Výprava do pralesa za gorilou nigerijskou

Výprava do pralesa za gorilou nigerijskou Zdroj: Tomáš Jůnek

Domek na bývalé banánovníkové plantáži byl náš „základní tábor“. Vstáváme v šest a stopování začíná.
Kráčíme po lidoopí stezce, která bohužel míří do zdi z propletených větví.
V hustém pralese nás vedl Thomas a členové jeho mnohočetné polygamní rodiny.
V pralesích kolem Fossimondi jsme byli odhodláni nalézt a vyfotit vzácnou gorilu nigerijskou.
Výprava do pralesa za gorilou nigerijskou
7
Fotogalerie

Nepolapitelní lidoopi aneb Výprava do pralesa za gorilou nigerijskou

V Dschangu na jihozápadě Kamerunu jsme nasedli do minibusu a uháníme směrem na Fossimondi. Právě tam prý žijí. Aspoň to nám, dvěma zvědavým bělochům, slíbil zdejší zkušený stopař Thomas. Slíbil, že nás zavede hluboko do pralesa a vystopuje pro nás gorily. Ale ne ledajaké, ukáže nám prý ten nejvzácnější poddruh - gorilu nigerijskou. Nemohl jsem se dočkat!

Minibus nás vyplivl na jakési špinavé návsi a my s celým nákladem přesedli na motorky. Čekala nás cesta vzhůru do hor, do vísky Fossimondi poblíž městečka Bechati. Za motorkou s Honzou se jen zaprášilo a já stál nechápavě nad hromadou své bagáže. To nemůžou myslet vážně! Můj řidič se skřehotavě chechtal, zatímco já se za něj usadil se sedmnáctikilovým batohem na zádech, patnáctikilovým batohem s celou fotovýbavou přes levé rameno a v pravé ruce jsem držel kanystr s benzinem.

Hned za vsí jsme začali stoupat. Svah byl tak prudký, že se stroj zvedal na zadní, já musel seskočit a jít po svých. Vysupěl jsem na vrchol a začal pizizubému chlapíkovi ve špinavé bundě vysvětlovat, že musíme náklad na motorku nějak připevnit. Ale on na mě jen nervózně zíral, šermoval před sebou rukama, pištěl a se skloněným předloktím ukazoval do míst, kde před chvílí zmizela motorka s mým kamarádem Honzou. Pak se rozhýkal na kolemjdoucí, kteří mu posunky potvrdili, že máme jet tím směrem, a mně došlo, že můj řidič je hluchý.

Začínáme sebevraždou

Nasedl jsem tedy odevzdaně znovu na stroj a už jsme se řítili prašnou cestou plnou děr k hájku eukalyptů. A pak to přišlo. Výjev před mýma očima mě málem srazil z motorky. Brada mi spadla. Byli jsme na vrcholu hor a současně na jejich okraji. Na jih a sever se jako obrovitá hradba táhlo dva a půl tisíce metrů vysoké pohoří s náhorní rovinou za ním. Před našima očima se ale prudce lámalo a kolmo padalo prudkými svahy do mraků, jež o dobrý kilometr níže halily úplně všechno. Byly jak rozbouřený oceán, vlnami olizovaly úbočí obrovského geologického zlomu a jejich hladina splývala se západním horizontem kdesi v Nigérii. Tam také tonulo sytě oranžové slunce a jeho vadnoucí paprsky jako neviditelné štětce vteřinu za vteřinou přebarvovaly krajinu od karmínové hnědi obnažené půdy, třpytící se zlaté žluti na listech vegetace přes celé spektrum pastelů rozpuštěných v bělobě oblaků po sytě temnou mořskou modř nadcházející noci.

V tu chvíli mě prudké brzdění narazilo na řidiče a ten málem opustil stroj. Silnice odmítla všechny konvence a jako do propasti odhozená stuha letěla šílenými serpentinami střemhlav dolů. Vší silou jsem koleny svíral motorku a přes rameno řidiče jsem sledoval, jak pomalu, ale jistě prohrává nerovný souboj s gravitací. Vlastně nás oba i s bagáží na motorce držel jen svým vzepřením se proti řídítkům. Jeho párátkovitá předloktí se čím dál víc třásla, a i když si pomáhal stále hlasitějším jekotem, brzdy ho neposlouchaly. Motorka jela pořád rychleji, řidič kvílel jak siréna a já hledal křoví, do kterého skočím. Zmateně cukal předním kolem ze strany na stranu a i zezadu jsem viděl, jak mu lezou oči z důlků. „Zastav, zastav!“ řval jsem mu do ucha úplně zbytečně.

Najednou strhnul mašinu doleva a v protisvahu zastavil tak prudce, až se zasekl o vidlici řídítek. Sesul jsem se dolů, naházel na sebe batohy a vydal se dolů po svých. Doběhla mě skupinka dětí, které s nadšením sledovaly naši sebevraždu, a ochotně se nabízely, že mi s věcmi pomůžou. Dole ještě poslední paprsky ozařovaly cílovou vesnici Fossimondi a podle všeho to nemohlo být dál než hodinku cesty. Sebevědomě jsem tedy jejich pomoc odmítl, hluchý pilot profrčel kolem a v mých kolenou začalo námahou píchat.

„A jak je to vlastně daleko, to vaše Fossimondi?“ ptal jsem se nejoprsklejšího kluka. „No, asi čtrnáct kilometrů,“ odvětil. Co? Tak to s třicetikilovou náloží asi neujdu! Motorkáře ale nakonec jeden z kluků doběhl a donutil ho na mě pod nejprudším kopcem počkat. Fotobatoh si nakonec můj šofér - už zase plný kuráže a s vítězně zatnutou pěstí - vzal na hrudník a hladce a spořádaně jsme sjeli pod vrstvu mraků do tropického dusna a syté zeleně deštného lesa až na hliněný dvůr Thomasovy usedlosti.

Stěhování goril

Další den jsme čtyři hodiny sestupovali džunglí až k dravé bystřině po „stezce“, kterou viděl ale nejspíš jen Thomas a jeho syn Michael. Čtvrt hodiny za říčkou, na svahu obráceném k jihu, na terasovitém výstupku stál domek z nepálených cihel a se střechou z vlnitého plechu. Mýtinka s chajdou byla vlastně zarostlá banánovníková plantáž. Nosiči, členové Thomasovy polygamní rodiny, dostali svůj plat a v kempu se skvělým výhledem do okolních svahů a lesnatého údolí nás zbylo jen pět. Kromě dvou bělochů a Thomase s Michaelem tu byl ještě asi pětadvacetiletý průvodce Francis z nevládní organizace ERuDeF, jejímž prostřednictvím jsme se do oblasti dostali. Tým pro hledání goril byl kompletní.

Přede dvěma týdny vystopovali v okolí jednu gorilí rodinu. Zpravidla je nacházejí na plantážích, jako je ta, kde jsme právě kempovali. Gorily zůstanou na plantáži tak dlouho, dokud tam mají co žrát nebo dokud je lidé nevyplaší. Pak se po svých stezkách lesem přesunou na další plantáž a situace se opakuje. Pohyb skupin ani početnost gorilí populace ale v této oblasti ještě nikdo přesně nezná. V případě goril nigerijských se jedná vlastně o jejich dosud nejjižněji zjištěnou lokalitu. Ostatní populace se nacházejí v pralesích severně od řeky Cross jak v Kamerunu, tak v Nigérii. Skupiny zvířat jsou s největší pravděpodobností izolované a celkový počet goril nigerijských se odhaduje na zhruba tři sta kusů. Vzhledem k tomu, že jde o nejméně známý poddruh gorily, je možné, že budou objevena dalších zvířata v místech spojujících ostrůvky zatím potvrzeného výskytu.

Na stopě

Vstáváme v šest. Budí nás volání turaků Bannermanových, kteří hřadují ve větvích nad stanem, ale my už se nemůžeme dočkat jiných zvířat. Hltáme rýži s fazolemi a ranním oparem, do něhož se začalo opírat jasně žluté slunce, vyrážíme úzkou stezičkou kolmo vzhůru do svahu. Mlčky v řadě za sebou, první Thomas, za ním já, Honza a nakonec Francis se svou džípíeskou. Míříme na plantáž schovanou na opačném svahu našeho hřebenu, ale gorily můžou být kdekoli kolem.

Stoupáme pravidelným tempem, dech i tep se zvolna zrychlují. Únava posledních dní je znát a foťák s teleobjektivem je těžší s těžší. Pralesem se ozývají nejroztodivnější zvuky a jejich opeření původci se tu a tam mihnou v listoví podrostu. Stopař náhle zastavuje a my s ním. Civíme do přítmí korun před námi a - ano, teď jsem to uslyšel také: skoky ve větvích a podivné zacvrkání. Thomas jde pomalinku vpřed. Je jako duch. Deset metrů od nás mě posunkem ruky přivolává a opatrně ukazuje vzhůru, kudy právě prochází skupina kočkodanů mona.

Bílá hruď a krk samce září v tmavé zeleni. Nervózně postává na větvi, cuká sebou a rozhlíží se kolem. Očividně se mu něco nezdá. Samice nás nejspíše viděly a on se přišel přesvědčit, jestli se nebezpečí opravdu blíží. Milimetr po milimetru zvedám teleobjektiv, ale bystré oči opic asi zahlédly odlesk světla ve veliké čočce. Do kočkodanů jako když střelí. Se skřehotáním se rozprchli do svahu nalevo, větve se dokývaly a v korunách zase zavládl klid, jako by tu žádné opice nikdy nebyly.

Celí udýchaní jsme se vydrápali na hřeben. Stopař ale žádný oddech nepřipouští a hned pokračuje po další, viditelně používanější stezce dál do mírného sedla. Pak rozhrnuje houští napravo, mizí v něm a my s ním. Jsme na severní straně hřebenu a vcházíme do otevřeného prostoru plantáže. Hned na kraji usedáme pod strom podobajícímu se jabloni, z větví visí plstnaté plody ve tvaru broskve. Jsme v místech, kde gorily našel naposledy. Stopař na stromě pozorně poslouchá a naše smysly se upírají do ticha a vegetace kolem. Slézá dolů a po chvilce nachází gorilí stezku. Konečně! Stopování začíná.

Lidoopím tunelem

Jdu těsně za Thomasem, kluci s malým odstupem za námi. Každé našlápnutí je dopředu připravené, ani větvička nezapraská. Pomalu, s veškerou opatrností se suneme vegetací. Jen listy trav se o nás s tlumeným šustěním otírají a oblečení těžkne kapkami rosy. Plantáž už stačily hustě zarůst keře a lidoopí cestička míří přímo do zdi z jejich větví. Mění se v tunel. Asi metr vysoký, půl metru široký. Lezeme po čtyřech. Vzpomínku na dvě kůže zmijí gabonských visící v Thomasově domě a jejich nejdelší jedové zuby jsem rychle zaplašil. Svaly pálí námahou a nervy jsou k prasknutí jako napnuté tětivy. Snažím se sebevíc, ale žádné zvuky zvířat neslyším.

Kladu ruku za rukou, koleno za kolenem do vlhké hlíny a do toho všeho manévruji s šestikilovým objektivem. Je mi to úplně k ničemu. V labyrintu větví stejně vidím jen na pár metrů. To sakra ani nezaostřím! Musíme se dostat na nějaké prostranství. Tunel se ale ještě zmenšil, je vysoký sotva půl metru. Plazíme se prstí. Voní jako perníkové koření. Pot pálí v očích a liány rozdírají obnaženou kůži. V uších mi duní, srdce a plíce mi hrudník asi brzy roztrhnou. Tělo ale sotva vnímám. Zvířata! Někde tu jsou gorily a já je najdu! Přistoupil jsem na jejich hru a infiltroval do jejich světa. Stal se ze mě zase lovec. Bazální pudy se probudily a já jsem zpátky v neolitu.

Tohle není žádné safari, žádná zvířata zvyklá na turisty. Tady se gorily loví. Je to boj o život. Chceš najít gorilu - staň se gorilou. Mysli jako ona a stejně tak se pohybuj. A počítej s následky. Tyhle gorily se brání, napadají lidské vetřelce. Průvodci nás na to připravovali a my se tu přes všechna varování plazíme v jejich stopách. Jen s foťákem a nožem, o kterém ani nevím, kde je. Hodiny a hodiny od nejbližší vesnice. Ale já je musím vidět, vyfotit. Jejich snímek z přírody vlastně neexistuje! Jsem asi blázen… Jsme na konci tunelu. Ústí do banánovníků a z jeho přítmí osm vytřeštěných očí prohledává zdupanou a zválenou plantáž. Napětí se dá krájet. A teď! Támhle za tím širokým listem se něco hýbe… něco tmavého… snažím se skrz větve zaostřit, ale nemůžu to objektivem najít… střídavě zírám do foťáku a na plantáž… konečně… Krucinál!

V hledáčku všechno vypadá úplně jinak. List se ve vánku zhoupnul a mému pohledu odkryl pouhý kus kůry stromu a zastíněné místo v křoví. Žádné chlupy, žádné gorilí tělo. Hluboce vydechuji. Až po chvíli mi dochází, že tady gorily nejsou. Vyšli jsme z úkrytu a prohledali banánovníky. Některé byly vyvrácené, jiné zlomené, další měly stonky roztrhané až na nejměkčí, světle žluté válce pletiv uvnitř. Na ploše asi 10 x 10 metrů byla veškerá bylinná vegetace poválená a hnědavý rozklad neodvratně přetvářel poškozená stébla a stvoly v organicky bohatý humus tropického lesa.

„Pojďte sem, alespoň něco pro vás mám,“ zavolal na nás Thomas. Rozkročený stál nad hnízdem z banánových listů, které gorila smotala do jakési zhruba metr široké misky. „To hnízdo je staré zhruba těch čtrnáct dní. Tak jako ostatní stopy kolem. Na tomhle hřebenu jsou ale čtyři plantáže, někde ty gorily budou,“ dodal a povzbudivě se usmál.

Návrat bez kořisti

Zbytek dopoledne jsme pokračovali ve stopování po celém severním svahu hřebenu. Jeden namáhavý krok následoval druhý. Slezli jsme do tmavé rokliny plné slunečníků stromovitých kapradin a v jeden neopatrný okamžik se mi jejich trnité řapíky listů zarazily do obočí. Stačilo tak málo! Drápali jsme se vzhůru po skalkách, na vlhkém mechu nám klouzaly pohorky, a když už člověk našel pevnou oporu, boty se zamotávaly do tenounkých lián trny ozbrojených artilerií břitvovitých.

Pak zas přišly další tunely v houští, úmorné plazení, pozornost je vybičovaná k zešílení a tělo zvolna, ale jistě slábne. Džungle nás po pěti hodinách vypustila zpět na hřebenovou stezku. Zasychající kaše z potu, hlíny a krve z početných ranek vytvořila na našich tělesných schránkách souvislý film dokumentující právě skončený zážitek. Během odpočinku se Thomas rozpovídal. Má pět manželek, kolik dětí, pořádně ani neví, a je mu sedmapadesát. Byl lovec, teď ale pro ERuDeF pracuje jako stopař a vodí turisty po stopách zvířat, která donedávna lovil. Tedy lidoopy už neloví, pro ostatní zvířata zákaz lovu neplatí.

Slunce pálilo a bylo jasno. Z hřebenové stezky se otevřel výhled do celého údolí. Na východě se uzavíralo vysokými svahy, nad jejichž hranou byl Thomasův domov. Klesalo směrem na západ sledujíc tok bystřiny a úplně dole se v mlhotavém horku vlhkého vzduchu třpytily jako kapky rosy střechy Bechati. Hřeben, na němž jsme stáli, končil kopcem tvaru souměrné homole, kde podle stopaře žije tlupa šimpanzů. A všude jen prales, panenský prales. Nad baldachýnem korun majestátních stromů, jež k zemi kotvila světlá lana lián, plachtili na šedých křídlech dva jestřábci pochopovití. Bez mávnutí leželi na stoupajících vzdušných proudech, jen natáčeli ocasní pera s výrazným černobílým pruhováním a užívali si své postavení dravců.

Organizace ERuDeF

Pět dnů náročného stopování úspěch nepřineslo. Den co den jsme ráno opouštěli tábor, abychom se do něj odpoledne vrátili vyčerpaní, s hořkou marností na jazyku. Všechno potřebné jsme už měli - hnízda, pravidelně užívané stezky i jen pár dní staré zbytky okousaných plodů. Ale mé vysněné gorily nigerijské jsme nenašli. Neúspěch a zklamání však brzy mělo nahradit něco mnohem překvapivějšího a důležitějšího.

Pouhý den po návratu do civilizace jsme se ve městě Buea, které se tak trochu ustrašeně krčí na úbočí činné sopky Mt. Kamerun, setkali s Louisem Nkembim, který je prezidentem nevládní organizace ERuDeF, založené v roce 1999, jež se stará o oblast Lebialemské vysočiny, v níž leží i Fossimondi. Postupně se zasadili o zákaz lovu lidoopů a snaží se do oblasti nalákat nejen turisty, ale hlavně biology a studenty. Nadšení ve mně vyvolává hlavně koncepce ochrany oblasti jdoucí ruku v ruce s běžným a plnohodnotným životem tamních domorodců. Není v plánu vytvořit území, které bude svými restrikcemi pro lidské obyvatele nepoužitelné. Zákaz lovu lidoopů a jejich udržení v oblasti je ideální kapitál pro přilákání turistů a šetrný ekoturismus. Lidoopi jsou ale prozatím natolik plaší, že jejich habituace potrvá roky. Na projektu už spolupracujeme a první úspěchy se dostavují. Fotografie těch neznámých goril tak snad jednou z Fossimondi přivezu…