Palawan je filipínský ostrov s panenskou přírodou, kde potkáte jen pár turistů na jeho jižním konci, zato malárie tu hrozí na každém kroku. Cílem naší expedice bylo setkání s lidmi z kmene Tau´t Bato, kteří žijí hluboko v džungli. Těchto několik desítek rodin bylo objeveno teprve před pětatřiceti lety a jejich specialitou jsou obytné jeskyně v husté džungli, kde přebývají v období dešťů.
Jediným spojením civilizace s kmenem Tau´t Bato je strmá a bahnitá stezka. Cesta k nejbližší vesnici trvá přibližně šest hodin usilovné chůze. Po objevení kmene se v životě jeho členů hodně změnilo. Dnes mají pušky, PET láhve, trička a baterky. Jinak ale žijí stejně, jak byli po staletí zvyklí.
V období dešťů bydlí v „rodinných“ jeskyních ve skalní stěně strmící nad údolím Singnapan, které vzniklo velice zvláštním způsobem. V průběhu milionů let ho do tvaru kráteru vymodelovaly přívalové deště - spadne tu totiž průměrně pětkrát více vody než jinde na ostrově. Původní dno údolí následkem eroze kleslo asi o dvě stě metrů níže. Tím se odkryly skalní stěny s jeskyněmi, které slouží jako obydlí příslušníků kmene Tau´t Bato, což v překladu znamená „Lidé ze skal“. Řeka Sumorom, která tekla údolím, si musela prorazit novou cestu skalní hradbou. Vznikla tak podzemní řeka, která mizí v útrobách velké jeskyně. Toto místo dalo údolí jméno Singnapan, což znamená „Tam, kde mizí řeka“.
Abychom si k místním lidem nezvyklým na návštěvy našli cestu, vzal jsem s sebou hudební nástroj - slovenskou pastýřskou píšťalu zvanou koncovka. Napadlo mě, že by to mohl být vhodný prostředek na usmíření bohů a dar pro náčelníka. Vyřezal ji speciálně pro tento účel můj kamarád Jaroslav Sloboda. A tak jsme se mohli vydat na cestu posvěcenou zvukem koncovky.
První lidé Tau’t Bato
Ve vesničce Ransang hledáme průvodce, který by nás dovedl ke kmenu. Tuto funkci tu prý vykonává jistý Buano - malý, šlachovitý dědoušek s veselýma a dobráckýma očima. U pasu má mačetu, na rameni lopatu. Nejdříve ale musíme do obecního úřadu na výslech. Jdeme v ústrety přísnému starostovi, jemuž tu říkají „kapitán Barangay“. Říkám mu o našem záměru navštívit údolí kmene Tau´t Bato. Dívá se na mě odměřeně, klade mi otázky a naznačuje, že peníze by pomohly.
Neoblomného starostu se tedy pokusím obměkčit jinak! Vyndám z kapsy koncovku. Zbystří pozornost. „To je dar pro náčelníka Tau´t Bato.“ Spustím malou improvizaci a je to! Starostův úsměv je jasným důkazem, že hudba je univerzální klíč k lidem. Podávám mu nástroj, aby si do něj zkusil fouknout. Okamžitě zavládne uvolněné veselí. Zapisujeme se do knihy návštěv, čímž získáváme vytoužené povolení návštěvy kmene. Starosta nás odevzdává do péče Buanovi, který bude zároveň naším tlumočníkem do angličtiny.
Přicházíme do osady Balin Balin, kde Buano bydlí v bambusové chýši stojící na čtyřech kůlech. Prostor pod chýší se využívá k chovu drůbeže a prasat. Všechno, co propadne bambusovým roštem, zvířata okamžitě snědí. Díky kůlům se navíc dovnitř nedostanou jedovatí hadi a myši. Buano si vykračuje naboso. Říkáme si, že cesta určitě nebude tak zlá, jinak by si vzal boty. Jak se později ukáže, šeredně se mýlíme.
První odpočinek je v zablácené osadě Ogis. Místní si nás zvědavě prohlížejí, ale za chvíli si na nás zvyknou, stejně jako my na přítomnost všude se povalujících prasat a psů. Nejzvědavější pozorovatele seznamuji s koncovkou. Nejdřív je nechám, aby si na bezové dřívko sáhli, a potom jim zahraju. Slovenská koncovka se tak poprvé ozývá na samém kraji palawanského pralesa. A jde se do hor. Pot z nás neteče, ale přímo leje. Organismus hlásí přehřátí, srdce buší. Lezeme do prudkého krpálu, cesta je rozblácená, kloužeme a zachytáváme se větví a kořenů. Lapáme po dechu a opakujeme dobře známou dětskou otázku: Kdy už tam budeme? Pokaždé, když se zeptáme, dozvíme se, že za slabou hodinku... Vzhledem k pokročilému času Buano rozhodne, že přenocujeme na hraně kráteru, na místě nazývaném Obudan, kde žije rodina muže jménem Lomi-hay Diklai. První lidé Tau´t Bato!
Jsme ale tak utahaní, že si tuto skutečnost plně uvědomíme až dalšího dne ráno. Je období sucha, a tak žije rodina v bambusové chatrči, kam jsme pozváni na nocleh. Uvnitř v chatrči nás Lomi-hay seznamuje se svou ženou Nori, se kterou mají sedm dětí. Paní domácí rozdělává oheň v chatrči, na bambusovém roštu, aby mohla uvařit rýži. Na roštu je vrstva bláta, která se žárem mění ve vypálenou hlínu a tvoří tak izolační vrstvu, aby chatrč neshořela. Jednoduché a účinné. K rýži přidáme sardinky a první večeře v džungli je na světě. Hlad byl veliký a čistota misek a lžic nepodstatná. Místní jedli jen tak, rukama. U večeře se sedí nebo dřepí na podlaze.
Po šesté se setmělo, a tak rychle natahujeme moskytiéry. Dezinfikujeme střeva domácí jablkovicí a ukládáme se ke spánku. Prasata pod námi příšerně kvičí. Ve tmě zaslechneme neznámé zvuky džungle. I když je vyčerpání značné a chuť usnout ještě větší, nedá se. Zvuky přicházejí ze všech stran, hlavně ale zespodu, od našich chrochtalů. Za rozbřesku se strhne šílené kokrhání! Přímo do ucha nám zpod podlahy řvou kohouti. Spánek už asi nepřijde…
V noci bylo tvrdě, hlučno a studeno. Rozední se až v šest, tak lezu ven. Pár kroků naboso po žebříku, smyk, pád a jsem zpátky v blátivé realitě. Jenomže deset metrů od chýše je na vše zapomenuto. Pode mnou je údolí Singnapan! Všude okolo šťavnatý ranní prales, krásný pohled a ještě krásnější pocit. Jsme tady!
Pralesní jam session
Buano nám ráno ukazuje Lomihayův noční úlovek: jedovatého hada, který chtěl sežrat slepičí vejce. My zase v rozích sítí nacházíme pralesní šváby. Obouváme to, co byly ještě včera v poledne tenisky a teď je to jakási zablácená, neforemná masa, a vydáváme se na další cestu. Dnes míříme k Lomi-hayově sestře.
Slézáme do údolí po kluzkém blátě strmého svahu. Buano nám pro jistotu odsekl mačetou bambusové hole a díky nim jsme zvládli pár nebezpečných smyků. Jsou tu desítky stezek, které se rozdvojují, křižují, klikatí a ztrácejí kdesi ve svěže zeleném vlhku. Kdyby se Buanovi vzhledem k jeho vysokému věku nedej bože něco stalo, byli bychom rázem v koncích. Odtud bychom ven rozhodně sami netrefili. Myslel jsem si, že sejdeme na dno údolí, ale z ničeho nic jsme zase začali prudce stoupat. Po nekonečném výstupu před sebou vidíme chatrč. Jsme zváni dovnitř, a tak si zouváme boty a lezeme nahoru. Tam se ukazuje, že sestra Lomi-haye jménem Tomihay, o které nám vyprávěl, je muž! Buano si totiž popletl anglické výrazy sestra a bratr.
Odpočíváme v domě, kam děti přinesly kasavu neboli maniok, který bude k obědu. Je to keř, jehož kořeny jsou tropickou náhradou za brambory. Chuť manioku je podobná vařeným jedlým kaštanům s příchutí kedlubny. V ústech po jejím rozžvýkání zavládne ohromné sucho, které je potřeba ihned zapít. Pěstují se tu i jiné plodiny: kukuřice, banány, kokos, papája nebo třeba česnek. Se zemědělskou půdou je to ale složitější - jediná možnost je vydobýt ji z pralesa. Pěkně ručně, mačetami. Takové zúrodňování půdy je samozřejmě něco úplně jiného než průmyslová devastace dešťových pralesů. Tady jde čistě o krví a potem vykoupený kousek země, který poskytne základní obživu. S pokorou sleduji, jak dlouho musí člověk sekat mačetou do stromu, aby uživil svou rodinu.
Mezi řečí jsem našel čas zapískat na koncovku. Zvuk děti okamžitě zaujal a Tomi-hay se dokonce rozesmál. Něco takového, co nemá žádné dírky, ale jen jednu na konci, a přitom to hraje různé tóny, prý ještě neviděl a neslyšel. Pak vytahuje překvapení - foukací harmoniku. Přidávám se a zažíváme nefalšovanou pralesní „jam session“.
Tam, kde mizí řeka
Pokračujeme k řece do zahrady Diklaiových, kde je jedna z obytných jeskyní. Na výlet jde s námi i Tomi-hayova manželka se dvěma dcerami. Jdou nasbírat ovoce, bylinky a nachytat ryby. S představou šťavnatého ovoce je cesta hned veselejší. Bláto je pryč, brodit se přes řeku je příjemné, teplo snesitelné.
Zmocňují se nás radostné pocity. Tomi-hay zmizí pod kokosovníkem a my si najednou všimneme obrovského pavouka. Má svou síť nastraženou těsně nad našimi hlavami. Ptáme se Buana, jestli není jedovatý. „Tenhle? Smrtelně!“ zazní jasná odpověď. Stojíme pod velkým stromem s ovocem zvaným „hvězdná jablka“. Plody vypadají šťavnatě a my máme sucho v krku, tak se do nich lačně pouštíme. Jsou slaďoučké a šťavnaté, ale příšerně lepkavé. Sníme každý dva a máme dost. Potřebovali bychom se umýt, a tak se jdeme opláchnout k řece. Šťáva se ale mění v hmotu podobnou lepidlu a drží se na kůži. Jestli nám to takhle ztvrdne i ve střevech, tak jsme skončili. Buano nás uklidňuje, že v břiše je to v pohodě. Věříme mu. Co nám taky zbývá? Naši průvodci ještě otevírají mačetou kokosové ořechy zvané buko. Přímo z ořechu si leju do pusy fantastický nápoj.
Nasycení a napojení jdeme dál. Cesta nás dovedla pod mohutný skalní převis, ze kterého trčí dolů různé rostlinné sosáky. Pod námi teče řeka Sumorom. Náhle se před námi otevře ohromný jeskynní otvor, v němž řeka mizí. Prý se půjdeme podívat i dovnitř, protože Tomi-hay si přichystal další vynález civilizace - baterku. Jeskyně je tak rozlehlá, že baterka ani nedosvítí na kopuli nad našimi hlavami. Tomi-hay mě vyzývá, abych tu zahrál na koncovku. Nedám se dvakrát pobízet a v této posvátné jeskyni přikládám koncovku ke rtům. S úsměvem na rtech vycházíme do sluncem zalitého dne před jeskyni. V řece se tu dá koupat, takže se vrháme do jejích osvěžujících chladivých vod, kde ze sebe smyjeme včerejší i dnešní pot.
Ve skvělé náladě se vydáváme korytem řeky zpátky. Po pár metrech odbočíme, abychom po krátkém strmém výšlapu zastavili před malou jeskyňkou, kde naši hostitelé bydlí během období dešťů. Jeskyně má název Limau-Limau a je v této části pralesa osamocená. Tomi-hay vybíhá nahoru po zničeném bambusovém žebříku. Plošina, kde se vede každodenní život, je velká asi tak 4 x 3 metry. Obvykle jsou na ní bambusové rošty, ale z těch loňských zbyla jen torza. Až se sem bude rodina stěhovat, vyrobí si nové. Nadšení atmosférou kamenného obydlí se plazíme ven vstupní dírou. Neuvěřitelné, že v takových jeskyních dodnes žijí lidé. Vydáváme se na cestu k zahradě, kde se s rodinou Tomy-haye rozloučíme. Mizí v zeleni své rajské zahrady a my začínáme stoupat na Obudan.
Hudební loučení
Vyčerpaní usedáme k večeři. Podává se slaďoučká papája a konzervy s fazolemi. Buanovi fazole chutnají. Nahlas uvažuje, že až se vrátíme, půjde si nejspíš pár konzerv koupit do města. Před setměním natáhneme sítě a při svíčce nasloucháme tlumeným hlasům členů rodinky Diklaiových, kteří si povídají v řeči svého kmene. V atmosféře, která nastala, mám nutkání zahrát si na koncovku. Cítím, že je vhodná chvíle na rozloučení s tímto mystickým místem. Tóny koncovky na chvíli protnou absolutní temnotu večerního pralesa.
Chabý spánek nad ránem přeruší kromě chladu i zvuk tropického deště, který bubnuje na střechu z palmových listů. Kohouti se tentokrát rozhodli, že budou rozumnější. Začíná svítat a z listů opadávají poslední těžké kapky. Nad Singnapanem stoupají páry a nad nimi se klene duha. Listy stromů jsou ještě mokré a třpytí se ve slunečním protisvětle. Sedíme a povídáme si. Lomi-hay nás prosí o použité prázdné PET láhve, používají je tu už běžně na vodu.
Hostíme všechny domácí pálenkou. Ačkoli nepijí alkohol, ochutnat se odhodlají. Konstatují, že je dobrá, ale silná. Ptám se, co dělají, když je rozbolí zuby. Lomi-hay říká, že vypijí odvar z listů jedné rostliny a bolest přejde. Nori, která má mimochodem pokročilou parodontózu, kvůli které už přišla o pár předních zubů, mě hned tahá ven, aby mi tuto medicínu, rostoucí jen pár kroků od jejich domu, ukázala. Laicky usuzuji, že podle tvaru listů by to mohlo být něco jako psí víno.
Balíme a platíme za nocleh. Loučení se obejde bez velkých emocí. Na shledanou, Tau´t Batové! Cesta zpět nebude po nočním dešti žádná slast. Jak se tak díváme pod nohy a kloužeme blátem, na Jariška vyskočí pralesní divoké prase! Zakvičí a zmizí. Rozdýcháváme toto nečekané setkání a vycházíme na jakousi paseku. Doléhají k nám zvuky mačety dopadající na kmen stromu a nad tímto rytmickým podkresem se vznáší andělsky průzračný zpěv malého děvčátka. Nese se k nám nad pralesem, z něhož se odpařují bílá oblaka. Je to silný, nezapomenutelný a nesdělitelný zážitek. Hudební loučení s pralesem. Poslední pohled na zamlžené hory, které ukrývají kus ráje.
Na snímky z hluboké džungle filipínského ostrova Palawan se podívejte v naší fotogalerii:
