Kavárna Hawelka byla založena roku 1939.

Kavárna Hawelka byla založena roku 1939. Zdroj: Profimedia.cz

Sladká a voňavá procházka Vídní aneb Túra po kultovních kavárnách a cukrárnách rakouské metropole
Kavárna Hawelka
Kavárna Hawelka
Kavárna Demel
Kavárna Demel má nepřebernou nabídku dortů. Zkuste třeba Dobošův s karamelovou polevou.
11
Fotogalerie

Sladká a voňavá procházka Vídní aneb Túra po kultovních kavárnách a cukrárnách rakouské metropole

Paříž má svá bistra, Londýn puby a Vídeň... kavárny. První tu vznikla podle legendy už v roce 1683 po porážce Turků. Ti po sobě zanechali pytle s hnědými zrny, s nimiž se tak dlouho experimentovalo, až se zrodila vídeňská melange, káva s mlékem, a první kavárna. Pokud alespoň do jedné z nich během návštěvy rakouské metropole nezavítáte, jako byste ve Vídni ani nebyli.

Svou „kávovou túru“ startuji v srdci Vídně, u Svatoštěpánského dómu. Právě siluetu velkolepého chrámu má už od roku 1890 ve svém logu Manner a jeho slavná „neapolitánka č. 239“, o které pochází první zmínka z roku 1898. Miniobdélníček, který v průběhu desetiletí získal sourozence různých příchutí, tvarů i velikostí, nese jméno podle italského města, odkud pocházely lískové oříšky. Tvoří základ sladké směsi, jejíž čtyři vrstvy putují mezi pět pater jemňounkých vafliček. V prodejně u dómu kupuji balíček tradičních „sušenek“ v klasickém růžovém obalu a jednu si dám „to go“. Kráčím po Příkopech třídou Am Graben a po pár metrech zabočím doleva, do uličky Dorotheergasse. Protože kávu na téměř lačný žaludek nemám ráda a jistě to ani není nejzdravější, mířím k Trzesniewskému.

Tento proslulý „chlebíčkobar“ se stoletou tradicí zná ve Vídni nejspíš každý. Z více než dvaceti druhů úhledně naskládaných chlebových obdélníčků posnídám vestoje jeden s vajíčkovou pomazánkou, na sardinky, tuňáka či cibuli momentálně nemám chuť. Také na skleničku vína je příliš brzy, na dopolední kávu však pravý čas. Stačí přejít na druhou stranu ulice - k legendě jménem Hawelka. Alespoň krátká návštěva kultovních necelých sto metrů čtverečních, které se staly slavnějšími než jejich slavní hosté, je pro turistu téměř povinností.

Buchty paní Josefine

Leopold Hawelka, jehož otec pocházel z Čech, otevřel kavárnu v červnu 1939, společně s manželkou Josefine. Když krátce nato vypukla druhá světová válka, museli podnik zavřít. Ačkoli domy v centru Vídně utrpěly velké škody, kavárna jako zázrakem zůstala nepoškozená a manželé ji znovu otevřeli v prosinci 1945. Pan Hawelka, elegantní bělovlasý pán v košili s vestičkou, po desetiletí osobně vítal hosty přímo u vchodu a potřásal si s nimi rukou. Vedení kavárny nyní převzali vnuci Amir a Michael. Syn Günther je už v důchodu.

Zapadnu do vysezeného fotelu, ve kterém se kdysi možná vrtěl i Friedensreich Hundertwasser či Arthur Miller, pozoruji staré plakáty i tapety, kdysi zřejmě béžové, nyní hnědé a načichlé kouřem z tabáku, kterému po zákazu kouření odzvonilo. Prostorem se line omamná vůně kávy, vrže stará dřevěná podlaha, šustí novinový papír a mezi křesly s popraskanou kůží a stolečky balancuje se stříbrným tácem číšník ve smokingu s motýlkem.

Objednávám si „Kleiner Brauner“, malou černou kávu s mlékem, a zavzpomínám na buchty paní Josefine dle receptu její tchyně, které vlastnoručně dávala do trouby a poté je servírovala hostům. Daleko od běžného shonu vychutnávám doušek po doušku a přemýšlím, nakolik se v tomto pulzujícím muzeu změní atmosféra poté, co i sem zavedou bezdrátové připojení k internetu, což už funguje například v Café Prückel. I kultovní podniky musejí jít s dobou a přilákat i mladou generaci, která spíše holduje mezinárodním řetězcům. Cukrárny jsou také nuceny myslet ekonomicky a ušetřit za nemalé předplatné novin a časopisů, které si hosté zatím mohou k šálku zdarma přečíst.

Jednu béžověhnědou, prosím

Ani příchod „wifiny“ do tradičních kaváren nejspíš nic nezmění na faktu, že pro Vídeňany je pití kávy doslova obřad. Ve Vídni si nikdy neporučte jenom „kafe“. Považovali by vás za ignoranta. Během staletí vyvinuli tolik druhů kávy, že k nim potřebujete slovníček. Za názvy jako například Brauner, Franziskaner, Fiaker, Kapuziner, Maria Theresia či Mazagran hledejte přidanou ingredienci, například rum, pomerančový likér, kostky ledu či extra porci šlehačky. Kdysi stačilo číšníkovi říct odstín, který si pro svůj nápoj přejete, přičemž platilo jednoduché pravidlo - čím tmavší, tím silnější.

Můj první dnešní šálek mi dodal příjemnou porci kofeinu i nálady, vracím se na Příkopy a dojdu k mouřenínovi, kterého má v logu proslulý Meinl, zdejší luxusní supermarket, restaurace, rychlé občerstvení, vinný bar, sušibar i kavárna pod jednou střechou. Na zdejším kávolístku mají přes pětatřicet druhů kreací, mezi nejnovější patří Mandorlino, studené espreso zjemněné mandlovým mlékem. Tomu prostě nelze odolat, stejně jako kousku domácí mramorové bábovky. Blíží se čas oběda, začínají se rojit zejména úředníci z okolních kanceláří a nechávají si do krabiček zabalit lahůdky z bistra. Směs vůní i mně restartovala chuťové buňky. Opouštím Meinla a po pár metrech zabočím doleva, k Černému velbloudovi. Zum Schwarzen Kameel je další takřka povinná zastávka v centru města a kultovní místo pro pokročilé.

Původně se zde prodávalo koření, dnes sem na slaný či sladký snack nebo skleničku vestoje či večeři v restauraci zajdou politici, umělci nebo čerstvě zamilovaní. Je to zkrátka mikrokosmos pro každého, kdo chce na chvíli opustit pozemské starosti. Já tak činím konzumací dvou chlebíčků s čerstvou šunkou od kosti na křenu a s lososem, které korunuji decinkou příjemně vychlazeného bílého vína. Začíná být tady plno a mě honit mlsná. Za sladkou polední tečkou se vydávám přes Freyung k Burgtheateru, kde sídlí noblesní Café Landtmann. Jeho zakladatel Franz Landtmann v roce 1873 nejspíš netušil, že otevřel nejenom tehdy největší a nejelegantnější kavárnu, nýbrž že založil instituci.

Pohled do zdejší vitríny s čerstvými zákusky mě ohromí. Který však zvolit? Malinové suflé nebo ten s ořechy a pomerančovým marcipánem? Co takhle oříškovo-nugátový řez? Či snad raději rumovou kouli? Jak asi chutná brusinkové mascarpone? Neměla bych si dát legendární Esterházyho dort? Měla bych si vůbec něco dát? Vedu vnitřní dialog, v němž kalkulaci kalorií postupně vytěsňuje rostoucí chuť, a bleskne mi hlavou, jak by to asi ze svého hlediska glosoval Sigmund Freud, otec psychoanalýzy, který zde mimochodem velmi často vysedával. Vítězí krémový řez, jinými slovy krémeš.

Kávový lístek studuji dalších několik minut, jsou na něm varianty s likéry, vodkou, whisky i pravá turecká podávaná v džezvě a s kouskem lokumu neboli tureckého medu. Zvolím melange, což je z jedné poloviny káva, z druhé horké mléko s mléčnou pěnou. Spokojeně ukrajuji dezert a je mi jasné, že se na míle vzdaluji pověstnému vosímu pasu císařovny Sissi, která proslula také vášní pro koně, Uhry a poměrně drastické diety. Jen pár metrů odtud, v přilehlém parku, má císařovna sochu. Ještě jako bavorská princezna si dopřála dokonce i pivo, po sňatku s Franzem Josefem a příchodu na vídeňský dvůr sešněrovaný protokolem ovšem propadla depresím a zřejmě také anorexii.

Vídeň bez sachru?!

Sladkosti přitom měla Sissi ráda a nechávala si je posílat z c. k. dvorní cukrárny Demel, kousek od Hofburgu. Založil ji cukrář Ludwig Dehne v roce 1786 a nabízel především zmrzlinu. Postupně sortiment rozšířil o bonbony a další laskominy a kavalíři si zde dávali rande se slečinkami. V zimním období málokdo prošel kolem, aniž se zastavil na šálek horké čokolády. V roce 1857 podnik prodal svému prvnímu pomocníkovi Christophu Demelovi, který cukrárnu vedl se syny Josefem a Carlem. Od Landtmanna mi to k Demelovi trvá jen několik minut a už vcházím do vstupní rokokové haly.

Cukrárna si dodnes zachovala své kouzlo i ryze ženský personál, oděný v černém úboru s bílou zástěrkou. Protože mě povinnosti zavály do Vídně shodou okolností potřetí během asi pěti týdnů, k mému úžasu jsem od obsluhy uslyšela: „Dají si jako vždycky?“ Tomu tedy říkám pamatovák, ačkoli faktem také je, že si zde pokaždé dávám Dobostorte, tedy Dobošův dort s karamelovou polevou, která střeží vrstvy piškotového těsta prokládané čokoládovo-máslovým krémem. Mimochodem na sladkostech si zde můžete nejenom pochutnat, ale v přízemí přes sklo i přihlížet, jak je tvoří hbité ruce cukrářských mistrů.

Optimisticky se vydávám do Albertiny, kde se kochám expresivními obrazy umělců skupiny Modrý jezdec. Delší chození slavnou galerií povznese ducha a mírně unaví dolní končetiny. Pokušení číhá přes silnici. Sachertorte, proslulý čokoládový dort s vrstvou meruňkové marmelády a kopcem šlehačky, který v roce 1832 vymyslel cukrář knížete Metternicha Franz Sacher. Opustit Vídeň, aniž si dám sachr? Nemyslitelné. Protože mám ale pocit, že jsem jedno velké kávové zrno polité čokoládou a na hlavě mám korunku ze šlehačky, volím minivariantu, sachr v kostce. A k němu mokka. Jsem upřímně ráda, že Jižní nádraží (Südbahnhof) je v rekonstrukci, jinak bych totiž pravděpodobně vystoupila z tramvaje jedoucí od Opery a zašla do Café Schwarzenberg, nejstarší kavárny na Ringstrasse.

Opět povolím pásek na kalhotách a slibuji si, že hned po příjezdu domů půjdu alespoň chvíli ve šlépějích Sissi, tedy co se linie týče. Zároveň však už spřádám plány na další návštěvu Vídně a pro přátele vzkaz, v němž si dovolím parafrázovat slavného publicistu a kunsthistorika Alfreda Schmellera: „Kdybyste mě ve Vídni hledali, tak jsem v kavárně nebo tam směřuji.“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: