Kouzla severního Portugalska

Kouzla severního Portugalska Zdroj: Markéta a Michael Foktovi

Majestátní kaskádové schodiště k poutnímu místu Bom Jesus
Mnohem pohodlnější cestu vzhůru nabízí lanovka poháněná vodou
Se známkami víry se v Portugalsku setkáte na každém kroku
Současný kostel na vrcholku kopce pochází z 19. století
Ludvíkův most v Portu
15
Fotogalerie

Kouzla severního Portugalska: Krajem rybářů, divokých koní a starobylých měst, kde se zrodil Harry Potter

Schodiště z Harryho Pottera, dávná silnice jako vystřižená z Pána prstenů a rybářská vesnice s časem plynoucím jako v minulém století – portugalská oblast Norte nabízí vrchovatý kopec zážitků. A kdo nevěří, může se tu na skutečný kopec za samotným Ježíšem vydat lanovkou na vodu!

Slunce se opírá do bílého průčelí ikonického schodiště Escadaria do Bom Jesus, které nechybí snad v žádném turistickém průvodci severním Portugalskem, a podtrhává tím jeho majestátnost. Tmavé žulové schody jsou dohladka oblýskané tisíci a tisíci chodidel, jež každoročně zdolávají všechna zastavení křížové cesty až k poutnímu kostelu na vrcholu hory.

Šest set schodů ke spáse

Těch schodů je skoro šest stovek a překonávají převýšení přes sto metrů. Přesto se mezi návštěvníky najdou tací, kteří celou tu cestu urazí po kolenou. Jen tak podle tradicionalistů projeví dostatek pokory a přesvědčivě vyjádří svou víru v boha. Aspoň že se během plazivé pouti můžou osvěžit u fontán zabudovaných ve schodišti, jež jsou věnované pěti lidským smyslům.

Pro ty, kteří si s pokorou tolik hlavu nelámou, se nabízí mnohem pohodlnější způsob dopravy. Jezdí po kolejích a překvapivě závisí na stejné vodě, která napájí i fontány na schodišti. Zdejší pozemní lanovka je nejstarší na celém Pyrenejském poloostrově a už od zahájení provozu na konci devatenáctého století je ukázkou toho, co dnes tak rádi nazýváme udržitelným a energeticky neutrálním provozem.

K tomu, aby vyvezla skoro čtyřicet lidí až ke kostelu, totiž nepotřebuje motor ani elektřinu. Postačí jí hmotnost šesti tisíc litrů vody, jež průvodčí načerpá do nádrží vozu v horní stanici. Při jízdě dolů pak lanovka funguje jako protizávaží a vytahuje vzhůru druhý vůz s prázdnými nádržemi. Celá bezmotorová jízda netrvá ani čtyři minuty a lanovka jen tak mimochodem využívá stejný princip, díky němuž fungovala ta na pražský Petřín, než před druhou světovou válkou dostala elektrický pohon.

Od kostela svatého Kříže, který stojí na místě původních kaplí, z nichž ta nejstarší pocházela ze čtrnáctého století, se rozprostírá nádherný výhled na město Braga dole pod kopcem. Sláva celého poutního místa Bom Jesus do Monte započala ve středověku, kdy lidé často pořádali náboženské pouti na vyvýšená místa, a dnes sem návštěvníci míří rovným dílem za gotickými památkami, přírodním lesoparkem i pohledem na třetí největší portugalské město.

Země hor a koní

Prapodivná krajina syrových žulových kopců porostlých nízkými křovinami se táhne, kam až oko dohlédne, a holé žulové balvany obroušené ledovci a ošlehané horským větrem připomínají zkamenělou armádu obrů z předvěkých časů. V horách národního parku Gerês má člověk pocit, že se dotýká samých základů země, a není až tak daleko od pravdy. Zdejší hory vznikly před třemi stovkami milionů let, když byli dinosauři v plenkách a tehdy volný Pyrenejský poloostrov narazil do zbytku budoucí Evropy.

Pozůstatky lidské činnosti jsou tu stejně starobylé jako krajina sama. Po celém národním parku jsou roztroušené megalitické památky staré klidně přes šest tisíc let a zdejšími dubovými lesy dodnes vede cesta Via Geira, po níž kráčeli římští legionáři. Její kamenné milníky jsou obrostlé lišejníky a vyvolávají dojem, že značí trasu do nějaké bohem zapomenuté země z Tolkienova Pána prstenů. Před dvěma tisícovkami let rušná římská silnice v délce tří set kilometrů spojovala dnešní portugalské město Braga se španělskou Astorgou, dnes po ní však projde víc divokých zvířat než lidí.

Větvičky praskají a v křoví je slyšet hlasité odfrkování. Tady, v národním parku, to může znamenat hodně zajímavé setkání. Kromě srnců a divokých prasat tu žije třeba také stovka velmi vzácných kozorožců iberských. Pro tentokrát jsme si však museli vystačit s návštěvou o něco krotčí. Z křovin u cesty se vynořilo menší stádečko divoce žijících koní plemene Garrano, kteří jsou považováni za předky galicijských poníků i ušlechtilých andaluských koní. Ve zdejší přírodě žijí na volno od 70. let, kdy voda přehradní nádrže Vilarinho das Furnas zaplavila stejnojmennou vesnici i s jejími koňskými farmami. Během suchých let se ruiny vesnice opět vynořují nad hladinu přehrady a tvoří jednu z nejvyhledávanějších turistických atrakcí v oblasti.

Oáza pro rybáře

Pár přičáplých dřevěných kůlen s pestře nalakovanými zdmi pomalu zasypává plážový písek, na němž se v letním slunci vyhřívá několik štíhlých rybářských člunů vytažených na souš. Mezi hromadami porůznu poházeného rybářského náčiní posedávají neoholení muži a látají díry v sítích, aby je brzy ráno zase mohli hodit do moře. Do dvou čtverečních metrů stínu před rybářským domkem se vmáčkla postarší žena s křížkem na krku a plastovými digitálkami na ruce, která s lety nabytou zručností balí čerstvě nalovené ryby do kapsiček vyrobených z kousků plastové plotoviny. „Jen pojďte dál a porozhlédněte se u nás,“ mává na nás další žena z příšeří chýše, kam se uchýlila se svou porcí sítí na spravení.

Člověku se ani nechce věřit, že narazil na oázu jako vystřiženou z minulého století na místě, kam se dá při troše snahy dojet z Porta metrem. Přístavní město Matosinhos už s metropolí portugalského severu sice nenávratně srostlo, jeho kořeny rybářské osady z dvanáctého století však naštěstí přežily dodnes a úlovky místních rybářů pohánějí celou místní ekonomiku. Není lepší místo, kde to na vlastní kůži poznat, než místní tržnice Mercado Municipal de Matosinhos. Je libo platýsa, rejnoka, nebo mořana? Dopoledne tu seženete všechno stoprocentně čerstvé a můžete k tomu přihodit živého králíka nebo slepici z klecí místních trhovců. To všechno pod vzdušnou bílou klenbou zrekonstruované budovy, jež získala status stavební památky.

Když si však opravdu vychutnat ryby, tak buď ve vodě, nebo na talíři. Tu první z možností nabízí více než třicet mořských nádrží akvária Sea Life Porto o pár set metrů dál. Člověk při tom může jít skutečně do hloubky. Mají tu totiž třeba stříbrnáče, což jsou ryby placaté jako žiletka žijící skoro kilometr pod mořskou hladinou. Milovníci tvrdých predátorů můžou obdivovat několik druhů žraloků a měkčí povahy zase akvárium s medúzami či chobotnicemi, jež by v testech inteligence snadno porazily kočky nebo třeba potkany. Zastánci rčení, že láska prochází žaludkem, můžou vyrazit do ulice Francouzských hrdinů (Rua Heróis de França) a přilehlých uliček. Zdejší restaurace s mořskými plody jsou vyhlášené po celém Portu a kolem oběda celé okolí prosákne vůně ryb z otevřených grilů stojících na chodníku.

Kouzlo Harryho Pottera

Wingardium leviosa! Na světě těžko najdete město, kde by zaříkání z filmu o malém brýlatém čaroději znělo tak přiléhavě. Po ulicích Porta skutečně chodí ve významných dnech vysokoškolští studenti, jejichž uniformy jako by z oka vypadly těm ze školy v Bradavicích. To však není všechno. V knihovně (Livraria) Lello vede do prvního patra točité schodiště, které se stalo předobrazem chaoticky se přeskupujícího monstra v bradavické škole.

V Portu funguje dokonce i předloha pro obchod s košťaty v Příčné ulici. Obchod Escovaria de Belmonte ve stejnojmenné Rua del Belmonte sice neprodává létající uklízecí pomůcky, zato tu mají nepřeberné množství ručně dělaných štětců z koňských žíní, prasečích štětin a dalších exotických materiálů. Každý rok jich tu vyrobí přes čtyři tisíce a část z nich rozesílají do celého světa. Kdo má postřeh, najde v Portu i znak koleje Nebelvíru. Stačí se podívat na okřídlené lvy podpírající zdejší Lví fontánu (Fonte dos Leões) na Praça de Gomes Teixiera. Právě v druhém největším městě Portugalska totiž Joanne Rowlingová napsala první kapitoly svého bestselleru.

Porto je však kouzelné i bez čarodějnické legendy a právě jemu vděčí celé Portugalsko za svůj název. Za římských dob tu stával Portus Cale a o něco později jeho jméno přejalo křesťanské hrabství Condado de Portucale. Svým nočním životem dodnes žije historické nábřeží Ribeira u řeky Douro, plné malých hospůdek natěsnaných v domech, které ze všeho nejvíc připomínají přerostlé domečky pro panenky.

Na protějším břehu ve čtvrti Vila Nova de Gaia leží jeden z důvodů, proč je v Ribeiře tak veselo skoro až do rána. Své dveře tu totiž otvírají domy portského vína, jež každého rychle přesvědčí, co je v Portu sladké a dobré. Po večerní ochutnávce zaručeně neuškodí trochu nadhledu a větru ve vlasech. Obojí nabízí díky své výšce přes šedesát metrů most Panny Marie (Ponte de Doma Maria Pia), jejž navrhl sám Gustave Eiffel a který opravdu připomíná pařížskou věž v poloze ležícího střelce. Ještě letečtější pohledy na kouzelné město se otevírají z vrcholu věže Duchovních (Torre dos Clérigos). Je vysoká přes sedmdesát metrů a vede sem více než dvě stě schodů, ten výhled však za trochu potu rozhodně stojí.


Klenoty pobřeží

Kromě nekonečných pláží nabízí portugalské pobřeží Atlantiku i pořádnou porci zábavy pro milovníky historie a architektury v přímořských městečkách:

  • Caminha — leží v ústí řeky Minho na hranicích se španělskou Galícií. Zdejší hlavní kostel nese znaky přechodu gotiky v renesanci a výrazné stopy manuelského slohu. Ústřední náměstí zdobí renesanční fontána z roku 1551.
  • Viana do Castelo — kdysi největší přístav Portugalska v ústí řeky Lima má dnes pouze přes 20 000 obyvatel. Z dob bohatství tu zbyly honosné renesanční paláce lemující náměstí Republiky (Praça da República), fontána Chafariz nebo Eiffelův most, dlouhý přes půl kilometru.
  • Vila do Conde — městečku v ústí řeky Ave bezkonkurenčně dominuje obrovský klášter svaté Kláry se stejnojmenným kamenným akvaduktem. Za pozornost stojí i kostel svatého Jana Křtitele (Igreja de São João Baptista). Do města jezdí spíš portugalští než zahraniční návštěvníci, vládne tu proto pohodová místní atmosféra.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: