Sopka Beerenberg v roce 1979 zahrozila mohutným výbuchem. Láva vytékající do moře vytvořila čtyři čtvereční kilometry nového území ostrova.

Sopka Beerenberg v roce 1979 zahrozila mohutným výbuchem. Láva vytékající do moře vytvořila čtyři čtvereční kilometry nového území ostrova. Zdroj: Pavol Fabian a Matthew Schoenfelder

Ostrov Jan Mayen
Sopka Beerenberg v roce 1979 zahrozila mohutným výbuchem. Láva vytékající do moře vytvořila čtyři čtvereční kilometry nového území ostrova.
Ostrov skýtá množství potravy pro všechny zvířecí obyvatele. Ptáci tu rovněž rádi hnízdí.
Sopka Beerenberg v roce 1979 zahrozila mohutným výbuchem. Láva vytékající do moře vytvořila čtyři čtvereční kilometry nového území ostrova.
Sopka Beerenberg v roce 1979 zahrozila mohutným výbuchem. Láva vytékající do moře vytvořila čtyři čtvereční kilometry nového území ostrova.
8
Fotogalerie

Sopka Beerenberg: Expedice na vrchol nejseverněji položeného aktivního vulkánu světa

Ostrov Jan Mayen, který leží na rozhraní Norského a Grónského moře, náleží geograficky k Arktidě. Vulkanický ostrůvek, který patří Norsku, je neobydlený, pokud za jeho obyvatele nebudeme počítat osmnáct členů posádky vojenské navigační základny a jejich dva psy.

Před několika lety se na Jan Mayen vydala devítičlenná mezinárodní expedice, v níž byli i dva Slováci. Malý zapomenutý ostrov na okraji Severního ledového oceánu dodnes příliš cizinců nenavštívilo – nesměřuje sem totiž žádná lodní ani letecká linka a při vstupu na ostrov je vyžadováno povolení norské vlády. Možná i kvůli tomu jsme byli teprve osmnáctou výpravou v historii, která zdolala vrchol Beerenbergu, nejseverněji položené aktivní sopky na světě, přičemž drtivá většina z těch, kteří nás předešli, byli členové posádek norské vojenské základny.

Plavba jachtou z Norska vzdáleného přibližně tisíc kilometrů na ostrov Jan Mayen trvá tři dny a tři noci. Nad mořem se neustále válí mlha a nízká oblačnost, kterou způsobuje mísení chladného Východogrónského mořského proudu s teplým Golfským proudem. I když si pro plavbu zvolíte magický čas půlnočního neboli polárního dne, stejně vidíte pořád jen zamlžené šero, ať je to v poledne, nebo o půlnoci. Na palubě je navíc třeba se pravidelně střídat v tříhodinových hlídkách, takže většinou už první den plavby – promrzlí do morku kostí – ztratíte pojem o čase a přestanete rozlišovat, jestli je den, nebo noc.

Ptačí země

Mísení mořských proudů má ovšem i svá pozitiva – z mořských hlubin vynáší na povrch množství potravy pro nejrůznější živočichy. Okolní vody jsou planktonem doslova nabité, a tak není divu, že ostrov Jan Mayen je pro zvířata oblíbeným místem pro milostný život a založení rodiny. Většina ptáků hnízdí na ostrově v květnu. Ačkoli jsme přijeli s téměř dvouměsíčním zpožděním a vylíhnuté potomstvo už dávno vylétlo z hnízd, nejrůznějšími ptačími druhy se to na ostrově jen hemžilo. Hlasité krákání, pípání a štěbetání neustávalo ani v noci.

Nejrozšířenějším ptákem na ostrově je buřňák lední. Podle odhadu ornitologů jich na ostrově dlouhém 54 kilometrů a širokém 3–5 kilometrů žije v době hnízdění kolem 160 000 párů. Častý je výskyt alkouna tlustozobého i papuchalka bělobradého plochozobého. Na pobřeží, nedaleko norské základny, jsme pozorovali rybáka dlouhoocasého, na břehu Nordlaguny jsme zase viděli, jak se v moři brodí několik jespáků mořských. Velkou útočností se vyznačuje racek šedý a zejména chaluha příživná, která patří k největším a nejsilnějším rackovitým ptákům. Mimořádně odvážné jsou chaluhy zejména při obraně vlastního hnízda. Svištění vzduchu ostře rozráženého útočícím ptákem jen pár centimetrů nad hlavami nám nahánělo docela hrůzu. Měli jsme co dělat, abychom se před nimi ubránili.

Nejlépe se pozoruje kajka mořská. Po zemi se pohybuje nemotorně a neohrabaně, při kymácivé chůzi často zakopává a padá. Ani s jejími leteckými schopnostmi to není o mnoho slavnější – létá jakoby s velkou námahou, nízko nad hladinou a potřebuje dostatečný prostor k rozběhu, aby vůbec vzlétla. Kajka mořská hnízdí později než ostatní druhy, většinou v červnu až v červenci, takže několik hnízd se v okolí Nordlaguny podařilo objevit i nám. Leželo v nich po třech až pěti vejcích na pečlivě vyrobené podestýlce z velmi ceněného prachového peří.

Modré lišky, bílí medvědi

Kdysi byl ostrov Jan Mayen rájem také pro polární lišky. Bohužel, počínaje rokem 1840 se stal cílem norských lovců, kteří měli políčeno kromě polárních lišek i na tuleně. Každoročně lovci odstřelili kolem dvou set šedesáti lišek, takže za několik let bylo po nich. Jejich legislativní ochrana přišla už pozdě. Na ostrově se v minulosti vyskytovali i lední medvědi. Dostali se tam v zimě po zamrzlé mořské hladině a v létě, když led roztál, na něm uvízli.

V 17. století, v době nizozemského velrybářského boomu, vybudovali nizozemští rybáři v zálivu Kvalrossbukta sezonní stanici na zpracování velryb. Silný zápach vařícího se velrybího tuku lákal lední medvědy z celého ostrova. V roce 1628 tak rybáři zabili rekordních sedmdesát medvědů. Kromě toho mají velký podíl na tom, že pravá grónská velryba, která se dříve v těchto vodách vyskytovala v obrovském množství, je dnes už spíše raritou.

Vzhůru na Beerenberg!

Základní tábor jsme postavili v těsné blízkosti bývalé meteorologické stanice Gamlemetten. V provozu byla v letech 1949 až 1962. Od té doby chátrá, ačkoli se ji v letech 2001 až 2004 pár nadšenců pokusilo zrekonstruovat. Předpověď počasí na příští dva dny vypadala nadějně. Na ostrově ztraceném v Severním moři s pěti až osmi slunečnými dny za rok je třeba považovat za dobrou předpověď i to, když bezprostředně nehrozí vichřice o rychlosti monopostu formule 1. Okamžitě jsme se tedy vydali do prvního výškového tábora.

Cesta zpočátku vedla po bohatém mechovém porostu, který se střídal se sopečnými vyvřelinami a vulkanickým štěrkem. Zakrátko se začala objevovat první sněhová pole, z nichž se tyčily k nebi četné parazitické krátery. Budování výškového tábora při výstupu na horu, která leží ve výšce 2277 m n. m., může někomu připadat jako zhýčkanost, výstup na Beerenberg však začíná skutečně od hladiny moře, z výšky nula metrů! Jedná se tedy o poctivé, více než dvoukilometrové převýšení, navíc v orientačně mimořádně náročném ledovcovém terénu s početnými trhlinami, kde se v žádném okamžiku nemůžete spolehnout, že najdete stopu, která vás povede.

Tábor jsme nakonec založili o kousek níž, než jsme plánovali, necelý kilometr severovýchodně od parazitického kráteru Mayatoppen. Po vztyčení stanů začalo okamžitě pršet a celou noc lilo jako z konve.

Bizarní ledová kupole

Ráno vypadalo počasí o trochu nadějněji. Předpověď dokonce slibovala, že odpoledne by se na krátkou dobu mohlo vyčasit. V sedm hodin ráno jsme dosáhli ledovce korunního prince Olafa (Kronprins Olavs Bre). Svah stoupá poměrně pozvolna (asi 35–40 stupňů) a orientace v terénu je čím dál tím složitější. Třikrát se musíme vrátit, vzdát se výšky, do které jsme pracně vystoupali, a zkusit štěstí o kus dál. Když už se podobná situace ve výšce kolem 1600 metrů opakuje počtvrté, rozhodneme se trochu zariskovat a vydáváme se přes hlubokou ledovou trhlinu po širokém, ale nepříliš důvěryhodně působícím sněhovém můstku.

Před sebou máme nejnáročnější část výšlapu do strmého svahu Bratthenget. Po dvou hodinách intenzivního stoupání jsme na okraji kráteru. Mračna se začínají trhat, takže můžeme na okamžik zahlédnout protilehlou, téměř kilometr vzdálenou stranu kráteru. Jeho dno ležící v třísetmetrové hloubce pod námi je zasněžené. Žádné znaky sopečné aktivity tu nejsou na první pohled patrné, ačkoli to není tak dávno, kdy došlo k poslednímu výbuchu – v roce 1985. V roce 1970 zahrozila sopka velice prudkou erupcí, při níž lavina vytékající do moře vytvořila čtyři čtvereční kilometry nového území.

Příliš dlouho se ale kochat působivými pohledy nemůžeme. K nejvyššímu místu sopky nazývanému Haakon VII toppen nám zbývají ještě dvě hodiny poctivého šlapání. Haakon VII topen tvoří bizarní ledová kupole. Po chvíli šplhání na její strmé stěny staneme na vrcholu. Za sebou máme deset a půl hodiny usilovné chůze. Jako Slováci jsme představitelé teprve čtvrtého národa na světě, který měl na zdejším vrcholu svého zástupce. Obloha se – jako na objednávku – vyjasňuje. Na okamžik nás uchvátí neobyčejný pocit. Stát na vrcholu ledové hory uprostřed moře a rozhlížet se je vskutku silný zážitek. Kam oko dohlédne, všude dokola je jen nekonečný oceán.

Vykutálená záminka

Ostrov Jan Mayen má tvar pulce, přičemž jeho hlavu tvoří severní část ostrova, na které se nachází vulkán. Z vrcholu sopky směrem na jihozápad se otevírá pohled na celý zbytek ostrova, tedy na „ocásek pulce“. Na něm se tyčí zasněžené vrcholy, které se tváří málem jako alpské velikány, ačkoli měří jen 500 až 700 metrů. Nejvyšší z nich má název Rudolf toppen a ční do výšky 769 m n. m. V roce 1922 zřídil Norský meteorologický institut na ostrově stálou meteorologickou stanici, což posloužilo Norsku jako vítaná záminka, aby ostrov, na který si do té doby žádná země nečinila nárok, anektovalo.

Přízemním objektům současné vojensko-meteorologické základny se střechami pokrytými nevzhledným vlnitým plechem se honosně přezdívá Olonkin City. Osmnáctičlenná posádka zajišťuje provoz technicky notně zastaralého navigačního systému Loran C, má na starosti udržování improvizovaného kamenitého letiště, na kterém přistává pouze šestkrát do roka Hercules C 130 norské armády, shromažďuje meteorologická data a především vytváří dojem, že se jedná o ostrov obývaný a spravovaný Nory, aby při sporech o dvousetmílové ekonomické pásmo okolo něj nikdo z konkurentů, jako je Island či Dánsko, nemohl říci, že si na pár pustých skalisek v moři, kde nikdo nežije, dělá nárok.

Tikající bomba

Potenciální návštěvníci jsou při vyřizování povolení ke vstupu na ostrov upozorněni, že norská základna jim nebude žádným způsobem pomáhat. Každý návštěvník cestuje na vlastní pěst i riziko. K nám se nicméně posádka zachovala nadmíru pohostinně. Nejenže nám umožnili, abychom se osprchovali a vykoupali v jejich vnějším vyhřívaném bazénku, ale navíc nás pozvali na posezení do společenské místnosti, kde nás hostili dlouho přes půlnoc.

Lidé na ostrově Jan Mayen jsou tak dobrosrdeční možná i proto, že jsou dlouhodobě odloučení od civilizace. Anebo také proto – jak řekl s nadsázkou velitel základny Kristian Rubach – že základna stojí na tikající časované bombě. Podle něj není daleko doba, kdy mohutná erupce ostrov zničí a po něm nezůstane ani stopy. Dnes tu jsme, a zítra? To není vůbec jisté. Tak proč si dělat naschvály?

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: