Proč jezdím rád do zemí bývalého Sovětského svazu? Baví mě poznávat tamní lidi. Jsou neskutečně srdeční, skromní a pohostinní. Pozvou vás domů na čaj, „stakančik“ domácí pálenky nebo vás nechají u sebe přespat. Rádi s vámi pohovoří, je to pro ně vysvobození z každodenního těžkého života. Platí to i pro Tádžikistán, který je pro fotografa doslova rájem.
Konečně jsme tu. Po několika odkladech způsobených covidem i bezpečnostní situací v zemi jsme přistáli po patnácti hodinách v hlavním městě. Dušanbe je prázdné. Všude neony, osvětlené fontány, státní vlajky, velké billboardy s podobiznou prezidenta zdravícího národ. Projíždíme kolem majestátního památníku hrdého Ismáíla Sámáního. Tyčí se do výšky 25 metrů, je zdobený zlatem a mramorem. Hlavní třída Rúdakí je dlouhá přes pět kilometrů. Je to velká stromová alej, čistá, uklizená, kde i v těch největších vedrech člověk najde příjemné ochlazení ve stínu vzrostlých stromů.
Návštěvy jiných světů
Naší první zastávkou v této středoasijské zemi se stala, asi 40 km od Dušanbe, romská vesnice Šachrinau. Příjezdem do této vísky jsme způsobili značný rozruch, hlavně mezi dětmi. Domorodci byli zvědaví, co nás k nim vlastně přivádí z tak vzdáleného koutu, jako je Evropa, pro ně stále ještě Československa. Osobně mě zajímá sociální problematika bývalých sovětských republik po jejich rozdělení. Jednoduše řečeno – život úplně obyčejných lidí. K získání volného pohybu po osadě bylo třeba sehnat svolení romského vůdce, „vajdy“. S tímto vajdou a v doprovodu asi padesáti dětí jsme navštěvovali jejich skromné příbytky. Bylo vidět, že vajda je tou správnou osobou, náležitě tvrdou, která může osadu vést a řídit. Když si všiml, že nás děcka už docela otravují, neváhal jim dát pár výchovných políčků nebo je přetáhl prutem.
Na Pamír, kam směřujeme, není až tak dlouhá cesta. Naším cílem je za jeden den zdolat 350 km do města Kalai Chumb. Během dne panují tropické teploty a my si cestou dopřáváme krátké přestávky na protažení těla. V jedné vesnici, u které jsme zastavili, byla naše zvědavost natolik silná, že jsme na chvíli zavítali do místní školy. Vstupem do školní budovy mi přišlo, že jsem se ocitl tak o sto let zpět. Vše bylo skromné, jednoduše vybavené. Na chodbách visely obrazy místních hrdinů, kteří bojovali snad v posledních válkách, významní žáci, kteří něco výjimečného vykonali pro vlast. Vedle toho visely plakáty upozorňující na nebezpečí nášlapných min podél afghánských hranic. Děvčata měla velké bílé mašle ve vlasech, kolem krku šátek v barvách národní vlajky. Kluci sako s kravatou vlajky této země.
Uzavřená hranice
Postupně jsme se dostali až k hranicím Afghánistánu. Horká tádžicko-afghánská hranice se táhne údolím řeky Amudarja a od přítoku řeky Vachš se hrne kamenitým řečištěm pod názvem Pjandž. Je přirozenou hranicí v délce 920 kilometrů. Cesty jsou vysekané ve skalách na obou stranách. Tádžická je torzem silnice z dob sovětské éry, afghánská je stěží průjezdná pro terénní auta. Linie oddělila i tádžické kmeny v Pamíru. Kdysi celistvý Badachšán je nyní autonomní oblastí Tádžikistánu. V dobách minulých se lidé obou zemí přes řeku stýkali, obchodovali, a dokonce se i ženili. Dnes je vše jinak. Hranice jsou neprodyšně uzavřeny a spojuje je most Přátelství poblíž afghánského Khwaja Gharu, s železnou bránou na obou stranách. Na každé straně visí na stožárech dvě vlajky. Jedna bílá Tálibánu a na druhé straně pruhovaná v barvách Tádžikistánu. Plochy, které sloužily k vzájemnému obchodu, zejí prázdnotou.
Badachšán je velice nehostinná a velmi chudá oblast. Pracovní příležitosti zde nejsou, a tak se muži vydávají za prací převážně do Ruska. Ženy a děti musí zajistit chod okolo hospodářství a domácnosti. Je to tvrdý život, ale nestěžují si. V jedné horské vesnici mě babička pozvala na čaj. Ve svém příbytku se rozpovídala o svém životě: Dříve přes jejich vesnici chodili turisté na Pamír. Vesničané jim prodávali produkty, které vypěstovali na polích a zahrádkách, nebo ručně vyrobené domácí sýry, jogurty a jiné mléčné produkty. Kromě toho vám nabídli i pletené výrobky z vlny. To vše však zastavila pandemie. Rozpovídá se také o nerostném bohatství v těchto horách. Těžba drahokamů financovala vyzbrojování protisovětských a pak následně protitálibánských vojsk, což mělo zůstat v utajení. V Tádžikistánu je soukromá těžba nelegální a vše, co se najde, patří státu. Na druhé straně v Afghánistánu je tomu jinak, podél řeky jdou vidět skupinky rýžující zlato.
Krajina opia
Putování pokračuje. Chorog je vzdálen asi 240 kilometrů a je hlavním městem Horního Badachšánu, ale i černého obchodu s opiem. Přes tuto hranici plyne většina afghánského opia. Odhaduje se, že až devadesát procent světového heroinu pochází z afghánských polí. Občas se podaří zachytit nějaká zásilka, ale je to jen malé množství. Samozřejmě místní média to berou jako veliký úspěch a dobrou práci zdejších celníků. Většinou nad velkými zásilkami vládne tajemství.
Do tohoto hraničního města se chystá příjezd prezidenta. Město Chorog je na nohou. Vše se uklízí, natírá, opravuje, vyvěšují se státní symboly. Billboardy, které nabízely výhodné tarify od mobilních operátorů, se přelepují na oslavná hesla k návštěvě prezidenta. Na místním stadionu se už od ranních hodin nacvičují tance, písně a různé zdravice pro tuto slavnostní příležitost. Jdeme se podívat, jak takové nacvičování probíhá. Samozřejmě sportovní areál je při tak zvláštní situaci střežen ze všech stran, během malé chvíle jsme obklopeni příslušníky tajné policie, kterým jsme museli předložit doklady a vysvětlit důvod naší návštěvy.
Z Chorogu odbočujeme z pamírské dálnice M41 a pokračujeme podél řeky Pjandž a Váchánského koridoru. Cesta spíše připomíná tankodrom. Na tádžické straně jsou ve všech strategických místech závory a vojenské posádky. Přechod je povolen jen na základě zvláštního povolení. Všude, kde se dá horská řeka přebrodit či přeplout, stojí ozbrojené hlídky a po prašné silnici kolem hranic chodí většinou skupina tvořená čtyřmi ozbrojenými pohraničníky.
Stopy války
Dostáváme se do horského města Iškašim v nadmořské výšce 2500 m n. m. Okolní krajina lemovaná zasněženými horskými vrcholy přímo vyzývá k fotografování. V této vášni zapomínám na to, že se pohybuji v hraničním pásmu a že se dostávám do bezprostřední blízkosti řeky Pjandž, která je dělicí čárou s Afghánistánem. Procházím po zpevněné ploše, která v dobách konfliktu studené války v letech 1979 až 1989 (mezi sovětskými intervenčními jednotkami spolu s afghánskou komunistickou vládou a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžáhedínů) sloužila jako přistávací plocha pro letadla. Z bývalého aerodromu se stalo pole pro pěstování obilí. Pozoruji místního zemědělce, jak ručně sklízí pšenici. Po chvíli vidím, jak z dálky za mnou běží tři ozbrojeni tádžičtí pohraničníci, a když doběhnou, chtějí vidět můj pas, víza a snaží se mě proklepnout, jestli náhodou nejsem narušitel. Vše naštěstí dobře dopadlo. Rozloučení proběhlo stiskem ruky s velkým úsměvem. Vždyť to byli ještě mladí kluci, kteří si plnili svou nelehkou práci.
Následující den, o kus dál, jsme se ubytovali ve vesnici Langar. Cesta, která vedla hned za domem, směřuje na Karabar. Ani krok tím směrem! jsme důrazně několikrát upozorněni. Vedla do afghánské vesnice, ale především to byla nejpřístupnější cesta do Váchánského koridoru a dál na pákistánské a čínské hranice. Před pár lety, ještě v klidnějším období, než je nyní, se stal výlet pro německé turisty důvodem pro několikadenní pobyt za mřížemi.
Výhled do Afghánistánu
Nad Zugvandem se objevuje náhorní planina, po které stoupáme až do čtyř tisíc metrů, s nádhernými výhledy na zasněžené afghánské štíty. Po cestě potkáváme několik pastevců ženoucích před sebou stádo ovcí. Na protějším břehu řeky Pjandž vidíme karavany afghánských jezdců na koni s nákladem. Jako na dlani před námi leží maličké vesničky s nízkými hliněnými domky a drobná políčka, kde Afghánci ručně sklízejí obilí. Sledujeme hrající si děti u řeky, ženy v barevných šátcích, jak v řece perou koberce.
Během cesty jsme opět nuceni zastavit u závory stanoviště kontroly a předložit následné povolení do těchto míst. Vše je v pořádku a asi po hodině zastavujeme u horského jezera Charguš v nadmořské výšce 4300 metrů. Po chvíli stoupáme ještě o pár desítek metrů výš a pak už pomalu klesáme dolů, až se napojujeme na asfaltovou silnici M41. Ta nás dovede hlouběji do Tádžického národního parku a našeho dalšího cíle cesty: vesnice Aličur (3890 m n. m.)
Doběhla nás výška
Kvůli nadmořské výšce ubývá pohodlí. Každý z nás má nějaké potíže buď střevní, nebo bolesti hlavy. Ani ve vesnici není žádný komfort. Není tu elektřina. Tu si vyrábějí pomocí elektrocentrály anebo přes den využívají slunečního svitu, kdy pomocí solárních panelů dobíjejí olověné akumulátory z aut. Potýkají se tu i s nedostatkem vody. Pro vodu si tu musí chodit do vesnické studny, takže se s vodou šetří. Není tu žádná sprcha, vana. Jednou týdně roztopí baňu s kotlem teplé vody. Jako topivo slouží vysušené jačí kravince, kterými se šetří na opravdovou zimu, kdy teploty klesají hluboko pod nulu, někdy až padesátce. Je polovina září a jen jak zapadne slunce, teploty padají pod nulu. Štěstí je, že v místě, kde jsme ubytováni, mají těžké deky z ovčí plstě, které nás dokážou zahřát. Ráno je trochu problém s hygienou. V noci byl mráz a voda zamrzla.
Po snídani se nás ujímá náš hostitel Ibrahim a ukazuje nám okolí: malé jezírko s průzračnou vodou, které nezamrzá ani v –45 °C, protože neustále vyvěrá ze země, a také mohutné stádo jaků. Pastevec vypráví, že dobytek vlastní pět rodin. Poráží se zaříznutím někde poblíž cesty, maso se prodá, co se dá sníst, se využije v kuchyni. Jediné, co se nejí, je krev. Je to prý barbarství. Krev je zdrojem života a patří do země. Jačí krávy se dojí, mléko obsahuje více bílkovin a i větší obsah tuku než kravské. Vyrábějí se z něj jogurty, máslo, sýry. Navštívili jsme i raketovou základnu bývalého Sovětského svazu Bargum. Zůstala po ní vesnice, ve které žili převážně vojáci. Dominantou obce je obrovská kopule, která zřejmě skrývala části radaru. Připomínalo to mešitu, ale dnes slouží dětem jako kryté volejbalové hřiště.
Rodinná soudržnost
Courání vesnicí na mě udělalo veliký dojem. Před jedním domem jsem spatřil, jak otec s malým, asi pětiletým chlapcem stahují z kůže podřezanou ovci. V této drsné krajině jsou děti už od útlého dětství nuceny doma pomáhat. Otcové učí své děti postarat se nejen o sebe, ale i o svou rodinu. O kus dál se zase peče chleba v malé pícce podobné našemu krbu. Zatápí se jačím sušeným trusem a nad tím je plech, kam se pokládají bochánky těsta. Starší žena mi jeden podává. Nemůžu odmítnout, to by ji urazilo. V této chudé zemi jsou lidé velice milí a pohostinní. Po malé chviličce přichází další žena i s dcerkou. Nesou další várku polotovarů těsta a vkládají je do pícky. Pochopil jsem, že to je rodina. Babička, dcera, vnučka. Jde vidět soudržnost rodiny, každý z členů rodiny má svůj úkol. Postarat se a přežít.
Zvou mě do svého domu na čaj. Neodmítám pozvání a s velkou zvědavostí vcházím dovnitř. Místnost je rozdělená na dvě části. V jedné polovině jsou kamna, kde se vaří, v druhé je vyvýšená část, na které jsou koberce a slouží k sezení. Zde se schází celá rodina, jí tady a večer nocuje. V celém Tádžikistánu je veliké sucho a naposledy pršelo údajně někdy v březnu, je tu neskutečné moře jemného prachu, ale u hostitele na návštěvě je krásně čisto. Kromě lahodného čaje dostávám také skopový vývar. Neuvěřitelně dobrý! Po krátké návštěvě se loučím s rodinou, předávám drobné dárky a pokračuji v cestě dál.
Místo jezer sůl
Jedeme do horské vesnice Bulunkul kolem několika jezer. I tady se projevuje globální oteplování. Jsou místa, kde byla jezera plná vody. Teď jsou tam ovšem viditelné slané krusty. Starousedlíci vyprávějí, že si ještě pamatují, kde byly břehy a kam dosahovala voda. Před vesnicí je postavená jurta. Tádžikové je nestaví, asi jsou to Kyrgyzové, zvyklí na kočovný život. Ptáme se obyvatel, odkud jsou, a oni rezolutně mávají rukama a říkají: „My pamirčiki.“ Tádžikové mají spory s Kyrgyzy dlouhá léta. Tvrdí, že Kyrgyzové neměli nikdy svou zemi. Muži, se kterými hovoříme, jsou rybáři, v sezoně sečou a suší trávu. Zítra se bude jurta skládat, pokud přijede náklaďák. Zvou nás do jurty. Tady se nepopíjí z porcelánových šálků čaj, ale vodka. Alláh to prý nevidí, a pokud ano, tak ví, že by jinak umrzli. Zůstaňte, ráno budeme lovit v jezeře Bulunkul forely, pstruhy – rozhazují rukama.
Další jezero, u kterého zastavujeme, nese jméno Jašilkul. První pohled byl impozantní. Nachází se v nadmořské výšce 3734 metrů. Předpokládá se, že vzniklo v důsledku sesuvu, který přehradil údolí řeky Aličur. Tuto verzi potvrzují dešifrované arabské nápisy na skalách nad jezerem. Má rozlohu 35,6 km2. Dosahuje maximální hloubky 52 m. Náš řidič Ikbol nám řekl, že je to hlavní zdroj energie pro město Chorog.
Má cesta horským Tádžikistánem dopadla nad očekávání. Je to země, do které se musím vrátit. Stále je tam ještě hodně míst, která stojí za to navštívit.
