních rezervacích;
- zvířecích rezervacích.
Bez problémů/omezení je přespání možné nad hranicí lesa, na alpských loukách nebo na skalnatém terénu. Někdy se ale stalo, že jsme za několik hodin podvečerního/nočního pochodu nenarazili na rovné místo pro stan.
Další omezení jsou přírodní/zvířecí rezervace. Ty ovšem na „normálních“ turistických mapách nenajdete.
Naopak dobrou zkušenost jsme měli s farmáři, kteří nám většinou povolili přespání nebo doporučili hezké místo.
Zvládnete to?
Celkově přechod není technicky náročný, dá se zdolat bez jakýchkoli pomůcek (samozřejmě v letních měsících, kdy jsou průsmyky už bez sněhu). Náročnost samotných etap záleží spíš na tom, jak časově dlouhé si je naplánujete. My jsme neměli domluvené ubytování, takže jsme etapy často protahovali a šlapali „od rána do večera“, navíc s plnou polní. Tím pádem jsme etapy v nohou večer a další den ráno docela cítili. Do průsmyků ve vyšší nadmořské výšce jsme šli z údolí 1/2 až 3/4 dne.
