Lidské pokolení právě prožívá nelehké období, zapomínat by se však nemělo ani na ostatní zástupce živočišné říše. Ty neohrožuje zrádný čínský virus, ale svým způsobem skoro každý z nás. Přesto zoolog Tomáš Jůnek neztrácí optimismus.
Jaké bylo vaše první zvíře?
Asi v sedmi letech jsem dostal jezevčíka. Ale já si pořád něco tahal domů – žáby, ještěrky, zraněná ptáčata… Bylo jasné, že se můj život bude točit kolem zvířat, jen jsem hledal tu správnou cestu. Nejvíc mě asi formovalo setkání s knížkami Geralda Durrella, které jsem četl od jedenácti let. Dokonce jsem mu v roce 1995 napsal dopis, ale bohužel ho už těsně nezastihl živého. Po střední lesnické škole jsem nastoupil jako ošetřovatel do pražské zoo. Vydržel jsem tam rok, než jsem dozrál k rozhodnutí, že bude přínosnější zvířata studovat.
Jak jste toho chtěl dosáhnout?
Ještě před nástupem na vysokou jsem v jedenadvaceti vyrazil sám s batohem na dva měsíce na Madagaskar. Na svoji první letenku jsem si musel skoro rok vydělávat ve skladu se zeleninou v Jenči. Nebe nad budovou křižovala letadla, já je od palet s banány pozoroval a v duchu počítal, jak dlouho ještě budu muset pracovat, než do jednoho z nich usednu. A pak jsem konečně na vlastní oči viděl zvířata, o kterých jsem do té doby jen četl. Včetně ksukola ocasatého, budoucího tématu mé diplomové práce.
Pak už se to rozjelo?
Na vysoké jsem zavětřil, že existují granty a projekty, díky nimž se dá vycestovat. Domluvil jsem se se spolužákem a společně jsme vyrazili na studijní cestu. Znovu na Madagaskar, ale tentokrát na půl roku. Bylo to fantastické a od té doby mě v cestování zastavil až koronavirus.
Jak si destinace vybíráte?
Snažím se jezdit do oblastí, které jsou nejvíce ohrožené a zničené, abych ještě zastihl zajímavá zvířata v jejich přirozeném prostředí: Madagaskar, horské lesy v Kamerunu, Jáva a Borneo nebo Filipíny, kde za posledních sto let neskutečně rychle vzrostla populace. Přiznám se, že začínám být trochu otupělý neustálými negativními výjevy a řada věcí už mě přestala překvapovat.
Utkvěla vám některá z výprav víc než ostatní?
Samozřejmě se nedá zapomenout na tu první cestu na Madagaskar. Ale třeba vloni jsem měl to štěstí, že jsem se během jednoho roku dostal do dvou oblastí kolem obrovských řek. Letět hodiny a hodiny nad Amazonií a nevidět nic jiného než prales byl zážitek na celý život. I kdybych z toho letadla neměl vystoupit. Nečekal jsem, že se mě ten obrovský rozměr zatím neponičené přírody, která má svoji identitu, až takhle vnitřně dotkne. A balzámem na duši bylo i nedávné Kongo. Sednete na loď a dlouhé hodiny plujete po řece, kde nenarazíte na jedinou lidskou osadu, všude kolem je jen úžasný prales.
S jakým záměrem obvykle odjíždíte?
Mou motivací je většinou nějaké konkrétní zvíře, o kterém se moc neví. Například na jednom filipínském ostrově žijí poslední asi čtyři stovky trpasličího buvola tamarau a nikoho to netrápí. Snažím se takové druhy najít a aspoň zdokumentovat. U toho malého buvola jsem byl údajně první člověk, který ho v rozumné kvalitě vyfotil v divočině. Primárně se ale jedná o výzkum. Často se spojím s místními výzkumnými nebo záchrannými týmy a vyrážíme na průzkum společně.
Liší se příčiny ohrožení v různých částech světa?
Faktory můžou být různé, ale lidský tlak jako hlavní zdroj devastace životního prostředí je neoddiskutovatelný. V tropických oblastech se jedná především o výrazný nárůst počtu obyvatel. Na Madagaskaru ale vidím problém i v postupné změně postoje Malgašů – přestávají se držet vlastní mytologie a například v posledních letech loví lemury, které dřív považovali za duchy svých předků. Nejohroženější jsou poslední populace určitých druhů na malém izolovaném území, kde se pohybujeme na křehké hraně bytí a nebytí. Na sklonku minulého století se třeba na jednom zaminovaném, tedy těžce dostupném mauritánském poloostrově vyskytla neznámá infekce, která málem vyhubila kolonii asi pěti set tuleňů středomořských. Špatná situace nastává i ve vylovených oblastech. Při průjezdu rozlehlou ruskou tajgou jsme nenarazili na jediného jelena, divočáka nebo srnku. Tamním tygrům pak nezbývá nic jiného než se vydat do vesnic a požírat psy. A pak přijedete do přírodní rezervace s určitou ochranou a zvířata se najednou objeví.
Jsou přírodní rezervace spásou?
Z pohledu turisty je samozřejmě skvělé, že si zajede do národního parku, kde se kolem něj prohání spousta zvířat. Z pohledu ekologa už se ale může jednat o obrovský problém, protože se zvěř koncentruje jen na vymezené ploše. Pak dochází k jevům, jako je infanticida lemurů, jejichž samci zřejmě pod vlivem stresu zabíjejí mláďata. Skutečnost, že někde živočišná populace přežívá, ještě neznamená, že je takový stav dlouhodobě udržitelný.
Pokud jde o vliv člověka, je kamenem úrazu nedostatečná edukace?
V řadě zemí edukace vůbec není na pořadu dne. V těch nejchudších lidé bojují o holé přežití. Do toho se objevil koronavirus, který ochromil turismus, často zásadní zdroj obživy. Zatím ještě ani nedokážeme dohlédnout, do jak hluboké propasti se v tomhle ohledu řítíme.
Před vypuknutím pandemie jste ještě stihl odjet do Konga. Co vás tam přivábilo?
Kongo je pro každého zoologa destinace snů. S Arthurem Sniegonem, se kterým se léta známe, nás napadlo dát dohromady skupinu lidí, které tahle africká země z různých úhlů pohledu zajímá – například primatologa Stanislava Lhotu nebo Markétu Swiackou, která se zaobírá problematikou ilegálního obchodu se zvířaty. Upoutala nás myšlenka Nadačního fondu Neuron podporovat vědce v projektech, na něž nemají možnost sehnat finance z jiných zdrojů, obvykle podmíněných měřitelnými výstupy například formou daného počtu článků v časopisech s určitým dosahem. Podařilo se nám jejich cenu Expedici Neuron společně s odpovídající finanční podporou vyhrát, za což jsme byli nesmírně vděční.
Čím myslíte, že jste fond oslovili?
Od začátku jsme věděli, že nechceme podniknout expedici z bodu A do bodu B, kde zapíchneme vlaječku. Naším záměrem bylo nastartovat dlouhodobé procesy v oblasti sběru a analýzy dat. Ta už se sice sbírají, ale s kompatibilitou i spolehlivostí je to horší. Každý park nebo přírodní rezervace pracují s vlastními údaji, ze kterých ne vždy lze vyvodit celkové závěry, třeba že v celém Kongu ubylo tolik procent slonů. Přišli jsme tedy s nápadem sdružit české specialisty a vydat se do vybrané oblasti, kde bychom s tamními partnery spolupracovali na monitoringu života v tamních lesích.
Jak expedice Dzamba Ya Lobi („Prales zítřka“) prakticky probíhala?
Loni v srpnu se uskutečnila první, měsíční cesta. Standa Lhota odjel do národního parku Odzala-Kokoua, zatímco my ostatní jsme se vydali do jeho okolí, do míst s různým stupněm managementu. Šlo nám totiž hlavně o monitorování území, která nejsou chráněná. Některá byla pod komunální správou vesnic. Zjišťovali jsme, jak komunity fungují, čím se živí, co loví, jak vypadají jejich lesy. Svébytné komunity jsou usazené i v okolí velkých řek a v zaplavovaném lese, který se teprve začíná zkoumat. Další oblasti jsou dřevařskými koncesemi, kde se má výhledově začít těžit. A zajímalo nás i dění na periferii národního parku, například zda se tam pytlačí. Se zástupci Světového fondu na ochranu přírody (WWF) jsme se dohodli na konkrétní lokalitě, v níž bychom pak společně systematicky pokračovali.
V čem ta návaznost spočívala?
Během podzimu a zimy jsme pro vyčleněné území dopracovali návrh monitoringu. Jedná se o výspu na severozápadě země mezi Gabonem a Kamerunem, asi 120 kilometrů dlouhý koridor mezi třemi národními parky. Spolu s WWF chceme vyvíjet tlak na to, aby se tahle oblast zachovala pro zvířata. Na konci února jsme se do Konga vrátili a začali rozmisťovat zhruba čtyřicet fotopastí na zmapování pohybu zvěře. A teď se k nám dostaly záznamy, přes sedmnáct tisíc fotek, ze kterých jsem už na první pohled nadšený.
Proč jste zvolili právě fotopasti?
Jejich výhodou je schopnost zachytit cokoli od krysy až po slona. Pasti jsme rozložili kolem kopce, takže se do dat promítal i vliv nadmořské výšky. U zvířat s pruhy nebo skvrnami dokážeme rozlišit jednotlivá zvířata, u ostatních řešíme relativní četnost záchytu, vzájemný poměr mezi různými druhy a vývoj v početnosti.
Jakého přijetí se vám dostalo od místních?
Obyčejní lidé nám dodávali pocit, že jsme vřele vítáni. Konžané jsou nesmírně milí, což je velký rozdíl oproti Demokratické republice Kongo, kde je postoj vůči bělochům podstatně méně přátelský. Často jsme se dostali na místo, kde na nás místní zírali, jako by bílou tvář v životě neviděli. Znát je u nich jistá lehká opatrnost, ale ta je dána tím, že za vás cítí osobní zodpovědnost. Kdyby se vám cokoli stalo, dostanou se do potíží. Projevují vám tedy péči a člověk se cítí bezpečně.
Projevovaly stejnou přízeň i úřady?
Kongo rozhodně není standardní demokracie, jak si ji vykládáme tady u nás. Nicméně jsme se setkali s úžasnou vstřícností vrchního inspektora lesů. Vzhledem k tomu, že naprostá většina pralesa už je rozparcelovaná na koncese k těžbě zlata, železa a dřeva, museli jsme navázat spolupráci i s jejich majiteli. Na severu se jedná převážně o čínské firmy, se kterými je domluva možná, a to je důležité.
Jak jste jim své úmysly vysvětlovali?
Snažili jsme se je přesvědčit, že není dlouhodobě udržitelné, aby se příroda chránila jen tím, že se určité území „oplotí“, vyženou se z něj lidé, kteří si tam pak ani nebudou moct dojít na dřevo nebo na lov. A nám jde o rovnováhu mezi lidskou činností a fungováním ekosystému. K tomu je potřeba získat tvrdá data o výskytu zvířat a vysledovat, jaký dopad na ně má lidská přítomnost, a hlavně aktivita. Mapovali jsme území, kam se těžba teprve blíží. Jakmile s ní začnou (naštěstí selektivně), spustíme další fázi monitoringu a budeme sledovat rozdíly. Zvířata můžou žít i ve vytěženém lese, hrozbou budou spíše nové cesty, které les zpřístupní lovcům.
Nebáli jste se nevole pytláků?
Žádnou negativní zkušenost v tomhle ohledu nemám. V Kongu naštěstí ještě nefungují organizované gangy jako v Keni nebo Jižní Africe, kde jde o nebezpečný byznys srovnatelný s drogovou mafií. Arthur se po stopách pytláků vydává často, ale nikdy na něj nikdo zbraň nenamířil. Obvykle narazíte na nějakého chudáka, který se ani neumí podepsat, jen dostal pár stovek za to, že něco uloví.
Jaký máte pocit z prvních poznatků?
Potěšilo nás, že v oblasti, která už je dost intenzivně využívaná, stále žije obrovské množství zvířat – gorily, šimpanzi, sloni, chocholatky… Podařilo se nám na 30 metrů vystopovat pralesního slona, což je ten typ zážitku, který mě nabíjí a motivuje.
Překvapil vás nějaký živočišný druh?
Měl jsem radost z výskytu mandrilů, což jsou ty úžasné opice s barevným obličejem, nebo velkých luskounů. Skvělé bylo vidět velkou škálu kopytníků, kteří jsou tam nejčastějším úlovkem, například šest druhů chocholatek různého vzrůstu. Naopak mě mrzí, že jsme nezaznamenali žádné velké kočky, byť víme, že tam žijí.
Převažuje tedy optimismus?
Velmi mě uspokojuje zjištění, že se pohybujeme v prostředí, které ještě funguje samo o sobě a kde žije kompletní komunita zvířat. A jedná se o výspu, kam lidé zatím nepronikají. Je tam třeba sto kilometrů řeky, k níž nevede žádná cesta. Zároveň je pozitivní, že jsou majitelé koncesí ochotni vést dialog. Tohle území je hrozně důležité i proto, že se nachází na křižovatce tří národních parků. Prioritou je zajistit mezi nimi koridor, který by se výhledově podařilo vyhlásit za území, kde se těžební koncese udělovat nebudou.
Jaká bude vaše role v dalších krocích?
Naplnili jsme ambici být dodavatelem a zpracovatelem dat pro WWF. Výhodou je, že oni mají výzkumná povolení, zázemí i tým, my se můžeme věnovat návrhu monitoringu a dohledu nad jeho realizací. Data pak chceme propojit s globálními databázemi s cílem sledovat trendy biodiverzity, na jejichž základě se činí rozhodnutí na úrovni OSN. Chceme se ale zabývat i jinými tématy, například hledat alternativní způsoby obživy pro místní. K tomu všemu ale samozřejmě potřebujeme zajistit finance.
Kongo tedy ještě nějakou dobu zůstane vaším hlavním tématem?
Rád se vracím na stejná místa. Mám rodinu, takže když už od ní mám někam odjet, ať to má nějaký smysl a cíl. Fotopasti jsou skvělý nástroj v tom, že odpadá nutnost být někde půl roku a dalekohledem v jednom kuse pozorovat lemury. Navíc se nám díky téhle expedici hlásí studenti a začínáme stavět tým lidí, kteří budou schopni analyzovat data a snad i vyjíždět do terénu.
Máte už v hlavě i další cíle?
Dlouho mi tam vězí pomezí Venezuely, Kolumbie a Brazílie. Nedávno jsme zachytili jedno zajímavé zvíře na Borneu, chceme tam tedy nastražit fotopasti a zahájit výzkum u Balikpapanu. A začínáme něco domlouvat i v Ačehu, kde jsou poslední slušné sumaterské pralesy. Aspoň jednou v životě bych chtěl spatřit sumaterského a jávského nosorožce. Ti mi nedají spát.
Jezdíte vůbec na odpočinkové dovolené?
Člověk nemůže pořád jenom pracovat, odpočinek je důležitý. Se synem jsme byli třeba v Indonésii nebo Brazílii, chystám se vzít rodinu do Namibie na klasickou safari cestu. Nicméně si umím představit i to, že bychom nějakou dobu žili a pracovali v Kongu. Je to totiž natolik příjemná země, že bych si tam klidně vyrazil i na dovolenou, ale moje standardy nejsou mainstreamové.
Doporučil byste ji i našim čtenářům?
Pokud mají rádi neobjevené destinace a trochu dobrodružství, pak určitě. Hlavní město Brazzaville je poměrně výstavní, fungují v něm výborné libanonské restaurace, můžete si bez obav dopřát zmrzlinu. A cítíte se tam bezpečně i po setmění, což v Africe není běžný standard. Jinak je Kongo v podstatě jedna hlavní silnice vedoucí z přístavu Pointe-Noire až ke Kamerunu, po níž proudí všechno bohatství (dřevo, kovy, bohužel i ulovená zvěř). Takže si připadáte jako Joseph Conrad na cestě do Srdce temnoty, noříte se čím dál hlouběji do pralesů. A lidé jsou čím dál milejší. Ačkoli se jedná v podstatě o diktaturu, necítíte z nich a priori strach, přijde mi, že oni si spíš ze svého starého, mnohokrát zvoleného prezidenta utahují. Ani nemáte pocit chudoby, místní mají svá políčka s maniokem, všude jsou ananasy nebo banány, v každé vesnici barevné nádrže s pitnou vodou. Pobřeží je zatím pole neorané, tam se ještě ani nesurfuje.
To zní skoro idylicky.
Idylu kazí situace s Pygmeji. Nejsou oficiálně uznaní jako menšina, podléhají násilné asimilaci. Nesmějí žít ani lovit v lesích, živoří na kraji vesnic a městeček, kde si museli postavit domečky. Jsou naprosto vykořenění, přitlačení do kouta. Takže se pak občas stane, že si je někdo najme, aby zastřelili slona, což si můžou odpykat. WWF se je snaží zaměstnávat jako stopaře, což je skvělá myšlenka, protože jsou v tom nejlepší. I my připravujeme grant, v jehož rámci by pro nás mohli pracovat.
A jak může každý z nás přispět k nápravě přírodní nerovnováhy?
Možností je spousta – finanční pomoc, dobrovolnická činnost, aktivní účast v různých programech, například analyzování výstupů z fotopastí. Kvůli pandemii se teď ale bohužel spousta projektů zastavila. Klíčové je ale zamyslet se nad naším spotřebním chováním. Většina elektroniky pochází z Číny, která zdroje na její výrobu dováží ze zemí, jako je Kongo. Osobně jsem viděl, jak vypadají vytěžená místa. Kilometry dlouhá a sto metrů široká hnědá jizva v pralese, kde je všechna půda vzhůru nohama. Z ní vede hluboký odvodní kanál, do kterého když spadne buvol, slon nebo člověk, už se z něj nevyhrabe. A to ještě nikdo neví, jestli čínské firmy při těžbě nepoužívají kyanid nebo jiné louhovadlo. Takže když si každý rok koupíme nový „chytrý“ telefon, jsme v podstatě spoluviníci toho, k čemu v Africe dochází.
