Je devátou největší zemí světa, leží na dvou světadílech, kromě nekonečných rovin má i krásné hory a na jeho území se nachází několik unikátů, které stojí za to vidět. To jsou důvody, které nás do turisticky poměrně nepostiženého Kazachstánu přitáhly i s horskými koly.
Opouštíme bývalé hlavní město Alma-Ata a směřujeme do hor směrem k čínským hranicím. Silnice jsou rušné, v jednom pruhu se běžně tlačí i tři vozidla vedle sebe. A to se na okraj vozovky musíme vměstnat ještě my se svými koly! Výfukové zplodiny aut se nedají dýchat. Jejich nízkooktanový benzin a staré motory značně „zpříjemňují“ první kilometry naší cesty. Řidiči jezdí bezohledně, sotva nás předjedou, prudce odbočí vpravo nebo zastaví. Ke srážce často nemáme daleko. Místní specialitou je vjíždění do křižovatek. Auta z vedlejších silnic najíždějí pomalu na hlavní silnici a doufají, že se někam vtěsnají. Pro cyklisty je náhle zprava najíždějící auto, které zastaví až v půli křižovatky, dost nebezpečné. Několikrát jsme dupli prudce na brzdy, ale jednou to prostě ubrzdit nešlo. Skončilo to naštěstí jen šrámem od pedálu na karoserii již tak dost potlučeného osobáku.
Lidé za městem využívají hustého provozu k prodeji ovoce a zeleniny a celý den posedávají u krajnice vozovky. Melounů je všude kolem habaděj. K naší radosti hustota provozu řídne asi padesát kilometrů za Alma-Atou. To už na sebe můžeme mluvit a hlavně se i slyšet. Zatím jsme vnímali jen rachot motorů a troubení. Vozovky nejsou tak špatné, ale u krajnic je plno skla. Domorodci pořádek vůbec neřeší a vypité láhve od piva a vodky vyhazují rovnou z oken automobilů. Ještěže jsme si vzali dostatečné zásoby duší a lepení.
Konečně kopce!
Pomalu končí rovina a blížíme se do horských oblastí západní části Ťan-šanu, které tvoří velkou část jižní hranice Kazachstánu s Čínou a Kyrgyzstánem. Zřídka se u vesnic vyskytne i stará jurta. Dnes je domorodci už moc k přespání nepoužívají, slouží spíše pastevcům a prodejcům melounů jako jídelna či úkryt před ostrým sluníčkem. Sice začínáme šlapat do kopečků, ale zároveň máme štěstí na příemný vítr do zad.
Už po třetí hodině odpoledne máme najeto skoro 140 km, což je nad naší denní normou, a tak si dopřáváme delší odpočinek. Jinak běžně šlapeme až do šesti do večera. Máme před sebou kaňon Šaryn, na který se už moc těšíme. Sjíždíme z asfaltky na přírodní cestu. Jsme na hranici kaňonu a vítr citelně zesílil. Jeho poryvy jsou občas tak silné, že neudržíme řídítka rovně a vybočujeme až na druhou stranu cesty. Navíc každé zrnko písku hnané silným větrem docela bolestivě píchá do kůže. Máme písek pod oblečením, v ústech, nose, uších i očích. V určitých momentech je vichr silný natolik, že nás sráží ze sedla na zem! Proto se s koly ani neodvažujeme scházet dolů do kaňonu. Srázy jsou hodně strmé a nemuselo by to dobře skončit. Naštěstí máme i tak úchvatný výhled z vrcholu na 5 kilometrů dlouhý, 300 metrů vysoký, doruda zbarvený kaňon. Svým vzhledem trochu připomíná americký Grand Canyon.
Návštěva „gastiníci“
Dopřáváme si nocleh pod střechou. Na umytí nám musí stačit voda v řece, neboť v ubikaci žádná sprcha k dispozici není. Naše noclehárna má jen základní vybavení. V každém ze čtyř pokojů je pouze jedna stará proležená postel a na zemi i na stěnách koberec, nábytek chybí. Uprostřed největší místnosti je jeden malý stůl, u kterého sedíme na zemi a cpeme se místními dobrotami a domácím chlebem. Vše zapíjíme čajem, který nám domorodí muslimové nabízejí velmi často.
Na jeho přípravě si dávají hodně záležet. Vždy používají dvě nádoby. V jedné je čaj a v druhé pouze horká voda, kterou nápoj ředí. Hrníčky se zde nevedou, všichni usrkáváme teplý čaj z misek. Je zvykem, že po dobu pití vždy nápoj nalévá jedna osoba, a jak se kalíšek dopije, hned ho doplní. Tento rituál může být nekonečný. Asi desetkrát říkáme, že pijeme už poslední misku, ale je nám stále doléváno. Myslíme si, že když čaj v nádobě dojde, půjdeme spát. Nádoba ale ještě není úplně prázdná a už se nese další várka. Tolik čaje jsme nikdy v životě najednou nevypili!
Jak se žije na vesnici?
Okolní mírně zvlněná krajina je velmi řídce osídlená. Lidé v těchto končinách žijí prostě. Co si sami nevypěstují na skromných políčkách, to nemají. Hodně z nich chová početná stáda dobytka. Bez zvířat se člověk v této pustině prostě neobejde. Za celý den projíždíme pouze jedním menším městem a dvěma vesnicemi. Zvláště ta poslední nás zaujala. Je tu více oslíků než vozidel. Starší muslim projíždí hrdě v sedle osla skrz vesnici. Mluvíme na něj rusky, ale on tento jazyk evidentně vůbec neovládá.
V těchto končinách blízko čínských hranic jsme se s neznalostí ruštiny setkali již vícekrát. Kazaština se od ruštiny hodně liší, ale většina domorodců stále ovládá oba jazyky. Ve vesnici je několik domů postavených z nepálených hliněných cihel, některé stěny jsou dokonce vylepšeny vysušeným kravským trusem. Řada domů má na zahrádce postavenou pec na pečení chleba. Rozdíl mezi Alma-Atou a okolními vesnicemi je propastný. Největší město Kazachstánu je moderní a dá se srovnávat s našimi městy. Místní „děrevně“ ovšem nemají často ani vodovod a plynovod, elektrika funguje jen občas. Obchody, pokud se ve vesnici vůbec vyskytnou, nabízejí v poloprázdných regálech jen základní zboží (chleba, těstoviny, nápoje, cukr, sušenky a cigarety).
Zrádný národní park
Nyní máme v plánu projet národní park Altyn Emel, kde podle domorodců nebude voda celých 120 kilometrů. Raději zvyšujeme zásoby ještě o jednu plnou plastovou láhev. K východní bráně parku má vést jen jediná cesta, v mapě značená slabě červenou čárou. Ve skutečnosti se jedná o přírodní cestu s vyjetými kolejemi v prašné stepi. Náhle se koleje rozdělují a my nevíme, kudy dál. Půl hodiny sedíme a přemýšlíme, který směr zvolit.
Je tu sice stará rezavá cedule, ale jaksi na ní zapomněli vyznačit šipkou vstup do parku. V dáli vidíme přibližující se oblak prachu. Za chvíli zastavujeme starou ladu a ptáme se řidiče na cestu. „No přece vpravo, vlevo byste dojeli k řece Ille,“ povídá a diví se, že to nevíme. Po pár kilometrech stojíme u jediné budovy široko daleko. Odtud vycházejí místní ochranáři a hned se ptají: „Odkudá vy k nám pryjéchali?“ Po krátkém rozhovoru se dovídáme nemilou novinku. Tímto vstupem nás dovnitř parku pustit nemohou. Je pro turisty uzavřen. Musíme se vrátit a do útrob rezervace vstoupit až ve městečku Başi, asi 150 kilometrů odtud!
Celý den šlapeme na kolech přírodním kopcovitým terénem. Kvůli suchu panujícímu už několik měsíců jsou cesty nerovné a hrbolaté. Občas jedeme poměrně rychle, ale často jsou rovnější úseky přerušeny strouhami. Stačí jen malinká chvilka Davidovy nepozornosti a už se mu jedna hlubší a širší rýha stává osudnou. Já před ní stačil zabrzdit, ale on už zareagovat nestihl, a tak se ji pokusil alespoň přeskočit. Skok to byl poměrně efektní a dlouhý, ale dopad s plně naloženým kolem trošku tvrdý. Ozvala se rána, která zpočátku vypadala nevinně. Našli jsme pouze naprasklý nosič, který šel večer spravit izolepou. Horší závadu jsme však objevili až mnohem později…
Další den se konečně dostáváme opět na asfaltovou silnici, kudy kdysi dávno vedla známá hedvábná stezka. Krajina se lehce zazelenala a vidíme zde početnější stáda koz, ovcí, koníčků i velbloudů. Pokud zvířata nemají pasáčka, jejich majitelé jim svazují přední nohy, aby nemohla nikam utéct. Stojíme u budovy v Başi, kde máme zaplatit vstupné do parku Altyn Emel. Peníze chtějí úplně za všechno – za osobu, nocleh, kolo i za průvodce, bez kterého je průjezd parkem zakázán. Cenu za kolo nikde v papírech uvedenou nemají, protože sem až na výjimky na tomto dopravním prostředku nikdo nejezdí. Běžně používají auto s náhonem na všechna čtyři kola. Za šedesát dolarů na osobu můžeme v parku zůstat do zítřka, kdy lze vyjet ven druhou bránou vzdálenou odtud 110 km. Díky průvodci se nemáme obávat o doplňování zásob pitné vody, on vše zařídí.
„Zdrávstvujtě maladci!“ ozve se náhle za našimi zády. Stojí zde náš průvodce a kousek za ním jeho ruská motorka i s připojenou sajdkárou. Jmenuje se Komrat a může být podobně starý jako my. Průvodcovství je jeho zaměstnání. Ptáme se ho, jaký povrch cesty mají. „Normální, přírodní,“ stručně odpovídá. Jednou už provázel nějaké francouzské cykloturisty, ale ti neměli na bicyklech skoro žádný náklad. Komrat dostává od svého šéfa poslední instrukce a konečně vyjíždíme. Cesta je hned na začátku nejtěžší. Po jejím povrchu pokrytém měkkým štěrkem se opravdu jet nedá. Dnes máme v plánu ujet ještě 40 km, abychom se dostali včas do cíle. „Pokud ale budeme stále kola tlačit jako teď, tak nevím, kdy tam budeme,“ povídám s obavami.
Komrat nám nečekaně ujel, jeho pomoc je v nedohlednu. „Takový průvodce je nám k ničemu!“ nadáváme oba. Později se dovídáme, že má na starosti kromě nás ještě rodinku z Ruska, ta projíždí parkem v terénním autě. Naštěstí po pěti kilometrech je štěrku méně, a my tak můžeme znovu usednout na své „horáky“ a uhánět dál. K večeru dojíždíme na nocleh do malé oázy jménem Myngbulaq. Do západu sluníčka zbývá ještě pár hodin, proto jedeme s Komratem navštívit zdejší raritu, která nás do parku vlastně přitáhla.
Jedná se o tzv. Pajuššij barchan neboli Zpívající dunu. Duna je tři kilometry dlouhá a 150 metrů vysoká. Při větrném počasí se písek pohybuje a vydává zvuk, který připomíná zpěv (nám spíše sirénu). Se západem sluníčka se vracíme do naší oázy, kde trvale žije jedna rodina. Večer od nich dostáváme vývar, šašlik z berana a čaj ze samovaru. S Komratem jsme se domluvili, že ráno vyjedeme brzy, protože přes poledne je ve stepi obrovské vedro.
Jezero Qapşagay
Opravdu se nám vyplatilo si přivstat. Ráno je příjemně chladno a navíc nám průvodce vzal většinu naší bagáže do sajdkáry. Park Altyn Emel je největším parkem Kazachstánu a žijí v něm i gazely, stepní ovce, kulani, divoká prasata a vlci, kteří se během dne stahují do hor, kde není takové teplo. Nad hlavou nám několikrát zakroužil i orel, jenž je vyobrazen na kazašské státní vlajce. Navštěvujeme významné pohřebiště bývalých panovníků pocházející z let 700 až 400 př. n. l. V dobách SSSR bylo ale vše z hrobů vybráno a odvezeno do Moskvy.
Konečně se blížíme k břehům velkého přehradního jezera Qapşagay, kde chceme strávit polední siestu. Jednoho z ochránců parku se ptáme, jak daleko je ještě k jezeru. „Pajéchajtě tólko dva kilométry,“ dostáváme se nám nadějné odpovědi. Jeho odhad vzdálenosti je dost špatný. Tohle jsme si ověřili již několikrát. Získanou informaci jsme už zvyklí vynásobit šesti, a tak se dostat ke skutečnému číslu. K jezeru skutečně dojíždíme až po dvanácti kilometrech. Pokládáme kola a hurá do vody. Koupel v Qapşagay je pro nás zaslouženou odměnou. Teploměr ukazuje krutých šedesát stupňů!
Nečekaný problém
Odpoledne stojíme u výstupní brány a znovu zatěžkáváme kola svými batohy. Po čajovém dýchánku v kontrolní budově se loučíme s Komratem. Bylo to skvělé dobrodružství, které nekončí ani za branou parku. Asfalt je totiž vzdálený ještě 25 km. Míjíme rozbořené a opuštěné domy. Vypadá to, jako by sem spadla bomba. Kromě ruin tu není vůbec nic, žádná zeleň, žádné stromy, jen písek. Najednou se před námi po 140 km strávených na přírodních cestách znovu objevuje tvrdý a rovný asfaltový povrch. Že je plný děr, nám vůbec nevadí. Vychutnáváme si chvilky bez drkotání a poskakování na hrbolech.
Během klidné jízdy si všímám, že Davidovo zadní kolo tvoří pěknou osmici. „Večer se na to mrknu,“ povídá a pokračujeme v klidu po prázdné vozovce. Ve městě Şenkeldi se znovu po pěti dnech vracíme do civilizace. Zastavujeme u prvního obchodu a dopřáváme si místní pivko, zmrzlinu, pistácie a další dobrůtky, o kterých jsme si mohli několik dní nechat jen zdát. Najíždíme na hlavní silnici, kde Davidovo zadní kolo potká hned po dvou kilometrech defekt. Mění duši a při nafukování nalézá pravou příčinu problému. Praskl mu zadní ráfek! Načal ho svým veleskokem, a aniž to tušil, ujel s ním ještě přes dvě stě padesát kilometrů, a teprve poté se mu ráfek úplně rozlomil. „Uvědomuješ si, jaký máme štěstí? Co by se stalo, kdyby ti ten ráfek rupnul v tý pustině?!“ říkám mu. Sotva jsme vjeli mezi lidi a ještě k tomu na hlavní tah na Alma-Atu, stalo se kolo nepojízdným. Do města tedy dojíždíme zbylých 50 kilometrů stopnutým automobilem. Necháme tu kola na letišti v úschovně, protože nechceme ztrácet čas sháněním nového ráfku, a ještě tentýž den uháníme na západ Kazachstánu místní autobusovou linkou.
Ilegální návštěva
V Turkistanu nasedáme do autobusu nacpaného zbožím nejrůznějšího tvaru i velikosti. Ve vozidle zabírají různorodé balíky celou zadní polovinu, veškeré otvory v karoserii i v chodbičce. To stále nebrání tomu, aby se dovnitř vešel stejný počet pasažérů, jako bývá v autobuse sedadel. Lidé sedí po třech i na balících v uličce. Nevěřili jsme, že se tohle přetížené vozidlo vůbec rozjede, natož že se bez úhony dostaneme do cílové stanice v Aralu. Za dva dny po výjezdu z Alma-Aty se dostáváme až k břehům vysychajícího Aralského jezera. Z Aralu máme jen kousek do města Bajkonur, kde se nachází i ruská raketová základna. Leží někde ve stepi asi sto kilometrů daleko. Bajkonurskou oblast mají Rusové od Kazachů pronajatou na padesát let. Proto se do města ani k základně nedá dostat bez speciálních propustek a vše je velmi pečlivě hlídáno. Za nemalý poplatek místnímu mladíkovi se nám daří navštívit přísně střežené město ve dvě hodiny po půlnoci. Přelézáme plot, který odděluje ruské území od kazašského, a tam na nás čeká ilegální průvodce.
Je to hotový skanzen všeho, co je spojeno s ruskými (vlastně sovětskými) kosmickými úspěchy. Vidíme zde několik pomníků v podobě letadel, raket Sojuzů, Gagarina, psa Lajky a na hlavním náměstí stojící sochu Lenina, který ukazuje rukou směrem k nebi. Ve městě platí ruské zákony, ruské peníze, ruský mobilní operátor, ruské televizní stanice a jezdí tu i ruské automobily s ruskými SPZ. Klid a bezpečnost hlídá plno policistů a vojáků, proto je naše nelegální návštěva dost nebezpečná. Stačí jedna kontrola dokladů a pobyt zde se nám určitě prodlouží někde v malé místnůstce bez oken…
To „nejlepší“ na závěr
Přes veškerá nebezpečí se vracíme včas na letadlo do Prahy. Musíme konstatovat, že Kazachstán byl pro nás adrenalinovější, než jsme předpokládali. Země je to skutečně obrovská a zajímavá, se stále velmi důsledným byrokratickým systémem. Zdejší lidé mají sice přátelskou a pohostinnou povahu, ale většinou si za své služby nechají zaplatit.
Perličkou jsou místní veřejné záchodky, které ucítíte už zdálky. Snažili jsme se jim vyhýbat, jak jen to šlo, ale zvláště ve městech nebyla jiná možnost. Patří k tomu nejhoršímu, co jsme tady poznali. Většinou se jedná o díru v zemi nebo dlouhé korýtko táhnoucí se skrz všechny kabinky, v lepším případě oddělené nízkou deskou. Běžně se ale neoddělují ničím, takže se při vykonávání velké potřeby pozorujete se sousedy. Ti si tuto chvilku v dřepu vyplňují kouřením. Není zde možnost ničeho se přidržet. Udržovat rovnováhu je nutnost, protože dotknout se podlahy ušpiněné výkaly něčím jiným než podrážkami bot by bylo dost kruté. Exkrementy padají do díry i všude kolem. Použité toaletní papíry nebo noviny se vhazují do vedle ležících přeplněných košů, kolem kterých létají hejna much. Někdy se člověku chce zvracet. Proto, máte-li možnost vykonat potřebu v přírodě, je to určitě ten nejlepší veřejný záchod v okruhu stovek kilometrů.
Kazachstán má patřit podle prohlášení prezidenta Nazarbajeva od roku 2030 mezi nejvyspělejší země světa. Kdo tedy má rád adrenalin, měl by tuto zemi navštívit dřív, než se tak stane. Potom už to bude nuda. V současnosti je to země jako stvořená pro dobrodružství.
Rady na cestu
- Kola si v letadle dejte do papírové krabice, samotná cyklotaška neuchrání rozložený bicykl před poškozením.
- Kvalitní mapu a knižního průvodce Kazachstánem si raději pořiďte již doma, v Alma-Atě je tento materiál obtížně dostupný. GPS vám může pomoci hlavně na přírodních cestách a neoznačených křižovatkách.
- Kromě cestovních víz je nutná i registrace zahraničních turistů na cizinecké policii. Určitě si zařiďte povolený pobyt od policie na všechny dny vašeho putování Kazachstánem. Potkali jsme na letišti krajany, kteří měli povolený pobyt o jeden den kratší, než byl jejich datum odletu, a do letadla je nepustili.
- Vše důležité na cestování si pořiďte v Alma-Atě (popř. Astaně). Např. bombu na vařič jinde nekoupíte. Mimo velkoměsta se dají koupit hlavně potraviny. Rovněž peníze se dají vyměnit často jen ve větších městech.
- V létě se připravte spíše na extrémní teplo a v zimě zase na extrémní zimu. V některých oblastech je problém s pitnou vodou. Dodnes hlavně v odlehlejších vesnicích neexistuje vodovod. Lidé pijí vodu ze studny nebo potoka.
- Pro komunikaci s domorodci si zopakujte základy ruštiny. Zdejší lidé mají velice zkreslené představy o vzdálenostech. Zvykli jsme si, že když domorodec tvrdí, že je něco vzdáleno dva kilometry, bude to aspoň šestkrát tolik.
