V bulharském pohoří Rila, nedaleko městečka Samokov, stojí pod stejnojmenným 2729 m vysokým štítem kamenná chata Maljovica. Tamní chatař Ivan „Bajno“ Maslarov v životě vyzkoušel himálajské výstupy i vrcholy Patagonie, avšak jeho srdce zůstává doma v tomto údolí. Velký svět vyměnil za rodné Bulharsko a na to, aby dokončil vše, co si umínil, potřebuje podle vlastních slov tři sta let.
Nad nejvyššími bulharskými horami proudí teplý vzduch z jihu a na tající sníh padá jemný déšť. Teď uprostřed zimy. „I tady si už počasí dělá, co chce,“ lakonicky konstatuje postarší řidič pokuřující na autobusovém nádraží v Samokově, kde jako by se zastavil čas. Stařičké autobusy, pamatující éru socialismu i Todora Živkova, se brodí hlubokými kalužemi kalné vody a i fasády budov se za poslední desetiletí změnily jen pramálo. Pouze plastová okna a dveře nádražní restaurace připomínají laciný „facelift“ devadesátých let.
Nástupiště se pomalu zaplňují venkovany z vesnice Govedarci a pracovníky nevelkého lyžařského střediska Maljovica. „Autobusy nasazované na spoje a jejich frekvence se přizpůsobily době,“ ironicky žertuje asi čtyřicetiletá zaměstnankyně hotelu, která cestuje vystřídat kolegyni. Když se všichni natlačíme do malého mikrobusu a vyplníme svými těly a zavazadly každý kousek jeho interiéru, můžeme se vydat na cestu dolinou a hustými lesy vzhůru. Zákony co nejvhodnějšího poměru nákladů a zisku jsou tady na jihovýchodě Evropy neúprosné, pozitivem však je, že linka vůbec funguje.
Když vystoupíme na parkovišti ve výšce sedmnáct set metrů, cestující se ve chvíli rozprchnou, a tak se vzhůru vydáváme sami. Najednou je všude okolo ticho a my vcházíme do mocného světa hor.
Za tmy a deště
Ze svahů se spouštějí osamělí lyžaři, sjezdovky se dnes už budou zavírat. Promočené oblečení dává jasný signál, jak asi bude naše cesta vzhůru vypadat. Prší i v této nadmořské výšce a ani předpověď počasí neslibuje v nejbližších dnech změnu k lepšímu. Nápis „Lavino opasna dolina“, tedy „Dolina s nebezpečím lavin“, na začátku stezky nelze brát na lehkou váhu. Pod nečekaně uvolněnou masou sněhu už zahynula i v bulharských horách řada jejich zkušených milovníků.
Porostem nízkých stromů a později kosodřeviny stoupáme vzhůru, dokud se na horizontu neobjeví malé světélko a silueta „chyže Maljovica“, jak domácí nazývají chatu postavenou ve výšce 1960 metrů nad mořem. Za jejími dveřmi začíná minimalistické horské pohodlí, jehož duši tvoří hlavně lidé. Nečekané hosty hned vítá chatař Ivan a mladá pomocnice Kateřina s přítelem. V krbu hoří oheň a na stole se ve chvilce objeví kalíšky s pálenkou. Vyprázdnit je musíme stejně rychle jako odložit lyže a mokré oblečení, aby mohla začít horská debata o místech mezi nebem a zemí.
Skromný Bajno
Bajno, jak zní dlouholetá přezdívka chataře a horolezce Ivana Maslarova, si ukrajuje chléb a natírá ho pikantní fazolovou pomazánkou. Stejnou večeři nabízí i nám, mezitím vypráví o svých plánech s chatou, která dokáže pojmout až 125 nenáročných nocležníků. „Tato dolina je nejskalnatější v celé Rile, a právě proto je to ráj bulharského horolezectví. Nemáme sice tak vysoké stěny, jako je třeba Malý Kežmarský štít v Tatrách, ale i tak je tady spousta pěkných výstupů. Já se už ale věnuju spíš postupné renovaci chaty, na které máme po nejbližší roky co dělat,“ říká sympatický horal, který se svými výstupy příliš nechlubí.
A tak se až později od mladé dvojice, která mu s provozem „chyže“ pomáhá, dozvíme o jeho působení v Himálaji, na Pamíru nebo v Keni i o tom, jak 29. ledna v roce 1991 stál spolu s trojicí kamarádů z horolezeckého klubu Planinec – Nikolajem Petkovem, Kirilem Tafradžijským a Vladimírem Neševem – po zdolání Argentinské cesty na vrcholu legendární třítisícovky Fitz Roy v Patagonii.
Hory však kromě krásných chvil přinášejí i smutné chvíle. Kdo občas nahlédne do bulharského tisku nebo má blízko k alpinismu, možná si vzpomene na jméno první tamní horolezkyně, která se pokusila zdolat vrchol Mount Everestu – Mariany Prodanové Maslarové. Byla příbuznou Christa Prodanova, prvního Bulhara, který po úspěšném pokusu v roce 1981 na Lhoce stál na osmitisícovém vrcholu, avšak o tři roky později zahynul při sestupu z Everestu. Přesně po dvaceti letech od tragédie potkal na nejvyšší hoře světa stejný osud i Marianu, životní partnerku Ivana „Bajna“ Maslarova.
Ustupujeme horám
Ráno vítá dolinu silný nárazový vítr a trhající se mlha, skrz kterou chvilkami prosvítá slunce. S mohérovými pásy přilepenými na skluznicích skialpinistických lyží se vydáváme vzhůru, tušíme však, že to nebude příliš daleko. Stejně jako hrstka domácích turistů jdeme pouze na druhou terasu doliny pojmenované podle stejnojmenného potoka Maljovica. Přestože součástí naší výbavy jsou lavinové lopatky i elektronické „pipsy“, sloužící k lokalizaci osoby při případném zasypání sněhem, pokračovat dál by bylo příliš riskantní. Nestabilní masy mokrého sněhu drží na okolních svazích jen silou vůle. O tom, že naše obavy nebyly neopodstatněné, se přesvědčíme za několik desítek hodin.
Konečně i pohled z uzávěru doliny na majestátně vyhlížející Maljovici, směrem na vrch Orlovec i ke skalním stěnám hory Kamilata je zadostiučiněním za kroky vzhůru v silných poryvech větru. Ten přifukuje stále nové krystalky sněhu a ledu, vmetá nám je do tváří i na blízkou skálu, zasvěcenou vzpomínce na ty, kteří horám obětovali svůj život. Malé kovové i kamenné tabulky připomínají jména a místa stejně jako Symbolický hřbitov pod Ostrvou ve Vysokých Tatrách. Vyprávějí příběhy o vášni a posedlosti vrcholy, ale také o křehkosti lidského života.
Život je jen jeden
Několik desítek obloučků zpět na chatu uběhne poměrně rychle. Počasí se nezlepšuje, přesto k večeru přicházejí stále noví a noví hosté. Blíží se víkend a za odpočinkem od městského života sem přijíždějí hlavně obyvatelé Sofie. Bulharská metropole je totiž vzdálená jen asi hodinu jízdy autem od začátku Maljovické doliny.
Během následujících dvou dní si několikrát vyzkoušíme cestu vzhůru tou částí údolí, která není bezprostředně ohrožena. Pád obrovské laviny pod Malou Maljovicí a další ze žlabu západně od chaty nás utvrzují v tom, že opatrnost byla namístě. Druhou z lavin sledujeme s respektem naživo, její čelo se zastavuje jen několik set metrů od místa, kde právě stojíme. Neriskují ani domácí skialpinisté, kteří raději svorně debatují a špatné počasí kompenzují popíjením destilátů. „Hor je mnoho, ale život jen jeden!“ připomíná starou moudrost jeden z nich, jenž podle Bajnových slov patří k nejlepším lyžařům v zemi.
Lunapark Borovec
„Máte-li chuť si zajezdit, kamarádi vás odvezou do Borovce,“ prohlásí následující ráno Bajno a seznámí nás s dvojicí mužů z „gorno-spasatelné služby“, tedy s horskými záchranáři. Na Maljovici si odběhli mezi dvěma službami na středisku rychlé pomoci v jednom z dvojice nejznámějších bulharských středisek zimních sportů.
Borovec, jak se středisko nazývá, sice na jedné straně skutečně nabízí pěkné a dlouhé sjezdovky, jeho níže položená část je však bizarní balkánskou kombinací vzpomínek na komunismus a dravé nové doby. Staré betonové hotely se střídají s nízkými dřevěnými hospodami a kiosky, nechybějí sněžné skútry s tygrovanými sedadly, zaručeně „britské puby“ ani obrovské reklamy na striptýzové bary, jež s velkou pravděpodobností fungují zároveň jako „masážní salony“. Ceny jídel, nápojů i ubytování jsou v Borovci přímo úměrné úrovni místního nevkusu, to však jeho hosty vůbec neodrazuje. Značné procento z nich tvoří alkoholem posilnění turisté z britských ostrovů, kteří občas lyžují dokonce ve stavu, kdy ani pořádně nedokážou vystoupit ze sedačkové lanovky. „Co ale máme dělat, když platí a my je potřebujeme,“ posteskne si čtyřicátník v červené kombinéze, který má právě službu na horní stanici lanovky u sjezdovky Markudžik, aby hned nato rychle odběhl lanovku znovu zastavit. Čtveřice mužů se zarudlými tvářemi totiž právě s hurónským řehotem vypadla ze sedačky přímo na dojezd a někteří z nich ani nedokážou vstát…
Lyžování v Bulharsku
Největší lyžařská střediska v zemi jsou Bansko a Borovec. První z nich leží na jihozápadě Bulharska u stejnojmenného města v pohoří Pirin. Sjezdovky jsou ve výšce 936 až 2600 m n. m. Borovec najdeme v horách Rily jen asi 70 kilometrů od Sofie a 10 kilometrů z města Samokov. Lyžovat se tam dá ve výškách 1300 až 2700 m. Z menších lyžařských středisek lze ještě uvést Pamporovo a Čepelare v pohoří Rodopy, Vitošu, tyčící se přímo nad hlavním městem, nebo Maljovici nedaleko městečka Samokov v Rile. Ceny lístků jsou podobné nebo nižší než v českých a slovenských střediscích, kvalita a délka sjezdovek je v Bansku a Borovci výrazně lepší. V celé Rile a Pirinu je navíc množství terénů vhodných pro skialpinismus, je však potřeba věnovat zvýšenou pozornost počasí a lavinové situaci. V případě nouze je podle slov domácích skialpinistů záchranná akce s nasazením vrtulníku málo pravděpodobná. Samozřejmostí by měl být pohyb aspoň ve dvojici a vybavení lavinovým vyhledávačem a lopatkou. Možnosti ubytování se stravou jsou poměrně bohaté, ceny se odvíjejí od sezony a obliby konkrétního střediska, zpravidla jsou však o trochu nižší než u nás. Pozor si dávejte při výměně peněz – hlavně v Sofii některé směnárny stále na poutačích uvádějí zcela jiné kurzy, než mají ve skutečnosti.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2012.
