Představte si činné sopky vyčnívající z ledových vod poblíž Antarktidy. Skály, dým, led a naprosto nepředvídatelné počasí. To jsou Jižní Sandwichovy ostrovy. Není tu žádné letiště, žádný přístav, nežijí tady žádní lidé… Přesto je to neodolatelné místo – zvlášť pro fotografa.
Dostat se sem znamená mnohadenní plavbu na malé jachtě a vylodit se tu dá jen občas za pomoci nafukovacího člunu. Proč se tedy trmácet tam, kde prakticky nic není?
Svět se neustále zmenšuje a časy, kdy bylo cestování synonymem pro nebezpečí a nepohodlí, jsou nenávratně pryč. Nastala doba přesunů. Pohodlných, rychlých a k uzoufání nudných. Sama cesta se kamsi vytratila…
Naše expedice nesla název Ultima Thule. Ve středověkých geografiích se tak označovalo místo, které leží na samém okraji známého světa. Kromě možnosti fotograficky zdokumentovat jeden z posledních nedotčených koutů naší planety byla expedice Ultima Thule právě o samotné cestě. Nebyla jednoduchá a občas i pořádně bolela. Jižní Sandwichovy ostrovy si člověk zkrátka musí tvrdě zasloužit. A o to právě jde. Jedině tak totiž může vylézt na sopku na konci světa a zařvat: „Jsem tady!“
Na téměř dvouměsíční plavbě jsme urazili zhruba 2400 námořních mil (asi
4500 km). Jen pro představu: odpovídá to přibližně vzdálenosti mezi Prahou a Abú Dhabí. Plavba z Falklandských ostrovů trvala dlouhých sedm dní a za celou dobu jsme kromě jedné malé skály vyčnívající z moře (Clerk Rocks) neviděli nic kromě vln...
