Jaké jsou mé srdcovky z Asie? Zážitky, které mi změnily život, místa, která se mi vryla pod kůži, krajina, kterou vidím, když zavřu oči.
1) Adamova hora (Šrí Lanka)
Vstáváme ve dvě ráno, abychom na východ slunce byli na vrcholu. Adamova hora je posvátné poutní místo pro všechna náboženství. Cestou jsou si všichni rovni. A všichni si pomáhají. Povzbuzují se, zpívají si do lehkého kroku, u vysokých schodů si podávají ruce. Vzhůru vede 5500 schodů. Nahoře je svatyně a v kameni otisk chodidla – Buddhy, Adama, nebo Mohameda? Zkrátka spasitele. My frontu na otisk nestojíme, ale kocháme se 360° výhledem na nekonečné horizonty hor. Proti vycházejícímu slunci vrhá Adamova hora stín dokonalé pyramidy. Plnými doušky užíváme kouzlo přírody, která je pro nás tím nejposvátnějším chrámem.
2) Komplex Angkor Wat (Kambodža)
Chrám Angkor Wat prý symbolizuje celý vesmír. Vycházející slunce v den jarní rovnodennosti září přímo nad hlavní věží. Ztrácíme se v labyrintu jemně tesaných kamenných reliéfů. Všude na stěnách tančí tajuplné apsary, mytické ženské bytosti a družky nebeských hudebníků. Kámen vypráví mytologickou historii vzniku světa. Další den sledujeme východ slunce v chrámovém komplexu Ta Prohm, kde jsou svatyně prorostlé mohutnými kmeny fíkovníků. Džungle tu proniká prastarým mystickým městem postaveným podle dávných principů posvátné geometrie. Tři dny v obklopení tajuplnosti jsou jako sen. Kameny tu mají vlastní poezii, polední slunce způsobuje závrať a nekonečné chrámy nás očarovávají. Kulturní dědictví objaté přírodou. Jedinou konstantou je proměna.
3) Provincie Hà Giang (Vietnam)
Na pět dní v sedle motorky v této provincii na severu země mám nekonečno vzpomínek. Vyvstávají mi před očima. Za každou zatáčkou další a další dechberoucí výhledy. Homolovité mechové kopečky, strmé skály, v mlze zahalené horizonty. Barevné kroje místních vesničanů jsou snad pokaždé jiné. Ve zdejších horách žije velké množství etnických skupin. Vyšívané, voskem batikované, ručně předené látky. Úsměvy, mávání a děti běžící podél cesty, aby si s námi plácly. Tradiční domečky a kolem nich pečlivě spravovaná políčka v prudkých svazích. A zase ty výhledy. Krajina, ke které jsem zahořela dramatickou láskou, a cesta plná silných emocí.
4) Měsíc jógy v Rišikéši (Indie)
Vstávám v pět ráno a do večera jsem ve víru sebepoznávání. Rišikéš, světové epicentrum jógy na břehu Gangy v podhůří Himálaje, je studnicí moudrosti, ze které vděčně piju a učím se o nástrojích, které mají moc změnit život. Jak to vím? Zažila jsem jejich efekt na vlastní kůži. Jde o to, vytrvat, znovu a znovu se dokázat vrátit k praxi, k sobě samé. Poznávám se v nových odstínech a potkávám skvělé kamarády, se kterými sdílíme úsek osobní cesty. A když je všeho moc, očistná Ganga je vždycky na dosah. Slunce zapadá neonově, všude je plno barev i vůní a zvuky džungle nás uspávají i probouzejí. Můj první dotek Indie. A hned tak intenzivní.
5) Poutní cesta Kumano Kodó (Japonsko)
Kráčíme ve stopách králů. Putování je pro mě samo o sobě transformační zkušeností. Ať jsem chodila a spala po Brdech, Jizerkách, nebo právě třeba v dalekém Japonsku. Ovšem tady jsou v krajině uložené vzkazy, které mluví přímo k mé duši. Šintoismus uctívá přírodu jako božství. A tak když v chrámovém komplexu Kumano Nachi Taisha (Kumano Nači Taiša) za červenou bránou Tori není nic než 133 metrů vysoký vodopád, jsem naprosto dojatá. Cestou se navíc důvěrně seznamujeme s podivuhodnou japonskou mytologií a spiritualitou, procházíme tradičními vesničkami a pijeme čerstvý čaj hned vedle čajových plantáží u pohostinných místních. Pouť se vším všudy.
