Za hranicemi turistických tras: Jak propojit urbex s cestováním po světě
Nečekejte ode mě výčet typických urbexových lokalit. Spíš jsem chtěla ukázat, jak se dá tenhle fenomén propojit s tradičním cestováním a jak svoje cesty doplnit o něco zvláštního. Může to být i motivace dívat se pozorně kolem sebe, protože já se na spoustu z těchto míst dostala docela neplánovaně.
Města duchů v Kolymské oblasti, Rusko
Za jakousi Mekku urbexerů by se dalo považovat ukrajinské město Pripjať, kompletně evakuované 27. dubna 1986, den po havárii v nedaleké Černobylské jaderné elektrárně. Podobných opuštěných měst s charakteristickou socialistickou architekturou existují v bývalém Sovětském svazu spousty. Téměř všechna však spojuje temná historie. Vydáváme se do Kolymské oblasti na ruském Dálném východě, kde teploty v zimě mohou klesat až k minus 60 °C. Nachází se tady město Kadykčan, které podle některých zdrojů v době jeho největšího rozkvětu obývalo přes deset tisíc lidí, převážně horníků. Postavili ho za Stalinovy vlády vězni z okolních gulagů (jako ostatně všechna další města v tomto regionu). Poblíž bylo totiž objeveno obrovské ložisko černého uhlí vysoké kvality. Po rozpadu Sovětského svazu však těžbu utlumili a po nehodě v roce 1996 byl důl uzavřen.
Obyvatelé Kadykčanu byli vyzváni, aby se přestěhovali jinam. Zhruba 200 lidí odmítlo odejít. Po nějaké době vláda město odpojila od elektřiny a zdejší teplárny. Dnes tu nežije nikdo. V některých bytech zůstal nábytek, spotřebiče, hrnce, napůl strhané tapety, zbytky obkladaček a někde i osobní věci, jako oblečení, pantofle nebo kartáč na vlasy. Zajímavá je bývalá tělocvična s kompletně vytrhanými parketami. Prakticky stejný osud potkal i sousední město Arkagala a v dalších městech proces vylidňování probíhá v přímém přenosu. Můžete tak vidět domy, kde jsou obydlená například jen spodní patra a ostatní byty už jsou vyrabované. Jaké to asi je, být posledním obyvatelem v celém domě? Tahle představa mi nakonec přišla mnohem děsivější než kompletně opuštěná města.
Palác Saddáma Husajna nad Babylonem, Irák
Autoritářský vůdce Saddám Husajn si za dobu své vlády nechal postavit až sto okázalých rezidencí. Luxusní paláce a honosné vily byly navrženy tak, aby odrážely jeho moc, sílu a bohatství. Jejich interiér často zdobil mramor, zlato, drahé kovy a vzácné dřevo. Po pádu Saddámova režimu byly často vyrabovány a některé z nich přeměněny na vojenské základny. Jeden z takových paláců se tyčí na umělém kopci jen pár kroků od historického centra Babylonu. Saddám Husajn v 80. letech zahájil rozsáhlý projekt obnovy starověkého Babylonu, jehož součástí byla i stavba vlastního paláce.
Jedná se o monumentální třípatrovou budovu s obrovskými sály, vysokými stropy a balkony s výhledem na řeku Eufrat a na ruiny Babylonu. Palác měl symbolizovat Saddámovo spojení s králem Nabukadnezarem II. Dnes palác chátrá, stěny zdobí graffiti a některé části paláce jsou volně přístupné veřejnosti.
Tisíc oken Güímaru, Španělsko
Za dalším spektakulárním místem se vydáme na Kanárské ostrovy, přesněji na ostrov Tenerife. Jedná se o osm až 18 kilometrů dlouhou stezku, která nese poetické jméno Tisíc oken Güímaru a vede skrz síť tunelů vytesaných do skály. Tunely vznikly při stavbě vodovodního kanálu, který měl přivádět vodu z horských pramenů do údolí. Nefungoval však, jak by měl, a tak se od jeho používání upustilo. Samotný název „Tisíc oken“ pochází od četných otvorů ve skalních stěnách, které vznikly při ručním vysekávání tunelů. Pracovníci používali tato okna nejen jako zdroje světla, ale také k odhazování sutin při výkopových pracích.
Na cestu sem potřebujete baterku a doporučuji i helmu kvůli nízkým stropům a nebezpečí úrazu hlavy. První dva tunely totiž nemají žádná okna, a tak procházíte úplnou tmou. V dalších už jsou do zdí vytesané díry a objevují se první zajímavé scenerie. Jednotlivé tunely spojuje úzká vyšlapaná cestička těsně přilepená k prudkým svahům zdejších kopců. Nejkrásnější část stezky začíná na konci sedmého tunelu. Tady se otevírá pohled do hlubokého údolí obklopeného ze tří stran mohutnými kamennými zdmi se šňůrou otvorů, která jasně ukazuje, kudy tunel ve skále pokračuje. Další tunely už nejsou tolik působivé.
Autobus na Šot al-Džaríd, Tunisko
Když jsem poprvé uviděla osamocené torzo autobusu na solné pláni Šot al-Džaríd v Tunisku, okamžitě jsem si vzpomněla na autobus z Aljašky, ve kterém v roce 1992 zemřel čtyřiadvacetiletý Christopher McCandless na svém dobrovolném odchodu od lidské společnosti. Jeho příběh možná znáte z filmu Útěk do divočiny. Christopher se kvůli svému osudu, odvaze a odhodlání vystoupit ze zajetých stereotypů stal inspirací pro snílky, cestovatele i dobrodružné duše z celého světa. Starý autobus v aljašské divočině se proměnil v poutní místo a oblíbený cíl výprav mnoha dobrodruhů. Bohužel každý rok cestou k němu někdo z nich zemřel, a tak americká vláda nechala roku 2020 autobus odstranit.
Zajímavé je, že nejsem sama, koho analogie s McCandlessovým autobusem napadla. Podobně jako já se na toto místo vypravil také tuniský kaligraf a hudebník Jásir Džeradi. Přijel sem na kole v rámci své přes tisíc kilometrů dlouhé cesty napříč Tuniskem, na autobus napsal číslo 142 (stejné, jako měl na sobě i autobus na Aljašce) a připojil také slova „In memory of Christopher“.
Památník Buzludža, Bulharsko
Míříme do pohoří Stará planina v Bulharsku. Na vrcholu stejnojmenné hory se tyčí prazvláštní objekt ve tvaru obrovského betonového talíře s věží zakončenou rudou hvězdou. Monumentální památník byl postaven v roce 1981 jako výrazný symbol moci a ideologie tehdejšího režimu a sloužil k oficiálním shromážděním i slavnostem Bulharské komunistické strany. Po pádu komunismu byl opuštěn a po desetiletí bez údržby postupně chátral. Dnes je objekt kvůli špatnému technickému stavu a bezpečnostním rizikům pro veřejnost oficiálně uzavřen. Trvale ho hlídá pracovník ostrahy v unimobuňce, který dohlíží, aby se nikdo nepokoušel dostat dovnitř.
Probíhají však také snahy o záchranu Buzludže a její konzervaci, podporované neziskovými organizacemi, architekty i evropskými fondy. Uvnitř se totiž nacházejí unikátní mozaiky, které pokrývaly téměř 1000 m² interiéru. Asi pětina plochy je dnes bohužel zničená vlivem počasí, vlhkosti i vandalismu. Buzludža se postupně mění v symbol dialogu o minulosti, paměti a identitě postkomunistické společnosti.
Pouštní město Ghadames, Libye
Dostat se na tohle místo vyžadovalo kombinaci náhody a cestovatelského štěstí. Město Ghadames se rozkládá v Libyi nedaleko hranic s Tuniskem a Alžírskem a bývá považováno za jedno z nejslavnějších a nejstarších měst na Sahaře. Cestovat se sem musí vzhledem k aktuální bezpečnostní situaci s průvodcem a často i s policejním doprovodem. Samotné město však působí mírumilovně a půvabně. Vyrostlo v oáze a za hradbami ho obklopují zahrady s datlovými palmami. Stará část města byla prohlášena za památku světového dědictví UNESCO, dnes však z velké části zeje prázdnotou. Původní hliněné domy s typickými „rohatými“ střechami většina obyvatel opustila v roce 1982 a přestěhovala se do nově postaveného moderního města vedle. Několik domů ve starém městě bylo zrekonstruováno a dnes slouží návštěvníkům jako autentická ukázka někdejšího bydlení. Do některých z nich jsme měli možnost nahlédnout. Pro mě však ten nejsilnější zážitek přišel až další den, když jsme se ráno sami procházeli po terasách na střechách domů. Zabloudili jsme a při hledání zpáteční cesty jsme omylem vstoupili do několika domů, které zůstaly tak, jak je jejich majitelé zanechali. Zdaleka nebyly tak zdobené jako domy nachystané pro oči zvědavých turistů a všude ležela pořádná vrstva prachu, ale jejich atmosféra nejde popsat slovy. Cítila jsem se jako hledač pokladů, jako někdo, kdo letmo nahlíží do skutečného, prachobyčejného života místních Berberů. Vidět památku UNESCO v takhle autentické podobě, to se nestává každý den.
Hřbitov lodí v Mojnaku, Uzbekistán
Za tímhle smutným místem putujeme do Uzbekistánu a v myšlenkách se vracíme do roku 1954, kdy tato země byla součástí Sovětského svazu. Obrovská poptávka po bavlně tehdy dala vzniknout ambicióznímu zavlažovacímu projektu, díky němuž bylo možné pěstovat tuto plodinu i uprostřed pouště. Sověti vytvořili síť kanálů, které vodu z řek Amudarja a Syrdarja přiváděly na bavlníková pole. Výsledkem byla obrovská ekologická katastrofa. Kromě téměř úplného zániku Aralského jezera došlo také ke kontaminaci okolní krajiny solí a pesticidy. V jezeře se zvýšila koncentrace soli natolik, že zmizel veškerý život. Město Mojnak, bývalý přístav, odkud vyrážely rybářské lodě za bohatými úlovky ryb, se ocitl na suchu. Právě tady si můžete prohlédnout zrezivělé vraky lodí uvězněné v písku. Jejich snímky obletěly svět a staly se symbolem zdejší ekologické katastrofy. Pokud byste chtěli vědět, jak vypadá Aralské jezero dnes, musíte se odtud vydat na sto kilometrů dlouhou cestu po bývalém dně jezera. Skličující představa.
Ruiny rybářské vesnice Al Jumail, Katar
Tahle nenápadná vesnice může být skvělým důkazem toho, jak pestrý a nevyčerpatelný svět urbexu je. Dobrodružství čeká opravdu na každého, stačí se jen dívat pozorně kolem sebe. Nacházíme se na severu Kataru a putujeme po jeho pobřeží. Cestou narazíme na liduprázdnou vesnici s ruinami tradičních kamenných domů a mešitou. V minulosti ji obývali rybáři a lovci perel. Po objevu ropy a nástupu rychlé urbanizace začala ztrácet své obyvatele. Tradiční obživa vázaná na moře ustoupila a centrum života se přesunulo do Dauhá a dalších rozvíjejících se měst. Vesnice Al Jumail dnes láká svou tichou podmanivou atmosférou, historií a vzpomínkami na časy před ropným boomem.
Kachibské věže v Dagestánu, Rusko
Krajina v pohoří Kavkaz pro mě představuje jednu z těch nejkrásnějších, které jsem dosud navštívila. Po několika cestách do Gruzie mě zvědavost zavedla také do Dagestánu a já se ocitla ve světě divokých hor, dramatických kaňonů a starobylých aulů (vesnic), kde turistu ze Západu nepotkáte. Dominantou těchto horských osad jsou kamenné obranné věže. Nejstarší z nich pocházejí už z 8. století a někteří historici se domnívají, že vesnice Kachib existovala již v době kamenné, nebo přinejmenším v době bronzové. Nachází se v obtížně přístupném terénu v nadmořské výšce 1775 metrů na levém břehu řeky Kachibtljar. Lidé z ní začali odcházet v 50. letech 20. století. Stěhovali se přes řeku do Nového Kachibu za pohodlnějším životem. Zcela opuštěna byla po vybudování silnice. Dnes působí Kachib jako přirozená součást okolní krajiny. Kamenné domy splývají s horskými svahy a vytvářejí působivou kulisu nad hlubokým údolím. Příroda si tu pozvolna bere zpět to, co jí kdysi patřilo.
Zničené centrum Mosulu, Irák
Lokality vyhledávané urbexery bývají často poznamenané pohnutou minulostí nebo lidským neštěstím. K těm z mého pohledu nejdepresivnějším patří místa zasažená válečnými konflikty. Procházíme se ulicemi Mosulu, druhého největšího města Iráku. Během bojů proti Islámskému státu (2016–2017) bylo jeho centrum téměř kompletně zničeno. Ačkoliv díky rozsáhlým mezinárodním programům zaměřeným na rekonstrukci kulturního dědictví dochází k obnově klíčových památek a dalších historických domů, čeká nás v mnoha ohledech děsivá podívaná. Kromě oprav tu probíhají také intenzivní práce spojené s odstraňováním nevybuchlé munice. Necháváme se vést šipkami a nápisy „safe“, které označují bezpečnou cestu skrz ruiny. Pohybujeme se po střechách a nevěřícně zíráme na dílo zkázy. Narazíme na staršího pána v kulaté muslimské čapce, který nám vypráví o časech, kdy Mosul padl do rukou Islámského státu. Ukazuje nám trosky svého domu a lidské kosti. Život v Mosulu však běží dál. Mezi sutinami a rozstřílenými domy potkáváme i děti. Hlavou mi proletí představa, co některé z nich zažily, a udělá se mi mdlo.
Možná vám připadá, že cestovat po stopách takové tragédie je přinejmenším zvláštní, přesto věřím, že osobní zkušenost s takovými místy umožňuje lidem nahlédnout do reality, kterou si jinak jen těžko dokážou představit, učí je soucitu a pomáhá jim uvědomit si křehkost míru i hodnotu bezpečí, v němž žijeme.
Urbex?!
Název urbex vychází z anglických slov urban a exploration, což můžeme přeložit jako městský průzkum. Jedná se o prozkoumávání různých opuštěných objektů, které vznikly lidskou činností. Cílem urbexerů bývají nejčastěji zaniklé továrny, nemocnice, vily, vojenské a podzemní prostory, ale třeba i komíny. Nepsaným pravidlem urbexu se stalo heslo: „Take only photographs, leave only footprints,“ tedy: „Odnes si jen fotky, nech tu jen své stopy.“
Další urbexová místa
- Vrch Petrova Gora v Chorvatsku s chátrajícím památníkem partyzánů
- Vrak lodi Georgios G, Saúdská Arábie
- Letecká základna Željava, Chorvatsko
- Čtvrť Varoša na Kypru, odkud museli po roce 1974 odejít obyvatelé
- Trosky hydroplánu Consolidated PBY Catalina, Saúdská Arábie
- Město Kurčatov, Kazachstán, založené r. 1947, tajná vojen. základna
- Hřbitov vlaků, Bolívie
- Poloostrov Vozrožděnija, Uzbekistán, s býv. laboratoří biolog. zbraní
- Ruiny tábora nucených prací Butugyčag, Rusko
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2026.
