Kostel Cminda Sameba

Kostel Cminda Sameba Zdroj: Jolana Sedláčková

Jezírko s barevnými minerálními usazeninami
Vesnička Ušguli s tradičními svanskými věžemi
Stádo ovcí na zelených svazích Kavkazu
Kaňon smaragdové řeky Martvili uprostřed svěží zeleně
Fantastická cesta přes hřeben Velkého Kavkazu
11
Fotogalerie

Gruzie: Pozoruhodná země, kde se snoubí zasněžené vrcholky Kavkazu s divokými řekami a zelenými údolími

Úžasná země s velehorami a mořem, kam doletíte za dvanáct stovek – tak mluví o Gruzii Jolana Sedláčková. Zná ji výborně a poradí vám, co si nesmíte nechat ujít, a především – že se této lehce netypické destinace rozhodně nemusíte bát.

V posledních pár letech zažívá Gruzie skutečný turistický boom. A není se čemu divit. Kromě vysokých hor a úžasných říčních kaňonů nabízí k návštěvě také Černé moře, na jehož svazích se pěstuje čaj a citrusy. Každý se sem rád vrací, a to nejen pro úžasné přírodní scenérie, ale i pro neuvěřitelně přívětivé obyvatele a jejich vyhlášenou pohostinnost. Kombinace toho všeho, příjemné klima, výborná kuchyně a poměrně nízké ceny z Gruzie činí oblíbenou destinaci pro nízkonákladové cestování. Svůj podíl na tom mají i proklatě levné letenky. Do Gruzie můžete letět přímo z Prahy už za pouhých 1200 Kč.

Stejně jako kdekoliv jinde na světě i tady s sebou příliv turistů přináší řadu změn. Gruzie se mění jako mávnutím kouzelného proutku. Stavějí se silnice. Rozšiřuje se infrastruktura. Zapomenutá místa znovu ožívají. Tam, kde si dříve člověk mohl nerušeně vychutnávat atmosféru divoké přírody, dnes stojí parkoviště připravená pro desítky návštěvníků.

Kostel Cminda Sameba a Gruzínská vojenská cesta

Jedním z takových míst je i ikonický kostel Cminda Sameba, který se pro svoji krásu a výjimečnost stal symbolem celé Gruzie. Už samotná cesta k němu předznamenává něco jedinečného. Jede se sem po tzv. Gruzínské vojenské cestě, jež překonává hlavní hřeben Velkého Kavkazu v Křížovém průsmyku v nadmořské výšce 2395 metrů nad mořem.

I když jsem tuto cestu absolvovala už několikrát, znovu ohromeně zírám na obrovskou hradbu hor, která nás obklopuje z obou stran. Kavkaz fascinuje svou mohutností, majestátností a překvapivě svěží zelení.

Gruzínská vojenská cesta pokračuje dál na sever do Vladikavkazu v Severní Osetii v Rusku, my však odbočujeme v městečku Stepancminda na úzkou silničku, proplétáme se uzoučkými uličkami těsně kolem domů a pak stoupáme lesem vzhůru po velmi špatné cestě určené pro terénní auta. Na konci cesty se nám otvírá onen nejznámější pohled na starobylý kostelík stojící na zeleném pahorku zasazený v malebné krajině s dokonalou kulisou v podobě hřebenu hor v pozadí. Ani tento pohled mě asi nikdy neomrzí. Před samotným vstupem do kostela si, jak se tady sluší, zakrývám vlasy šátkem. Kamenný interiér kostela osvětlují dlouhé hořící svíčky a zdobí jen pár ikon. V kamnech praská dřevo. V koutě ztemnělé místnosti sedí mnich v tradičním dlouhém kabátci s kapucí. Všichni mluví velmi tiše. V šeru svíček na všechny dýchá atmosféra dob dávno minulých. Nikdo se ani neodvažuje porušit zákaz focení, jenž tu platí, i když by jistě stálo za to zachytit a zvěčnit alespoň malý kousek z tohoto mystického okamžiku.

Ke kostelu se dá také vydat pěšky z městečka Stepancminda. Pěší cesta stoupá strmě vzhůru a zabere téměř tři hodiny chůze. Dlouhá léta byla alternativou pěší túry cesta terénními auty, kterými tam vozili turisty podnikaví místní řidiči. Tomu je ale teď, od podzimu 2018, konec. Přímo ke kostelu byla přivedena zbrusu nová asfaltová silnice. Nyní už masovým výletům za tímto pokladem Gruzie nestojí nic v cestě.

Vesnička Ušguli v zemi Svanů

Nostalgicky známá vesnička Ušguli, jež je ale natolik půvabná, že by ji snad nikdo na svém putování Gruzií neměl vynechat. Najdete ji ve specifické oblasti nesoucí jméno Svanetie, kde dodnes vysoko v horách žije hrdý národ Svanů. V kamenných vesnicích s typickými obrannými věžemi stále vládnou staré tradice a mystická atmosféra středověku. V zimě tu bezmála šest měsíců leží sníh. V létě do Ušguli přináší nový život turistický ruch. Především díky němu se i zmírnila migrace z regionu. Mnoho místních kromě tradičních způsobů obživy provozuje guesthousy, organizuje výlety do okolí na koních a nabízí návštěvníkům i další služby.

Panoramatická cesta do izolované oblasti Tušetie

Na severovýchodě Gruzie překonává hřeben Kavkazu jedna z nejkrásnějších horských silnic na Zemi. Nejprve vede skalnatým říčním kaňonem, obklopená divokou zelenou džunglí se spoustou kapradin a lemovaná desítkami malých vodopádů stékajících po stranách. Pokračuje těsně nalepená nad propastí až nad hranici lesa, odkud se nám postupně otevírají naprosto fantastické výhledy na zelený masiv Kavkazu. Úzká silnička stoupá dále až do průsmyku Abano ve výšce 2850 metrů nad mořem. Právě tady vstupujeme do historické oblasti jménem Tušetie, která bývá více než půl roku zcela izolovaná od zbytku Gruzie. Tato silnice je totiž její jedinou spojnicí s okolním světem. Kvůli množství sněhu není v zimních měsících průjezdná. Uzavřená ale může být prakticky kdykoliv. Kvůli riziku lavin, sesuvům půdy a obtížnému terénu se řadí mezi nejnebezpečnější silnice světa.

Za hlavní centrum historické oblasti Tušetie bývá považovaná vesnice Omalo se středověkou pevností Keselo. Pro své nezaměnitelné kouzlo nás však nakonec mnohem více očarovala ještě dalších 15 kilometrů vzdálená vesnička Dartlo, položená ve výšce 2000 metrů nad mořem. Patří mezi nejstarší vesnice v regionu a na veškeré domy a věže byl jako stavební materiál použit kámen. V roce 2002 zde žilo posledních devět obyvatel, nyní už kamennou vesnici trvale neobývá nikdo. Přesto tu ale přes léto funguje ve zrekonstruovaných domech kavárna, hotýlek a půjčovna kol. Kamenné domy zkrášlují pečlivě vyřezávané pavlače ze dřeva. Na zahrádce stojí těžké stoly a lavice z břidlicových desek. Okna i stoly zdobí luční květiny v keramických vázách. Vše je dokonale stylové s maximálním využitím přírodních materiálů.

Gruzínský kras v podhůří Kavkazu

Když se přesuneme z vysokých hor do údolí, čeká na nás zase úplně jiná krajina. Divoká říčka Okace se v kraji jménem Imeretie zařezává do bělostných vápencových skal, jež přecházejí v jedinečný kaňon plný kaskád a malých vodopádů. Z obrovské výšky okolo 70 metrů do ní s burácením padají další vodopády, aby se o kousek dál všechna ta masa vody zřítila do propasti hluboké 35 metrů. Koryto řeky se nakonec rozšiřuje v mohutnou rokli, po jejíchž stranách byla vybudována turistická cesta zavěšená přímo na jejích kolmých stěnách tak, aby návštěvník měl pocit, že se prochází kdesi ve vzduchu v prostoru nad propastí.

Jen 10 kilometrů západně můžete navštívit ještě možná o něco pozoruhodnější kaňon řeky Martvili. Tato smaragdově modrá řeka protéká hlubokým úzkým kaňonem zasazeným do úžasné zelené džungle plné kapradin a stromů obalených chomáči mechu. Ještě v roce 2015 tu vedly jen obyčejné vyšlapané stezky, dnes se ale místo pyšní novým informačním centrem a systémem dřevěných lávek, jež návštěvníka zcela pohodlně zavedou až do nejatraktivnější části kaňonu, kde divoká řeka tvoří soustavu vodopádů. Zajímavou variantou je také možnost prohlédnout si tento neobyčejně malebný kaňon z paluby nafukovacího člunu.

Barevný svět minerálních pramenů

Kdybych však musela ze všech krás Gruzie vybrat jedno jediné místo, které mně přirostlo k srdci úplně nejvíc, bylo by jím nakonec údolí řeky Truso. Do tohoto fantastického kaňonu se dostáváme zcela náhodou. Na mnoha místech leží ještě sníh a my se škrábeme po úzké nezpevněné cestě plné balvanů kamsi do neznáma. Navedla nás sem docela nenápadná cedule s nápisem „Truso gorge“. Silnička se klikatí, po zimě není v úplně nejlepším stavu. Párkrát dokonce zvažujeme, že se vrátíme zpátky. Úzký kaňon se však najednou rozšiřuje a před námi se otvírá široké údolí ohraničené zasněženými hřebeny Kavkazu. Středem protéká řeka Truso, obklopená horskými loukami. Do řeky ze všech stran přitékají potůčky vody z minerálních pramenů neuvěřitelných barev. Na některých místech se dokonce usazené minerály zformovaly v celá travertinová pole, terasy a plotny. V odpoledním slunci se mokrý travertin leskne a třpytí, až oči přecházejí. Na úpatí hor vyvěrá také jeden velmi silný pramen a tvoří obzvláště krásné křišťálově čisté jezírko. Jeho modrá voda ostře kontrastuje s rudě zbarvenými kameny na jeho okrajích. Na hladinu jezírka neustále stoupají bublinky jako v minerálce. Celý dojem z této fascinující přírodní scenérie umocňuje tajemná zřícenina pevnosti Zakagori a téměř opuštěné kamenné vesnice Abano a Ketrisi.

A právě tady, na tomto světem zapomenutém místě, z ničeho nic zažíváme velmi příjemné téměř mezinárodní setkání. Rodina Gruzínců z Tbilisi nás mohutným máváním donutí zastavit a připojit se k jejich pikniku v horách. Ani nevím jak, v jedné ruce držím kalíšek vyrobený z kravského rohu plný gruzínské pálenky čači, v druhé ruce talířek s výborným domácím chačapuri, pečeným voňavým kuřetem, okurkovým salátem s petrželí a kozím sýrem. Usměvavá žena mi podává další kalíšek s kolou, její manžel mi strká do rukou skleničku s vínem. Připojuje se k nám ještě mladý pár z Polska, který se do údolí vydal na túru. A už musím pronášet tradiční přípitek! Všichni na mě napjatě hledí a já připíjím na zdraví celé rodiny, na krásu zdejší přírody, úžasnou pohostinnost Gruzínců a samozřejmě také na dnešní shledání.

Lidé s velkým srdcem

A právě takováto setkání s lidmi dělají z obyčejné návštěvy této země naprosto výjimečný zážitek. Gruzie je jedním z těch míst na Zemi, kde dodnes vládne obyčejná lidská laskavost a vzájemná pomoc bývá samozřejmostí. Gruzínci otvírají svá srdce a štědrou náruč všem, kteří do jejich vlasti zavítají. Ve společné družbě s místními najednou návštěvník zažívá věci, o nichž by se mu ve střední Evropě nesnilo. Gruzínská pálenka čača teče vždycky proudem, stoly se prohýbají pod spoustou dobrot, domácí chačapuri, čerstvá zelenina, tradiční šašlik, plněné knedlíčky chinkali, všudypřítomné tosty (přípitky), spousty vřelých úsměvů. V přátelském kruhu několika cizích Gruzínců si Středoevropan najednou připadá jako mezi nejbližšími přáteli a už teď ví, že v Gruzii rozhodně není naposledy.


Dobrévědět

  • Pro vstup do Gruzie stačí občanský průkaz, vízum je třeba při pobytu delším než jeden rok.
  • Nejsnadnější způsob, jak se dostat do Gruzie, je letecky. Lze využít tří mezinárodních letišť, a to v hlavním městě Tbilisi, dále pak v Kutaisi a Batumi.
  • Do Gruzie se lze vydat i vlastním autem. Jižní trasa vede přes Balkán a Turecko (hraniční přechod v Sarpi, přechod známý pod názvem Posof/Vale, nedávno otevřený Cildir/Aktas-Karcachi). Severní trasa prochází přes Rusko (přechod Kazbegi/Verchnij Lars v Darialské soutěsce). Vstup na území Gruzie z Ruska přes separatistické oblasti Abcházie a Jižní Osetie Gruzie neuznává a kvalifikuje jako trestný čin.
  • Cestování po Gruzii je bezpečné. Gruzínci se k českým občanům chovají velmi přátelsky. Velvyslanectví ČR však nedoporučuje vstupovat na území Abcházie a Jižní Osetie, dvou oblastí se sporným mezinárodním statusem usilujících o nezávislost na Gruzii.
  • Pokud po Gruzii cestujete vlastním autem, buďte obezřetní. Místní řidiči často nedodržují pravidla silničního provozu. Velvyslanectví ČR v Gruzii doporučuje též omezit používání maršrutek (dodávek určených pro přepravu osob).

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: