Jan Welzl ( *15. srpna 1868 Zábřeh na Moravě, † 19. 9. Dawson, Kanada)

Jan Welzl ( *15. srpna 1868 Zábřeh na Moravě, † 19. 9. Dawson, Kanada) Zdroj: archiv autora

Jan Eskymo Welzl - pískovcová socha ve Školské ulici v Zábřehu. Sochu vytvořil sochař Stanislav Lach a byla instalována r. 1998.
Jan Welzl ( *15. srpna 1868 Zábřeh na Moravě, † 19. 9. Dawson, Kanada)
Jan Welzl ( *15. srpna 1868 Zábřeh na Moravě, † 19. 9. Dawson, Kanada)
3
Fotogalerie

Bizarní český cestovatel Jan Welzl zvaný Strýček Eskymák aneb Ten, co sežral medvěda

„Byl jsem první zimu na ostrově docela sám... Zůstával jsem ve své jeskyni, vzpomínal jsem na všelicos. Ale smutek ani opuštěnost jsem necítil. Zvykl jsem si na samotu na své dlouhé cestě a mimoto jsem věděl, že se tu na jaře zase zastaví nějaká velrybářská loď a že se opět sejdu s lidmi. Někdy mne ovšem napadlo, co by bylo, kdyby na mne přišla nějaká nemoc, a nikdo by se o mne nemohl postarat. Ale pak jsem si řekl, že každý člověk musí zemřít.“

Samota Janu Welzlovi, jenž své pocity vylíčil v knize Třicet let na zlatém severu, příliš nevadila. Byl to ostatně člověk s nezdolnou pozitivní povahou, kterého nějaké přezimování v jeskyni na Novosibiřských ostrovech vůbec nemohlo rozházet. Jan Welzl, známý také pod „pseudonymem“ Eskymo Welzl nebo Strýček Eskymák, je jednou z nejbizarnějších postav dějin českého cestovatelství. Jeho životní příběh lze rekonstruovat pouze z toho, co o sobě sám navykládal, a to s odstupem několika desetiletí. Kniha Třicet let na zlatém severu dobyla už ve 30. letech minulého století svět, ale potíž je v tom, že Welzl ji vlastně nenapsal.

Pro mnohé byl literární záhadou, dokonce vzniklo podezření, že žádný Welzl neexistuje, že autorem výstředního cestopisu je ve skutečnosti Karel Čapek, jenž napsal k zahraničním vydáním předmluvu. Jan Welzl vstoupil do dějin českého cestovatelství a české literatury vlastně jen náhodou či úředním nedopatřením. V roce 1924 narazil u západního pobřeží USA škuner Seven Sisters na skalisko a potopil se. Na palubě byl i Welzl, který vypravil tuto loď s nákladem kožešin do San Franciska. Všichni se zachránili, ale Welzl se při této příležitosti dostal do konfliktu s americkými úředníky, kteří zjistili, že nemá žádné doklady. Vyhostili ho úředně ze Spojených států do jeho vlasti, nyní už Československé republiky, o jejíž existenci neměl ani potuchy.

Skončil nakonec jen v Hamburku. Nádeničil, aby si vydělal peníze k návratu na Novou Sibiř, ale moc se mu to nedařilo. Brzy však pochopil, že o jeho vyprávění mají zájem nejen hospodští povaleči, ale i odborníci a novináři. Přes československý konzulát Welzl navázal kontakt se spisovatelem a redaktorem brněnských Lidových novin Rudolfem Těsnohlídkem, který na základě jeho nesouvislých dopisů po značném úsilí napsal knihu Eskymo Welzl. Honorář Welzlovi umožnil vydat se znovu na sever, aniž navštívil starou vlast.

Boty z toulavého telete

Welzla k rodnému Zábřehu na Moravě na sklonku 20. let už skutečně nic nepoutalo, ale nebylo tomu jinak ani v době, když jako mladík odcházel do světa. Patřil totiž k lidem, pro něž je jedinou smysluplnou náplní života dobrodružství a jejich vlast a domov jsou tam, kde se jim zalíbí. Jan Welzl se vyučil v oboru zámečník-kovář a stal se tovaryšem. Jak bylo tehdy zvykem, tovaryši chodili na vandr, ale Jan to pojal už od počátku v opravdu velkém stylu. Na cestu se vydal roku 1884 a během následujících čtyř let navštívil Vídeň, Terst, Janov a prošel Dalmácii, Bosnu, Srbsko, Uhry i Rumunsko.

V roce 1888 musel na tři roky na vojnu, ale pak už jej doma nemohlo udržet nic. Rodiče už nežili a starší bratr zmizel beze stop někde v Austrálii. Welzl měl v kapse jen čtyři krejcary, s nimiž odešel pěšky do Janova, kde se nechal najmout na loď jako topič a obyčejný lodník. Plavil se do Ameriky a zpět a pak kolem Afriky do Asie, načež se mu na dlouhou dobu stalo osudem Rusko. Pracoval nějaký čas v přístavu Port Arthur (dnešní Lü-šun-kchou; Lüshunkou), jenž byl tehdy pod ruskou správou. Později se nechal zaměstnat na stavbě transsibiřské železnice v okolí jezera Bajkal.

Podle vlastních vzpomínek se tu v roce 1893 rozhodl k cestě na sever Asie. K Severnímu ledovému oceánu pak Sibiří putoval tři roky. Po zamrzlém moři dospěl až na ostrov svatého Vavřince v jižní části Beringova průlivu, který patří USA, vrátil se však do Ruska. V červenci 1896 se nalodil na velrybářskou loď, která jej dopravila na ostrov Nová Sibiř v souostroví Novosibiřské ostrovy, jenž se mu stal na léta domovem.

Živil se lovem, zprostředkovával obchod mezi obyvateli Nové Sibiře a lovci a obchodníky a velrybáři, kteří pluli touto částí severovýchodní cesty. První zimu přežil v jeskyni, kterou našel, na druhou zimu si vyhloubil vlastní a prostornější sluj. Welzl, jenž podle svých vlastních slov působil na Nové Sibiři osmadvacet let, si postupně vybudoval široké obchodní kontakty a jeho akční rádius lovce a obchodníka prý sahal od Země Františka Josefa a Nové země až po severní pobřeží Kanady a Aljašky, a dokonce až po západní pobřeží USA. Rozvážel také poštu, léčil nemocné a byl dokonce zvolen eskymáckým náčelníkem na Nové Sibiři.

Vraťme se do roku 1928, kdy Jan Welzl odjíždí z Hamburku opět na sever, tentokrát do Kanady. Moc se mu tam nedařilo, ani do Arktidy se nedostal, a tak se rozhodl se zbývajícími penězi vrátit do Československa a uchýlit se do rodného města. V listopadu 1928 jej dokonce přijal prezident Masaryk. Welzl se znovu obrátil na Lidové noviny, Rudolf Těsnohlídek však už nežil. Nejprve se jej pokusil literárně „vytěžit“ bohemista Pavel Eisner, ale spolupráce nakonec zkrachovala. Welzla se poté ochotně ujali mladí redaktoři Bedřich Golombek a Edvard Valenta. Knihy, které oba novináři napsali podle Welzlova stenograficky zachyceného vyprávění, měly velký čtenářský úspěch a byly přeloženy do mnoha jazyků.

Po krátkém pobytu ve vlasti se Welzl opět vydal do Severní Ameriky. Zůstal v kanadském Dawsonu v teritoriu Yukon, neboť dosud bylo v platnosti jeho vyhoštění z USA. Přesto doufal, že jednou bude moci pokračovat na Aljašku a možná i dále do Arktidy. Poslední Welzlův dopis přišel do Československa v září 1931; pak jako by se po dobrodruhovi země slehla. Teprve po mnoha desetiletích se ukázalo, že Welzl už Dawson neopustil a že zde údajně v roce 1951 zemřel. Profesor Rudolf Krejčí z univerzity v aljašském Fairbanksu však dodatečně našel zprávu otištěnou v dawsonských novinách, podle níž Welzl zemřel v místní nemocnici už 19. září 1948.

Objevují se pochybnosti

Knihy Jana Welzla, které však napsali jiní, měly nejen své příznivce, ale také odpůrce. Nejvýznamnějším z nich byl kanadský polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, jenž v nich našel řadu nesrovnalostí s realitou. Novosibiřské ostrovy byly podle jeho tvrzení v době Welzlova pobytu neobydlené a nikdy na nich nežili Eskymáci. I méně zasvěcený čtenář pochopí, že obrovská ďáblova ryba, kterou Welzl líčí, jak vystupuje z moře a chodí po břehu, je výplod fantazie. Jana Welzla, hrabalovského pábitele, nelze brát smrtelně vážně úplně ve všem.

Jeho popularita přesto přetrvala do dnešních dnů. Známý divadelní režisér Miroslav Krobot o něm v roce 1997 pro pražské divadlo ABC napsal divadelní hru Ten, co sežral medvěda, a „Welzlovy“ knihy vycházejí dodnes. Krátce před smrtí se Welzl setkal s profesorem Otto Wilhelmem Geistem z univerzity ve Fairbanksu a odprodal mu svůj rukopis An der Reise um die Welt 1893-1898.

V roce 1968 jej získal Rudolf Krejčí a s pomocí spolupracovníků tento obtížně srozumitelný text psaný kurentem a obsahující výrazy pocházející z angličtiny, ruštiny a eskymáckých nářečí převedl do češtiny. Vyšel až v roce 1997 pod názvem Cesta kolem světa 1893-1898. Knihy vzniklé na základě Welzlova vyprávění či rukopisu tedy vycházejí stále, což se o spisech většiny jeho cestovatelských vrstevníků rozhodně říci nedá.