Roadtrip západní Ukrajinou

Roadtrip západní Ukrajinou Zdroj: Bronislav Jaroš

Výhled na Lvov z vrchu Vysokyj Zamok
Národní akademické divadlo opery a baletu ve Lvově
Kamenec Podolský je známý kaňonem i balonovým létáním
Jeden z asi pětadvaceti kameneckých kostelů
Architektura Josefa Hlávky v Černovicích
12
Fotogalerie

Roadtrip západní Ukrajinou: Země širá, krásná, levná a děravá

„Cože, na Ukrajinu?“ divili se mi někteří. Východní boje jsou ale od cílů naší cesty na hony vzdáleny. Jedeme si užít cestování v zemi, kde až na pár výjimek nepotkáte davy cizích turistů.

Lvov je město bujaré, úhledné – a kavárenské. Do centra nás dopraví maršrutka, jež patřičně hrká a čudí, aby dostála pověsti místní hromadné dopravy. Maršrutky se ale vyznačují nízkou cenou (lístek stojí v přepočtu jednu dvě koruny) a železnou nepravidelností v jízdním řádu.

Obdiv v prvé řadě zaslouží náměstí Rynok, renesanční architektura nebo divadelní budova opery a baletu vystavěná na konci 19. století v novorenesančním stylu. Určitě musíte vykročit směrem k trhům se všemožným tradičním a turistickým zbožím, včetně toaletního papíru s portrétem Putina, a vyšplhat na vrch Vysokyj Zamok pro nejlepší výhled. Hlavně ale doporučuji věnovat čas kavárenskému a jinému povalečství, neboť k tomu účelu tu mají řadu opravdu originálních podniků.

Bacha na benzin

Po Ukrajině se jinak dopravujeme vozy pronajatými už v Česku. Brát sem vlastní auto se nikomu úplně nechtělo. Jeden z pronajímatelů asi ukrajinským cestám také příliš nevěřil, ale zase neměl to srdce odmítnout zákazníky a jejich peníze, a tak za úplatu poskytl vůz, který by těžko prošel technickou kontrolou. Blatník v rozkladu, ruční brzda pro parádu, olej na útěku a uvnitř divný smrad, ale nějak to jelo. I sami Ukrajinci na nás každopádně hledí útrpně a zúčastněně, případně se škodolibě smějí, takže se nemusíme bát, že by nám takové auto snad chtěl někdo ukrást. A co teprve, když pumpař kousek za Ternopilem do nádrže natankoval nízkooktanový benzin. Ne, nepatří tam, takže teď už to ani nejede. Pozor na to, že oktanová čísla nižší než 95 jsou na benzinových stojanech běžná, jistě proto, že nejčastějším úkazem na zdejších silnicích je stařičká lada.

Však nás také předjíždí jedna za druhou, zatímco náš vůz jen úpěnlivě kucká při krajnici. Jak ale do nádrže doplňujeme vhodnější kapalinu, postupně se rozjíždíme až na maximální rychlost. Tedy tu, kterou dovolují díry, jež se za Ternopilem začaly povážlivě množit. Asi tak 50 kilometrů za hodinu, když to frčí. Tvrdil jsem, že východní boje tu mnoho nepřipomíná, ale dlužno dodat, že silnice vypadají, jako by je právě bombardovali letci všech válek dohromady.

Nejkrásnější architektura

Do Kamence Podolského (ukrajinsky Kamjanec-Podilskyj) tak dorazíme skoro až se soumrakem, a to je škoda, protože tohle zhruba stotisícové město nakonec sám pro sebe vyhlásím za nejpěknější místo našeho putování. Staré město obtáčí zelení zarostlý kaňon řeky Smotryč, za starobylým kamenným mostem se vyjímá robustní pevnost, jež s sebou nese středověkou pověst o své nedobytnosti, městská prostranství zdobí na pětadvacet kostelů nebo (prý) nejstarší dochovaná radnice na Ukrajině. Kamenec i proto platí za jedno z architektonicky nejzajímavějších ukrajinských měst.

Hlavu složíme v Minihotelu Yandrusi. Je to tu čisté a nové, snad nejhezčí ubytování na naší cestě a toho času nás stojí jen asi 120 korun na noc, což ilustruje zdejší nízké ceny. Platy jsou ale ještě o dost nižší, pokud je porovnáme třeba s poměrem výdělků a cen v Česku. A tak není divu, že mnoho Ukrajinců míří za prací do zahraničí a že v zemi kvete úplatkářství, jak se máme sami na vlastní kůži brzy přesvědčit.

Nejdřív ale zastavíme v Černovicích (ukrajinsky Černivci), za jejichž věhlas je zodpovědný český architekt Josef Hlávka. V druhé polovině 19. století tu vytvořil dílo natolik impozantní, že si vysloužilo zápis do seznamu UNESCO. Komplex červeně cihelných budov původně sloužil coby rezidence bukovinských metropolitů neboli biskupů a dnes je sídlem černovické univerzity.

Úplatek pod nejvyšší horou

Po setmění se hrneme po lesní cestě vinoucí se do prudkého kopce, na níž díry střídají nemalé balvany, a tak si řidiči užijí řádné kličkování. Cílem je chata Zarosliak, obvyklý základní tábor pro výstup na ukrajinskou nejvyšší horu Hoverlu. A protože auta tu cestu kupodivu přežila, můžeme se na druhý den ráno vypravit k vrcholu. Že by panoramata? Ale kdepak, vidět není lautr nic. Za námahu a pochod sněhovým polem je odměnou stanutí ve výšce 2061 metrů a pár facek ledovou tříští od horského počasí.

Po sestupu jedeme dál, když… „Stop!“ velí nápis na kulaté značce v cyrilici v místě bez křižovatky, což znaven výstupem na Hoverlu a řidičským manévrováním mezi dírami snadno přehlédnu. „Stop!“ křičí vzápětí policajt a mává důležitě červenou plácačkou a za chvíli si mě odvádí k dechové zkoušce. Umí dobře česky, asi zkušený specialista na našince. Po vysvětlení, jak to všechno funguje, mi ukáže výsledek měření, jenž trochu kalí čistotu mého svědomí a přesvědčení, že dva ranní loky koňaku na cestu mě teď po dobrých osmi hodinách, výstupu na nejvyšší horu Ukrajiny a dvou jídlech nemohou přivést do úzkých. Přivedly. Nula nula nic, ale čistá nula to není. Hřivny? „Pche,“ mávne rukou policajt. Eura by chtěl, pacholek. „Ale jsou tady kamery, dejte mi to pod deskou stolu,“ nabádá mě, „a vyřiďte kamarádovi v autě, že jestli okamžitě neschová ten foťák, tak tam půjdu a narvu mu ho do p…...“ Před cestou jsme si přečetli o praktikách místní policie dost, ale tohle všechno překonalo.

„Dopadli jste ještě dobře,“ utrousí pak večer dnešní ubytovatel a jakýsi místní mafioso v reakci na naše vyprávění, všechny nás obejme, protože zrovna slaví kulaté narozeniny, a snese nám na stůl pár lahví vodky, ať to prý zapijeme. A tak to tady chodí.

Střed Evropy

Evropa se asi nedá úplně dobře a přesně změřit, protože kdyby to bylo možné, nemohlo by se tolik měst, vesnic a lesů holedbat, že zrovna na jejich území se nachází střed Evropy. Jen v Česku jich máme na tucet. Jaké měření přivedlo střed Evropy až na Ukrajinu, to mi hlava nebere, ale beztak v tom má prsty Rusko. Hned dva památníky, které upozorňují na tuhle geografickou anomálii, najdeme kousek od vesničky Kostylivka. Možná ještě o řád zajímavější je ale zastavit se u některého z tradičních dřevěných kostelíků, jimiž je celé Zakarpatí poseté. Neoznačují sice žádný střed a nejsou patrně výsledkem žádného významnějšího měření, ale zase jsou jaksi opravdové a nade vši pochybnost krásné. Dej Bůh, ať se je podaří zachovat i pro další generace.

Olbrachtův svět

Vůbec nejděravější cesty jsou okolo Koločavy, snad kvůli tomu, aby odradily modernizaci od pokusů to tu obsadit, aby v Koločavě zůstalo při starém jako za časů Ivana Olbrachta. Jenže to by místní nesměli házet odpadky do potoka, tím ta staromilská poetika bere stejně za své.

Parkujeme hned nedaleko vyhlášené restaurace s českým názvem Četnická stanice a (nejen) českými jídly v menu, kam se už těším na oběd. Je libo smažák a půllitr pardubického piva? Koločava se stala pro Čechy takřka poutním místem. Velkou zásluhu na tom má loupežník Nikola Šuhaj, a hlavně spisovatel Ivan Olbracht, který z něho udělal slavného rodáka a spolu s ním proslavil i tuhle končinu.

Mimo to tu mají krávy, jež se procházejí po silnici mezi domky a zdržují dopravu, aby se smrákáním došly před bránu svého statku a nechaly se paňmámou pustit dovnitř. A také skanzen, jehož součástí jsou kromě dřevěných chalup i dávné dopravní prostředky. Prohlížím si starou sovětskou lokomotivu s rudou hvězdou na přídi a říkám si, že by se Olbrachtovi, velkému vyznavači komunistické myšlenky, určitě líbila.

Asi padesát kilometrů od Koločavy leží městečko Pylypec, které s přimhouřeným okem připomíná skutečný horský resort. Mají tu hotely i pestrou nabídku služeb, na kopec se třeba můžete nechat vyvézt terénní čtyřkolkou, vyjet si na koňském hřbetu a zpátky do údolí to vzít pro změnu padákem pod dohledem instruktorů paraglidingu. To všechno se tu dá, už to není taková romantika východní zaostalosti. Vrcholný zážitek přichází samozřejmě nahoře. Hřeben Polonina Boržava skýtá prostor pro ty nejhezčí horské vycházky. Slovo polonina mimochodem označuje nezalesněný travnatý horský pás a takové travnaté koberce se tady rozprostírají, kam až oko dohlédne. A jak pohodlné je si na takovém koberci trochu poležet...

Ten nekonečný travní porost vždy ve vhodnou chvíli mění barvu, ze sytě zelené na žlutou, jinde na hnědou, a o kousek dál se nechá pokrýt bílou sněhovou mapou, protnout polní cestou nebo zaplavit menším jezírkem, prostě vždy tak, aby oči přecházely a fotoaparát neusnul v brašně. Když se všeho nabažíme, míříme okruhem zase zpátky dolů, a jak klesáme, vrací se i les. Cedule okolo stezky poučují, jaké lesní houby jsou jedlé a jaké ne, houbaření je tu totiž oblíbenou kratochvílí. A pak dorazíme k vodopádu Šipot (ukrajinsky Šypit). Po povinné fotografii si dám u stánku grilovaný šašlik, do kterého mistr kuchař zakomponoval i houby – v lepší úpravě jsem je snad nikdy nejedl.

Vzpomínky na první republiku

Závěr cesty se pomalu blíží, ještě je v plánu podniknout zastávku v Užhorodě, kde zvláště rádi vzpomínají na prvorepublikové Československo, neboť to byla pro město doba největšího rozkvětu. Dokladem budiž prvorepubliková administrativní a rezidenční čtvrť Malé Galago, lipová alej zakončená mostem T. G. Masaryka, památníky vzpomínající zakladatele Československa anebo, vzato praktičtěji, i zdejší vodovody a kanalizace. Město lze objevovat třeba prostřednictvím malých bronzových sošek z dílny výtvarníka Mychajla Kolodka, jež dlí tu na zábradlí, tu na chodníku. Je jich tu mnoho, každá z nich přitom představuje osobnost nebo událost nějak spjatou s Užhorodem nebo Zakarpatím. Najdete mezi nimi i Švejka a samozřejmě Nikolu Šuhaje.

Na úplný závěr doporučuji koupel v takzvaném čanu, třeba v jedné z nedalekých vesnic, dejme tomu v Lumšorech. A co že je to čan? Velký litinový kotel pro čtyři pět lidí, asi takový, že by se hodil do pekla na hříšníky. Tady jej ale mají naplněný minerální vodou ovoněnou všelijakými bylinkami a ohřívanou zespodu dřevem právě tak, jak si pod sebe sami přiložíte, a celé je to moc oblažující zážitek.


Dobré vědět

  • Přejezd na Slovensko: Raději využít menší přechod u slovenské vesničky Ubľa než ten hlavní, užhorodský.
  • S pronajatým vozem: Je zapotřebí plná moc majitele s ověřeným podpisem.
  • Vlakem: Ukrajinu objevují i dopravci a snad všechny vlakové společnosti plánují zvyšovat počty spojů. Obvykle se přestupuje v Košicích, Michalovcích či ve stanici Mostyska II na polsko-ukrajinské hranici na další vlakové nebo autobusové linky.
  • Pozor na omezení vývozu: Záleží na předpisech jednotlivých zemí i způsobu přepravy. Například platí, že si můžete odvézt maximálně jeden litr tvrdého alkoholu na osobu a při pozemní přepravě dvě krabičky cigaret.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: