Cesta za zázračným rabínem do maďarské obce Bodrogkeresztúr
V malé maďarské obci Bodrogkeresztúr se v dubnu loňského roku scházejí skupiny věřících kvůli 99. výročí smrti „zázračného“ rabína, reba Shayeleho. Vstup do malé vesničky v tokajském regionu je již několik dní uzavřen. Vykračují po ní tisíce ortodoxních Židů, chasidů převážně ze Spojených států a z Izraele. Jste nemocní nebo máte problémy s obchody? Stačí se prý pomodlit u rabínova hrobu…
Ve vlastním světě
„Nepřijeli jsme sem na dovolenou, přijeli jsme se modlit,“ vykládá mladík, který vesnici navštívil už několikrát. Jeho angličtina nemá americký přízvuk a nic nenaznačuje tomu, že sem na víkend přiletěl z New Yorku. Důvodem je možná život v odloučení, který příslušníky komunity izoluje již od útlého věku. Je zarážející, že mnozí dokonce angličtinu téměř nepoužívají, hovoří jidiš, a to i během školní výuky ve vlastních školách – ješivách. Nedodržují v nich všeobecné normy týkající se učebních osnov a vyučování sekulárních předmětů, dominuje zde studium svatých knih. I trávení volného času chasidských studentů je nesrovnatelné s aktivitami jejich vrstevníků.
Chasidé nemají televizory a nepoužívají internet. Nedívají se na filmy a mnozí z nich považují návštěvu divadla za hřích, který znečišťuje duši. Po maďarské obci chodí s tlačítkovými vyklápěcími mobily. Ti nejortodoxnější vkládají za stěrače aut letáky vybízející k bojkotování chytrých telefonů, které jsou podle nich „nástrojem ďábla“. Jejich „modernější“ spolupoutníci chytré telefony používají, nesmí v nich ale chybět aplikace filtrující nežádoucí obsah. I když žijí uprostřed New Yorku, jejich čtvrti jsou samostatným světem, mimo který se pohybují jen minimálně. Chasidé mají vlastní „policii“ šomrim a záchrannou službu hacala, obě složky jsou přítomny i během akce v Bodrogkeresztúru. Jsou pověstné svou rychlostí a využívají je i Nežidé – například v New Yorku dorazí „chasidská sanitka“ během dne k pacientovi v nouzi od jedné do dvou minut, zatímco v noci její reakční doba nepřesahuje pět až šest minut.
Pohoštění a zázraky
„Tohle je dům, ve kterém žil zázračný rabín reb Shayele. Zde dával požehnání všem, Židům i Nežidům. Dělal zázraky a existují mnohá svědectví o tom, jak se jeho návštěvníci vyléčili z nemocí nebo jak neplodné ženy otěhotněly. Jeho skutky jsou zkrátka neuvěřitelné. Dům nyní slouží jako synagoga. Podívejte se, dnes to tady vypadá jako v Jeruzalémě,“ vypráví přední postava maďarského židovství, duchovní Jonatan Megyeri, o rebovi Shayelem (vlastním jménem Yeshayah Steiner).
Mimo zázraky byl rabín známý zejména dobročinností, projevující se například rozdáváním jídla lidem v nouzi. Na poselství jeho štědrosti navazuje bezplatné pohoštění, kterému se návštěvníkům jeho domu dostává dodnes. „Je zde rušno, v těchto dnech se očekává asi 25 000 návštěvníků,“ komentuje účast Megyeri. Pro takové množství lidí se již několik týdnů připravuje občerstvení. Podle košer zásad je zde samostatná kuchyně na mléčné výrobky, oddělená od kuchyně zpracovávající maso.
„Vesnice je malá, tolik hostů by zde běžně nemělo kde spát, a proto se postavily tyto stany,“ ukazuje na dočasně vybudovanou infrastrukturu, jejíž náklady se každoročně vyšplhají na několik milionů dolarů. „Akce funguje z darů. Někteří dávají také tisíce dolarů nebo mnohem více. Jsou zde i VIP části pro ty, co darovali nad 25 tisíc dolarů.“
Prudký rozmach
„Talmud říká, že jídlo spojuje lidi. Rabínův dům byl otevřen 24 hodin denně a každý, kdo sem přišel, byl nasycen,“ popisuje Megyeri těsně před tím, než svůj oběd u zázračného rabína dostaneme i my. Kromě nadýchaného židovského chleba chala, který připomíná vánočku, nás hostí zeleninovým salátem, kávou a koláči. Nechybí ani maso a ryby. Do domu bohužel není vpuštěna naše fotografka Katka, která se občerstvuje v jiné místnosti. Podle židovských ortodoxních obyčejů jsme při každé příležitosti nekompromisně rozděleni na muže a ženy. Mezi poutníky převažují muži, kteří před Katkou uhýbají očima a rychle ukončují její pokusy o debatu. Mimochodem, průměrný chasidský pár žijící v USA má osm dětí, a i proto zůstává většina manželek doma.
„Tuto akci řídí dvě rodiny. Kromě Friedlanderových jsou zde přítomni i Rubinovi, kteří jsou přímí potomci rabína,“ říká Megyeri a my využíváme příležitosti k otázce, proč jsou tyto rodiny rozhádané. Megyeri bezradně rozhodí rukama, povzdechne si a pokračuje: „Existuje starý vtip. Žid ztroskotá na opuštěném ostrově. Postaví dvě synagogy: jednu pro sebe a druhou, do které v životě nevkročí. Židé sice vypadají jako velmi jednotná komunita, k tomu ale říkáme další vtip: dva Židé, tři názory!“
Poselství zázračného rabína se udržuje a událost nabyla masových rozměrů. V roce 2004 se zde na výročí smrti sešlo 150 lidí a v roce 2013 už tisíc. Asi málokdo tušil, že v roce 2023 se zde podle neoficiálních čísel setká 35 000 věřících a z vesničky se za pár let stane jedno z největších židovských poutních míst v Evropě. Modlitby u rabínova hrobu prý totiž „skutečně fungují“.
Hroby místo pláže
„Ortodoxní Židé také rádi cestují. Jiní lidé jedou například do Itálie a Chorvatska, my ale k moři nejezdíme. Chceme si povyrazit, ale zároveň udělat něco spirituálního, putujeme proto do Izraele a na svatá místa. Přijdeme-li sem ke hrobu rabína, naše modlitby jsou vyslyšeny. A zvěsti o zázracích se šíří rychleji než požár v lese,“ vysvětluje Megyeri. Připomíná, že američtí emigranti neměli během totality možnost hrob navštívit. Chasidský zájem o náboženský turismus v Evropě začal vzkvétat po změně režimu a rozšíření dostupnosti letecké dopravy.
„Pozor, modlíme se k Bohu, ne k rabínovi. On ale tam nahoře nyní pracuje ještě usilovněji než během života. Pomáhá nám, přimlouvá se za nás. Řekl bych to tak, že Bůh je soudce a rabín je něco jako náš obhájce,“ vysvětluje nám.
Kyvadlový mikrobus nás veze ke vstupu na hřbitov, kde obchodník nabízí magnetky s rabínovou podobiznou za 20 dolarů. Vousatí patriarchové kráčejí k místu rabínova odpočinku s obálkami s dolarovými bankovkami. Postavy žádající o almužnu na ně upírají prosebné pohledy. I když se mnozí chasidští Židé vyhýbají technologiím, někteří žebráci paradoxně disponují terminálem a žádají o milodar platební kartou. Hrob rabína je obsypaný papírky nazvanými kvitl. Věřící na ně píší přání, která se s rabínovou pomocí naplňují.
Přípravy na šábes
Procházíme kolem stánku, kde leží katalogy s nabídkou nově postavených domů ve vesnici. Pyšní se americkými kuchyněmi a zjevně jsou zacíleny na hrstku majetnějších poutníků. Někteří si zde skutečně koupí dům, aby měli při příští návštěvě obce větší pohodlí. Takový luxus si může dovolit málokterý běžný návštěvník, neboť ortodoxní komunitu charakterizuje skromný životní styl.
Výročí smrti rabína se letos překrývá se šábesem. Je pátek a velká obrazovka u rabínova domu upozorňuje, že se západem slunce se v 19.46 začne slavit den odpočinku. Různorodé přípravy jsou v plném proudu. Židům je během šábesu zakázána jakákoli činnost, i třeba údržba bot, a proto mají nyní čističi ve stanu Friedlanderových plné ruce práce. Před svátkem muži absolvují i rituální očistu v dočasně postavených lázních mikve. Zatím se ale v mužské části baví pod širým nebem a na ohni se udí filety lososa. Sklenice naplněné ledem zalévají coca-colou a usazují nás za stůl naproti hlavě rodiny, rabínovi Moshemu Friedlanderovi, který sem také přiletěl z Ameriky.
Slovenský původ
„Naše rodina pochází z této vesnice. Můj dědeček byl rabínův soused a jeden z pomocníků v jeho domě. Nešlo tu ale o to, kdo je koho dítě nebo vnouče. Všichni jsme drželi spolu,“ popisuje Friedlander. „V Americe jsme začali rozdávat jídlo a lidé se díky tomu opět dozvěděli o zázračném rabínovi. To bylo před deseti lety. A opět se zde začaly každý den dít zázraky. Když přijdeš, modlíš se a funguje to, tak sem příště přijdeš i se svými přáteli,“ říká Friedlander o náboženském vytržení, které věřící pociťují u hrobu rabína. „Během roku jsem tu opakovaně a zažívám to vždy, znovu a znovu.“
I letos rozdávají židovské obchody na výročí rabínovy smrti jídlo zdarma. Neděje se to jen v USA, ale v různých částech světa. Paradoxem je, že rabín se narodil ve Zborově u Bardejova, ve světě jeho popularita desítky let od jeho smrti vzrůstá, na Slovensku však o něm slyšel jen málokdo. Friedlander zpozorní, když zjistí, odkud jsme. Nitru velmi dobře zná a podle jeho slov vznikla v New Yorku po druhé světové válce malá obec pojmenovaná po emigrantech, kteří se zde usadili v doprovodu tehdejšího nitranského rabína Michaela Dov Weissmandla. Ten v New Yorku obnovil ješivu, která dodnes nese název Nitra.
Potomek zázračného rabína
Ve druhé rodině se setkáváme s přímým rabínovým potomkem. Berish Rubin je jeho praprapravnuk, sedí v dočasné kanceláři za velkým monitorem a spoustou dokumentů. Každou chvíli mu zvoní mobil a vytěžují jej organizační povinnosti. Narychlo nám ukazuje jednu z knih o zázračném rabínovi, kterou napsal Rubinův bratr. Kniha oslavuje zázraky, které vykonal rabín za svého života, a my posloucháme i o aktuálních případech vyléčení z rakoviny. „Proto sem chodí tolik lidí po celý rok, ale nejvíc jich tu je právě teď, během výročí rabínovy smrti. Já sem létám několikrát do roka,“ praví potomek.
„Dokud žil rabín, lidé chodili s přáními za ním. Nyní je píší na lístky a házejí k jeho hrobu, dělá to každý, kdo sem přijde. Kromě svého jména tam napíše i jméno matky a svých dětí. Uvede konkrétní přání a ono to funguje,“ nepochybuje o síle svého předka Rubin.
Přeměnit se v příběhu
„Pijte, je to košer,“ podává nám Rubinův asistent džus a vítězoslavně přednáší čerstvý příběh o obchodníkovi, který před třemi lety přišel o velkého klienta. Když dnes vycházel od hrobu rabína, najednou mu bývalý klient zavolal s žádostí o obnovení obchodních vztahů. „Zázraky se tady dějí každou vteřinu,“ komentuje hrdě. Někdo by mohl namítat, že ať se tady už stane cokoliv, všechny zásluhy jsou připisovány 99 let mrtvému rabínovi. Reb Shayele ale pomáhal obchodníkům i během svého života. Pokud se například prošel po trhu, obchody se prý ihned rozhýbaly a prodejci se ten den těšili z vysokých tržeb. „Pokud se tisíc věřících chasidů shromáždí kolem kusu dřeva, tak bude i to dřevo konat zázraky,“ říkával se sebeironickým nadhledem chasidský světec Menachem Mendel na účet chasidské zbožné úcty ke svým učitelům.
Právě vypravěčská tradice a příběhy spojené se životem zázračných rabínů jsou jádrem chasidské filozofie. „Příběhy totiž podle chasidského učení dokážou měnit lidský vnitřek, kdekoli a kdykoli jsou pronášeny. Dokáží to lépe, účinněji a trvaleji než abstraktní nauka nebo náboženské předpisy. Jejich moc spočívá právě v tom, že přeměňují představivost. Když se člověk ve své představivosti ponoří do příběhu, stává se na chvíli přímým účastníkem děje. Je to přeměňující zkušenost. Když se pak z příběhu vynoří, dívá na svět kolem sebe trochu jinýma očima,“ vysvětluje Hošek.
Extatické modlitby i klevety
Zvuk píšťalky signalizuje začátek šábesu. Mnozí si při této příležitosti nasazují sváteční štrajml, kožešinový klobouk, který běžně stojí i několik tisíc dolarů. Od nynějška až do dalšího západu slunce se Židé vyhýbají „39 zakázaným činnostem“, které náboženské texty považují za práci. Horlivé modlení mužů v rabínově domě přerůstá až do skupinového tance v kruhu. Kvílivé výkřiky nabité emocemi a bušení na zeď znepokojují Katku, které se navzdory zkoumavým pohledům podařilo dostat do sousední části pro ženy. Dramatický pláč mužů se nedá porovnat s klidnou atmosférou v ženských pokojích. „Větší místnost je vyhrazena pro rozhovory a menší pro modlitby. Tam se klevetí o něco méně,“ říká Katka. Ženy se mezi sebou představují, kritizují ostatní účastníky akce, zjišťují, kdo je ze které dynastie a kdo má s kým společné předky. Nutí své dcery usmívat se a vzorně reprezentovat rodinu, aby učinily dobrý dojem na matky potenciálních ženichů.
Ženy se před Katkou postupně osmělují. Jelikož není Židovka a nevztahují se na ni šábesové zákazy, samy ji vyzývají, aby je vyfotila. Některé vycházejí z modlitební místnosti, aby jí nenápadně daly svá telefonní čísla. Nelze si nevšimnout, že mnohé mají na hlavě paruku. Vdané ženy musí mít vždy zakryté vlasy a některé chasidky dodržují „tradiční představy o slušnosti“ poměrně radikálním způsobem – oholením hlavy získají jistotu, že jejich vlasy opravdu žádný muž neuvidí.
Ceny jako v Budapešti
Ráno procházíme kolem kostela a místní paní nás zve, abychom si ho prohlédli. Nabízí se tak příležitost zjistit, co si o masových setkáních myslí domácí obyvatelé. Žije jich zde asi 600, za poslední dekádu se několik stovek odstěhovalo pryč. Podle slov starosty je ve vesnici celkem 400 domů a přes třetinu z nich koupili Židé. Jejich zájem zvedl v zapadlé obci ceny nemovitostí, které se prý v některých případech přibližují k cenám v Budapešti. I během naší návštěvy vidíme na mnoha domech tabulky s nápisem „K prodeji“.
Milé důchodkyni Marice Baloghové při tomto tématu zamrzne na tváři úsměv. „Nevadí mi, že sem chodí a kupují domy. Nelíbí se mi ale ruch během oslav,“ naráží na několikadenní uzavření vesnice a hromadící se odpadky. Výhrady k chování hostů ilustruje bizarní historka.
„Na okraji vesnice jsou zátarasy. Včera je jisté auto ignorovalo a zaparkovalo před mým domem. Přímo do zahrady mi skočili muž se ženou a vzápětí přijela policie. Přes okno jsem viděla, jak se dvojice snažila skrýt za plotem. Muž si dal prst na ústa a ukazoval mi peníze,“ popisuje a zároveň předvádí gesta, kterými její muž prý nabízel úplatek výměnou za mlčení. Před domem už totiž stáli pátrající policisté, a důchodkyně se tak ocitla uprostřed komické scény, připomínající kriminální seriál. Policisté skrčenou dvojici odhalili a po krátké domluvě je nechali odejít.
Účast na výročním setkání v roce 2024 nenaplnila očekávání. „Přijelo pouze 6000 lidí, tedy podstatně méně než předchozí rok,“ řekl Avi Klein z Izraele, který ve vesnici žije a provozuje penzion. Že by modlení u rabínova hrobu přestávalo fungovat? Prý ne, hlavním důvodem propadu návštěvnosti jsou podle něj ceny letenek, kvůli kterým mnozí věřící svoji pouť do Maďarska odložili. Možná se zúčastnili letos, kdy se vzhledem k jubilejnímu, stému výročí rabínovy smrti očekával rekordní počet návštěvníků.
