Mohutná žláza za hlavou na spodní straně nohy vylučuje sliz, po kterém plž klouže jako po másle. Nevadí mu žádné nerovnosti.| Zdroj: Michael Fokt Šneci na farmě Denise Petita tráví den ve velkém výběhu pod stříškovitě narovnanými prkny, kde se skrývají před letním sluníčkem.| Zdroj: Michael Fokt „Hlemýždi z farem jsou mnohem lepší než ti sbíraní v přírodě,“ zdůrazňuje šnečí farmář Denis Petit z vesnice Bernon.| Zdroj: Michael Fokt Na většině farem nechovají obvyklé hlemýždě zahradní, kterým se tu říká „escargot de Bourgogne“, ale jejich větší příbuzné ze severní Afriky. My je známe pod názvem hlemýžď kropenatý, tady se nazývají „gros gris“.| Zdroj: Michael Fokt Před zpracováním jsou hlemýždi čtyři dny v prodyšných bednách, aby se vyprázdnili. Pak se spaří horkou vodou, vyndají z ulit a odstraní se vnitřnosti.| Zdroj: Michael Fokt S moderním velkochovem se začalo ve Francii až počátkem dvacátého století.| Zdroj: Michael Fokt Francouzští mniši skladovali ve středověku hlemýždě ve sklepeních klášterů jako zásobu na hubené časy.| Zdroj: Michael Fokt Snad nejrozšířenějším receptem jsou šneci po burgundsku – ve vlastní ulitě, kam kuchař jejich maso vrátí spolu s česnekem, máslem a petrželkou, a vše zapeče v troubě.| Zdroj: Michael Fokt Šneci dokážou tykadla s očima na koncích zatáhnout dovnitř, jako když obracíte naruby prsty u rukavic.| Zdroj: Michael Fokt
