Surrealistické stavby v džungli, indiáni, sloup-zabiják, kostel pohřbený v lávě nebo město pod zemí, to jsou věci, o nichž se v průvodcích o Mexiku moc nepíše. Kdo má rád cestovatelské lahůdky, ten se za nimi určitě vypraví. Začít může třeba ve stopách výstředního anglického sira…
Sir Edward James opustil rodnou Anglii a přestěhoval se do Mexika v polovině dvacátého století. Podle místních to byl velmi bohatý excentrik, který psal básně a miloval svět snů. Na jedné ze svých cest po Mexiku zavítal i do oblasti zvané Huasteca Potosina, vegetativně rozmanitého subtropického pohoří. Tady, jednou při procházce kolem vodopádů ukrytých v husté zeleni, se mu nad hlavou vznesla oblaka barevných motýlů. Uchvátilo ho to natolik, že se rozhodl pozemek koupit a v hustém subtropickém porostu vybudovat svůj vlastní, surrealistický svět. Jeho sen se stal skutečností, jeho představy realitou. Vznikly zahrady Edwarda Jamese – Las Pozas de Edward James.
Dostat se sem není nijak jednoduché. Ačkoli je Huasteca Potosina od hlavního města Mexika vzdálená jen pár hodin jízdy, moc autobusů sem nejezdí. My si raději půjčili auto. Přespali jsme v nejbližší přilehlé vesnici Xilitla. Jedinou zdejší atrakcí je dům Edwarda Jamese, El Castillo, dnes zčásti muzeum a zčásti hotel. Pro Edwarda ho vybudoval jeho přítel Plutarco Gastélum. Samotná stavba je plná extravagance, působí dramaticky, až strašidelně. Okna jsou úzká a vysoká jako v kostele, zdi zarostlé popínavými rostlinami. Velmi vhodná předehra k zítřejší návštěvě zahrad.
Druhý den ráno mrholilo a mezi kopci se válela hustá mlha. Do zahrad Edwarda Jamese je to z vesnice jen pár kilometrů po neznačené prašné cestě. Už vstupní brána je impozantní: jakési točité schodiště do nebe. Je vysoké nejméně patnáct metrů a bez zábradlí, takže jsem si na nebe nesáhla. Pak jsme vstoupili do džungle. Ze zelených listů tamního porostu a mlhy se před námi objevovaly obří barevné houbičky, mosty, fontány, ozdobné brány, schody vedoucí odnikud nikam, ukryté zdi, „šmírovací“ okénka, tajemné dveře… To vše z betonu.
Mezi přírodními kaskádami jsou vybudovány zvláštní vany, pod hladinou řeky je ukryto schodiště a její břehy střeží monumentální plameňáci. V objektu stojí i pár velmi zvláštních domků – některé obyvatelné, jiné ne. Na stěně jednoho z nich, ve kterém Edward James chvíli pobýval, je napsáno: „Můj dům má křídla a někdy, v hluboké noci, zpívá…“ V zahradě neplatí snad žádné předpisy, hlídači tu nejsou a vy se po nespočetných cestičkách můžete od rána do večera courat, jak se vám zachce. Pokud vám návštěvu zrovna nepřeruší hustý déšť – místní klima je velmi teplé a vlhké.
Postrach mocných Aztéků
Historici se o nich vyjadřují s úctou. Domnívají se, že kdyby tenkrát Cortéz a Španělé nedobyli Tenochtitlán (dnešní Mexiko a dřívější centrum aztécké říše), udělali by to Purépechové. Přemohli by nejsilnější impérium té doby, kterého se všichni obávali, říši Aztéků. A jak by to vůbec udělali? Odpověď je prostá: vzděláním a vynalézavostí. Purépechové obývali hlavně oblast středního Mexika, dnešní stát Michoacán. Jejich jazyk purépecha je ojedinělý a nemá historické kořeny v žádném jiném regionu. Purépechové se jím nejen dorozumívali, ale psali v něm i velmi bohatou a tehdy ojedinělou poezii.
Jejich největší síla ale spočívala ve znalosti zpracování mědi a bronzu, a tudíž ve výrobě účinných zbraní. Ačkoli se prý aztéčtí špehové mnohokrát pokoušeli tajemství mědi a bronzu Purépechům ukrást, nikdy se jim to nepodařilo. Nejvhodnější zastávkou k návštěvě kultury Purépechů je místo, jehož název v jejich jazyce znamená „dveře do nebe“ nebo také „místo, kde je kámen, který označuje vstup do ráje“. Dnes se jmenuje Pátzcuaro. I ti, kdo na ráj a nebe nevěří, musejí uznat, že Pátzcuaro je místo magické. Kousek od břehů stejnojmenného jezera se nachází městečko s křivolakými domky natřenými bílou sádrou. Jejich střechy zdobí pálené tašky a v jejich nitru se skrývají zelená patia. Téměř za každým rohem najdete malé náměstí, kde můžete ve stínu usednout a dát si kávu. Pátzcuaro dýchá klidem a harmonií.
Z dřívější slávy Purépechů tu ale bohužel mnoho nezbylo. Ani oni neodolali nátlaku západní kultury a agresivitě kapitalismu. Uvidíte je, jak se otrhaní stravují u venkovních kiosků, tak trochu ztraceni posedávají ve stínu domů anebo prodávají, co se dá. Jejich klasická, původní obydlí, dřevěné chatky s terasou zdobenou mohutnými vyřezávanými sloupy, se nyní stala terčem bohatých turistů, kteří je po částech odkupují za absurdní ceny. Nejlépe je sem zavítat v době Dušiček. V onu noc jako by se Pátzcuaro přeneslo o několik staletí zpět. Davy lidí spěchají na malý ostrov Janitzio uprostřed jezera. Na jeho úbočí leží malý hřbitov, kde se odehrává obřad podle všech starých zvyklostí a v původním jazyce purépecha.
Sloup-zabiják
V rohu malého pátzcuarského náměstí stojí nenápadný žlutý sloup s napajedlem. Rozhodně to ale není jen tak obyčejný sloup – byl totiž obviněn z vraždy, odsouzen a potrestán! „Nemysli si o mně nic špatného,“ stojí na ceduli, která popisuje bizarní historii, „mým jediným úkolem bylo dávat život díky vodě, kterou jsem nabízel všem potřebným. Postavili mě před mnoha stoletími, v době silné španělské nadvlády. Tenkrát jsem stál o pár metrů dál, v ulici, která se dnes jmenuje Iturbe, a dával vodu všem lidem a zvířatům ze čtvrti San Augustín.“ „Tenkrát všechny důležité posty zastávali jen Španělé,“ pokračuje sloup v poněkud starodávné španělštině, „a proto i kapitán vojska v Pátzcuaru byl Španěl, don Javier de Villafuerte. Vybudoval si nechvalnou pověst svou krutostí, především pokud šlo o indiány. Nebylo tajemstvím, že mnozí si proto přáli jeho smrt, ale nikdo se neodvážil vztáhnout na něj ruku. Všichni se ho báli a tiše ho nenáviděli.“
Pátzcuaro má pořád ještě vzhled starobylé vesnice, v jejíchž zákoutích se skrývají mnohá podivná tajemství. Je tento příběh jedním z nich? Otočím se zpátky k ceduli a čtu dál: „Jednoho dne, zrovna když se don Javier nacházel poblíž hlavního náměstí, donesla se k němu zpráva, že jeden kreol odmítl zbičovat indiána, který sloužil v haciendě u jezera. Kapitán rozzuřeně sedl na koně a hnal ho k jezeru. Kůň se ale začal plašit a vzpouzet. Don Javier ho proto navedl směrem ke mně a doufal, že až mě zvíře spatří, zastaví se a uklidní. Místo toho ale kůň začal ještě víc vyhazovat a shodil kapitána přímo na mě. Ten si zlomil vaz a byl na místě mrtev.“ Podle všeho bylo třeba najít viníka. Zatímco indiáni děkovali božské spravedlnosti, Španělé hledali, jak se pomstít. „A vina padla na mě,“ pokračuje ve vyprávění sloup.
Obracíte oči v sloup? Raději poslouchejte dál. „Byl jsem souzen se vším všudy, a zatímco vyslýchali všechny svědky nehody, bylo mně odmítnuto dávat vodu a mé napajedlo zavřeli. Nakonec, i když byli tací, kteří hlasovali pro mé úplné zničení, mi soud přiřkl nižší trest.“ Aby tedy nemohl sloup způsobit další „škodu“, byl za trest přemístěn o pár metrů stranou, kde stojí dodnes.
Kostel pohřbený v lávovém poli
Jedno sobotní ráno, 20. února 1943, naroste na pozemku Dionosia Pulida Matea vulkán. Přesně tak. Najednou. Vulkán začne chrlit lávu a vesnice Paricutín, Mateovo rodiště, jako první zmizí pod vulkanickým popílkem. Vulkán vesnici ukradne její jméno Paricutín. O několik měsíců později, 3. května 1944, pohřbí horká láva mnohem větší osadu, San Juan Parangaricutiro. Když se sopka utiší, zůstane jedinou stopou po bývalém osídlení bílá věž kostela uvězněná navždy mezi temnými kameny lávového pole…
Nám teď k vulkánu zbývá ještě pěkných pár kilometrů. Jedeme krajinou s nádhernými výhledy. Vulkán, zelené pastviny, suché pláně, popelná pole. Konečně se před námi objeví černý kopec, z jehož vrcholu se valí temný kouř. Výstup na sopku není složitý, ale po drolících se lávových kamenech se jde špatně. Po necelé půlhodině se před námi nakonec otevře obrovský barevný kráter. Půda je tak horká, že mě pálí podrážky bot. Za další půlhodinu obejdu kráter kolem dokola. Z jeho výšky vidím jasně černá lávová pole rozteklá jako mrtvé moře mezi zelenou džunglí a pastvinami. A pak, hodně daleko, uvidím konečně v temné mase malou bílou tečku, věž kostela z vesnice San Juan Parangaricutiro.
Sestup z vulkánu je mnohem příjemnější. Je to vlastně obří skluzavka, úzké koryto, které je vyplněno jemným popílkem a vede z vrcholu střemhlav dolů. Když zaboříte nohy, temný písek pod vámi se propadne a vy chtě nechtě pomalu sjíždíte. Náklon je více než 45 stupňů. Dole jste za deset minut s hlavou plnou adrenalinu a kalhot plných černého popílku. Při zpáteční cestě se můžete zastavit přímo u kostela a po velkých lávových kamenech se vyšplhat až k jeho stěnám.
Město pod zemí
Přesunuli jsme se o kus dál, do města Guanajuato, a tam nás čekalo zase jiné překvapení. Hned na kraji města naše taxi vjelo do tunelu. Po deseti minutách jízdy mi tunel přišel už docela dlouhý, ale když se před námi v temnotě začali vynořovat nové odbočky, dopravní značení, semafory, policisté, autobusové zastávky a lidé čekající na autobus, došlo mi, že to asi jen tak obyčejný tunel nebude. Guanajuato je důlní město, které vzniklo na konci 16. století. Pestrobarevné koloniální domky jsou tu rozesety po kopcích a uličky mezi nimi jsou úzké tak, že se jimi mnohdy sotva protáhne auto.
Na chodníky zapomeňte. Město díky bohatství z těžby zlata a stříbra vyrostlo velmi rychle, a na infrastrukturu přitom nikdo nemyslel. Takže silnice a všechno, co k nim patří, se tedy muselo později vybudovat pod městem. Je to zvláštní zážitek. Stojíte na povrchu, třeba na malém náměstíčku, a u vašich nohou zeje temná díra do podzemí. Po strmých schůdcích do ní vstoupíte a dole na vás čeká druhý svět. Kráčíte chodbami, občas se temný tunel někde nahoře otevře, na moment do něj vnikne světlo a vy uvidíte v otvoru nad sebou zdi vysokých domů, okna s výhledem do tunelu a děsivě chatrné balkonky.
Stojí za to najmout si taxi a chvíli se tu nechat jen tak vozit. Projít se podzemním městem můžete i pěšky, ale špatně se v té tmě přecházejí silnice. A když vás procházka tmou tmoucí omrzí, můžete se jít vzpamatovat na povrch – třeba do „uličky polibku“. Je tak úzká, že balkony na stěnách protilehlých domů dělí jen 68 centimetrů. Prostě místo jako stvořené pro polibek na rozloučenou s mexickými podivuhodnostmi.
Hlinění kostlivci
Pokud nemáte mexických zvláštností dost, zajeďte se podívat do městečka Capula nedaleko Pátzcuara. Najdete tu galerii děl proslulého mexického umělce Juana Torrese a jeho dům postavený z typických cihel vepřovic, zvaných adobe. Je obklopen mnoha jeho sochami, sadem a kaktusovou zahradou. O kousek dál stojí kaple s dalšími Torresovými díly, ve kterých vzdává hold především ženství, ale najdete tu třeba i hliněné kostlivce, oblečené a zdobené květinami.
