Binturong je největší filipínská šelma. Má chápavý ocas a patří k cibetkám.

Binturong je největší filipínská šelma. Má chápavý ocas a patří k cibetkám. Zdroj: Tomáš Jůnek

Jelen sambar luzonský patří k mnoha zdejším endemitům.
Sokolík filipínský
Zoborožec rýhozobý
Visící letucha filipínská je jeden ze dvou druhů tvořících svůj vlastní řád mezi savci
Špaček holohlavý
8
Fotogalerie

Fascinující fauna filipínského souostroví: Vítejte v ráji přírodovědců aneb Kde se vzaly místní endemity?

Souostroví v Tichém oceánu, na němž leží Filipíny (Republika ng Pilipinas), sestává ze 7107 ostrovů a ostrůvků. Zdvihají se z prosluněných mělkých moří v trojúhelníku mezi Taiwanem, Kalimantanem a Halmaherou do výše téměř tří tisíc metrů. Už sama poloha ostrovů, jejich neuvěřitelná členitost a různorodost dávají tušit, že tady na biologa čeká něco opravdu neobvyklého.

Pro vývoj dnešní fauny Filipín byly zásadní „mosty“, pevninská propojení s okolním světem. Vznikaly vyzdvižením pevniny vlivem pohybu litosférických desek, vulkanickou činností a posléze poklesy mořské hladiny při dobách ledových. Luzon tak byl v eocénu a oligocénu několikrát spojen s Taiwanem, důležitější však byl most vedoucí v miocénu a pak znovu před dvěma miliony let na Kalimantan. To vysvětluje nápadnou podobnost fauny Palawanu a okolních ostrůvků s Kalimantanem. Z východního Mindanaa bylo zase možné suchou nohou dojít na Celebes a Novou Guineu.

Při dobách ledových v pleistocénu pokles moří spojil jednotlivé ostrovy v různé celky a po poslední době ledové se hladina moří zvedla na přibližně dnešní úroveň. Na Filipínách tak zůstala uvězněna taková zvířata, jako byli sloni rodu Elaphas ve dvou druzích, čtyři druhy trpasličích slonů rodu Stegodon, nosorožec Rhinoceros philippinensis, buvoli či koně a nepřeberná spousta další drobnější zvířeny. Omezená velikost ostrovů a zdrojů potravy, zmenšování genetické variability v populaci zvířat a lov ze strany lidí jsou hlavními důvody, proč se s těmi největšími z nich již nepotkáme. Byla však jen pomyslnou špičkou ledovce, jehož zbytek ukrytý „pod hladinou“ představuje dnes pravý zoologický poklad.

Centrum různorodosti

Populace zvířat na různě velikých oddělených ostrovech bez možnosti vzájemné výměny jedinců, potažmo genů, se začaly časem rozrůzňovat. A to jak mezi sebou navzájem, tak vůči původnímu druhu, který se na Filipíny dostal z okolních pevnin. Došlo tak ke vzniku fauny (samosebou i flóry) endemické nejen pro Filipíny jako celek, ale dokonce i pro jednotlivé ostrovy.

Zvířatům do velikosti ptáků či hlodavců souostroví nabídlo tak rozmanitá životní prostředí, že Filipíny jsou považovány za jedno ze světových středisek biodiverzity. Dosud zde bylo popsáno přes 52 000 druhů živočichů a rostlin, z toho 191 druhů savců, neuvěřitelných 612 druhů ptáků a jistě zdaleka ne konečných 21 000 druhů hmyzu. Šokující počet ptáků dobře vynikne, uvědomíme-li si, že v oblasti celé Evropy žije sedm stovek druhů.

Přírodozpytcovou třešinkou na dortu je zmiňovaná míra endemismu: skoro 200 z místních 612 druhů ptáků, 215 z 332 druhů plazů a obojživelníků a 70 procent zdejších druhů hmyzu nenajdete nikde jinde na světě! Jedním z krásných příkladů vzniku endemitů je skupina drobných pěvců z čeledi květozobovití (Dicaeidae) rodu Dicaeum. Na Filipínách žije deset endemických druhů květozobů a některé obývají výhradně např. jen ostrov Cebu, Palawan, Mindoro či Mindanao.

Binturong, axis, tamarau a ti druzí

Současná věda považuje Filipíny za součást malajské biogeografické oblasti. Ta se dále dělí na tři podoblasti a Filipíny patří do dvou z nich. Do západní, zahrnující Velké Sundy, patří Palawan a přilehlé ostrůvky. Zbytek Filipín náleží pak do podoblasti střední spolu s Malými Sundami, Celebesem a Molukami. Filipínské souostroví se pak dále dělí na dalších patnáct biogeografických zón. Co ale v hustých lesích vlastně můžeme najít? Začněme na tolik odlišném Palawanu. Právě zde žije největší filipínská šelma, podivný chlupatý tvor s trochu šíleným kukučem, který při prolézání stromů používá jako pátou končetinu chápavý ocas. Jeho jméno zní binturong (Arctictis binturong) a je to největší z cibetek.

V řekách stékajících z palawanských hor zase najdeme vydru malou (Aonyx cinerea), metr dlouhou šelmičku s nápadně drobnými drápky na předních končetinách. Tlusté, baňaté prstíky vypadají, jako kdyby patřily nějakému skřítkovi. Druhou lasicovitou šelmou je jezevec krátkoocasý (Mydaus marchei). Po setmění šmejdí svým dlouhým rypáčkem po čemkoli, co jen lze pozřít, a před případným útočníkem se brání vystřikováním neskutečně páchnoucích sekretů z podocasní žlázy podobně jako američtí skunkové. Jen na Kalamianech, ostrůvcích severně od Palawanu, zase žije jeden ze tří filipínských druhů jelenů, axis kalamianský (Axis calamianensis). Zvláštností tohoto asi 60 cm vysokého jelínka je to, že narozená mláďata nemají tradiční tečkování.

Na ostrůvku Balabac a přilehlých menších ostrovech prolézá lesní podrost další zajímavé zvíře - kančil (Tragulus nigricans). Tento drobný sudokopytník váží jen kolem šesti kilogramů a v kohoutku měří 35 cm. Zadní nohy má nápadně delší než přední a místo parůžků mají samci prodloužené horní špičáky. Není jasné, zda jde o samostatný druh, nebo jen poddruh kančila většího (Tragulus napu) obývajícího Velké Sundy a Indočínu. Tohoto tvora obestírá tolik tajemství mimo jiné i proto, že malé ostrovy jižně od Palawanu jsou dobrým úkrytem pirátů a rebelů a případní návštěvníci zpravidla nemusejí počítat se zpáteční jízdenkou. Toto místo tak stále zůstává jednou z mých vytoužených zakázaných zahrad.

Zbytek Filipín má oproti Palawanu jednu velkou nevýhodu - příroda ostrovů je značně poznamenaná činností člověka. Původní pralesy tak najdeme již jen v nejméně přístupných polohách nebo, jako v případě západního Mindanaa a ostrovů Sulu, v místech vládou nekontrolovaných a pro cizince životu nebezpečných. Přesto je na ostrovech Bohol a Mindanao ještě dost míst, kde se setkáte s úžasným zvířetem, které ovládlo nejen zemi, ale i vzduch. Letucha filipínská (Cynocephalus volans) je jeden z pouhých dvou druhů tvořících svůj vlastní řád mezi savci. Skoro dvoukilového tvora můžete přes den najít v dutinách či zavěšeného na větvi v lese, kde podobný divnému hnědému plodu spí. S příchodem noci začne být aktivní a vylézat po kmenech stromů do korun, kde se živí listím, plody a květy.

Z vyvýšených míst pak překonává paseky nebo mezery mezi stromy pomocí kožní blány, která spojuje přední a zadní končetiny s ocáskem. Díky ní může letucha plachtit i sto metrů a někdy při tom vydává ostré hrdelní skřeky. V zásadě stejný areál rozšíření má další savčí skvost - nártoun filipínský (Tarsius syrichta), jediný výhradní lovec mezi primáty. Jeho skřítkovský vzhled nám lidem připadá roztomilý, určitě bychom při setkání s ním ale nechtěli mít velikost sarančete!

Záchrana zmenšením

Lidé, kteří za uplynulých 50 000 let Filipíny ve vlnách osídlili, se jistě podíleli na vyhubení velkých savců. Jednomu z těch největších se ale přece jen podařilo přežít. Využil totiž jednu z ověřených strategií velkých tvorů na ostrově - zmenšil se. A pořádně se schoval. Jmenuje se tamarau (Bubalus mindorensis) a je to buvol. Malý, ale je. Tento kriticky ohrožený savec přežil na ostrově Mindoro i díky malárii, která lidskému osídlení v minulosti bránila. Ostrov však nakonec osídlen byl, lesy lidé vytěžili a z kdysi hojné populace tamarauů dnes zbylo ubohých 263 zvířat napočítaných v roce 2008.

V posledních letech se zdá, že jejich populace zase pomalu stoupá díky ochraně i vysazování lesů. Biologie extrémně plachých zvířat však stále čeká na své odhalení. Podobný osud bohužel potkal na Filipínách většinu živočichů. Je k neuvěření těžké ty zbytky přírody alespoň uchovat, a je velice smutné, jak málo o téměř vyhubené filipínské fauně víme. Nártouna možná už znáte, slyšeli jste ale někdy o osmdesáti druzích filipínských hlodavců?


Složitý zrod Filipín

Vznik Filipín na hranici euroasijské, australské a filipínské litosférické desky byl patřičně komplikovaný proces. Pravděpodobně začal ve svrchní křídě (před 100-65 miliony let), kdy se filipínská deska začala zanořovat pod australskou a nad vodou se ocitly východní část dnešního Mindanaa, ostrov Leyte a jihovýchodní část Luzonu. Vznikl tím protofilipínský pohyblivý geologický pás, v té době ležící na rovníku. Ten se později při následných pohybech desek rozpadl na menší celky dnes ležící i v malajské části Bornea a v Indonésii. Počátkem eocénu se začínají na hranici s euroasijskou deskou formovat základy ostrovů Palawan, Mindoro a západní část Mindanaa Zamboanga.

Eocénní vulkanická aktivita, vyvolaná pohybem pacifické, tedy i filipínské, desky dala základní podobu centrálnímu Mindanau, Luzonu a ostrovům střední části Filipín, dnes zvaným Visayaské. Ve středním oligocénu vznikají sopečnou činností Centrální Kordilery a reliéf západních vulkanických ostrovů Mindoro, Panay a Negros. Procesy v miocénu (kolize bornejského a suluského bloku s filipínským, pohyb pacifické desky, kolize manilského příkopu s Taiwanem a tím vynoření další části Luzonu) vedly v následujícím pliocénu k ustavení filipínského souostroví tam, kde je známe dnes. Dobu vzniku ostrovů před 65 mil. let nápadně dokládá absence suchozemských dinosaurů. Ti začali vymírat po katastrofě na Yukatánu právě v křídě. Na Filipínách nebyly jejich pozůstatky nalezeny, ostrovy jsou tedy patrně mladšího data.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: