Je krásné ráno. Nad údolí Saas-Taal se právě vyhouplo slunce, svěže zelená tráva se třpytí kapkami rosy a ptáci dávají vědět, že začíná další letní den. Avšak stačí jen několik hodin chůze a člověk se ocitá na věčně bílých ledovcových pláních, nad nimiž ční majestátní i hrozivá hradba walliských vrcholů. Mezi nimi se tyčí ledová pyramida Allalinhornu, čtyřtisícovky, na které rázem zapomenete, že je právě červen, červenec nebo srpen.
Allalinhorn, jeden ze čtyřtisícových vrcholů v oblasti walliských Alp ve Švýcarsku, zdolal poprvé saaský pastor Johann Josef Imseng v srpnu 1856. Je to jedna z lehčích čtyřtisícovek, na kterou se dá vyjít bez absolvování lezeckých partií a bez větších horolezeckých zkušeností. Nesmí se ovšem podcenit počasí, jako ostatně nikdy a nikde v horách. Zrádné tu mohou být i ledovcové trhliny. Pak už potřebujete jen dobře snášet výšku a mít alespoň trochu kondici. Ale i tak výstup dá docela zabrat, zvlášť když se nebudete příliš věnovat aklimatizaci.
Vesničky pod Allalinhornem jsou perfektním východiskem k výstupu. Saas-Fee je známější než nedaleký Saas-Grund, hlavně díky lyžování, které tu jde provozovat díky ledovci celoročně. Saas-Fee, to slovo zní přímo čarovně a je slyšet, že jeho původ se ztrácí někde v časech starověku, kdy Alpy dobývali Římané. Slovo Saas prý podle historiků pochází z latinského salix, tedy pastviny. Je otázkou, zda pro druhé jméno Fee se lépe hodí domněnka, že pochází ze slova Vee (což značí dobytek) či z Fei (mnohem poetičtější víla). Na druhou stranu - hory možná mají romantický nádech pro nás, lidi 21. století, avšak pro tamní pastevce znamenaly až skoro donedávna jen tvrdou dřinu a boj s nemilosrdnou přírodou o holý život. Tedy pravděpodobnější je možná verze „dobytčí“...
Kde končí silnice
Saas-Fee proslulo ještě jednou zajímavostí než je lyžování. Už od poloviny 14. století tu lidé nosí asi desítku příjmení, která se nemění po celá staletí. Když zajdete na tamní hřbitov, zjistíte, že tam leží jen samí Andenmattenové, Supersaxové, Zurbriggenové či Imsengové a ještě pár dalších a tím to končí. Jména si dávní obyvatelé přinesli s sebou ze svých dřívějších domovů - Zurbriggeni pocházeli z vesničky Briggu, Andenmatti z pastvin atd.
Saas-Taal, údolí Saas, leželo od pradávna na důležité obchodní stezce, která vedla alpskými průsmyky a kterou užívali již Římané. Dokládají to mince nalezené v okolí průsmyku Antrona v roce 1963. V okolí se tyčí na třináct více než čtyřtisícových vrcholů. Čas tu plynul po staletí stejně a civilizace sem vtrhla vlastně až v roce 1951, kdy byla dokončena silnice. Ovšem ne nijak klopotně, i dnes v Saas-Fee cítíte atmosféru starých časů, protože auta už sem zase nesmějí. To je jeden z mnoha švýcarských vynálezů hodných následování. Proč kazit vzduch, který je místní devízou, páchnoucími zplodinami motorů? Ostatně silnice tu stejně končí, tak není problém nechat plechového oře před vesnicí.
Že je pro vesničany výhodnější živobytí z turismu než z těžké práce na pastvinách a v hospodářstvích, pochopili mnozí již před sto pětadvaceti lety. V té době začaly v Saas-Fee a Saas-Grundu vznikat první hotely. Ten úplně první byl v Saas-Fee otevřen v roce 1881 a právě teď v září (což se v saaském dialektu řekne Herbschtmanund) se bude toto výročí oslavovat. Tamní odborníci na turismus se budou snažit vrátit současné návštěvníky zpět do starých dobrých časů, takže se tu třeba bude jezdit na mulách, stejně jako před lety, než přišla silnice.
Krása walliských hor totiž učarovala před více než 125 lety průkopníkům turismu - Angličanům, které následovali Němci, Italové, Nizozemci a v neposlední řadě také Češi. Pionýři horolezectví začali zdolávat okolní majestátní vrcholy, nejprve ty dvou- a třítisícové, pak i ty, které převyšují hranici 4000 m. Průkopníkem lyžování byl v údolí osvícený kněz a sportsman Johann Josef Imseng, který se jako první pustil na lyžích ze Saas-Fee do Saas-Grundu. Dřevěná prkýnka si tehdy vlastnoručně vyrobil.
Ale dosti historie, čeká nás výstup. Ráno se budíme do deštivého a šedého dne. Včera jsme už měli vystoupit na chatu Britannia ve výšce 3030 m n. m. a tam strávit aklimatizační noc. Jenže bylo špatné počasí, nahoře nad údolím to vypadalo na pěknou vánici, a tak jsme zůstali raději v Saas-Fee. Dnes to snad bude lepší. Kontrolujeme vybavení, balíme batoh i oblečení. Ačkoli dole v údolí je to na tričko s krátkým rukávem, už za chvíli budeme rádi za kvalitní a nepromokavé svršky, které vzdorují také silnému větru, za rukavice a čepice. Míříme k lanovce, která nás ze Saas-Fee vyveze na stanici Mittel-Allalin ve výšce 3500 m. Jen díky tomuto zkrácení se dá vrcholek zdolat za jediný den.
500 metrů za 3 hodiny
Od stanice lanovky to je k vrcholu nějakých 500 výškových metrů. Vypadá to jako legrační vzdálenost, ale procházka růžovou zahradou to tedy zrovna není. Obouváme si mačky, oblékáme čepice, rukavice, do rukou bereme hůlky a začíná cesta ledovcovými pláněmi na vrchol. Procházíme kolem sjezdovek Allalin Snow parku, kde se vše připravuje na sezonu, která tu začíná opět v červnu. Připraveno je tu na 20 km sjezdovek!
Snažím se příliš nekochat krásou okolních kopců, ledovcových séraků a modromodrého nebe, protože musím dávat pozor, abych nešlapala na lano, na nějž jsme navázáni. Naše skupinka čítá čtyři osoby včetně vůdce Simona, který prošlapává ideální stopu mezi ledovcovými trhlinami. Kdyby se náhodou někdo probořil mostem nad trhlinou, ostatní ho zachytí do lana, na které jsme navázáni.
Počasí se si dělá, co chce, okolní stěny co chvíli zahalí mléčná mlha, kterou za dvě minuty opět vystřídá azurový kýč. Švýcar Simon, jinak jeden z nejlepších lezců na světě v ledolezení, se čas od času otočí a starostlivě se ptá, zda je všechno „oukej“. Jasně, kývu a v duchu si říkám, co by asi dělal, kdybych mu řekla, že mi je zima, jsem unavená, bolí mě hlava a vůbec nevím, proč se hrabu na nějaký bláznivý zasněžený kopec! Ale pravda je taková, že je mi v kvalitním oblečení dobře, cítím se překvapivě čerstvě a rozhodně na ten kopec chci vylézt, protože když jsem na Mittel-Allalinu viděla asi šedesátiletou důchodkyni, typ nesmrtelný Sokol, tak to přece musím dokázat taky!
Asi v polovině výstupu se mění terén, už se nedá jít jen s hůlkami, a tak ke slovu přichází cepín. Svah je mnohem prudší a stoupání také začíná být mnohem namáhavější. Brodíme se po pás ve sněhu, Simon přede mnou udělá čtyři kroky místo mého jednoho, než najde to správné místo, kde se sníh tolik neproboří. Děláme krátké zastávky, okolní krajina začíná být neuvěřitelně krásná, takové blue & white. Otevírá se výhled na sousední horu Rimpfischhorn (4199 m n. m.) s ostrým, krásně fotogenickým štítem. Ledové ticho co chvíli protrhne zlověstný rachot, kterým sousední ledovec dává jasně na vědomí, že se s ním musí stále počítat…
Poslední ostrý a prudký hřeben a přede mnou je kamenná pyramida s vrcholovým hřebenem. Nezbytné foto, gratulace, krátký odpočinek a už zase začínáme sestupovat. Jdeme docela svižně, teď už na zastávky nějak není čas. Za dvě hodiny, kdy jsme sestupovali, jsme udělali jen jednu krátkou pauzu a cesta zpět je tak pro mne rozhodně namáhavější než výstup. Jsem celkem ráda, když se z mlhy před námi zase vynoří stanice Mittel-Allalin se svou otáčivou restaurací, jako stvořenou pro odpočinek a aklimatizaci. Té jsme dnes moc nedali, z rychle překonané výšky mě docela bolí hlava. Za ten pohled na vrcholy bílých alpských velikánů z výšky čtyř kilometrů a za vzpomínku na ledové ticho to ale rozhodně stálo!
Co budete potřebovat
Kromě kvalitního oblečení budete potřebovat mačky, sedací úvazek, cepín, smyčky na záchranu v případě pádu do trhliny, šroubovací karabiny 4-5 kusů a dva ledovcové šrouby. Do skupiny pak horolezecké lano. Postup dokážou výrazně usnadnit i teleskopické hůlky. Kromě výstupu normální cestou ze západu se dá jít na vrchol ještě cestou z Felskinnu, to je těžší a delší cesta, výstup zabere pět hodin, sestup pak další tři hodiny.
Adrenalin na stromech
Ještě než se ale vydáte na ledový vrcholek pyramidy Allalinhornu, bylo by škoda nezahrát si trochu na Tarzana v Adventure parku v Saas-Fee v údolí pod horami. Vyfasujete tu horolezecký sedák se dvěma karabinami, dostanete instrukce, jak se jistit a můžete se vydat zdolávat překážky či své možnosti. Na stromech jsou tu v různých výškách umístěny plošiny, na které vylezete po lanovém žebříku, cvaknete se na jisticí lano a už můžete sjíždět třeba na laně do sítě, přeručkovávat ve výšce z jednoho stromu na druhý, překonávat úseky pomocí třmínků zavěšených za sebou. Čím dál do lesa se vydáte, tím budou „atrakce“ obtížněji zdolatelné a budete muset vynaložit mnohem více energie na překonání překážek. Na závěr je tu připravena skutečná lahůdka - můžete se svézt na laně přes propast. 210 metrů, kdy visíte nad hlubokou strží, skýtá adrenalinový zážitek - a kdo to zkusí jednou, určitě si to bude chtít zopakovat!
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
