Vydat se do Súdánu znamená ocitnout se v místech legendárních černých faraonů, jejichž existence je opředena tajemstvími, která se jen pomalu vynořují z nánosu prachu a písku. Pokud někde můžete objevovat skryté cestovatelské poklady, je to rozhodně tady.
Oblast historické Núbie, ležící z větší části v severním Súdánu, je doslova jako oheň a voda. Obrovské duny Núbijské pouště ostře kontrastují s životodárným Nilem, jehož splavnost zajišťují tzv. katarakty, kolem kterých se soustředí život. Sucho a písek bičující vzduch přerušují oázy, ve kterých vyvěrá voda ukrytá ani ne 30 metrů pod povrchem.
Osu naší cesty severem Súdánu definuje Nil. Držet se vodního toku je prozíravý a tisíci lety prověřený způsob pohybu mezi vnitrozemím a oblastmi kolem Středozemního moře. Spíše než podle počtu kilometrů se místní orientují podle tzv. kataraktů, kterých je mezi Egyptem a Súdánem celkem šest. Samotné slovo „katarakt“ je nejasného původu, značí něco jako „padající voda“ a jedná se o jakési ostrůvky či mělčiny komplikující vodní přepravu. Současně jsou však doslova oázami uprostřed všudypřítomné pouště a mohou sloužit jako užitečné výchozí body při prozkoumávání okolí. V období sucha nebylo možné plout proti proudu Nilu dál než k oblasti dnešního Asuánu, kde se nachází první katarakt, čímž vznikl přirozený limit pro rozšíření starověké egyptské civilizace. Vše od tohoto místa směrem na jih ovládala starověká říše Kuš, jejíž hranice byly určovány druhým až šestým kataraktem. Majestátní Nil tak vytvořil hranice, které dodnes determinují jak Egypt, tak Súdán.
Lví chrám
Startujeme brzy ráno z hlavního města a po pár kilometrech sjíždíme z asfaltové cesty a míříme do míst, kde by měl být ukryt Lví chrám, naše první přímé setkání s kulturou starověké Kuše. Uvnitř samotného chrámu je hypostyl a kámen určený k obětování zvířat a všude na stěnách vidíme vyobrazená božstva jako Hór, Amon či bohyně Ísis. Až po chvíli nám dochází, jak velké máme štěstí, že tuhle nenápadnou památku můžeme obdivovat, protože k jejímu odkrytí došlo teprve nedávno, a to díky působení českých archeologů. Ačkoliv o ní evropští cestovatelé věděli už v polovině devatenáctého století, zmizela na dalších 150 let pod nánosy prachu. Oblast je nesmírně kulturně a architektonicky zajímavá, ale její bohatství zůstává stále poněkud ukryté před zraky jak cizinců, tak také místních, kteří mnohdy ani nevědí, co mají doslova před nosem. Z toho důvodu je nesmírně obtížné získat více informací, než které si může běžný návštěvník sám najít. Místní průvodci jsou vám vždy po ruce, ale prakticky nikdy vám nic skutečně zajímavého neřeknou, pokud tedy jste alespoň trochu informovaný návštěvník. Objevování Lvího chrámu je doslova v našich rukou.
Ztraceni mezi pyramidami
Pokračujeme dál na sever až do oblasti Nuri. Nepříliš známá lokalita je ve skutečnosti jedním z nejdůležitějších archeologických nalezišť v celém Súdánu. Právě tady se dostáváme k samotným počátkům núbijské dynastie či také černých faraonů, neboť syn jejího zakladatele si vybral Nuri coby místo svého posledního odpočinku. Lokalita je pokryta více či méně rozpadlými pyramidami, z nichž některé jehlan připomínají jen vzdáleně. Působení silné eroze vzalo stavbám jejich geometrickou přesnost a pro návštěvníky zvyklé na ostré tvary je trochu těžké přijmout, že právě tyhle stavby mají nesmírnou historickou hodnotu. Přenocujeme mezi pyramidami, abychom před východem slunce mohli vyrazit do Meroe, hlavního města říše Kuš. Vyhlédneme z okna auta a před námi se tyčí ostré jehlany, které nechávají zapomenout na včerejší polorozpadliny.
Zmateně hledáme vymezené parkování, což nám vzápětí dochází, že je nesmysl, a jdeme prostor prozkoumat. Krok za krokem kráčíme pouštním pískem a obdivujeme skvostné stavby, částečně stále zasypané, takže máme dojem, že na své úplné odhalení pořád čekají. Samotné špičky jehlanů jsou nástavbou malé pohřební komory a vlastně náhrobním kamenem majitele. Původní rytiny na stěnách odkrývají staré příběhy, zatímco ty nové, týkající se rekonstrukce lokality, jsou zachyceny na informačních cedulích, z nichž je patrné, že celou záležitost platí Katar a architektonicky ji řeší Němci. Není to neobvyklé, vlastně je to spíše pravidlem, že pokud je nějaký archeologický výzkum realizován, či dokonce probíhá rekonstrukce, vždy to jde z prostředků někoho ze zahraničí. Súdánské úřady pak vydávají různorodá povolení, která musíte mít, abyste do lokality mohli vyrazit. Pokud cestujete na vlastní pěst, musíte se obrnit trpělivostí při získávání papírů, což dokonale odráží súdánský smysl pro byrokracii a nemělo by vás to odradit. Co už vás možná trochu rozladí, je fakt, že ačkoliv jsou památky nákladně restaurovány a místní úřady jejich návštěvu zpoplatňují, samy se k nim příliš s úctou nechovají. A tak jsme například při vyřizování jednoho z povolení na ministerstvu kultury narazili na historickou amforu starou několik tisíc let v papírové krabici uložené hned vedle vchodových dveří. Na dotaz, co to je, se nám dostalo odpovědi, že si můžeme artefakt vzít do rukou a pečlivě prohlédnout, protože jistě jsme nic takového ještě neviděli.
Život u přehrady
Další noc budeme trávit v Karimě, kde na několikátý pokus objevujeme skromný hotel, jehož provozovatel nám dává na výběr mezi pokojem klasik a standard, přičemž při zjištění, že pokoj klasik sice nabízí barevnou televizi, ale namísto záchodu pouze vydlabanou díru do země, volíme standard, jehož vybavení je přesně opačné. Uleháme s myšlenkou, že tady má toaleta zřejmě cenu televize, a naplno si uvědomujeme všeobecně rozšířené očekávání, že zahraniční turista využije některý z nemnoha luxusních hotelů, který nabízí veškeré dostupné pohodlí. Ceny jsou však astronomické, protože se počítá s tím, že ten, kdo se vypraví na tohle místo, je dostatečně zámožný, a tím pádem zvyklý na adekvátní standard. Súdánci sami necestují, a pokud ano, spokojí se s prostým pokojíčkem, jehož nedílnou součástí je různě dotěrný hmyz. V noci na pokoji klesla teplota pod deset stupňů, takže hotelové vybavení bylo třeba doplnit o vlastní spacáky.
Nad ránem nás budí meluzína. Silný vítr nesoucí v sobě drobounké částice prachu a písku vytvořil venku žlutošedivou mlhu a znemožnil objevování čehokoliv nového na další půlden. Písečné bouře jsou tady běžné a musíte s nimi ve svých časových plánech počítat. Po poledni pokračujeme dál směrem k přehradě v Merowe. Nejen historií je totiž severní Súdán prodchnut a své nezpochybnitelné místo tady má i přehrada, jejíž osud nápadně připomíná tu Hooverovu v USA. Idea při jejím budování byla jednoduchá. Zaměstnat místní obyvatele stavbou velkého infrastrukturního díla, vybudovat vodní elektrárnu, a tím zlepšit život lidí žijících v celém severním Súdánu. Ušlechtilá myšlenka však narazila na realitu, neboť vláda začala vyrobenou elektřinu lidem přeprodávat za vysoké ceny, které si nemohou místní dovolit, a ti tak žijí stále stejně bez ohledu na to, že jim vedle chatrčí stojí moderní průmyslová stavba.
Nad samotnou Karimou se tyčí ikonický, 104 metrů vysoký kopec Džebel Barkal, jehož vrchol tvoří plošina. Při pohledu z výšky se před námi otevírá nejen pohled na pyramidy, ale také na Nil, pravidelně se vylévající ze svého koryta. Rozsáhlé záplavy pak nutily obyvatele Karimy utéct právě na vrchol Džebel Barkalu a čekat, než voda opadne.
Směrem dál na sever se krátce zastavujeme u pohřebiště v el-Kurru, ve kterém vůbec nikdo není, a my můžeme naprosto nerušeně obdivovat pyramidu, tisíce let staré sloupoví i obětní komory. Skvostné malby na bílých stěnách jsou staré více než čtyři tisíce let a panovníkovi, který zde spočinul pod hvězdnou oblohou, lze trochu závidět.
Na cestě do místa „bez peněz“
Máme před sebou ještě několik hodin jízdy do města Dongola, které se v núbijštině překládá takto: Dongo(a) – peníze, La – výraz záporu. Přeloženo: Dongola – bez peněz. Aby toho nebylo málo, existuje Stará Dongola a (nová) Dongola. Zatímco ta stará byla tradiční zastávkou pro karavany táhnoucí z východu na západ a dnes tady najdete jen ruiny dřívějšího obchodního centra, ta nová si pozici dopravního uzlu vydobyla až s příchodem Britů v poslední třetině 19. století. Samotná Dongola má asi šest tisíc obyvatel a je tvořena blátěnými staveními. Obyvatelé jednoho z nich nás zvou na čaj. Zkoušíme zjistit co nejvíce o oblasti, načež se hlava rodiny rozpovídá o tom, jak jeho kamarád při stavbě v poušti narazil na dosud neobjevenou hrobku a že neví, co dělat. Znovu jsme svědky toho, že ačkoliv do země proudí stovky archeologů z celého světa, kteří na své výzkumy získávají prestižní mezinárodní granty, skutečné objevy provádějí dělníci, kteří bagry drtí zeminu a touží po výdělku. Objevené artefakty místní zpravidla po kusech rozprodají, protože mají strach z vlády, jež by jim údajně všechno bez náhrady vzala. Skryté poklady mizí pod rukama kovotepců, kteří z čehokoliv zdánlivě cenného vyrábějí řetízky a prstýnky. Že tím nenávratně ničí pozůstatky starobylé kultury, tady nemá valný význam. Zlaté sošky vydloubané ze země jsou na černém trhu přeprodávány do Turecka nebo Spojených arabských emirátů a nenávratně mizí jejich historická hodnota, která je větší než cena jejich pozlacení.
Noc se rozhodneme strávit mezi Starou Dongolou a Abri, v oblasti, kterou pro sebe začneme nazývat „údolí kobry“. Příznačné pojmenování je odvozeno od králů hadí říše, ze kterých mají místní upřímnou hrůzu a nikdy do této oblasti nejezdí sami, nýbrž výhradně ve skupinách. My máme stan se zvýšenou hranou vchodu, takže ho rozbalíme, rozloučíme se se všemi v okolí, kteří obdivují naši odvahu, rozděláme oheň a po hodině pod hvězdnou oblohou uvítáme první zvědavce, kteří nás přišli navštívit. Naše domnělé hrdinství strávit noc venku se šíří po proudu Nilu i proti němu a za chvíli přijíždí auto z Abri plné lidí, aby nám vysvětlili, že kobry jsou nebezpečné. Uleháme hluboko po půlnoci, protože místní využívají naší bdělosti doslova do poslední chvíle.
Svobodnou pouští za sochou faraona
Noc byla krátká a chladná, ale pokud si člověk může někde vychutnat radost ze života, je to právě tady. Pořád nám to ale nestačí, a tak ráno balíme stan dosahující svou kvalitou pětihvězdičkového súdánského hotelu a pokračujeme směrem na al-Basu. Cesta bude dlouhá, plná zastávek a už ta první stojí za to, protože vyhlídka ze staré osmanské pevnosti vystavěné nad mělčinami Nilu je prostě úchvatná. Stavbu tvoří jen navršené kamení bez spojovacího materiálu, z něhož byla postavena jakási improvizovaná tvrz, umístěná strategicky tak, aby z ní bylo vidět na řeku. Mezi sutinami jsou k nalezení stovky let staré střepy amfor a bůhví čeho dalšího. Opojné pocity objevování se však už jaksi nedostavují, protože všeho je tady tolik, že člověk už ani nekouká pod nohy a jen chodí sem a tam.
Důkazem potvrzujícím naše podezření, že artefaktů je tady tolik, že o ně člověk zakopává, je Tombos, sloužící ve starověku jako kamenolom. Kdo není připraven, bude překvapen, takže víme, že někde tady by měla být k vidění socha faraona stará více než dva tisíce sedm set let. Nechceme bloudit, a tak se zeptáme klučiny v modré galábíji, kolikže kilometrů to k vzácnému artefaktu ještě je a kterým směrem vyjít. Kluk v klidu pronese „no kilometer“, načež mávne rukou a před námi leží faraon. Uděláme jednu fotku, než přijdou dva muži dožadující se peněz za to, že socha je jejich. Zážitek ze starodávné civilizace je pryč a nám ani důležitý papír vydaný chartúmskými úřady nestačí, abychom místní přesvědčili, že ruinu můžeme fotit zdarma.
Znaveni horkem přesahujícím 40 stupňů, suchým větrem a všudypřítomným pískem konečně dorazíme do vysněné daffúfy. Stará pevnost u Kermy, kdysi jednoho z nejvýznamnějších měst středovýchodní Afriky, v nás vyvolává obrovská očekávání, která zchladí realita na místě. Celá lokalita je pečlivě opravená, a artefakty byly dokonce přemístěny do nového muzea, vybudovaného za švýcarské franky, do kterého je třeba si koupit vstupné za smluvní cenu. Což o to, horší je naše následné zjištění, že vybrané prostředky nesměřují k udržování muzea, ale končí v kapsách místních, kteří nejeví přílišný zájem památku udržovat.
Suchý Súdán?
Konečnou zastávkou je al-Basa. Průvodci se nám stávají dva místní kluci, kteří jsou naším příchodem vytrženi z každodenní nudy, narušované pouze sledováním indických telenovel, a svůj zájem ukázat nám to nejlepší demonstrují tím, že se z galábíjí převlečou do kalhot a košilí. A co nám chtějí ukázat? Památek bylo dost, konečně my jsme v jejich očích něco jako delegace z Chartúmu, k tomu ještě běloši, takže nás naloží do své toyoty a vezou za poslední rozpadlé domky na pole. Cílem je ukázat nám závlahový systém, rozvádějící vodu z Nilu po celé oblasti. Súdán totiž není ani zdaleka tak suchý, jak by se mohlo zdát. Vedle obrovského Nilu jsou tady velké zásoby podzemní vody ukryté jen asi 30 metrů pod povrchem a zdánlivě nic nebrání tomu, aby oblast mohla zemědělsky prosperovat. Jak se však na místě ukazuje, závlahový systém funguje jen částečně a namísto bujné vegetace se ze země derou skomírající rostlinky, které místní vytahují ze země očima. Důvod? Závlahový systém přestal fungovat a vyžaduje opravu. Ta neúspěšně proběhla minulý týden, následoval pátek, sobota a pak nějaký dosud nám neznámý svátek, kdy se nepracovalo, takže rostliny se uprostřed Núbijské pouště nedočkaly hrubým odhadem devět dní vody. Výsledky jsou žalostné a řešení jednoduché, jen vyžaduje překonání zavedeného místního stereotypu, a sice, že řešení problému je možné vyčekat.
Na konci dne uleháme v zemědělské usedlosti, jíme sušené datle, hostitelům nabídneme pro zpestření sušenky a ti je nadšeně přijímají. Ráno nás čeká súdánský fúl neboli kaše z fazolí, která nám už leze ušima. Ale pohostinnost, se kterou se o nás mladíci starají, nám bere dech, a tak se těšíme i na tu kaši, protože víme, že se s námi dělí o to nejlepší, co sami mají.
