Mystické hlubiny Bajkalu: Krásu nedotčené přírody Burjatska předčí jen její dobrosrdeční a pohostinní obyvatelé
Představte si tisíce a tisíce kilometrů lesů… Sibiř se rozprostírá na neuvěřitelné rozloze třinácti milionů kilometrů čtverečních. Příroda tady je panensky krásná, surová a divoká, ale lidé tu mají srdce na dlani.
Modřínová tajga se proměňuje ze sytě zelené na zlatou a hraje barvami. To, co vidíte a kam se dostanete, představuje však jen opravdu maličký zlomek toho, co Sibiř doopravdy ukrývá. Kromě rozlehlé tajgy tu naleznete nádherné hory, ledovce, širé stepi, rozsáhlé mokřiny, meandrující řeky a samozřejmě Bajkal, nejhlubší jezero na Zemi.
Svatý nos
Poloostrov Svatý nos leží na jihu Sibiře a je součástí Zabajkalského národního parku. Zahrnuje oblast hor na východě Bajkalu, řadu zálivů i fascinující písečnou kosu, která propojuje poloostrov s pevninou. Medvědů zde žije více než lidí. Dá se tady kempovat přímo na březích jezera. Pro návštěvníky tady pracovníci národního parku přichystali několik ohnišť se dřevem a posezením. Vybereme si na kempování příjemné místo pod borovicemi. Poslední letošní paprsky slunce zalévají svým teplem písečnou pláž a ohřívají chladný vzduch.
Kouzelné jezero
Sedím na písečné pláži a zamyšleně hledím na hladinu Bajkalu. Celá oblast kolem jezera je jedním z nejmystičtějších a nejmagičtějších míst, která jsem kdy navštívila. K jezeru se váží dávné legendy, mýty a příběhy. Místní lidé věří v sílu přírodních duchů a jejich život bývá propojen se šamanistickými rituály. Netýká se to jen Burjatů a Evenků, národů dodnes vyznávajících tradiční šamanismus a buddhismus. Pohlceni mystikou zdejší přírody bývají zpravidla i zde žijící Rusové a nakonec prakticky každý, kdo sem zavítá.
Vzpomínám si, jak mi Ivan, mladý ruský mechanik z Ulan-Ude, vyprávěl příběh o svém příteli Romanovi. Roman se roky trápil. Nemohli mít totiž se svou ženou děti. Jednoho dne se Roman ustrojil, u jezera Bajkal usedl na břeh a prosil ducha jezera, aby mu s jeho neštěstím pomohl. „Bajkal je jako člověk. Můžeš k němu promlouvat. Nesmíš ale přijít jen tak. Musíš se pěkně obléct a v žádném případě s ním nesmíš mluvit, když jsi opilý,“ vysvětlovat mi tehdy Ivan. „A pomohl jim ten duch?“ ptala jsem se. „Ano, ovšem! Romanovi a jeho ženě Irině se pak opravdu narodilo vytoužené dítě. Bajkal má kouzelnou moc, dokáže plnit lidská přání,“ odvětil přesvědčivě Ivan.
Barguzinské údolí
Pohledem se loučím s tmavě modrými vodami Bajkalu. V borovém lese nám ještě na cestu nasbírám borůvky. Jsou sladké a velké. Borůvčí mi sahá vysoko nad kolena. Tady, v Rusku, je zkrátka všechno velké. Ze Svatého nosu pokračujeme po písčité cestě do Barguzinské doliny. Dostáváme se do těch nejpohádkovějších sibiřských vesniček, kde se krčí malebné dřevěné domečky s malovanými okenicemi. Středem širokého údolí protéká řeka Barguzin. Na jejím pravém břehu se táhne mohutná hradba stejnojmenného pohoří. Vrcholky hor tvoří holé skály. Na úpatí a v údolí rostou lesy. Zlaté břízy v podzimním slunci pronikavě září. Cestou míjíme řadu posvátných míst, kde se prolíná a spojuje buddhismus se šamanismem. Kromě Barguzinského dacanu zastavujeme také u stúpy. Stúpa byla postavena u Baragchanského pramene, kam místní lidé přijíždějí nabírat pitnou vodu. Celý okolní les zdobí stovky modrých stuh a pentlí. Lidé sem přinášejí oběti přírodním božstvům. To jsou nejčastěji mince, kalíšky s vodkou, cigarety, sušenky, bonbony, ale třeba i hrst rýže nebo slunečnicových semínek. Na těch pak hodují sýkorky, brhlíci a burundukové (sibiřské zemní veverky).
Horká lázeň
Bohatství sibiřské přírody má mnoho podob. K těm největším zázrakům a pokladům zdejší krajiny zajisté patří termální prameny. Jedeme ještě kousek na sever a pak z hlavní silnice odbočujeme na západ do lesů. Vyplašíme vzácného tetřeva hlušce. Nikdy předtím jsem ho ve volné přírodě neviděla.
Úzká lesní cesta nás zavede až do nenápadné turbazy, tedy turistické základny, s pár chatičkami. Vítá nás podsaditý chlapík. Posílá nás po dlouhých příkrých schodech dolů k řece. Přímo na břehu pod prudkým svahem stojí dřevěná chaloupka. Otevíráme dveře a vzápětí nás do tváří praští vlhký teplý vzduch. Vnitřek chaloupky je vyložený dřevem. Naproti dveřím, v úplném rohu se nachází malý obdélníkový termální bazének. Slezeme do něj po schůdkách a požitkářsky se ponoříme do vody.
Cesta na sever
Nocujeme pod horami na břehu říčky lemované břízami. Voda v říčce je tak průzračná! O kousek dál stojí bílá stúpa obehnaná zábradlím ovázaným modrými stuhami. Znovu mi hlavou proběhne myšlenka na to, v jakém magickém koutě světa se touláme. Sibiř se nám dostává pod kůži. Přes dřevěné mosty a zlátnoucí modřínovou tajgu míříme dál na sever až na místo, kde se údolí před námi uzavírá. Hory nás najednou obklopují ze západu, z východu i ze severu. Pokračujeme bludným lesem až k brodu a opatrně přejíždíme řeku. Uprostřed divoké přírody se tady ukrývá další termální pramen obklopený několika chaloupkami.
Termální jezírko
I tady se dá koupat uvnitř malých boudiček s bazénky. Nedá se tu ale vydržet dlouho, vysoká teplota vody nás brzy vyžene ven. Přesuneme se tedy do termálního jezírka pod otevřeným nebem. Voda v něm je průzračně čistá a teplota příjemná. Dno pokrývá jemný písek. Bublinky prozrazují, kde vyvěrají spodní prameny. Písek v těchto místech skoro pálí do chodidel. V chladný podzimní den je taková koupel naprosto božskou záležitostí. A pokud se nám zdá být už moc horko, není nic snadnějšího než odplavat kousek dál od zdroje, do míst se studenější vodou.
Nejprve se koupeme zcela sami, ale pak se k nám postupně přidávají další lidé, kteří přišli z nedalekých chatiček. Nejvýřečnější je Bajar. „Tohle je moje rodná zem, tady jsem se učil chodit, tady jsem prožil dětství,“ rozhazuje rukama kolem sebe na všechny strany. „Víš, já bych si moc přál, aby to tady zůstalo jako dosud. Aby příroda byla dál čistá a krásná, aby šlo pořád pít vodu přímo z říčky. Nechci, aby sem postavili asfaltovou silnici, která by přivedla spoustu lidí, co to tady změní k nepoznání,“ vysvětluje a já ho úplně chápu. Tyto lázně uprostřed panenské přírody mají opravdu neopakovatelnou atmosféru, takovou domáckou, s kusem ruského svérázu!
Burjatská pohostinnost
Krásně nahřátí se oblékáme, jdeme k autu a chystáme se vyrazit na zpáteční cestu. Než stihneme nasednout, zastaví nás ještě jedna z dam zamotaná v huňatém županu. Zve nás na čaj a na bliny, ruské lívance. Za pár okamžiků už sedíme v jedné z chatiček u stolečku s igelitovým ubrusem a Eleonor nám vaří černý čaj s hustým kondenzovaným mlékem a cukrem. V domečku je hezky teplo, v kamnech praská dřevo a my si pochutnáváme na domácích blinech s černorybízovým džemem. Eleonor nám nakrájí ještě sýr, salám, špek a vyndá na stůl sušenky. „Jezdíme sem se sestrou každý rok,“ vypráví její sestra Oksana a pobízí nás, ať jíme. Sestry se o nás starají jako o vlastní. Připadáme si tady jako na návštěvě u babičky. „Přijíždíme z Ulan-Ude vždycky v tuto roční dobu, na podzim jsou léčivé účinky pramenů nejsilnější. Pokaždé si tady prohřejeme kosti a klouby, aby nás v zimě nebolela záda,“ pokračuje Eleonor. Sedíme nad šálky čaje, povídáme si o počasí v Česku, o počasí na Sibiři, o Vánocích, o tom, jak se žije v Rusku a jak u nás... V útulné chaloupce je nám moc hezky. Rádi bychom zastavili čas, ale ještě dnes musíme jet dál.
Když nasedáme do auta, Eleonor s Oksanou mi do ruky strkají dvě tašky s jídlem. Jsou tam brambory, mrkev, okurky, cibule, pohanka, rýže, těstoviny, kondenzované mléko… Dva muži z vedlejší chatky nám přinesou vykuchané ryby, které ulovili v řece. Říkám jim, že si to nemůžeme vzít. Nechci zneužívat něčí pohostinnosti. Eleonor mě však nekompromisně odbývá, že na cestě do Magadanu to budeme potřebovat. Vzápětí mě i s Oksanou objímají a líbají na tváře jako dvě hodné babičky. Jejich bratr Andrej nám tiskne ruce oběma dlaněmi a přeje nám hodně štěstí. Luďovi, mému parťákovi, podává jako dárek zapalovač s teploměrem. Najednou nevíme, co říct. Jedeme zpět přes bludný les a oba mlčíme, dojati tou nezištnou lidskou dobrotou, která nás právě potkala.
Dacan a buddhismus v Rusku
Dacan je výraz, kterým se tradičně označuje buddhistický klášter nebo klášterní komplex v Burjatsku, jedné z autonomních republik Ruské federace. Burjatsko leží na jihu centrální oblasti Sibiře podél jihovýchodního břehu jezera Bajkal.
První důkazy o existenci buddhismu v Rusku pocházejí z 8. století. Buddhismus do Burjatska pronikal z Mongolska a postupně se rozvíjel. Když se k moci dostal Sovětský svaz, komunistická ateistická diktatura buddhismu nepřála. Stalin se zařekl, že v zemi nezůstane žádný dacan, a tak se i stalo. Chrámy a kláštery byly uzavřeny, zkonfiskovány nebo rovnou zničeny. Lamové byli pronásledováni, mnozí z nich skončili zatčeni nebo byli vyhnáni. Znovuzrození buddhismu v Rusku započalo v roce 1945 výstavbou Ivolginského dacanu. Zmíněný dacan leží nedaleko města Ulan-Ude v Burjatsku a bývá považován za nejznámější a nejvýznamnější v Rusku.