Sierra Leone: Africká kráska s krvavou minulostí
Jak může něco takového vůbec někoho napadnout? Jednoduše. Stačí, když si cestou vlakem přečtete v Duelu časopisu Lidé a Země nenápadný článek o jedné západoafrické zemi, k tomu pár informací a fotek z internetu, a při výstupu z vlaku je rozhodnuto. Pojedeme do Sierry Leone!
Byla to výzva. Vybrat si pro první návštěvu černé Afriky právě Sierru Leone může znít jako poměrně velký bizár i pro otrlé cestovatele. Ještě ten večer jsem koupila letenky. Přítel neprotestoval, měl jen jedinou podmínku. Musí tam být pivo. Což by v této převážně muslimské zemi problém nebyl, jen mi uniklo, že v době naší návštěvy právě probíhá ramadán.
Sierra Leone je rozlohou jen o něco menší než Česká republika. Žije zde okolo devíti milionů obyvatel především muslimského, menšinově křesťanského vyznání. Úředním jazykem je angličtina, řádně okořeněná místními dialekty. Nejpočetnějšímu etniku Mendů jsme nerozuměli skoro nic, zato s přímořskými lidmi kmene Krio a rybáři Sherbro to docela šlo.
Pestrobarevný Freetown
Imigrační úředník se nad našimi pasy rozzáří a vesele křičí: „Ahóóój!“ Prý zná v Česku hodně lidí. Při našem příletu stále platí přísné covidové restrikce, které kromě jiného zahrnují PCR test před příletem a předem zaplacený antigenní a PCR test po příletu. To, že musíme do čtrnáctidenní karantény v případě, že budeme sedět v letadle poblíž pozitivní osoby, příteli radši ani neříkám. Vše poctivě plníme, realita je však trochu jiná. Číslo našeho sedadla v letadle nikoho nezajímá, antigen nám nikdo nedělá, PCR test odebírá nechráněný chlapík venku mezi lidmi. Nezapomene si ovšem říct o úplatek 20 dolarů. Nedostává nic, strašně se totiž rozčilím a on uteče. Výsledek PCR testu za 80 dolarů nám nikdy nepřišel.
Z letiště na poloostrově Lungi se do hlavního města nejrychleji dostaneme lodí. Cena 40 dolarů za 30minutovou plavbu je pro mě trochu nepochopitelná. Jiná možnost ale není, autem by to trvalo minimálně pět hodin a objeli bychom polovinu země. Pokud by tedy vůbec nějaké jelo.
Název hlavního města Freetown vznikl díky osvobozeným černým otrokům, kteří se tu po návratu z anglických kolonií usadili. Hned první den míříme do Muzea železnice, paradoxně v zemi, kde žádná funkční neexistuje. Lokomotivy a vagony z dob britského kolonialismu jsou naleštěné a překvapivě perfektně udržované, expozici doplňují historické fotografie. To bych tu opravdu nečekala. Stačí ale vyjít ven a jsme ve zcela jiném světě. Muzeum se nachází v chudé východní části, která mi připomíná Staré Dillí. V keh-keh (čti ke-ke), mototříkolce podobné indické rikši nebo asijskému tuk-tuku, se po hliněných cestách prodíráme nekonečnou zácpou dopravních prostředků všeho druhu, od vratkých dřevěných vozíků po staré zadýmené náklaďáky. Mezi nimi chaoticky proudí davy lidí, muži tlačí své kárky, ženy mají na hlavách obří koše s kilogramy zboží. Šťavnatá manga, kešu ořechy, deky, hřebeny, šroubováky nebo třeba cigarety v přepočtu za 22 Kč. Chutnají podobně jako ty u nás. Některé ženy jsou celé zahalené, většina však nosí pestrobarevné šaty, sukně a klidně i nátělníky obepínající jejich bujné křivky. Neskutečný koktejl barev, pachů, chudoby, rozesmátých tváří a zvědavých očí. Všechny jsou upřeny na nás, na jediné bělochy široko daleko.
V civilizovanějším středu města roste nejslavnější strom v zemi. Bavlník Cotton Tree v roce 1792 vysadila skupina svobodných otroků, kteří se domů vrátili z USA. Při obdivování tohoto obra si ale dejte pozor. V košaté koruně žijí kaloni a na hlavu by vám mohlo spadnout nepříjemné překvapení. Hned za rohem objevujeme Velký bazar, kde milovníky afrických suvenýrů čekají nefalšované nákupní orgie. Nádherným dřevěným soškám, maskám a látkám prostě odolat nelze. Naprosto nesmyslné ceny bez problému snižujeme ke spokojenosti všech včetně nás. Dokonce si domů dovezu i dvě mačety.
Západní část Freetownu je plná supermarketů, hotelů a sídel zahraničních firem. Zámožnější lidé se sem chodí bavit na vyhlášenou Lumley Beach, dlouhou písečnou pláž lemovanou bary a restauracemi. Místní to dovedou rozjet, o víkendech se tu tančí a zpívá až do rána. Vůbec vám nedochází, že jste v jedné z nejchudších zemí světa.
Národní parky
Sierra Leone je stále značně porostlá deštnými pralesy, bohužel i ty vlivem nelegálního kácení rychle mizí. V zemi se nacházejí čtyři národní parky a rezervace. Nejsou sice tak vyhlášené a plné zvířat jako ty v Keni, Tanzanii nebo v Jihoafrické republice, své kouzlo ale mají. Ve třech prý žijí pralesní sloni a malí plaší hrošíci, žádný návštěvník je však dosud neviděl. Je možné, že už všichni byli snědeni. Běžná realita chudých afrických zemí.
Outamba-Kilimi je sice nejstarším, ale také nejodlehlejším národním parkem v zemi. Dostat se do divočiny u hranic s Guineou zabere spoustu času, který my nemáme. V období dešťů je to prakticky nemožné.
Naopak lesní rezervace Kangari Hills ve střední části země je na zdejší poměry vcelku dobře dostupná. Za války byla útočištěm rebelů z RUF, dnes se naštěstí můžeme kochat malebnou krajinou a nahlédnutím do života místních etnik.
Nejdostupnější rezervací je Tacugama nedaleko Freetownu. Žije zde 130 šimpanzů zachráněných z ilegálního trhu a domácností místních zbohatlíků. Vstupné sice není nejlevnější, tady však máte pocit, že vaše peníze opravdu půjdou na dobrou věc.
Na úplném jihovýchodě nedaleko hranic s Libérií leží ostrov Tiwai, který je součástí národního park Gola. Přírodní klenot, obklopený deštným pralesem, je díky své rozmanité flóře velkým lákadlem pro biology z celého světa. Mezi hlavní atrakce patří plavba ve vratké dřevěné kánoi po řece Moa, jejíž břehy lemuje hustá džungle. Nebo treky napříč pralesem, kde posloucháme koncert divokých zvířat. Zejména nad ránem začíná úplný orchestr. Slibované malé hrošíky sice nepotkáváme, naštěstí ale ani kobry, mamby nebo agresivní zmije gabonské, kterých tu žije opravdu hodně.
Vnitrozemí
Vnitrozemí Sierry Leone je úplně jiný svět než „moderní“ Freetown nebo atraktivní pobřeží. Prašné silnice, do ruda zbarvená krajina, plantáže palmy olejné, stromy obsypané mangem, papájou nebo chlebovníky. Městečka jsou plná lidí nakupujících u stánků, v malých vesničkách sedí před jednoduchými domky a prodávají žlutý palmový olej, arašídy nebo palmové víno pojo-pojo. Na políčkách se právě sklízí kasava, známá spíše jako maniok. Připomíná obrovskou bramboru, která díky vysokému obsahu škrobu patří mezi nejvýživnější plodiny v chudých zemích.
Překvapuje mě, že většina míst ve vnitrozemí je vcelku dobře dostupná místní dopravou. Samozřejmě v období sucha a za cenu, jakou si vyhádáme. Nejoblíbenějším dopravním prostředkem je poda-poda, dodávka pro devět lidí.
Cestou do Bo, druhého největšího města, nás v ní sedí čtrnáct. Ještěže nemáme na střeše přivázanou živou kozu jako protijedoucí auta. Zato v kufru vedle našich divných pytlů a našich krosen vezeme i záchod. Naštěstí nepoužitý. Už zmiňované keh-keh jezdí pouze ve větších městech, ve sdíleném taxi sedívají vepředu tři lidé. Na čem ten prostřední, radši ani nezkoumám. A když není jiná možnost, zbývá už jen motorka okada. S krosnou na řídítkách se s námi řidiči řítí po písečných cestách, jako bychom jeli motokros. Žádné helmy nemáme, oni prý občas ani řidičáky. Já jim ale věřím tak jako všude jinde v zemích třetího světa.
V Bo potřebujeme směnit peníze. Prý je to nejlepší na ulici. Freetown vypadá aspoň trochu civilizovaně, tady je to ale už jiná liga. Oslovím skupinku hádajících se mladíků v marihuanovém oparu. Dají hlavy dohromady, křičí na sebe ještě víc a pak mi s vítězným úsměvem oznámí svůj výpočet. I když tmaví obři vedle mě vypadají strašidelně, začnu se jim nahlas smát. Jako by vám vekslák nabídl 10 Kč za jeden dolar. O kus dál stojí dřevěná budka s nápisem Change, odtud nás ale posílají zpět na ulici za vysokým chlapíkem s velkým baťohem. Kývne a po chvíli přichází do místní vyvařovny. Když za 500 dolarů vysype na stůl asi tři kilogramy bankovek, restaurace je během chvilky plná vykulených čumilů. Začnu křičet, ať všichni vypadnou, takže se tísní aspoň venku u dveří a v oknech. Měsíční mzda dělníka je prý 100 dolarů, jsme pro ně teď milionáři, a to doslova. Rychle prcháme se sedmi miliony sierraleonských leonů. Nejvyšší bankovka má hodnotu 10 000 leonů (17 Kč), určitě si to množství dokážete představit. Při větších výdajích platíme celými svazky, kde je přesně půl milionu. Kromě několika libanonských supermarketů ve Freetownu platební karty nikde nefungují. A náhodný bankomat vydává pouhých 40 dolarů. Pokud tedy funguje. Můžeme použít jedině hotovost, kterou nosíme stále u sebe. Docela se s ní nadřeme.
Pláže
Největším lákadlem Sierry Leone jsou bezesporu pláže, prý nejkrásnější v západní Africe. Od hlavního města směrem na jih se táhne pás dlouhých písečných pláží lemovaných zelenými horami. Portugalcům a Španělům v dobách kolonialismu prý připomínaly lví zuby, odtud vznikl název Sierra Leone (v překladu Lví hory). V teplých vodách modrého Atlantiku se většinou koupeme sami, místní totiž moc plavat neumějí. Zdejší resorty nejsou zrovna nejlevnější, o víkendech a svátcích jsou však beznadějně vyprodané. Na booking.com je většinou nenajdete, Google mapy a Facebook ale fungují skvěle. Všude tu výborně vaří, tolik krabů, humrů, barakud a ústřic jsme nikdy nikde nesnědli. Nejlepší večeře nám připravuje majitel malinkého resortu na pláži Lakka. Pochází z rybářského etnika Sherbro. Za své umění dokonce dostal i ocenění. Ani nám nevadí, že v bungalovu neustále vypadává elektřina a neteče voda. Občas ani na záchodě. Dále na jih leží dvě nádherné pláže se zářivě bílým pískem. River Number Two je prý nejkrásnější v celé zemi. Není možné se na ní ubytovat, z terasy zdejšího baru si ale tuhle neskutečnou nádheru vychutnáváme u vychlazeného piva Star. Ano, i v době ramadánu je piva všude dostatek. Dokonce si i na jedné benzince kupujeme český budvar! Pokračujeme dále na pláž Tokeh s nejdražším resortem v zemi, ti méně nároční se mohou ubytovat v dřevěných chatkách v palmovém háji. Mile mě překvapuje čistota pobřeží, nikde nevidím žádné plastové odpadky. Když ale zamíříme na nějakou z méně známých opuštěných pláží, na vlastní oči vidíme devastaci krajiny a turistického potenciálu. Přímo před námi dělníci lopatami plní pískem korby náklaďáků, které bez ustání odjíždějí a přijíždějí. Pláže jsou doslova vykutány několik metrů hluboko do moře, pokud to tak půjde dál, Sierra Leone o své nádherné pláže a turisty brzy přijde.
Na konec naší cesty navštěvujeme velmi osobitou surfařskou pláž Bureh, kde bydlíme v resortu u Němky Christiny. Tady už občas potkáme i nějaké bělochy. Odtud je to jen kousek na populární Banánový ostrov. Z kostela místní komunity ukrytého v džungli celý den nahlas vyhrává disco 90. let. To bych ještě pochopila. Ale pohozenou botu značky Nike uprostřed pralesa, to už je nad mé chápání. Záhadu, kdo dokázal ztratit jednu tak drahou botu uprostřed divočiny v jedné z nejchudších zemí světa, už nikdy nerozluštím.
Opravdu jsem nečekala, že se nám Sierra Leone bude tak líbit. Přátelští lidé, na africké poměry slušné ceny a velmi dobrá bezpečnost. Bez problémů tu můžete cestovat místní dopravou, dokonce i samotná cestovatelka. Odměnou vám budou nádherné liduprázdné pláže, výborná kuchyně, spousta legrace a zajímavý vhled do země, která je pro spoustu lidí stále velkou neznámou. Dejte jí šanci, Sierra Leone si turisty zaslouží!
Krvavá 90. léta
- Pod názvem Sierra Leone si každý vybaví diamanty, krvavou občanskou válku a dětské vojáky. V březnu 1991 napadli liberijští rebelové z Jednotné revoluční fronty (RUF) jih a východ země a během brutálních masakrů místních obyvatel obsadili nejvýznamnější diamantové doly. O nic jiného než o moc nad nerostným bohatstvím v konfliktu nešlo. Do války se postupně zapojily další ozbrojené skupiny. Všechny včetně armády se dopouštěly otřesných zvěrstev na civilistech, všechny skupiny cvičily za pomoci drog a vymývání mozků z unesených a opuštěných chlapců bezcitné dětské zabijáky.
- Válka byla ukončena až zásahem zahraničních armád a podepsáním mírové dohody v lednu 2002. Zůstaly po ní desetitisíce mrtvých, mačetami zmrzačených a statisíce znásilněných obětí. Drogovou abstinencí a duševními poruchami trpící dětští vojáci si často ani nepamatovali, odkud pocházejí. Prošli si rehabilitačními programy, které je vrátily zpět do normálního života.
- Když pominu velkou míru korupce, je dnes v zemi překvapivě klid a mír. Moc je v rukou prezidenta, nerostné bohatství většinou ovládají evropští a asijští investoři. Sierra Leone je ohromně bohatá na tvrdé pralesní dřevo a nerosty. Kromě známých diamantů se zde nacházejí největší světové zásoby rutilu, který se používá na výrobu titanu. Velký význam má také rybolov, pobřeží však drancují čínské lodě. Mají to dovoleno, třeba za výstavbu nového stadionu.
