Nekonečná údolí, pralesy, savany, bažiny, ale také neznámé stolové hory, to je méně známá tvář Bolívie, obvykle spojované spíše jen s vysokými horami.
Vedle And a vysokohorské náhorní plošiny Altiplano můžeme v Bolívii týdny či měsíce objevovat oblasti zvané Los Valles, členitá východní úbočí And, pralesy bolivijské Amazonie anebo obrovský východní departament Santa Cruz, který zabírá zhruba třetinu území Bolívie. Právě zde amazonský prales přechází v suchý chakeňský a roviny nekonečného zeleného moře tu a tam narušují podivuhodné skalní útvary či rovnou stolové hory. Touto rozlehlou oblastí, kterou Bolivijci nazývají Orient, tedy Východ, můžete cestovat třeba vlakem.
Vlak smrti
Železniční trať o délce 640 km mezi největším tropickým městem Bolívie, Santa Cruz de la Sierra, a hraničním přechodem do Brazílie Puerto Quijaro má jen tu nejhorší pověst. Bolivijci tento vlak nenazývají Orient expres – asi proto, že to není moc expres. Zato mezi cestovateli se vžil název Vlak smrti. Nikdo neví, zda proto, že vlak kdysi vozil mrtvé v době jedné tropické epidemie, nebo jestli tolik lidí na trati umírá zoufalstvím, když vlak zastavuje při dalším a dalším zpoždění...
Jízda nejlevnějším osobáčkem trvá obvykle o hodně déle než avizovaných 24 hodin. Minimálně půlku cesty tedy trpíte prachem a horkem ve vagonech bez klimatizace při jízdě ve dne. V noci se naopak vlak sune zcela pustou krajinou, bez známek osídlení, dlouhé hodiny naprostou tmou. Vagony jsou osvětlené spoře, místní osazenstvo působí jak z předminulého století. Atmosféru cesty do minulosti podtrhávají nekonečné videoklipy přehrávané starou obrazovkou pod stropem vagonu. Frčí tu španělské romantické hity ze 60. či 70. let dvacátého století, často ještě černobílé.
Serrania de Chochís
Zhruba na půli cesty vlakem smrti přijde zastávka Chochís. První dojmy: ocitám se ve filmu Tenkrát na Západě. Nedaleko se u trati pase kůň, na peroně ve stínu ošoupané lavičky leží vedrem zmořené štěně. Společnost osamělému čekajícímu pasažérovi dělá cokoliv k žrádlu hledající slepice. Později, při čekání na vlak z Chochís, si právě do této stinné části čekárny vynese stůl a židle rodina výpravčího za účelem nedělního oběda.
Proč ale vystoupit v ospalém Chochís? Stačí pohled přes střechy chatrčí a důvod je jasný: několik set metrů vysoká skalní stěna hory zvané Serranía de Chochís. Pohled jiným směrem: obří skalní útvar zvaný Věž Chochís.
Neštěstí pod věží u Chochís
Z vesničky směrem k věži vede nečekaně precizní cesta – dlážděná kamennými kostkami. Po dvou kilometrech končí u stejně tak nečekaného areálu, kamennou zídkou ohrazeného prostranství se vzorně posekaným trávníkem. Sem tam nějaký strom, nabízející blahodárný stín, v zadní části nepříliš zajímavá budova. Zblízka se pak stavba mění v pozoruhodnou moderní svatyni zasvěcenou Panně Marii.
V roce 1979 zasáhly oblast Chochís abnormálně vydatné deště. Z černé oblohy se po mnoho dní po sobě valila voda, která způsobila silné záplavy. Jeden z proudů podemlel koleje železnice smrti právě v okamžiku, kdy se blížil vlak. V jednom vagoně cestovala skupina bohatých obchodníků ze Santa Cruzu. Když zaregistrovali blížící se katastrofu, padli na kolena a modlili se. Vlak zabrzdil na poslední chvíli a vyděšení pasažéři nalezli útočiště před běsnícími živly na vyvýšeném úpatí skalní věže. Tam potkali obyvatele Chochís, jejichž vesničku proudy vody již také zčásti smetly. Společně se dál modlili k Panně Marii, aby jim poslala pomoc shůry. Jak dokládají jednotlivé výjevy dřevořezeb na zdi svatyně, které drama zachycují, modlitby byly vyslyšeny. Pomoc přišla opravdu z nebe. Prostřednictvím záchranných vrtulníků bolivijské armády…
Na památku zázraku vybudovali pobožní Bolivijci svatyni, ke které se každoročně sjíždějí poutníci zblízka i zdaleka. Kamenná stavba dokončená v roce 1992 skrývá řadu překrásných, často i monumentálních dřevořezeb od místních umělců. Vlastní svatyni podpírá sloup ve tvaru stromu. V jeho kmeni je zakomponován ukřižovaný Kristus. Podpěry stropu, pomyslnou korunu stromu, zdobí andělé s tvářemi indiánů hrajících na místní hudební nástroje. Vstup do svatyně hlídají dvě indiánské postavy vyryté do masivních dřevěných dveří. V jeskyňce nedaleké skalky spočívá malá soška Panny Marie vděčně vzhlížející k impozantní skalní věži, na jejímž úpatí se poutní areál nachází.
Santiago de Chiquitos
Z Chochís už to není daleko do dalšího zapomenutého místa východní Bolívie, do vesničky Santiago de Chiquitos. Její název připomíná slavnou, i když ne moc známou historii zdejšího kraje. Až sem v 17. století sahal tajemný jezuitský stát v Jižní Americe, který byl ale roku 1767 z nařízení tehdejšího papeže spolu s celým jezuitským řádem zrušen. Zatímco na území dnešní Argentiny či Paraguaye se jezuitské misie rozpadly a dnes tam najdeme jen ruiny, vesničky v odlehlých částech Bolívie se jako zázrakem udržely a přežily dodnes. Včetně souboru unikátních kostelíků, které zde vybudovali indiáni pod vedením jezuitů. Šest kostelů v redukcích, jak nazývali jezuité své osady, je dnes zapsáno na seznamu památek UNESCO (kostely v redukcích Concepción, San Javier, San Miguel, San Rafael, Santa Ana a San José de Chuquitos). Další kostelíky sice nejsou památkami UNESCO oficiálně, ale kouzlo dávné historie a neopakovatelnou atmosféru mají také. Redukce Santiago de Chiquitos byla předposlední osadou založenou v roce 1754 jezuity na území Bolívie. Je však nejodlehlejší a dodnes na kraji takřka panenského území.
Vedle prostého kostelíku si místní obyvatelé zachovali řadu dávných zvyků, jako je například křepčení „babiček a dědečků“, tedy předků, při každoroční oslavě patrona vesnice, apoštola Santiaga, konané vždy koncem července. Tanečníci v maskách se zpitvořenými obličeji a se šátky na hlavách, často s holemi v rukách, doprovázejí procesí, které nese sochu uctívaného apoštola. Mají navozovat dojem, jako by se předci přišli na vlastní oči přesvědčit, zda současníci dodržují zavedené tradice. Fiesta také zahrnuje jednoduché tance, mši, trh zejména s bylinkovými produkty místního lidového léčitelství.
Pár kilometrů za Santiagem se nachází Valle de Tucavaca, lemované skalní stěnou, ze které se otvírá neskutečná vyhlídka. Místo se jmenuje Antesala del Cielo, „předsálí nebe“, a jeho návštěva opravdu vyvolává pocit, že tady jsme nebeským výšinám jaksi blíže… Nad zeleným mořem pralesa do dáli ubíhá hrana stolové hory a svou strukturou a perspektivou vytváří dojem obřího schodiště vedoucího až do nebes.
Torotoro
Neznámá místa v Bolívii nemusíme hledat jen ve vzdálených pralesích na okraji země. Vesnička Torotoro se nachází zdánlivě „hezky“ v centrální oblasti Bolívie. Jenže i sem vede pouze nezpevněná prašná cesta, která činí z Torotora cíl vhodný pro opravdu hodně nadšené cestovatele. Až desetihodinové kodrcání v prachu, horku a s tlustou indiánkou nalepenou z boku činí z příjezdu do Torotora vpravdě slavnostní událost. Vzápětí se však člověk ocitne – zcela nečekaně – v bolivijském jurském parku. Při procházce vesnicí se totiž na lidi sápou dinosauři! Tedy nikoliv živí – to jen někteří šprýmaři umístili obří sochy dinosaurů do průčelí svých domů tak, že z dálky příšery vypadají, jako by právě domem procházely… Jedna dinosauřice obklopená mláďaty také dominuje namísto obligátní kašny či altánku hlavnímu náměstí… Důvodem neobvyklé „výzdoby“ jinak tradiční zapadlé bolivijské vesničky jsou nálezy dinosauřích kostí a stop a geologie celé zdejší krajiny, kde se doopravdy můžeme cítit jak v Jurském parku. Kromě dinosauřích stop je okolí plné zkamenělin, krajina je „živou učebnicí geologie“, a navíc nabízí řadu skalních formací, jeskyně, a především pohled do nejhlubšího bolivijského kaňonu, případně i sestup na jeho 300 metrů hluboké dno.
Celé okolí Torotora je od roku 1989 národním parkem. Na první pohled možná zarazí zákaz samostatných vycházek za hranice obce bez místního průvodce. Při organizované túře ale účel zákazu ihned pochopíme. Míst, kde se přímo na povrchu nacházejí hromady zkamenělin či dinosauří stopy, jsou na dohled vesnice stovky, možná tisíce. Jediný způsob, jak tyto přírodniny chránit před rabováním, je zákaz volného pohybu. Průvodci z řad místních obyvatel ale odvádějí práci výborně, jsou dobře proškoleni a jejich výklad, byť základní, jde k věci.
Hlavní atrakcí jsou lokality s dinosauřími stopami, které pocházejí z doby křídy, z období zhruba před sto dvaceti miliony let. Stopy zanechali dinosauři procházející se po bahnitých březích pradávných jezer. Nejbližší stopy dinosaurů jsou doslova za posledním barákem vesnice, je tu celý shluk nejrůzněji velkých stop, které křižují sem tam skalní plotnu. Největší stopy měří až půl metru. V širším okolí Torotora evidují paleontologové na 2500 porůznu roztroušených stop.
Celá náhorní plošina s pravěkými jezery byla při formování And vyzdvižena do současné nadmořské výšky kolem 2000 metrů někdy před šedesáti miliony let. Na konci tohoto procesu došlo k obřímu propadu části vyzdvižené krajiny, a tak vzniklo dnešní široké, mělké údolí kolem současné vesnice. V následném geologickém období působila vodní eroze a náhodou pravidelně rozložené říčky vytvořily krajinu tolik typickou pro Torotoro: obří pravidelné vlny lemující celé údolí.
Fascinující návštěva geologické minulosti Země graduje při túře mezi tyto „vlny” a na jejich vrcholy. Jejich materiál je tvořen mořskými usazeninami pro změnu z doby před dvěma sty miliony let! A právě zde se volně povalují zkameněliny vypadávající z jednotlivých geologických vrstev obnažených erozí. V povalujících se kamenech můžeme pozorovat zkamenělé mušle, trilobity, obtisky pravěkých rostlinek nebo celé úlomky zkamenělých větviček. Na necelém kilometru nebo dvou od dinosauřích stop ke zkamenělým mořským sedimentům jsme pomyslně urazili sedmdesát milionů let! Procházka do pravěku, do dávné geologické historie Země, nemůže být sugestivnější.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
