Po pracovním létě na Severním ostrově jsem se rozhodla pro samotářské cestování pěšky i autem po ostrově Jižním. Příroda je na Zélandu pověstně krásná a najdete tu i dostatek ostatní zábavy, třeba ochutnávku vína.
Šestnáct dnů přede mnou, vybavena tipy od domorodců na místa, která bych měla vidět, a trasu, kudy jet, průvodcem Lonely Planet a omezeným rozpočtem. Po bláznivém týdnu městského života ve Wellingtonu chci začít něčím extrémním, zkouškou ohněm. Vzhůru do divočiny. V infocentru v Nelsonu si rezervuji matrace ve třech chatách po celé délce rezervace Abela Tasmana. Tři noci, čtyřdenní pochod. Chat a kempů je po cestě více, ale takhle zvládnu trasu od začátku až na severní výběžek parku a do chat vždy dojdu za světla.
Nastupuji na samotářskou cestu s batohem a müsli tyčinkami, s odhodláním a vzrušením. Zpočátku mě rozlaďují další „hikeři“, naštěstí jdou ale opačným směrem. Po pár hodinách pochoduji sama a lidi potkávám jen večer v chatách. Mám štěstí, že je již po sezoně. Během roku tudy projde kolem dvě stě tisíc návštěvníků a v teplých měsících je i místo pro stan třeba rezervovat s velkým předstihem. Cestou na sever kopíruji pobřeží, po pravé ruce téměř neustále blankytný oceán a zlaté pláže. Počasí mi přeje (ani jsem nepočítala s tím, že by to mohlo být jinak, ale den po mém odjezdu oblast postihly přívalové deště). Stezky jsou udržované a značení kvalitní, občas cesta vede přes pláž. Nahoru a dolů, přes visuté mosty, kameny, odlivové písčiny. Několik úseků je schůdných jen při odlivu, jsou zakresleny v mapkách. Většinou je ale projdete i při přílivu, jen si někdy musím vyhrnout kalhoty nejlépe až do pasu a vydržet křeče z ledové vody.
Chodím celý den, večer se pozdravím s náhodnými cestovateli v chatě a v sedm jdu spát – stmívá se už v pět, není tu světlo ani sprcha. Ubytovny jsou jednoduché, ale čisté. V některých chatách jsou kamna na dřevo – vítané zpestření. Koupu se v oceánu, plavky nejsou třeba, společnost mi dělají jen černobílí kormoráni. Přes den bohužel také kousavé mušky. Každé ráno mě pak čeká brzký start, hladově hltám další kilometry v úžasné přírodě.
Do cíle dorážím pokaždé zoufale brzy oproti plánu. Čtu si a bloumám po plážích. Poslední večer se kochám hravostí tuleňů na nejsevernějším výběžku Separation Point a posléze nemohu uvěřit neúnavné hře myší v horním patře turistické chaty upravené ze staré cihlové farmy. Čtvrtý den se šedesáti kilometry v nohou, okem opuchlým od štípance a slézajícím nehtem na palci u nohy přicházím ke člunu, který mě vezme na začátek trasy. Vyčerpaná, ale šťastná se vracím do civilizace a napadá mě, jestli tohle lze ještě někdy něčím překonat.
Výlet za vínem
Queenstown je malé městečko na břehu jezera obklopené Jižními Alpami. Má pověst místa, které nespí, obzvláště v lyžařské sezoně od června do srpna. Ani mimo sezonu tu ale není o zábavu nouze. Tohle místo nabízí adrenalinové aktivity, na jaké si jen vzpomenete, seskoky, sjezdy, ve vzduchu i na řekách. Já se ale radši setkávám s přáteli z práce, touláme se po okolních kopcích a při východu slunce pozorujeme narůžovělé vrcholy popudrované sněhem. Člunem si projedeme legendární Milford Sound, fjord na východním pobřeží. Fotogenická krajina se strmými skalami a vodopády padajícími do temné vodní propasti rozhodně stojí za celodenní výlet a cesta tajemným a majestátním Fjordlandem je jako z jiného světa.
Další oblíbená zábava na Zélandu jsou výlety za vínem. Vinařství s přidruženými „wine tours“ tvoří na Zélandu velký průmysl. Můžete tu jezdit od jednoho vyhlášeného vinařství k druhému, obdivovat krajinu, která je v každém koutě země jiná, stejně jako odrůdy, kterým se tam daří. Suchá a chladná oblast nížin Jižních Alp (region Central Otago) přeje zejména červené odrůdě Pinot Noir, sever Jižního ostrova, region Marlborough, zase odrůdě Sauvignon Blanc. Já nejsem fanouškem bílého „Savu“ a i dramatická krajina středního Otaga s velikány v pozadí je mi bližší. S kamarádkami si z detailní mapy výroben, vinohradů a restaurací vybíráme vinařství Mt. Difficulty, Carrick a Gibbston Valley. Pinot Noir ročník 2009 z prvního jmenovaného je nejlepší, jaký jsem kdy ochutnala. Nenechá jedinou chuťovou buňku v klidu. I po několika měsících si vybavuji chuť a vůni teplých třešní a průzračného suchého a chladného podzimního vzduchu.
Z Haast Passu do Kaikoury
Jedním z nejkrásnějších zážitků je průjezd průsmykem Haast Pass. Hodina cesty průsmykem z jednoho konce na druhý představuje zhuštěný průřez Jižním ostrovem, jeho různorodost a bohatství. Přejíždím od alpských vrcholů přes pohádková jezera Wanaka a Hawea k pobřeží Tasmanova moře. Soutěskou Haast Pass dříve Maoři přepravovali jadeit ze západu na východ ostrova. Úzké křivolaké silničky a závratné převýšení a najednou, jako lusknutím prstů, se alpská krajina mění v subtropický les, vzduch je vlhký a teplý a brzy slyším oceán, vítá mě divoké pobřeží. To je obrat! Jako když v džungli procitnete ze snu o zasněžených velehorách. Pár dní se toulám po západním pobřeží a pak stočím kola opět do vnitrozemí a jedu křížem na východ, do Kaikoury. Nedaleko před ní se osvěžím ve venkovních lázních Hanmer Springs se sirnými bazénky. Užívám si, že nemám pevný plán, nevím, kde večer složím hlavu, a přitom mám výběr z tolika možností. Každý den neuvěřitelná porce krásy. Zéland je jedno obrovské hřiště pro velké děti.
Kaikoura je tajemné místo oblíbené zejména mezi surfaři a turisty lačnými setkání s velrybami. Rozhodnu se pro procházku za tuleni. Musím si dávat pozor, abych na některého nešlápla, válejí se na parkovištích a krajích silnice jako líné prasnice. Sama zažívám, proč není radno vstupovat mezi zvíře a moře. Odříznete mu únikovou cestu, ono se cítí ohroženo a může útočit. V Kaikouře na parkovišti jsou bez nadsázky všude. Jeden z nich leží rozkošnicky na dřevěném molu mezi řadou aut a pláží. Potřebuji ho obejít, ale když mu vstupuji do výhledu na moře, zničehonic se vymrští, vyštěkne a takovým přískokem se přiblíží, že beru nohy na ramena. Jejich kousnutí prý není nic příjemného.
Přestože na začátku své cesty, při rozhodování o stylu cestování po Jižním ostrově, jsem na peníze nehleděla, počítala jsem s tím, že mě single jízda autem vyjde draho. Příjemně mě posléze překvapilo, že jsem utratila mnohem méně, než jsem předpokládala, nemluvě o nevyčíslitelné ceně za soukromí a luxus cestování bez kompromisů. V neposlední řadě – auto je můj kufr i ložnice. Je to pohodlnější než tahat krosnu a levnější než hostel každou noc. A vzpomínky a zážitky z roadtripu po Jižním ostrově, ty jsou za všechny peníze.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2012.
