Madagaskar: Na čtvrtém největším ostrově světa se nevyplatí spěchat
Madagaskar známe většinou hlavně z nabídky cestovních kanceláří, které důsledně vybírají to nejlepší, nejlákavější. Co tam uvidíme my, nezávislí tuláci, které nebaví resorty s dokonalým servisem, prosluněné pláže a organizované návštěvy národních parků?
Už doprava po Madagaskaru je obrovská výzva. Starý minibus taxi brousse nejede, dokud není přecpaný k prasknutí. Pár ochotných chlapíků pak zvenčí zašoupne a dorazí dveře a můžeme jet. Dál už se otvírat nebudou, cestující by se mohli vysypat. Pasažéři vystupují a nastupují průběžně cestou oběma protilehlými okénky, občas i za jízdy. Batůžky na klíně pod bradou, noha mezi nohama, čísi loket pod vlastními žebry. Tělo na tělo, pánev na pánvi. Po následujících deset hodin lze hýbat jen prsty u nohou. Kojenec v náručí vedle sedící matky škytá a odblinkává mi na stehno. Slepice za mými zády se zmítá a krákorá. Střecha je vyhrazena kozám. Existují sice i další možnosti – autobusy společnosti Cotisse, kde má každý pasažér své vlastní sedadlo a občas funguje i klimatizace, ale ty jsou vyprodané většinou dva tři dny dopředu, málokdy se poštěstí získat místo na tentýž den. Na jízdní řády si tady obecně nikdo moc nehraje.
Plavba na piroze po řece Tsiribihině patří k oblíbeným kratochvílím výletníků, ani my jsme neodolali. Přes den plujeme mezi břehy plnými malgašských žen a dětí, které na nás mávají a volají vaza (bělochu). Večer táboříme na písečných kosách, poleháváme na teplém písku a díváme se na nebe plné hvězd. „Život je sladký,“ říkají místní Malgaši.
Pod vládou přírody
Madagaskar má 21 národních parků, tak který je nejlepší? Začínáme v Tsingy de Bemaraha, je výjimečný, unikátní a zapsaný v Seznamu světového dědictví UNESCO. Přezdívá se mu „kamenný les“ a podobných lokalit není po světě moc. Když moře před pár tisíci lety ustoupilo, vynořily se na povrch ostré kamenné jehly, škrapy. Jako lehká vycházka před obědem se to tváří jen zpočátku, dostali jsme sedáky a karabiny, občas vede úzký chodníček přímo po skále a je nutné přicvaknout se na lano a nakonec nás čeká visutý mostek, za kterým vyšplháme až nahoru na vyhlídku. Není to nebezpečné, ale v poledním vedru to dá zabrat. Pohled z výšky na záplavu ostrých špiček „kamenného lesa“ za trochu námahy stojí, je to úchvatné. Tunýlky a průlezy mezi jednotlivými skalami jsou často tak uzoučké, že nikdo velikosti XL tu nemá šanci. Aby byl zážitek ještě silnější, tlupa lemurů sifaka i s mláďaty na zádech nám předvádí sjezd po téměř vertikální stěně věže, jako po skluzavce, jeden za druhým.
Další místní specialitu, pověstnou Baobabovou alej, nelze minout, pokud míříte do Morondavy. Úchvatných fotek stromových velikánů v zapadajícím slunci je plný internet – až na to, že ve skutečnosti to žádné romantické zátiší není – je tady velké parkoviště, věčně plné taxíků a tuk-tuků, dvě restaurace rychlého občerstvení a zástupy turistů všech národností. Hlavně je třeba se tady vyfotit, o čemž svědčí zástupy vzájemně se fotících dvojic.
NP Ranomafana je prales. Deštný. Prší tady pravidelně od jedné do tří a pak až zase od šesti do devíti. Nejobvyklejší je dopolední návštěva – ráno dojet k bráně parku, rovnou vyrazit na čtyřhodinový trek po pralese a po poledni šup zpátky do města. Dá se tu ale i kempovat (i když mám dojem, že letos jsme tu byli pod stanem první i poslední nocležníci). Mají tu velkou populaci největšího druhu lemura, Indri, a taky velmi vzácného lemura zlatého, místního endemitu. Indri může vážit až devět kilo a vypadá spíš jako medvídek panda, protože je černobíle zbarvený a má zakrnělý ocas, je velmi teritoriální a narušitele z jiné tlupy je schopen i zabít. Místní mu říkají babakoto, taťka, podle legendy o ztraceném synkovi a otci. Lemur zlatý tak úchvatný na pohled není, zato je velký gurmán. Rád si pochutnává na jednom druhu bambusu, který obsahuje vysoké procento kyanidu. Dokáže zkonzumovat za den množství, jež by kteréhokoliv jiného živočicha zahubilo. V seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody je zapsaný jako kriticky ohrožený druh, v přírodě prý přežívá jen asi 250 jedinců.
Zjistili jsme, že fotografování opic v pralese je disciplína značně náročná. V příšeří a vysoké vlhkosti (až 95 %) se vysoko nahoře ve větvích houpají huňaté kuličky, zpravidla proti světlu a mezi spoustou lupení. Bez průvodce a stopaře-spottera by je člověk jenom těžko objevil. Viděli jsme i menší zástupce zdejší živočišné říše – velké pavouky, malilinkaté žabičky a nenápadného gekonka listoocasého, který opravdu vypadá jako uschlý list.
Krajinou barevných skal
NP Isalo má působivou malebnou přírodu a možnost tábořit uvnitř parku, navíc s několika krásnými trasami treků. Povinný je samozřejmě průvodce, ale i kuchař a nosič (naštěstí v jedné osobě) – my jdeme nalehko, jen s malým batůžkem, foťáky a kamerou, což je tu běžná praxe. Úžasná krajina pestře zbarvených pískovcových skal, červená, oranžová, zelená a sytě žlutá. Vyprahlá planina, občas oživená žlutými květy sukulentu „sloní nohy“, dýchá žárem, po poledni se najednou ze sluncem sežehnuté trávy vynořila tlupa lemurů kata. V tomhle období mají právě mláďata, tak měsíc stará. Pevně se drží mámina kožichu na zádech. Tlupy jsou početné, mívají i třicet členů a velí jim nejzkušenější samice, kormidelnice. Pruhovaný ocas jim totiž umožňuje nejen držet balanc při skocích z větve na větev, ale slouží i jako signalizační prostředek ve vysoké trávě. Strávili jsme s nimi skvělou půlhodinu, než odcupitali do neznáma. Pomalu se spouštíme do kaňonu, který nabízí osvěžení v podobě oázy s průzračně čistým jezírkem a malým vodopádem. Několik svěže zelených palem dotváří kýčovitý, barvotiskový obraz poutníkova snu.
Tábořiště Namaza nás uvítalo vůní kávy a grilovaného masa, mezi stromy jsou jednotlivá kempoviště a opodál venkovní černá kuchyně, zdroj vší té vůně. Než jsme postavili stan, je uvařeno, prostřeno – s veškerou noblesou na placatém šutru, kostkovaný ubrus, příbory, skleničky, ubrousky... I tady se prohánějí mezi stromy lemuři kata, na blízkém keři vystavuje sytě zelené tělíčko výstavní chameleon a v dutině stromu přímo za kuchyní dřímá hroznýš. Na Madagaskaru žádní jedovatí hadi nežijí, tenhle škrtič je něco přes dva metry dlouhý, a protože má velmi špatný sluch, naše hlasy ho nevyruší.
Safírové intermezzo
Blízká Ilakaka je známá těžbou safírů a zdejší důlní společnost Colorline pořádá za pár šupů i exkurzi. Město bývalo nechvalně známé jako hodně nebezpečné místo – něco jako kanadský Dawson v době zlaté horečky. Dnes už to tak divoké není, město je sice hlučné, špinavé a plné žebráků, ale vysloveně nebezpečno tu není. Za městem je planina pokrytá kopci červené hlíny vedle vytěžených jam. Tady jde všechno postaru, skoro bez mechanizace, pěkně manuálně. V hluboké jámě asi desítka kopáčů v pravidelném rytmu vyhazuje lopatami hlínu pokaždé o jeden schod nahoru, jsou sehraní a v tom prachu a vedru se na nás zubí a pokřikují – je to šílená dřina, ale oni jsou rádi, že mají práci. Makají tři hodiny ráno a další tři odpoledne, denní gáže je na naše asi 55 Kč.
Na pláže!
Mangily nedaleko Toliary je vyhlášené přímořské letovisko, tady nás konečně čeká ta pravá dovolená na zotavenou. Po všem trmácení snad máme právo na trochu odpočinku. Podél pláže romantické bungalovy, jeden vedle druhého, stačí si vybrat – a samozřejmě usmlouvat. Krásná zátoka s jemňoučkým bílým pískem a průzračně čisté moře: co víc si přát? Všude se nabízejí vyjížďky na šnorchlování na oplachtěné piroze. Dlabanky jsou sice tak úzké, že se do nich naše slovanské pánve nacpou jen hrubou silou, a plachta je sešitá z pytlů od rýže, ale sviští to překvapivě rychle a za chvíli už jsme na volném moři. Žádná „dechberoucí“ korálová zahrada tu sice k vidění není, korály jsou často polámané od kotev lodí a rybky spíš menší a v obvyklém sortimentu, ale viditelnost je skvělá a hloubka tak 2,5 metru – pro začátečníka rozhodně ideální.
Na konci vesnice je i malá soukromá botanická zahrada – Reniala Forest. Na jejím založení se prý finančně podílela samotná Brigitte Bardot, i když pochybuji, že tu někdy byla. Mají tu několik druhů baobabů, pryšce i další rostliny, viděli jsme i docela vzácného modrého ptáka kukalku velkou a několik leguánků s falešným třetím okem na čele, ale hlavně jsme se dozvěděli docela hodně zajímavých informací ohledně baobabu. Například že nemá letokruhy, a proto se těžko určuje jeho stáří, v době dešťů nasává vodu jako houba a z té potom čerpá v období sucha. Z osmi druhů baobabů jich na Madagaskaru roste šest, z toho pět endemických.
Přechameleonováno
Jen pár kilometrů od Moramangy je hned u silnice soukromý zoopark Peyrieras. Založil ho francouzský entomolog a herpetolog André Peyriéras, který na ostrově žil skoro padesát let, a když v roce 2018 zemřel, převzala štafetu jeho dcera Sylviane. Připomíná trochu ošuntělý zookoutek – ale to je jen první zdání. Ve velké voliéře hned za recepcí je doslova přechameleonováno. Na každé větvičce jiný druh, všechny doslova na dosah ruky, nádherně pestří, smaragdově zelení, žlutooranžoví, kuriózní chameleon Parsonův a nakonec i ten nejefektnější – chameleon pardálí.
Průvodce nám úslužně ohýbá větvičky, aby nic nepřekáželo v zorném úhlu objektivu – tohle prostě ve volné přírodě nenafotíte. Nakonec zlatý hřeb: vyndává z kapsy krabičku s uvězněným sarančetem a nabízí ho nabodnuté na větvičce „chamíkovi“. Ten ho lačně pozoruje vypouleným okem, váhavě pootevře tlamičku – a zčistajasna vystřelí dlouhatánský jazyk do dálky s vražednou jistotou. Nadzvukovou rychlostí, kterou je skoro nemožné nafotit. A už ho má, už ho přežvykuje.
Volání tlupy
Největší madagaskarský národní park Andasibe-Mantadia má přes 150 km2 a je rozdělený do několika samostatných částí, což mimo jiné umožňuje vybírat vstupné hned několikrát za sebou… Nejpopulárnější je Mitsinjo, protože jsou tu hojní lemuři Indri. I my jsme ani ne po hodině narazili na výstavního samce úplně nízko na stromě – bezostyšně se krmil bobulemi a vystavoval se jako holub na báni. Taková příležitost se hned tak nenaskytne, obvykle se plyšáci skrývají vysoko ve větvích a trvá i několik hodin, než na ně narazíte, přestože máte k dispozici průvodce a stopaře. Staří, zkušení průvodci dokážou dost důvěryhodně imitovat hlasy lemurů, a tím je přilákat – ale ti mladí, perspektivní už mají zvukovou smyčku na mobilu – a jde to i bez talentu. Indri je velký zpěvák, má hrdelní rezonanční vaky, které nesou zvuk i několik kilometrů daleko, a jeho srdcervoucí zpěvy v příšeří pralesa nahánějí doslova husí kůži. Ozývají se nejvíc po ránu a pozdě odpoledne, někdy jen sólově, jindy dvojhlasně nebo celá tlupa. Pocitově je to podobné jako naslouchat vytí vlčí smečky za měsíčné noci.
Později jsme ještě potkali rodinku sifaky velkého, která se živila mangovými plody na stromě nad potokem a slupky nám s gustem plivala na hlavu. Některé sifaky se občas pohybují i po zemi, kupodivu po zadních, bokem a rukama nad hlavou udržují rovnováhu – říká se, že tančí. Je to pitoreskní pohled a moc jsem si ho přála vidět – ale takové štěstí přece jenom nemáme.
Na dosah banánu
Některé cestovatelské „povinnosti“ se nedají vynechat, děj se co děj. K těm patří návštěva rezervace Palmarium na jezeře Ampitabe. Ve zdejším lesoparku v těsné blízkosti luxusního resortu mají hned několik zástupců lemuřího rodu, kromě Indriho a pár dalších i překrásného variho černobílého. Patří ke kriticky ohroženým druhům jednak kvůli destrukci jeho životního prostředí, ale také kvůli pytláctví, protože se dodnes nelegálně loví pro maso. Lemuři se tady pohybují naprosto volně, neomezují je žádné klece, mají svá teritoria, a tak si navzájem nepřekážejí. Nejsou přímo ochočení, ale na lidi jsou zvyklí – když mají v ruce banán. Takhle nablízko byste je ve volné přírodě potkali jen stěží.
Zlatým hřebem Palmaria se stane noční pozorování nejpodivnějšího tvora Madagaskaru – ksukola ocasatého. Strašidlo. Tichý přízrak jakoby z jiné planety. Tady mu říkají aye aye a kurióznější zvíře si těžko představíte. Zuby jako králík, uši jako netopýr a velmi zvláštní prostředníček... Ten je to nejdůležitější a nejstrašidelnější. Strašně dlouhý, tenký a kostnatý jako umrlčí hnátek. Mezi domorodci je dodnes rozšířená pověra, že pokud na někoho ukáže tím dlouhým hubeným prstíkem, dotyčný zemře. Ale ksukol má úplně jiné starosti – prodrápává jím skořápky kokosáku, aby se dostal k oblíbené potravě. Vlastně se chová trochu jako datel – rychlým poklepáváním do kůry stromu zjišťuje, kde se pod ní schovává nějaká chutná larva, a tu pak vyšťourá právě prostředníčkem. Je to typické noční zvíře a je hodně vzácný (taky hodně ošklivý), v přírodě už je téměř vyhubený.
Na Madagaskar se můžete vydat s cestovkou, soukromě pronajatým autem nebo jako batůžkář, na divoko, na vlastní (často dost propocené) triko. Vždycky ale budete muset přijmout zdejší životní filozofii, která se dá shrnout do kratičkého hesla mora-mora, které tu uslyšíte na každém kroku. Neboli „klídek, nespěchej, žádná křeč“. Schopnost zastavit se v čase je možná právě to, co nám v turbulentní době jedenadvacátého století schází.
